Blues bláznivý holky

4x divadlo

2012-02-02T18:31:00.001+01:00

Poslední dobou se mi daří pravidelně (každý měsíc) chodit do divadla a můžu říct, že jsem z toho nadšená. Začalo to minulý rok v listopadu. Na Čekání na Godota (Nová scéna Národního divadla) nechoďte, pokud jste si drama nepřečetli předem v knižní podobě. Při čtení ji sice nepochopíte, o to větší zážitek však budete mít v sedačkách při sledování počínání Davida Matáska a Davida Prachaře. A o to snáze vám při tomto zpracování dojde, co tím vlastně chtěl Beckett říci.

Prosinec byl ve znamení mé první návštěvy Divadla v Dlouhé. Těšila jsem se na veselé zpracování nějaké mně neznámé hry, nakonec jsem ale odcházela poněkud skleslá. Hra Láska a peníze je na čtvrteční večer, kdy už člověk prahne po víkendu, poněkud tvrdší oříšek a donutí vás hodně přemýšlet. Vulgarismy a křik musíte čas od času přetrpět stejně jako schizofrenní postavy. Jestliže jdete na jedno z prvních rande, nevybírejte jej jako možný program. Pokud ale od divadla čekáte probuzení stále více usínající (s)vědomí lidí okolo sebe, pak je to hra pro vás.

V tomto roce jsem "byla nadchnuta" Činoherním klubem a už se mi podařilo vyzkoušet dvě představení. Dámský krejčí je komedie, ve které jednoznačně září Ondřej Sokol a vedle něj Mahulena Bočanová a Barbora Seidlová. Co na tomto komorním divadle miluju, jsou jejich hromadné scény. Můžete se uřehtat k smrti komickými výroky i gesty, která nejsou hloupá a neplýtvají vaším časem. Pokud se chcete odreagovat po dlouhém pracovním dni, tohle je představení pro vás.

Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je podobného rázu. I když je téma jiné, od začátku vás zaujme ještě lepší herecké obsazení: Ivana Chýlková, Ondřej Větchý, Bolek Polívka. To je možná důvod, proč tohle představení dávají pouze jednou za měsíc. Divadlo bylo plné k prasknutí. A po celou dobu jsem nepřestávala žasnout, jak dokáže být krásná Chýlková ošklivá, jak dokáže hrát Bolek inteligentního doktora a jak se Vetchý dokáže chovat jako desetiletý kluk. Pokud máte rádi komorní scény a brilantní herecké výkony, tohle je tip pro vás.

Objevuji Fulghuma

2012-01-07T21:55:00.003+01:00

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde jsi je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu iblížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka soupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.

Vyberte si kterékoliv z těchto pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte na to svůj život doma nebo v práci, na svou vládnu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.

A stále platí - bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

Ze smutku do smutku

2012-01-05T20:09:00.000+01:00

Český národ prožívá zvláštní období. Vždycky jsem si připadala jako patriotka, už jen proto, že miluju náš jazyk. Proto se mě dotýká (a nutí mě přemýšlet) fakt, že nás pomalu opouští lidé, kteří pro tuto zemi dýchali, byli plni lásky ke svému národu, moudrosti i laskavého humoru. Ladislav Smoljak, Hana Andronikova, Ivan Martin Jirous, Arnošt Lustig, Václav Havel, Josef Škvorecký. Říkám si: kdo je nahradí, kdo nastoupí na jejich místa? Čím to je, že dnešní doba nese tak málo osobností, pro které by smutnilo tolik lidí? Je to globalizací a zaměřeností spíše ven než dovnitř? Je to svobodou, která dává možnost projevu a jakéhokoli životního stylu bez toho, že by byl člověk nucen přemýšlet nad svými hodnotami za mřížemi nebo v zemi, která nedovedla přilákat jeho srdce? Těžko říct...

Šťastné a veselé!

2011-12-24T20:51:00.001+01:00

Celine Dion: Oh, holy night

2x ztracená a 2x nalezená Opencard

2011-12-08T20:14:00.002+01:00

Sice nemusím reklamovat účty nebo jídlo v "mekáči" a nemusím psát několik dopisů, abych nakonec získala foto zdarma, ale i tohle si, myslím, zaslouží článek.:)

Tento týden v úterý jsem měla fakt šílený den. V práci toho bylo až nad hlavu, takže jsem odtamtud odcházela už poměrně rozladěná, abych přejela pár zastávek do školy na tříhodinovou přednášku. Mezi tím jsem se stavila do knihovny ve Školské, abych si vyzvedla knížku, kterou jsem si nechala blokovat. Když jsem tam přiletěla, paní se trapně rozesmála a pak mi oznámila: "My jsme ji nemohli najít." Haha, řekla jsem si a běžela teda do ústřední, kde jsem věděla, že ji mají taky. To jsem se ale spletla. Lítala jsem po celé knihovně a hledala, ale nenašla ji ani v "dnes vrácených knihách", ani v regálu, kde by normálně měla být. Proto jsem se rozhodla podívat se do elektronického katalogu, jestli si o ní nepamatuju náhodou špatné údaje. Hledala jsem všude po kapsách svou Opencard a najednou mi zatrnulo, že jsem ji ztratila. V tu chvíli se z rozhlasu (věděli jste vůbec, že v knihovně mají rozhlas?!) ozvalo: "Vážení čtenáři, omlouváme se za vyrušení. Prosíme slečnu Marii Prorokovou, aby se ve svém nejlepším zájmu dostavila do pokladny knihovny." To už jsem běžela zase do pokladny, abych si kartu vyzvedla. Z knihovny jsem celý rudá a rozzuřená vyrazila zase směr Lazarská, abych přišla do přednášky s půl hodinovým zpožděním a abych zjistila, že mezitím stačili napsat tři! strany. Ten večer mi přišel mail, abych se dostavila do pokladny knihovny pro svou kartu. Tomu jsem ale nevěnovala pozornost, protože jsem věděla, že jsem si kartu vyzvedla.

Zlom nastal dnes. Šla jsem si prodloužit jízdné na MHD, ale u pokladny jsem najednou zjistila - hádejte co! Ano, že nemám svou Opencard! Naprosto rezignovaně jsem tedy sjela schody zpět do metra a nastoupila, když v tom mi došlo, že nemám lístek. Tak jsem zase vystoupila a jela si lístek nahoru koupit. Koupila ho a zase sjela dolů. A pak zase nahoru, abych ho označila. Jak u blbých prostě! O eskalátoru se mi dneska bude asi i zdát. V knihovně mi kartu vrátili a já pak jela domů. Gulliverovy cesty jsou oproti mému dnešnímu dni úplné nic. Na druhou stranu můžu být pořád ráda, protože když si vzpomenu, že jsem ty dva dny jezdila bez ní a že jsem poměrně hodněkrát potkala revizory, kteří si mě ani jednou nevybrali, měla jsem nakonec asi docela štěstí...

Mika: Grace Kelly

Včerejší Rozbřesk

2011-11-27T22:29:00.001+01:00

Iron & Wine: Flighless Bird, American Mouth

Na kolejích

2011-11-18T20:28:00.002+01:00

Čekala jsem poměrně dlouho, než jsem si udělala obrázek a než jsem přistoupila k tomu, abych přijala výsledný dojem, takže si myslím, že to, co zde teď napíšu, bude vysoce objektivní.

Jsou to necelé dva měsíce, co se začaly prohánět po kolejích žluté vláčky. Trvalo drahnou chvíli, než jsem se také já stala jejich prvním cestujícím, ale za tu dobu jsem jejich služeb využila už třikrát. Mezitím jsem byla nucena (kvůli pozdnímu zakoupení jízdenky) cestovat i Pendolinem, takže tady máte můj seznam pro a proti:

RegioJet

čerstvý mátový čaj a voda zdarma
výborná káva (espresso, latté, cappuccino) v průběhu cesty kolikrát chcete - také zdarma
neporovnatelné ceny za jídlo (např. moc dobrý tvarohový koláč s kakaovou posypkou za 9,-Kč)
na záchodě si připadáte jako v ráji (voní to tam, u umyvadla stojí orchidej, hraje tam hudba)
cena jízdenky je o 30,-Kč levnější a navíc už v ní máte i místenku, za kterou u ČD dáte dalších 35,-Kč
můžete použít zásuvku na nabíječku
máte na výběr z více druhů periodik
funguje zde internet - sice ne extra rychlý a extra silný, ale funguje!
z Ostravy do Prahy se dostanu za 3 hod a 45 min

ČD (Pendolino) - Když na tratě nastoupila konkurence, o kapičku svůj servis vylepšili, jinak bych tu kromě posledního bodu nemohla napsat nic.

voda zdarma
výběr z více druhů periodik
z Ostravy do Prahy se dostanu za 3 hodiny

No řekněte: čemu byste dali přednost, kdybyste si měli vybrat?

Jako kočka

2011-11-04T20:45:00.002+01:00

Chtěla bych mít devět životů, už třeba jen proto, abych mohla žít na mnoha místech. Protože - stejně jako kočka - se vážu na místa. No posuďte sami: nestálo by za to vyzkoušet si život třeba v těchto končinách?

Ve skutečnosti se ale možná vážu na lidi, kteří na těch místech žijí.:)

Miluju svou !dočasnou! spolubydlící

2011-10-31T22:03:00.007+01:00

Amál: "Tak mi říkala Krista, že u bakalářky jen opisuješ něco, co už někdo napsal, ale u diplomky mají být už i tvoje teorie."

Já: "Jo, tak to asi je."

Amál: "A proč? To jako znamená, že po třech letech jsi ještě pořád blbá?"

Tvrdý dopad na zem pro moje ego.:)

Čas na čtení

2011-10-24T21:05:00.002+02:00

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti.

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití.

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román

Must see

2011-10-17T22:02:00.002+02:00

CSFD - That's what I am

O učiteli, který byl tak výborný, že až lidská hloupost ho musela zastavit...
O slečně, která dokázala, že není jen na okrasu, ale ví, na jakou stranu se postavit...
O dětech, které jsou někdy tak kruté, že si to ani samy neuvědomují...
O násilníkovi, který dostal, co si zasloužil...
O otci, který dostal největší lekci života od svého náctiletého syna...
O hochovi, který tak vyčníval, že nikdo nepoznal, že je to zpěvák...
A o mladém spisovateli, který si nevěřil, dokud nenašel svou důstojnost...

Krásný snímek vysílající větší množství poselství, z nichž já shledávám nejdůležitější: Jsem tím, čím jsem (That's what I am), a to je to nejcennější, co mám!

Co jsem měla dnes k obědu aneb Můj pátek 14.10.

2011-10-14T19:45:00.000+02:00

Dneska jsem vstala o 50 minut později, než jsem plánovala, čímž jsem trhla rekord tohoto týdne. Nepočítám fakt, že jsem vlastně vstávala hned 2x, protože jedna z mých spolubydlících (světě div se, už je jich jak malých myší) musela vstávat 2.50, aby stihla vlak do Brna. Ještě než jsem dorazila do práce, podařilo se mi v pekárně natrefit na kolegyni, která ze mě hned začala mámit informace ohledně svého svěřence (padesátiletého Fina). V průběhu celého dne mě vytáčely maily ohledně docházky, takže jsem po 4. z nich byla už tak zmatená, že jsem si nebyla jistá tím, že se na konci měsíce neocitnu v mínusových číslech. Měla jsem radost ze slečny, která mi při telefonickém pohovoru připadala nadmíru motivovaná a ještě ke všemu vzdělaná v oboru, na který se zrovna nehlásí 9 z 10 holek. Na oběd jsem si zašla do své oblíbené restaurace U černé plíce - mé jediné štěstí bylo, že už si mě pamatují, jinak bych nejspíš odešla o hlavu kratší. Když jsem totiž snědla polívku, uvědomila jsem si, že mám s sebou jen 60 Kč ve stravenkové formě, víc nic. Zrudla jsem a šla se zeptat, zda mi hlavní chod (výbornou svíčkovou na smetaně) můžou přinést za chvilku později, protože si musím skočit do bankomatu. Pán se začal smát a řekl, že to je v pohodě, ať dojím a přinesu to později. Hnala jsem se k automatu a celá rudá musela do Plíce zavítat ještě jednou. Cestou z práce jsem se zastavila v Palladiu a udělala si radost kozačkami, z čehož logicky vyplývá, že po zbytek října budu jíst jen zrní... Cestou mezi Palladiem a knihovnou jsem stihla utratit další prachy, když jsem se rozhodla vyjádřit své díky mé největší "bestfrendce" a koupit jí nějakou maličkost v tzv. Black Mambě. Do knihovny jsem se vřítila s poněkud hlasitější prosbou, takže jsem rozvířila doposud poklidné hladiny ticha, ale nakonec si stejně odnesla vytouženou knihu Jako román. A snad už poslední perlička tohoto dne: v tramvaji vysvětlovala nějaká přidrzlá holka jiné, že se přece nikdo nepo.... z toho, že Karlovka je starší. Nemusí to přece znamenat, že je tím pádem lepší. Další vyčerpávající den.

Mika: Happy Ending

Simon Mawer: Skleněný pokoj

2011-10-03T21:55:00.002+02:00

"Láska, to je relativní kvalita, ne nějaká ucelená věc, která existuje nezávisle na objektu. Láska k někomu, láska někoho, nikdy ne jen láska. Jsou různé stupně lásky, různé odstíny, vůně a chuti lásky. To není jako se štěstím nebo s trápením, to jsou pocity jednotvárné, omezené. Láska je neomezená. Je možné milovat jednoho člověka určitým způsobem a druhého jinak, a lásky v člověku, všech těch různých lásek, přitom nijak neubývá."

Na svatého Václava

2011-09-30T10:13:00.000+02:00

Tomáš Klus: Nina

Den je krásný (když máte po státnicích)

2011-09-27T21:05:00.002+02:00

Bylo mi řečeno, že můj blog už je teda "pěkně nuda" a že bych sem měla zase něco přidat. Takže po měsíci se opět hlásím, že žiju a že jsem nejspíš přežila svou smrt. A to nepřeháním ani trošku. Poslední měsíc byl i pro mou akční povahu až trochu moc akční: práce, státnice, Mírák, zápis a tvorba rozvrhu. Opravdu, málem jsem vypustila duši, takže teď si totálně užívám každého volnějšího dne (nebo spíš večera - dny trávím v práci, ale i to je oproti ostatnímu pohodička).

Státnice jsem přežila díky Mářínce a Amálce, které mě podporovaly, kudy chodily, za což jim patří můj velký dík. Naštěstí už mám ten den hrůzy za sebou a nejradší bych jej už nikdy neopakovala, i když zkouška jako taková zas tak hrozná nebyla (ještě že mezi dalšími státnicemi jsou další dva roky). Po mém půlročním utrpení jsem získala svůj první vysokoškolský titul a s absolutní radostní psala SMS s díky všem těm, kteří na mě mysleli - a že jich tentokrát bylo! :) Mírák přišel hned ten víkend po státnicích a kvůli napětí, které jsem nedokázala moc dobře odbourat, jsem si jej ani pořádně neužila. Ty nervy ze státnic přebily téměř každý jiný citový prožitek. (Možná se divíte, ale opravdu takové zkoušky prožívám tímto šíleným a vyčerpávajícím způsobem.) Reakce ale byly většinou pozitivní, takže čím víc dnů od Míráku uplynulo, tím jsem spokojenější.

Rozvrh jsem si taky jakž takž zvládla udělat, ale v reálu se to uvidí až příští týden. Pomalu přichází těšení na všechny ty normální stresíčky, které se rozloží do celého semestru a ne do 4 týdnů. Taky se těším, až se do Prahy nastěhuje ségra a budeme všechny tři něco podnikat, až konečně pověsím poličky ve svém minibytečku, až se začtu do nových knížek, až si zas jednou zajdu do nějaké kavárny... No, prostě je toho hodně na těšení...

Průšvihování

2011-08-27T16:41:00.005+02:00

Čas od času mě začnou svrbět ruce. Důvod je jediný: už jsem dlouho nic nedělala. Nedělala v tom smyslu, že jsem už příliš dlouho nevytvořila něco kreativního. Do mých dalších státnic zbývá už méně než měsíc, takže je to pořádný průšvih (č.1). Průšvih č.2 je to, že jsem se rozhodla předělat z gruntu svůj miniaturiní byteček. A poslední průšvih: objevila jsem dokonalou stránku, která patří ke kategorii těch, které kreativní lidi uvádí do extáze: Pinterest. A máme tady jednoduchou rovnici:

průšvih č. 1 + průšvih č. 2 + průšvih č. 3 = katastrofa

Dnes jsem se trochu odreagovala alespoň touto malou broží.

Štěstí v neštěstí

2011-08-27T10:44:00.000+02:00

Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.

Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".

V "metropoli" Moravy

2011-08-04T10:12:00.001+02:00

Tak jsem se zase jednou podivným způsobem dostala do Brna. Abych dojela do centra, musela jsem si koupit jízdenku - na kraji města, kde jsem nastupovala do tramvaje, však nebyl žádný automat, který by ji poskytoval. Mladá žena na zastávce mě informovala, že ona má jen "šalinkartu", a tak neví, jestli se dají kupovat jízdenky přes telefon. Když jsem nastoupila a chtěla si ji koupit u řidiče, řekl mi, že dvoustovku nevezme, že musím mít drobné. Poté, co mi ta samá paní řekla, že drobné za 200 Kč nemá, podala mi 30 Kč, aniž by si nárokovala cokoliv vrátit zpět. Dala jsem jí aspoň svých mizerných 20 Kč a totálně rudá si šla sednout. Její ochota mě až zarazila.

Dnešek jsem se rozhodla trávit na základě doporučení v centru, v kavárně Tungsram. Díky mapce jsem si připadala v pohodě, ale jako naschvál tentokrát můj orientační smysl zklamal a já poměrně dlouho bloudila. Taky jsem se setkala asi se třemi úsměvy pobavených pánů, které prozrazovaly jejich "holka-s-mapou-v-ruce-je-prostě-k-ničemu" myšlenky. Nicméně teď už naštěstí sedím s jablečným moštem a wi-fi připojením a chystám se dnes pokořit politologii a nějakou část ze Sedláčkovy Ekonomie dobra a zla.

Mějte hezký den!

Vyletěla jsem z hnízda...

2011-07-23T19:41:00.001+02:00

Před bez mála dvěma lety jsem se nastěhovala. Když jsem viděla poprvé místo, kde bych měla strávit další 4 roky, chtělo se mi skoro brečet. Pak jsem zjistila, že nemám dostatek představivosti, abych se dokázala radovat z toho, do čeho jsem se měla přestěhovat ze svého milého kopřivnického pokojíčku, a abych ten byt dokázala vidět tak, jak teprve vypadat bude.

Bylo třeba vyhodit starý nábytek, vymalovat, vytapetovat, natáhnout lino. To všechno za mě naštěstí udělal někdo jiný. Pak následoval nový nábytek (ať žije IKEA), obrazy, fotky, nástěnka, knížky... Na jaře přišla parta chlapů vyměnit okno - ano, mám jen jedno - a od základů zrenovovat koupelu i záchod. Proč, to nevím, ale tuhle operaci musel podstoupit každý v tomhle domě hrůzy. Tehdy, když jsem uklízela tu spoušť, kterou přitom nadělali, jsem začínala mít pocit, že se tu cítím doma. Potom jsem si koupila poličky na zeď, a když už ani po půl roce nebyl nikdo schopen mi je navrtat, udělala jsem to sama. Taky jsem namazala dveře, aby nevrzaly, a vymalovala zeď, kterou "ozdobila" na jaře tající voda ze střechy.

Výsledkem toho všeho je, že pokaždé, když u hlavního nádraží čekám na svou tramvaj č. 9, říkám si, že je dobře, že jsem doma. Už to tak cítím. Proto, že tu mám své přátele, svou práci i školu. Mám tu věci, které mám ráda, své soukromí a klid. Mám tu oblíbená místa, kavárny, mám oblíbené trasy, kterými procházím. Nevím, jak dlouho to tak ještě bude, ale dokud to tak je, jsem za to vděčná. Možná by se vám u mě nelíbilo, ale já jsem na svůj domov pyšná...

Vše skončilo 20. července

2011-07-22T17:48:00.003+02:00

Na Harryho jsem se fakt těšila. Plakáty zvoucí na jednu z největších filmových událostí tohoto roku jsem obhlížela na nádraží, v metru i na D1 a čekala jsem, že to bude přinejmenším skvělé. Harry je totiž můj vrstevník: jak rostl on, rostla jsem i já. Knížky jsem přečetla všechny, až na tu poslední (neptejte se mě, proč), takže jsem byla extra zvědavá, jak to všechno skončí. Moc se mi líbila 1. část Relikvie smrti a o to víc se rozbíhaly moje představy velkolepého finále. Možná právě proto jsem byla nakonec zklamaná. Maskérům se rozhodně nepodařilo nalíčit Hermionu, Rona ani Harryho tak, aby vypadali jako "po 19 letech". Zkrátka celých těch posledních 10 minut bylo směšných - ne zábavných, ale opravdu směšných. Mám ráda happy-endy, ale tohle bylo už trochu moc. Můj kamarád po zhlédnutí tohoto dílu napsal na Facebook: "Harry Potter 7, 2. část: Tak pardón, nemůžu si pomoct, ale mělo to bejt fakt lepší."

Na druhou stranu si kladu otázku, jak bych si představovala konec, se kterým bych byla spokojená? Věřím, že konec knížky je napsán lépe, než je natočeno těch posledních několik scén - už jen proto, že scény knížky se odehrávají ve vaší hlavě a ve vaší fantazii; nestrká vám je tam nikdo násilím pomocí filmového plátna. Nicméně musím přiznat, že neznám žádnou druhou knihu, která by měla tolik dílů a přitom by její čtenost (i čtivost) byla tak obrovská. To samé platí i o filmech téhle série. Takže: je nutno přiznat, že jsem s Harrym strávila pozoruhodných 10 let. Myslím, že bude dlouho trvat, než vznikne něco, co by se mu vyrovnalo. Smekám, J. K. Rowlingová!

Hier, aujourd'hui, demain...

2011-07-04T11:02:00.000+02:00

Dobré jídlo a ještě lepší knihy. Přemýšlení o životě a trochu víc o smrti. Volné dny, hodně spánku a hodně vody. Vzpomínky na dětství vyvolané Lenkou Filipovou (jak to, že si slova pamatuju i po těch letech?). Čekání na přijetí a snění o tom, jaké to pak bude... Snaha pomoci a podržet. Touha nerozpustit se v těch přívalech deště. Rozhovory o Google+ a o škole, která je hned naproti té mojí. Těšení se na výlet - do Osvětimi nebo Krakowa? A vyrábění medvídků-broží (má někdo zájem?). To jsou ve zkratce moje poslední a nejbližší následující dny.:)

500 days of Summer

2011-06-18T13:49:00.003+02:00

O takových filmech jsem vám schopná říct, že jsem jimi nadšená i že mě naprosto vytáčí. Neskončil dobře, i když vlastně dobře skončil. Poslední tři minuty filmu způsobily, že jsem měla dobrou náladu pak celý další den. A vždycky, když si na ně vzpomenu, musím se usmát.

Tom mi přišel jako neuvěřitelný chudák, Summer jako mrcha. Jenže tenhle film není černobílý, s čímž se moje duše (mozek, srdce, cokoliv...) potýká vždy trochu neohrabaně. Nakonec jsem musela přiznat, že Summer chápu: chápu to, že i když ve vás hlodá přesvědčení, že někomu nemůžete nabídnout trvalý vztah a slib stálosti, jednoho dne se takový člověk přece jen objeví. A když to nešlo u někoho, kdo vás hluboce miloval, půjde to u někoho jiného, koho budete hluboce milovat i vy. Trochu složité, já vím.:)

Nicméně, film je skvělý. Bavil mě po celých svých 91 minut - má skvělý soundtrack, originální zpracování a hlavně: je pravdivý. Takže pokud nevíte, co dělat dnes večer, může být 500 dní se Summer tou pravou volbou.

PS: Oceňuji i vtipný a dvojznačný název v angličtině.:)

Jakákoli jiná, jen ne česká

2011-06-16T12:35:00.003+02:00

Jsem postižená tím, co studuji. Považuji se za jistý druh knihomolky, ale jakmile dojde diskuze na díla světových autorů, opatrně zavírám pusu a modlím se, aby si nikdo nevšiml toho, že se nezapojuji. Proto jsem se rozhodla, že to změním. Dnešní dopoledne jsem strávila vyhledáváním různých seznamů, které přináší 100 nejlepších světových děl. Po několika hodinách se mi podařilo sestavit seznam, na který jsem patřičně hrdá. Obsahuje knížky, které se nejčastěji objevovaly ve všech seznamech - některé z nich jsem četla, ale chtěla bych si je přečíst znovu; avšak většina z nich mi zatím unikala. Mým (poněkud odvážným) cílem je přečíst těchto 100 titulů do svých 25 let. V průměru má však každá knížka 400 stran, tak to moc reálně nevidím...

Pro vaši inspiraci seznam publikuji.

1. Alighieri, Dante: Božská komedie

2. Austen, Jane: Pýcha a předsudek

3. de Balzac, Honoré: Otec Goriot

4. Beckett, Samuel: Čekání na Godota

5. Boccaccio, Giovanni: Dekameron

6. Bradbury, Ray: 451 stupňů Fahrenheita

7. Brönteová, Emily: Na větrné hůrce

8. Brönteová, Charlotte: Jana Eyrová

9. Bulgakov, Michail: Mistr a Markétka

10. Burgess, Anthony: Mechanický pomeranč

11. Cain, James M.: Pošťák vždycky zvoní dvakrát

12. Camus, Albert: Cizinec

13. Camus, Albert: Mor

14. Carroll, Lewis: Alenka v říši divů

15. Coelho, Paulo: Alchymista

16. De Cervantes y Saavedra, Miguel: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha

17. Defoe, Daniel: Robinson Crusoe

18. Dickens, Charles: Oliver Twist

19. Dostojevskij, Fjodor Michajlovič: Bratři Karamazovi

20. Dostojevskij, Fjodor Michajlovič: Idiot

21. Dostojevskij, Fjodor Michajlovič: Zločin a trest

22. Dumas, Alexandre: Hrabě Monte-Christo

23. Dumas, Alexandre: Tři mušketýři

24. Eco, Umberto: Jméno růže

25. Faulkner, William: Absolone, Absolone!

26. Fitzgerald, Francis Scott: Velký Gatsby

27. Flaubert, Gustave: Paní Bovaryová

28. Fowles, John: Mág

29. von Goethe, Johann Wolfgang: Faust

30. von Goethe, Johann Wolfgang: Utrpení mladého Werthera

31. Golding, Williem: Pán much

32. Grass, Günter: Plechový bubínek

33. Harper, Lee: Jako zabít ptáčka

34. Hawthorne, Nathaniel: Šarlatové písmeno

35. Heller, Joseph: Hlava XXII

36. Hemingway, Ernest: Komu zvoní hrana

37. Hemingway, Ernest: Sbohem, armádo!

38. Hemingway, Ernest: Stařec a moře

39. Hosseini, Khaled: Tisíce planoucích sluncí

40. Hugo, Victor: Bídníci

41. Huxley, Aldous: Konec civilizace aneb Překrásný nový svět

42. Irving, John: Modlitba za Owena Meanyho

43. Irving, John: Pravidla moštárny

44. Irving, John: Svět podle Garpa

45. James, Henry: Portrét dámy

46. Joyce, James: Portrét umělce v jinošských letech

47. Joyce, James: Odysseus

48. Kafka, Franz: Proces

49. Kafka, Franz: Zámek

50. Kesey, Ken: Vyhoďme ho z kola ven

51. London, Jack: Volání divočiny

52. Mann, Thomas: Kouzelný vrch

53. Marquez, Gabriel Garcia: Láska za časů cholery

54. Marquez, Gabriel Garcia: Sto roků samoty

55. McCarthy, Cormac: Cesta

56. McEwan, Ian: Pokání

57. Melvill, Herman: Bílá velryba

58. Merle, Robert: Smrt je mým řemeslem

59. Mitchell, Margaret: Jih proti Severu

60. de Montaigne, Michel: Eseje

61. Montgomery, Lucy Maud: Anna ze Zeleného domu

62. Morrison, Toni: Milovaná

63. Murakami, Haruki: Kafka na pobřeží

64. Nabokov, Vladimír: Lolita

65. Orwell, George: 1984

66. Orwell, George: Farma zvířat

67. Pasternak, Boris: Doktor Živago

68. Plath, Sylvia: Pod skleněným zvonem

69. Puškin, Alexandr Sergejevič: Evžen Oněgin

70. Puzo, Mario: Kmotr

71. Remarque, Erich Maria: Jiskra života

72. Remarque, Erich Maria: Tři kamarádi

73. Rosten, Leo: Pan Kaplan má třídu rád

74. Rushdie, Salman: Děti půlnoci

75. Salinger, Jerome David: Kdo chytá v žitě

76. Saroyan, William: Tracyho tygr

77. Sartre, Jean-Paul: Zeď

78. Scott, Walter: Ivanhoe

79. Shakespeare, William: Hamlet

80. Shakespeare, William: Macbeth

81. Shakespeare, William: Zkrocení zlé ženy

82. Shelley, Mary: Frankenstein

83. Sienkiewicz, Henryk: Quo vadis

84. Steinbeck, John: Hrozny hněvu

85. Steinbeck, John: Na východ od ráje

86. Stendhal: Červený a černý

87. Stendhal: Kartouza parmská

88. Stoker, Bram: Dracula

89. Styron, William: Sophiina volba

90. Swift, Jonathan: Gulliverovy cesty

91. Thackeray, William Makepeace: Jarmark marnosti

92. Tolkien, John Ronald Reuel: Hobit

93. Tolstoj, Lev Nikolajevič: Anna Kareninová

94. Tolstoj, Lev Nikolajevič: Vojna a mír

95. Twain, Mark: Dobrodružství Huckleberryho Fina

96. Waltari, Mika: Egypťan Sinuhet

97. Waugh, Evelyn: Sólokapr

98. White, E. B.: Šarlotina pavučinka

99. Whitman, Walt: Stébla trávy

100. Woolf, Virginia: K majáku

2011-06-15T10:16:00.003+02:00

Raven: Kamení

Every single day

2011-06-13T20:42:00.003+02:00

Dneska je to přesně deset dní, co jsem si vytáhla ty nejúžasnější otázky, něco o nich povykládala a opustila katedru ČJL s velmi, opravdu velmi dobrým pocitem. Od té doby se toho nějak moc nestalo, ale na rozdíl od předchozích tří týdnů zase normálně žiju. Stihla jsem uklidit svůj hrad (můj nynější domov), dokonce jsem svůj profil obohatila o další skill: vrtání do zdi. Kdybyste totiž jako já čekali od listopadu na někoho, kdo vám ji navrtá, myslím, že byste se do toho taky jednoho krásného letního dne pustili sami. Objednala jsem si krásnou šperkovnici, po které jsem toužila od té doby, co Míša ulovila tu svou - fakt by mě zajímalo kde. Přestože byla docela drahá, řekla jsem si, že si ji za ten výkon zasloužím. Několik dní jsem nedokázala nic číst - i reklamy na billboardech mi dělaly problém - nejspíš psychické vyčerpání. Pak jsem se ale rozhodla pro něco, co rozhodně není v kánonu a na co mám nejvíc chuť. Výsledkem toho je, že mi zbývá posledních pár stran znovu přečtené Muriel, konkrétně S elegancí ježka. Renée mi promine, ale Paloma je mi bližší. I když je asi miluju obě. Stres ze mě opadává nějak postupně, každopádně se ale těším na každý den z těch dvou měsíců relativního volna, které na mě čeká.

Přeji vám krásné léto a hodně odpočinku...

Rihanna: California King Bed

Blava

2011-06-09T20:37:00.003+02:00

Tak jsme zase jednou někam s Mářínkou vyrazily. Kluky jsme nechaly hrát floorball a my se rozhodly prozkoumat hlavní město Slovenska. Vyrazily jsme v pět ráno, v osm vylezly z auta a (opravdu smutné) o půl jedenácté neměly co dělat. Prošly jsme areál hradu, podívaly se na jejich nejhezčí katedrálu a prozkoumaly historické centrum. Result? Byla jsem docela zklamaná a přišlo mi, že to ani nestálo za tak brzké vstávání.

O něco lepší byl Děvín. Tam mě naprosto okouzlil soutok Moravy a Dunaje - cítila jsem se skoro jako u moře, což bylo určitě způsobeno i tím obrovským teplem. Zašly jsme si na dobrou polévku, která vůbec nebyla tak drahá, jak někteří tvrdili. Zajímavý byl i pomník - na památku všem, kteří se od roku 1945 pokusili přeplavat řeku a dostat se tak na rakouské území, do svobodné země. Stovky z nich byli za tuto snahu popraveni nebo uvězněni.

Ještěže jsem měla tak dobrou průvodkyni, která mě vytáhla ven po třech týdnech neustálého učení. Pokusila jsem se rozchodit strnulé nohy a zjistila, že Bratislavu mi stačí vidět znovu za dalších 10 let.:)

Jason Mraz: Butterfly

Jak to jen přežít?

2011-05-30T18:49:00.003+02:00

Připravuju se na bakalářské státnice. A mám toho až po krk, fakt. Zítra jdu zkusit přijímačky na FF, uvidíme, jestli se jim budu líbit.:) Ve zkratce: tenhle týden je stresový a v tuhle chvíli si nepřeju nic jiného, než aby byl za mnou. Nejsem totiž už schopná napsat normální nákupní seznam, aniž bych při tom nerozebírala jednotlivá slova. Jak se tomu říká - profesionální deformace?

Na stole mi leží už asi tři myšlenkové mapy obsahující vše, co se chystám podniknout po tom (slavném?) pátku. A je toho fakt dost. Dokonce tolik, že se bojím, že nestihnu ani půlku, a už se budu muset připravovat na státnice další (ano, na rozdíl od normálních škol má ta naše dokonce 3.státnicová kola).

Taky vím, že už všem lezu na nervy tím, že se slovo "státnice" stalo tím nejfrekventovanějším v mém slovníku. Je mi to líto, ale nemůžu si pomoct. Všechno prostě napovídá tomu, že nejsem na tyhle situace stavěná a že už by to mělo být za mnou...

Láska nebeská

2011-05-28T14:01:00.007+02:00

Ano, zamilovala jsem se do květin. Takže hned po příštím pátku zajdu do květinářství, koupím si spoustu květin a pokusím se je naaranžovat do jedné ze svých váz. Sice jsem to takhle sama ještě nezkoušela, ale o to to bude zábavnější. Už se nemůžu dočkat!

Craig Armstrong: Glasgow Love Theme

Bloguji, bloguješ, blogujeme

2011-05-21T12:02:00.002+02:00

Za všechno může vlastně moje mladší sestřička. Svými různými manipulativními metodami (Marťo, na tebe ale pořád ještě nemám :P) jsem ji přesvědčila, že blog prostě musí mít! Zašlo to tak daleko, až tomu naprosto propadla a tvrdí, že to je mnohem lepší a mnohem návykovější než počítačové hry. Nejhorší na tom všem ale je, že začala prohledávat různé bloggerské weby a následně mi je přeposílá. Mně, která by v následujících dvou týdnech neměla dělat nic jiného, než se učit fonetiku, morfologii, syntax, literaturu + další milión lingvistických oborů. Nicméně musím přiznat, že se jí podařilo vyšťourat poměrně vzácné informace a vylepšováky s perfektními návody, takže to pochopí i takový nonIT, jako jsem já. Teď jen doufám ve dvě věci:

že se vám líbí nový look mého blogu;
že přesto úspěšně "odstátnicuji".

Hrabě v mé knihovně

2011-05-10T20:08:00.002+02:00

El dia de la rosa

2011-04-26T18:43:00.003+02:00

To, že miluju svoji práci, není žádným tajemstvím. Dneska jsem na vlastní kůži zjistila, co znamená to "multikulturní prostředí", které tato firma ve svých pracovních nabídkách zdůrazňuje... A asi i ono je tím, co na téhlepráci stále více oceňuji.

Přišla jsem dnes do práce někdy před osmou. Půl hodiny na to jsem byla svolána spolu s ostatními ženami do menšího hloučku. Byla jsem fakt zvědavá, do čeho se budu muset zapojit, zvlášť, když se před nás postavil Pedro - asi čtyřicetiletý Španěl. Všem nám rozdal obálky na vysvětlenou a začal vyprávět (samozřejmě anglicky, ale nechtějte po mně, abych to zopakovala):

"V jednom Lybijském městě se za dávných časů nacházel obrovský rybník, ze kterého čerpalo vodu celé město. Jednoho dne ale přiletěl do města drak, obrovská příšera, která se uhnízdila přímo u pramene, odkud lidé brali vodu. Aby ji mohli čerpat i nadále a drak jim přitom neublížil, přiváděli mu každý den dvě ovce. Za krátkou dobu ale už žádné ovce neměli, a tak obyvatelé vždy losem určili, čí dítě dají drakovi jako oběť. Až jednou padl los na královu dceru. Král řekl, že dá všechno zlato a všechno svoje bohatství občanům toho města, když jeho dceru uchrání. Oni ale odmítli, a tak byla princezna vystrojena jako nevěsta a poslána k drakovi. Náhodou však jel kolem Svatý Jiří - ten se drakovi postavil, přičemž se chránil znamením svatého kříže, draka probodl a princeznu zachránil. Z drakovy krve pak vyrostla krásná rudá růže."

V návaznosti na tuto legendu slaví Španělé (ale i jiné národy) tzv. El dia de la rosa (The Day of the Rose). Všude po ulicích jsou v ten den (23.4.) rozestavěny stánky s růžemi. Každý muž by měl v ten den koupit alespoň jedné ženě růži. Tím to ale nekončí. 23.duben je ve Španělsku také dnem knih - El dia del llibre. V roce 1616 v ten den umřeli jedni z nejslavnějších světových spisovatelů: Miguel Cervantes a William Shakespeare. Vedle stánku s růžemi najdete tedy ve španělských ulicích také stánky s knihami, které by zase od žen měli dostávat muži. Výsledkem tohoto dne jsou pak čtyři milióny prodaných růží a 800 000 prodaných knih.

Nakonec jsem tedy dostala krásnou červenou růži i já. A ani jsem kvůli tomu nemusela do Španělska. :)

Kolik příležitostí má... každý z nás?

2011-04-23T22:37:00.005+02:00

Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, Bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech,
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli,
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého.

Mí dnešní spolucestující

2011-04-15T19:14:00.006+02:00

Mám ráda cesty vlakem. Nejen proto, že toho vždycky hodně přečtu, ale taky proto, že sem tam potkám zajímavé lidi. Dneska si ke mně přisedla zajímavá trojice: jeden manželský pár (tak kolem 40) a jejich známá - ta mohla mít tak kolem 28. Nejdříve jsem byla otrávená: pokud se lidi v jednom kupé znají, pro mne to vždy znamená, že klidu na čtení moc mít nebudu. Po čase se ale můj názor změnil.

Za čtyři hodiny společné jízdy se toho o druhých lidech poměrně hodně dozvíte. Z "28" vypadlo, že dělá sociální pracovnici v dětském domově. Vyprávěla o tom, jaké problémy řeší, jaké jsou děti, které má na starosti. Už jen z toho, jak o nich mluvila, šlo poznat, že je má skutečně ráda. Mluvila o nich jako o "jejích děckách". No a podle toho, co říkala, to s nimi není zrovna extra jednoduché, přestože (podle jejích slov) tam mají ve srovnání s jinými domovy ještě "hotová zlatíčka". Nemohla jsem tomu dost dobře uvěřit, zvlášť poté, když vyprávěla, jak za ní v průběhu minulého roku přišly čtyři těhotné holky, kterým nebylo ještě ani 18.

A ti manželé? Dlouho vyprávěli o jakémsi "koníkovi" - pochopila jsem z toho, že jde o nějaký ozdravný pobyt pro děti u moře. Oni dva jezdí každý rok místo své vlastní dovolené na tyto pobyty, aby hlídali jejich nezletilé účastníky. Ani jejich příhody nebyly extra růžové: asi tak, jak můžou být růžoví sedmnáctiletí kluci, kteří si rádi zakouří a napijou se.

To, co mě zarazilo, byl fakt, že dneska vůbec ještě existují takoví lidé. Lidé, kteří mají opravdový zájem o druhé (děti), mají je rádi, záleží jim na nich a jsou schopni nejen o tom mluvit, ale taky něco udělat. Říkala jsem si, že dneska jsou lidé ochotnější dát peníze, než věnovat svůj vlastní čas a energii pro dobrou věc. Schválně: kolik znáte lidí, kteří by místo dovolené, kde si odpočinou od celoroční práce, jeli hlídat bandu puberťáků, u kterých nikdy nevíte, co vyvedou? Kolik sociálních pracovnic si dneska radši hřeje zadek za přepážkou, než aby skutečně ovlivňovaly životy dětí? Neříkám to proto, abych odsuzovala. Spíš jen mě samotnou překvapilo, že tihle lidé mají něco, na co já se nejspíš nikdy nezmůžu. Mám spoustu kamarádek, které řeknou, že by chtěly pracovat s lidmi a i já sama bych to řekla, kdyby se mě někdo zeptal. Ale dneska mi došlo, že je práce s lidmi a práce s lidmi. Asi to není o tom, kdo z nás je lepší. Jen je to o tom, kdo z nás má k čemu a jaký dar a jestli je ochotný jej využívat. Nicméně před lidmi, se kterými jsem dneska jela vlakem, jsem pocítila velký respekt a uznání (i když jsem je viděla poprvé a naposledy, i když byla jedna z těch dvou žen strašlivě nalíčená a i když mě celou dobu rušili ve čtení).

Doliva a nejen ona aneb Z mojí koupelny

2011-04-03T21:18:00.011+02:00

Už nějakou chvíli jsem fakt nadšená. To jsem tak jednou dostala k Vánocům (mimo jiné) kosmetiku značky, která pro mě byla do té doby naprosto neznámá. No a dnes bych ji doporučila každému, kdo by se mě na ni zeptal...

Nejsem moc zvyklá se malovat, ale o to radši mám kvalitní pleťovou kosmetiku. Možná i proto překousnu, že je poněkud dražší než ta, na kterou narazíte v drogerkách. Dolivu koupíte v každé větší lékárně. Ještě jsem téhle značce nepropadla na 100%, takže tady je můj seznam produktů, které se o mě starají:

Pleťová voda

Čistící pleťové mléko

Krém na ruce

Krém na obličej

Tělové mléko

Pomáda na rty

PS: Zajímá mě, co používáte vy...:)

Just the way you are...

2011-03-30T21:23:00.002+02:00

Tak, tahle melodie mě bude provázet asi tak další dva tři dny. Když budu dělat finální úpravy bakalářky, psát seminárku na Morovu Utopii i dočítat Uprostřed nocí zpěv. Aspoň něco je pěkného v tom stresu. A slova jsou perfektní! :)

Jedna z mých slabostí

2011-03-19T09:23:00.006+01:00

Po cestě z Kavalírky na Anděl tramvají (což jsou mimochodem jen čtyři zastávky) se můžete podívat do výloh 4 salónů se svatebními a společenskými šaty Přiznávám, že i já se dost často a ráda podívám, jestli šaty ve výloze změnily. Mám už i dokonce pár svých oblíbených, které tam vidím nejradši.

Když jsem tou trasou jela naposled, seděla přede mnou asi sedmiletá holčička, které chybělo pár předních zubů, a před ní seděla její babička. Ta tou trasou asi nejezdila příliš často, protože malá ji dostatečně dopředu upozornila na to, kam se má dívat, aby "uviděla ty krásný šaty". Holka se rozplývala a já si říkala, že my holky, dívky, ženy jsme v tomhle prostě totálně marné. Jak je možné, že už tak malé sníme o krásných šatech a vysokých podpatcích? Jak je možné, že aniž by nás to někdo učil, milujeme nakupování? No, nevím, jak jste na tom vy, ale já nakupování fakt můžu (pozor! mluvím pouze o nakupování oblečení). Čas od času, když udělám zkoušku nebo splním nějaký pro mě náročný úkol, netěším se ani tak na to, až to budu mít za sebou, jako spíš na tu odměnu, která přijde: nakupování.
Na druhou stranu mám ale ráda i výzvy. Takže jsem si řekla, že je třeba trochu zkrotit svoji nakupovací mánii a přemýšlet trochu - hmmm, jaký výraz pro to použít - "ekonomičtěji"? Takže v příštích nejbližších měsících bych si chtěla koupit žehličku, brýle a cestovní tašku. Snad budu úspěšná. Držte mi palce...

Pár mých pocitů

2011-02-23T22:17:00.008+01:00

PRÁVĚ TEĎ MÁM POCIT, ŽE...

Nikdy nedokážu napsat 40 stran.

Až budu disponovat penězmi a budu si chtít koupit nové baleríny a kabát, všechny hezké budou vyprodány.

Než dostuduju, vypadají mi všechny vlasy.

Je blbost tvrdit, že stačí spát 7 hodin denně.

Nikdy nepřijde vytoužené jaro a s ním možnost nosit sukně.

Tomáš Klus: Pocity

Curych

2011-02-12T14:03:00.012+01:00

Pokaždé, když jsem dříve měla vyjet někam do ciziny, pokazilo se to: někdo onemocněl, pokazilo se auto, prostě na poslední chvíli se to muselo zrušit. Minulé léto se ale karta obrátila (konečně!), takže se s vámi hodlám podělit o pár zážitků, které se mi vybavily při koukání na fotky z Curychu.

Curych je největší město Švýcarska, leží mezi horami a rozprostírá se kolem nádherného Curyšského jezera. Nedokázala jsem pochopit, že voda v něm je tak dokonale čistá i přesto, že jezero i řeka, která z něj vytéká, leží v centru města (to by se naší Vltavě stát nemohlo). Přes jezero je zavedena také lodní MHD. Slouží zároveň i jako koupaliště. Curych jsme navštívili z kraje července, ale tamější děti ještě neměli prázdniny a svoje přestávky trávily u vody. To mi přišlo dost cool. Z tašek vybalily svačiny, ručníky a plavky a šly se koupat!

Co se týče jídla, řekla bych, že Švýcaři mají dost zvláštní chuťové buňky. Na jejich talířích se objevovaly těstoviny s brambory nebo těstoviny s rýží. Těch kombinací, které jsem nepochopila, bylo víc. Jejich obchody s jídlem jsou ale dokonalé. Mají výborné pečivo (pozor! ne všechny housky, které vypadají sladce, opravdu sladké jsou) a ještě lepší sýry. Výběr se s naším nedá vůbec porovnávat.

Curych je krásné město. Dýchne na vás atmosférou. Já jsem měla neustále pocit, že jsem u moře, za což nejspíš může jejich jezero. Z čeho jsem nadšená příliš nebyla, to byly ceny. Takže pokud budete uvažovat o tom, že byste si do Curychu zajeli, začněte šetřit hooodně dopředu. Curych je totiž jedno z měst s nejvyšší životní úrovní, což se na cenách dostatečně odráží, takže nám, obyčejným Evropanům, mrzne úsměv. Pokud ale budete přes Švýcarsko jen projíždět, určo se tam stavte, stojí to za to.

A myslím, že si zamilujete jejich ledovou kávu stejně jako já.:)

Zpět mezi živými

2011-02-11T15:24:00.006+01:00

Mám za sebou dosti náročný týden, který jsem problouznila v horečkách. Teploměr za 30 Kč ukazoval pouhých 37,6°C, ale tomu číslu odmítám věřit, protože jindy ukazuje, že jsem totálně podchlazená. Přijela jsem na víkend domů, ale z mého pokoje se stala mamčina kancelář, takže jsem zabrala ten ségřin. Amál, neboj, všechny kapesníky po sobě uklidím. Pořád mi není nějak extra dobře (rýmu snáším snad ze všeho nejhůř), ale pomalu se ze mně zase stává člověk.

Těším se na celý dlouhý víkend, kdy budu dlouho spát - ne že bych toho za ten týden naspala málo, hodně číst (kritiky again) a vyrábět tyhle úžasné brože:

Ale asi nejvíc se těším na neděli až s Mářínkou v Praze zapadneme do sedaček a budem koukat na Norské dřevo! (Marťo, i kdyby to nevyšlo, aspoň si o tom nechám zdát.)

Show me secret sins...

2011-02-03T20:44:00.007+01:00

Dostala se ke mně jedna řetězovka, ačkoliv jsem si myslela, že na tyhle věci se hraje, jen když vám je deset. Na druhou stranu tohle mi přišlo docela originální, a protože mě zajímá, co vymyslí ti, kterým ji přepošlu já, rozhodla jsem se tento proces podstoupit. Takže tady je několik informací, o kterých nemluvím každý den a které o mně možná ještě nevíte...

A štafetu předávám Mářínce a Amál. Holky, těším se, s čím příjdete.:)

Psát či nepsat?

2011-01-29T22:28:00.005+01:00

Čtvrtkem mi úspěšně skončilo zkouškové, a protože už nemám jiné výmluvy, pustila jsem se dneškem slavnostně do své bakalářky. Po dvou hodinách a dvou stránkách jsem zjistila, že moje židle je dost nekvalitní, tudíž mi moje záda za chvíli asi vypoví službu. V hlavě nemám téměř nic jiného než F. X. Šaldu. A dost by mě zajímalo, kde zjistím všechny takové ty "podřadnější" informace, jako např. jakým písmem má být těch 40 stran napsáno. Děsím se toho, že ji pošlu svému milému vedoucímu a on mi ji pošle zpět se slovy: "Milá slečno, z těch pěti stránek můžete čtyři smazat."
Jak mi dneska odpoledne Amálka, nejhorší je začít. Takže z dneška si odnáším dva poznatky na téma "bakalářká práce":

první (nejtěžší) krok bych mohla mít za sebou
ještě že má Mářínka doma dobré křeslo

Pro zlepšení nálady

2011-01-23T17:30:00.010+01:00

"Ukradeno" z http://www.oncewed.com/real-weddings/

Čím bych byla, kdyby...

2011-01-20T20:09:00.000+01:00

Kdybych byla barva, byla bych... FIALOVÁ

Kdybych byla kniha, byla bych... S ELEGANCÍ JEŽKA

Kdybych byla věc, byla bych... SVÍCEN

Kdybych byla auto, byla bych... SPOLEHLIVÁ

Kdybych byla strom, byla bych... DUB

Kdybych byla nápoj, byla bych... VODA

Kdybych byla člověk, byla bych... NEVYZPYTATELNÁ

Kdybych byla vzpomínka, byla bych... ÚSMĚVNÁ

Kdybych byla planeta, byla bych... ZEMĚ

Kdybych byla dopravní prostředek, byla bych... PŘEPLNĚNÁ

Kdybych byla písnička, byla bych... FIX YOU

Kdybych byla film, byla bych... OSCAROVÁ

Kdybych byla místo, byla bych... NÁMĚSTÍ

Kdybych byla dárek, byla bych... NEČEKANÁ

Kdybych byla smysl, byla bych... HMAT

Kdybych byla hra, byla bych... NA SLEPOU BÁBU

Kdybych byla sladkost, byla bych... ZMRZLINA

Kdybych byla denní doba, byla bych... RÁNO

Kdybych byla část těla, byla bych... RUCE

Kdybych byla parfém, byla bych... LACOSTE

Kdybych byla odpověď, byla bych... ANO

Kdybych byla slovo, byla bych... DOUFÁM

Propose

2011-01-19T19:35:00.003+01:00

Ano. Ano! Ano!!!

Konečně je to tady: Derek požádal Meredith o ruku. A ta scéna byla do-ko-na-lá! Nemůžu se o ni prostě nepodělit. Už jen proto, že osoby ze Seatlle Grace Hospital mi za těch pár měsíců naprosto přirostly k srdci. Chytlo mě to ještě víc, než Dr. House. A pokud chcete "promrhat" několik dní (po sečtení) díváním se na životy, které se někdy někdy určitě žily, pak tento seriál vřele doporučuji. Pokud nejste zrovna ledoví jak psí čumák, budou se vás jejich příběhy dotýkat stejně silně jako mě.

Den za odměnu

2011-01-18T18:26:00.012+01:00

A tak se stalo, že jsem udělala další zkoušku. Předem jsem plánovala, co bych v takovém případě dělala, ale (překvapivě) všechny moje plány o tom, jak budu číst knížky na bakalářku, jak se začnu učit na další zkoušky atd. ztroskotaly. Celý den jsem lítala po Praze a snažila se sehnat věci, na jejichž shánění jindy čas nemám. A vlastně tak nějak všeobecně jsem dělala spoustu věcí, které mám ráda a které mi byly odměnou za můj dnešní výkon. Výsledkem je nový mikrofon, díky kterému už můžu volat s vílou Amálkou (samozřejmě kde jinde bych ho koupila, než v Alze). Taky jsem si zařídila novou In-kartu a doteď žasnu, jak můžou být lidé z ČD příjemní, když chtějí. Cestou z jejich kanceláře jsem se zastavila v Neoluxoru pro mnou už dlouho obdivovanou knihu Jaroslava Rudiše Grandhotel. Konečně ji mám ve své knihovně!!

Jo a taky jsem si koupila novou barvu na sklo, nechala odpočinou své ruce a hlavě dala prostor k myšlenkám... Trocha kreativity nemůže přece nikdy uškodit, ne?

Lednový Křivoklát

2011-01-09T21:38:00.008+01:00

aneb co se stane, když tak jednou Máří a Maru (v Praze a s autem) neví, co by...

Tající Berounka

Křivoklát
(ještě že je kolem Prahy tolik krásných hradů!)

Po předlouhém aranžování zasněného výrazu se "povedla" jen tahle :)

Btw. Marťo, doufám, že si tam zajedeme ještě jednou - abych půlku schodů nemusela sjíždět...;)

O mých dvou (profesních) láskách

2011-01-05T21:41:00.008+01:00

Tento týden jsem podepisovala novou pracovní smlouvu. Na celý rok 2011. Takže kromě toho, že budu mít určitý stálý příjem (pokud se to tak dá vůbec nazvat), vypadá to taky, že se zase nezastavím. No a vzhledem k tomu, že jsem tímto týdnem vstoupila do svého zkouškového období, přemýšlím o tom mnohem víc.

Není týden, kdy by mě pod návalem povinností z práce a tlaku ze školy nenapadlo, že s jedním z toho praštím (ano, pravděpodobněji s prací). Pravdou však je, že obojí mi tak přirostlo k srdci, že bych musela být na zhroucení, abych se toho vzdala.

Čím dál častěji zjišťuju, že málokdo z mých spolužáků je se školou spokojený. Takže, nalijme si čistého vína (pouze idiom): to, že cítím naplnění ze svého studia, není samo sebou. Ano, dohání mě k šílenství některé předměty (např. moje asi "nejoblíbenější" logika), zima na chodbách a fakt, že na naši fakultu ještě nedorazila vymoženost, jako je toaletní papír, ale... Ta budova v Rettigovce byla jedním z prvních míst v Praze, kde jsem se cítila být doma. Připadalo mi, že tam patřím a že jsem ve správný čas na správném místě. A tenhle pocit se mě naštěstí drží.

Z prezentace, kterou jsem si dneska v práci projížděla, jsem zjistila, že na místo, které mám já, čeká další stovka studentů. A já k němu přišla jak slepý k houslím! Když tak hodnotím těch 8 měsíců, myslím, že jsem nemohla dostat lepší. Tak nějak jsem si tam našla své místo. Naučila jsem se mluvit konkrétně a k věci. Zjistila jsem, že i když moje angličtina není nic extra, cizinci jsou rádi, když jim někdo dá alespoň základní informace. Přišla jsem na to, že mě nemusí bolet břicho při cestě do Brna a že i cesty na večírky se proplácejí jako služební. Ale co víc: došlo mi, že i v kolektivu zkušených a starších lidí mám svoji hodnotu - třeba už jen proto, že jsem v průměru o víc než o 10 let mladší.

Nedávám si novoroční předsevzetí a nevěřím na ně. Mám jen jedno neskromné přání, prosbu, modlitbu: zvládnout obojí, aniž bych se jednoho musela vzdát.

Poznámka pro ty, kteří musí poslouchat moje stížnosti na nedostatek času: Prosím, až se zas jednou dostanu do svého skvělého časového skluzu, připomeňte mi tenhle článek. :)

Looking forward to...being together

2010-12-11T17:39:00.002+01:00

Jedno nedělní "ach jo"

2010-12-05T22:50:00.003+01:00

Právě teď bych chtěla relaxovat v nějaké takové chatičce. Daleko od lidí. S polovinou knížek z knihovny a vlašáky v medu (popř. kopcem šlehačky). Vůbec bych totiž nemusela myslet na to, že:

existuje něco jako bakalářka a co víc...že i já jednu jednou (co nejdřív) musím napsat.
musím nakoupit ještě 99% dárků na Vánoce, a přitom nesmím zneškodnit ostatní nakupující.
mi stále nepřišla na účet výplata za minulý měsíc, takže nakupování odkládám z jednoho dne na den další.
čím déle budu odkládat i úkoly z logiky, tím je menší pravděpodobnost, že ten zápočťák napíšu.
mluvím dost nahlas (ještě pořád slabé slovo) ze spaní, takže netuším, jak mám spát v jednom pokoji s někým, koho téměř neznám.

Město mého dětství

2010-11-19T19:26:00.004+01:00

Jako malá jsem si vždycky přála vidět to místo v zimě. Proč? Protože jsme tam jezdívali vždy jen v létě. V tomhle městě jsem trávila půlku mých dětských prázdnin možná takových pět šest let. Prožila jsem si tam dva zápaly plic, několik chřipek a pokaždé odjížděla s mnoha modřinami a několika přečtenými knížkami. Tam mě babička nutila psát diktáty i ve 35°C a tam jsem vystřihla svou první papírovou panenku. Naučila jsem se tam chodit do trafiky pro noviny a nebát se oslovit cizí lidi, když jsem něco nevěděla. Měla jsem ráda tamější řeznictví (i když už tehdy jsem nesnášela maso) a milovala městskou cukrárnu s jejich zmrzlinovými kornouty a ořechovou posypkou.

Teď to místo můžu vídat v jakékoli roční době a jakémkoli počasí. Od dýchání jeho atmosféry mě však dělí okno vlaku, který jím vždycky projíždí. Od toho, jak na mě působilo kdysi, mě dělí deset let. Moc ráda bych zjistila, jestli ta cukrárna ještě existuje. Ráda bych se prošla okolo rybníku a zase se divila, kolik je tam komárů. Bylo by mi líto, že opravili schody, které byly asi těmi nejnebezpečnějšími, po kterých jsem jako dítě chodívala. Taky bych se ráda zastavila u paní trafikářky, která by se divila, jak jsem zase za tu dobu vyrostla, ale její trafiku zrušili pár dní po jejím pohřbu. Je to zvláštní...

Čím jste starší, tím více si uvědomujete, jak se mění věci okolo vás. Jak se měníte vy sami. Chtěla bych mít Brumbálovu myslánku, abych v ní dokázala udržet všechny vzpomínky se všemi detaily. Všechno to krásné, na co zapomínám, i když nechci. Ráda bych se vracela na místa, která mi před léty připadala mnohem větší... V tomhle jsem asi jako kočky. Vážu se na místa.

Může být stagnace vývojem?

2010-11-05T10:33:00.000+01:00

Poslední dobou nad touhle otázkou docela dost přemýšlím. Nikdo nemá rád "stát na místě", aspoň tedy ne lidé, kteří jsou trošku aktivní a ambiciózní.

Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.

Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?

Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.

Podzimní pulčínské skály

2010-10-30T14:42:00.000+02:00

Poklady našich antikvariátů

2010-10-21T10:42:00.007+02:00

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."

For who I am

2010-09-12T15:42:00.006+02:00

I want someone to love me for who I am.
I want someone to need me. Is that so bad?

Jen já a (můj prázdninový) čas

2010-07-24T19:56:00.003+02:00

Můj život zvláště v posledních měsících nabral nečekaný spád. Prázdniny trávím v klimatizované místnosti jedné velké budovy na Karlíně a zjišťuju, že není nad to, když děláte něco, co vás baví, co vám jde a za co vás lidi ocení. Víc času než kdy předtím věnuju svým sourozencům, s nimiž mě začalo vázat tajné pouto, které můžou pochopit jen děti stejných rodičů. Jsem v očekávání svého nového rozvrhu a jen se modlím, aby se mi podařilo vměstnat všechny předměty nejlépe do tří dnů. Probírám se seznamem knih, které musím v průběhu příštího roku přečíst a začínám být pomalu, ale jistě hysterická (kde jsou ty časy, kdy kniha měla 100 stran!). Připravuju se na svůj první velký výlet do Francie a těším se na prohlídky všech nejkrásnějších památek Paříže, např. "sakre kúr". Večer usínám do minuty vyčerpáním, ale to je snad pochopitelné, když člověk vstává jeden den v pět, aby mohl vystát frontu na cizinecké policii, a další den o půl čtvrté, aby stihl zubařku, která mu následně rozvrtá dva zuby. Je to náročné, ale naštěstí jsou i chvíle, kdy ležím v posteli a dívám se tři hodiny v kuse na Jih proti severu, jím kopce zmrzliny a to všechno v té nejlepší společnosti, jakou si vůbec dovedu představit.

Here comes the Rory

2010-07-23T20:00:00.009+02:00

Málokterá vrstevnice mě zaujala tak moc jako ona. Její život, zájmy, směry, kterými se vydává na křižovatkách svých dnů - to vše je pro mě nanejvýš přitažlivé. Při prvním setkání vám bude připadat dokonalá. Pokud o ní uslyšíte dřív, než ji potkáte, budete na ni zvědaví. Všichni její blízcí vám ji totiž budou představovat a popisovat jako anděla. Každý ji má rád, je to vzorná studentka, je krásná, milá, nevytáčí se, vždy se správně rozhodne. Je docela pravděpodobné, že vás její dokonalost odradí.

Jestliže se ale rozhodnete vytrvat, bude vás překvapovat čím dál víc. S každým dalším dnem pak bude sílit vaše přesvědčení, že ta holka má prostě šťávu. Ano, je krásná, ale ne jako ty krinolíny ze stránek časopisů. Její krása se totiž zvyšuje s růstem její osobnosti. Jistě, je i chytrá. Její dědeček to vyjádřil nejlépe: "Na co sáhne, to se jí daří. Vyjmenovala hlavní města, když jí byly tři. Prvky periodické tabulky ve čtyřech. Uměla mluvit o Schopenhauerově vlivu na Nietzscheho v deseti. A přečetla všechny knihy od autorů s ruským příjmením." Tahle mladá dáma má perfektní smysl pro humor a neskutečný přehled v oblasti filmu, hudby a umění. Rozhodně nedělá věci jen proto, že je dělá někdo jiný. Je svá, je tvrdohlavá a ctižádostivá. Víc než kdokoli jiný si dokáže jít za svým. No a moje sympatie získává hlavně pro svůj vztah ke knihám, knihovnám a kávě.

Co je pro mě ale nejdůležitější: chybuje. Dělá chyby tak jako každý mladý člověk, který hledá v životě a ve společnosti své místo. Padá do problémů a pokouší se vstát. Tím se pro mě stává osobou z masa a kostí, takže už vůbec neřeším, že není ani trochu skutečná.

Můj dům, můj hrad

2010-07-03T13:12:00.025+02:00

Jestli v poslední době o něčem opravdu hodně sním, pak je to bydlení. Můj podnájem není vůbec špatný, v porovnání se spolužáky bydlícími na Hvězdě si opravdu nemůžu stěžovat. Přesto: je předem jasné, že bych se na celý život nechtěla nechat "pohřbít" do garsonky.

A tak si při cestě tramvají nebo při toulkách pražskými uličkami představuju, jak jednou bude vypadat místo, kterému budu chtít říkat "domov". A protože při snění není nic vyloučeno, můj domov je jednou stará krásná vila na Stromovce, jejíž zdi jsou porostlé břečťanem, po druhé je to jeden z bytů s vysokými stropy a krásnými balkóny ve Starém Městě. Někdy to taky bývá jeden z bytů nově rekonstruovaného domu na nábřeží u Újezdu nebo úplně moderní byty na Barrandově. V mém snění nehraje roli, že obyčejný smrtelník jako já na byty v takových pražských lokalitách v životě nevydělá. Navíc místa, která já bych si pro život nejradši vybrala, se málokdy nabízejí v realitkách. Minulý týden jsem se přesvědčila o tom, že se nejčastěji dědí a prodávají opravdu jen ve výjimečných případech.

Jako ve všech věcech i v mých představách o bydlení jsem náročná. Uvidíme, jak se to všechno vyvrbí. Prozatím mi nezbývá než doufat, že neskončím na jednom ze sídlišť, jako jsou Řepy nebo Novodvorská.

A tady možná trochu pro inspiraci: nevím, jak vy, ale já nejvíc miluju pracovny a ložnice. Zkrátka místa, kam se můžu zašít s knihou a kde mi nikdo aspoň nějaký čas nebude rušit.

desiretoinspire.net

Dubnovo-květnové zážitky

2010-05-10T17:58:00.009+02:00

Mikve Představení, které si nemůžete nechat ujít. Stavovské divadlo nabízí nejen nádherné historické prostředí, ale také dokonalé herecké výkony sedmi žen v čele s Ivou Janžurovou. Dozvíte se trochu víc o Židovských zvycích i o problémech, se kterými se potýkají tradiční Židovky. A třeba vás stejně jako mě mile překvapí, že Mikve se nebojí mluvit o konfliktních tématech ani jít na tenký led.

Národní divadlo - představení Mikve

Koncert Charlie Straight Prostě a jednoduše: skupina mladých lidí, kteří se rozhodli dělat hudbu a dělají ji fakt dost dobře. Pokud se vám nepodaří zajít na nějaký koncert, dejte šanci aspoň albu, které stopro nezklame. A ještě osobní připomínka: na koncert si vezměte dobrou náladu, jinak to stojí za nic.

charliestraight.com

Keith Film o talentované a úspěšné Natalii, kterou k sobě nevídaným způsobem připoutá školní looser Keith. Za jeho touhou získat Natalii pro sebe je ale víc než jen snaha něco si dokázat. Námět možná není nový, ale film si vás každopádně získá (popravdě si myslím, že je to hlavně Jessem McCartneyem).

CSFD - Keith

Koncert Pitch Bender Atmosféra, kterou tihle vysokoškoláci vytváří svou hudbou, je perfektní! Na jejich koncertě se odreagujete, poslechnete kvalitní jazz a hlas jako zvon, kterým byla obdařena jejich odvázaná zpěvačka. Jestliže holdujete jazzu, jsou Pitch Bender právě vaší možností, jak využít víkendový večer.

Pitchbender

Přemluv bábu

2010-05-09T18:04:00.004+02:00

„Do stojatých vod předvolební kampaně spadl meteorit a udělal na hladině pořádné kruhy. Video Přemluv bábu lehce pankáčským způsobem vyzývající mladé lidi, aby se zajímali o blížící se volby, vybudilo politiky zprava i zleva k pobouřeným komentářům …“ Tato věta se objevila na stránkách týdeníku Respekt a uváděla článek, který se jako mnoho jiných v posledních čtrnácti dnech zabýval rozporuplným klipem. Video Přemluv bábu vyvolalo obrovské ohlasy – takové, jaké nikdo nečekal. Na jedné straně odpor, na druhé nadšení. V člověku, který jej vidí bez jakýchkoli dodatečných a vysvětlujících informací, se může bouřit plno názorů. Jak se v nich vyznat? A jak si na věc udělat svůj názor. Pojďme se podívat na argumenty obou protikladných stran, které kvůli klipu vznikly…

Lidé, kteří stáli na té negativně kritizující straně, měli logické a pravdivé argumenty i otázky (jako např. hlasatelka Českého rozhlasu, která si do svého pořadu pozvala herce Jiřího Mádla): Jak herci spolu s režisérem přišli na to, že lidé, kteří volí levicové strany, žijí především na venkově? A proč by to měli být především staří lidé? Jak došli k tomu, že staří lidé mají selektivní paměť? Proč v klipu vyzdvihují nevýhody levicových stran, když přece ani pravicové strany nemají v rukávu jen příjemná opatření? Truong Thu Thuy, studentka Gymnázia Jana Nerudy v Praze, se při rozhovoru s redaktorem Respektu vyjádřila o klipu následovně: „…první věc, která mě hodně zarazila, byla ta neúcta ke starším lidem. Mladším studentům z naší školy se to líbí. Prý konečně někdo řekl něco jasného proti levici a konečně se mladá krev trochu angažuje. Těm starším se to většinou nelíbí, je to urážlivé… Napadlo mě, že je to recese, ale i tak mi to přijde přemrštěné. (…) Ten vtip s Milanem Kunderou je vyloženě špatný.“ Je třeba přiznat, že herci v klipu si servítky rozhodně neberou: místo sprostého slova se ozve dlouhé pípnutí, místo Milady Horákové se objeví fotka Rity Heyworthové a to ještě zdaleka není to nejhorší, proti čemu se lidé ohrazují (viz narážka právě na Milana Kunderu).

Existují však výpovědi obou herců, kteří v klipu vystupují a kteří byli nuceni reagovat na humbuk, jenž byl klipem způsoben. Tyto výpovědi nám můžou poskytnout na klip jiný pohled: zajímavější, obohacený o podstatné informace a vysvětlující záměr a účel klipu. „Letargie mladých je obrovská… Proto jsme chtěli zadlužování státu podat jako jejich problém, který budou muset oni řešit. Podpora pravice, která se v tomto ohledu chová na rozdíl od levice zodpovědně, byl až odvozený bod. Ten první byl hlavně vytrhnout mladé z apatie a upozornit je, že jejich hlas změnu může přinést.“ (Jiří Mádl) Ano, jazyk není vytříbený. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že v klipu vystupují mladí oblíbení herci a jazyk, který používají, odpovídá generačnímu kódu dnešních teenagerů (nebo alespoň těch nejmladších letošních voličů).

Studentka Truong přiznala, že mladým lidem se líbí, že se někdo z jejich vrstevníků konečně angažuje. Denisa Kasl Kollmannová z FSV UK potvrzuje, že to je poprvé od revoluce, kdy se mladá generace nebojí nahlas projevit svůj názor. A herečka Marta Issová? Ta dodává, že nejdůležitější pro ni bylo vytržení sebe sama z apatie. Překonala strach veřejně vyslovit svůj názor a obavu z toho, že vyvolá odpor.

V médiích, která se dle mého názoru videoklipu věnovala poměrně dost, se objevovaly především tyto argumenty, které podávaly prezentaci Issové a Mádla v negativním i pozitivním světle. Pokud si chce člověk udělat nezávislý názor na věc, měl by se podle mě nejen na klip podívat, ale přinejmenším si k němu přečíst komentáře obou herců a režiséra. Proces vytváření si našeho vlastního názoru na Přemluv bábu se bude samozřejmě odvíjet od toho, jaký přístup my sami máme k levicovým stranám, ke starým lidem, v jakém prostředí jsme byli vychováni a do jaké generace my sami patříme (především kvůli zmiňovanému, jazykovému kódu, který používáme). Pokud však chce člověk zaujmout k celé věci nějaký postoj, neměl by zůstat u jednoho média, ale pokusit se vnímat více faktorů.

Noční přání

2010-05-01T23:22:00.007+02:00

Protože krásné je to, co vnímáme, když se to děje. Je to pomíjející seskupení věcí ve chvíli, kdy vidíme krásu i smrt zároveň. M. Barberyová

Dneska v noci jsem se po opravdu dlouhé době vrátila k Muriel Barberyové, a tak teď přemýšlím nad tím, jak často si lidé okolo mě dělají starosti. Starosti tak velké, že nakonec zapomínají na to krásné okolo sebe. Stává se to mým blízkým, kamarádům i mně samotné. Najednou mám prostě pocit, že mi problémy přerůstají přes hlavu a začnu panikařit - znáte to? V takovou chvíli jsem schopná sebou mrsknout na postel a celý den přemýšlet nad tím, jak jsem neschopná a jak se mi nic nedaří. A zapomínám na to, že ještě pořád existují okamžiky, které mi svou jedinečností a krásou vženou slzy do očí.
Slyšela jsem, že jsem rozmazlené děcko, které neví co by. Když nad tím přemýšlím, asi se tak někdy chovám. Nedokážu ocenit tu příležitost, jež se mi každý den dostává. Za chvíli začne nový den, který bude novou příležitostí vnímat svět okolo sebe. Chtěla bych vidět věci, které lidem unikají a po kterých pak teskní. Chtěla bych vědět, že jsem viděla všechno, co jsem mohla. Chtěla bych vědět, že jsem prožila všechno krásné, co jsem prožít mohla... Chtěla bych prožít okamžiky, kdy vidíme krásu a smrt zároveň...

Epitaf Benjamina Franklina

2010-03-25T15:48:00.002+01:00

Jeden z nejhezčích epitafů, které jsem kdy četla, patří Benjaminu Franklinovi. Obraz čtenáře jako knihy v něm dochází úplného završení...

Tělo
Benjamina Franklina, tiskaře,
jako desky staré knihy
s vytrženým obsahem
a zbaveny nápisu a pozlátka
zde leží jako potrava pro červy.
Avšak dílo nebude ztraceno;
neboť se, jak věřil,
ještě jednou objeví
v novém a elegantnějším vydání
opraveném a vylepšeném
Autorem.

The body
of Benajmin Franklin, printer,
lies here,
like the cover of an old book
it contents worn out
and stript of its lettering and gilding,
food for worms.
Yet the work itself shall not lost,
for it will, as he believed,
appear once more
in a new and more beautiful edition,
corrected and amended
by its Author.

Hugging

2010-03-23T16:58:00.002+01:00

I když vím, že s tím nic neudělám, lituji každého dne, kdy jsem nebyla s člověkem, kterého bych chtěla obejmout...

Mé "písňové vzpomínky"

2010-03-19T13:22:00.007+01:00

Společně s dalšími milióny lidí na světě sdílím jednu - dalo by se říct - úchylku. Když mě "chytne" nějaká písnička, musím si ji pouštět neustále dokola. A tak se často stane, že jsou moje vzpomínky na určité chvíle omotány tenkými provázky hudby a zpívaných slov. Tady je několik písní mého života...

Eet (Regina Spektor) - Nedokážu si při ní nevybavit poslední srpnový týden minulého roku, sendviče s kuřetem a brusinkami ani hledání dalších nově vydaných Shakespearů.
VeSmíru (Tomáš Klus) - Vždycky si vzpomenu na atmosféru Krásných ztrát, i když si nejsem tak úplně jistá, že se do ní Klus hodí. Asi to bude tím, že jsem tady to krásné vyznání slyšela poprvé.
Příběh nekončí (Česlosl. superstar) - Ne, nefandím komerci, ale tahle se mi fakt vryla pod kůži. Slova i melodie. A asi už do konce života ji budu chtít poslouchat cestou na Ježonky.
Přišlo mi to vhod (Richard Krajčo & Jana Lota) - Dva dokonalé hlasy plus Hapka s Horáčkem, na které nedám dopustit. Díky téhle písničce jsem začala milovat lyrikály, dostala se poprvé do Státní opery a začala fandit Horáčkovi v objevování zajímavých hlasů.
Moje smutné srdce (Jaromír Nohavica) - Když ji posloucháte na cestě neznámou krajinou, při které nepotkáte jediné auto, všude kolem je mlha, a když zrovna nejedete lesem, jedete kolem polí s tmavými kříži hrobů, naskakuje vám fakt husí kůže a svírá se vám srdce. Přesto to byl jeden z nejhezčích strachů, které jsem zažila.
Apologize (Timbaland) - na to moje slova nestačí...

Zajímalo by mě, jaké "písňové vzpomínky" máte vy...

Inspirace zmačkanými novinami

2010-02-27T11:44:00.003+01:00

Ve zmačkaných novinách vidím svoje dětství. Babičku, která se za deštivých dnů snaží zatopit ve vyhaslých kamnech. Svou vrásčitou rukou mačká několik archů Lidových novin z minulých dní a pak je vhazuje čtvercovým otvorem. A z dříve šedého papíru se stává černý popel.

Co v nich vidíte vy?

Sladké dny mojí čtenářské svobody

2010-02-19T20:53:00.005+01:00

Kdo za něco stojí, čte to, co má rád, podle nálady, s velkým nadšením. V. Woolfová

Jednou z nevýhod typu škol, mezi jejichž studenty patřím i já, je nutnost číst to, co vám vybere někdo jiný. Před chvílí jsem shlédla seznam knih, které jistá mladá slečna přečetla v minulém roce. A musím se přiznat: záviděla jsem jí. Nikdy bych neřekla, že číst knihy z doby národního obrození je ztráta času, protože u některých jsem se docela dobře bavila. Na druhou stranu jsem se snažila co nejrychleji se prokousat stránkami těch 60 knih, abych pak mohla začít číst dle vlastního výběru a chuti.

Naprosto souhlasím s povzdechnutím mé spřízněné duše: "Ach jo, je tolik knížek, které nikdy nestihnu přečíst." Naučila mě, že život je příliš krátký na to, abych četla něco, co mě nezajímá, pokud to vyloženě přečíst nemusím. A tak si teď naplno užívám těch několika měsíců, ve kterých se můžu plně oddávat spisovatelskému umění Milana Kundery (Nesmrtelnost), Haruki Murakamiho (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce), Williama Shakespeara (Sonety), Chaima Potoka (Vyvolení) i Květy Legátové (Želary) a doufám, že i mnoha dalších.

Už jsem málem zapomněla, jaké to je číst podle návodu Virginie Woolfové...

(Un)happy ends

2010-02-16T21:14:00.008+01:00

Miluju dobré konce. Je fakt, že jedním z důvodů, proč se dívám na romantické komendie a jim podobné typy filmů, je ten, že už předem vím, že dopadnou dobře. Na druhou stranu je to něco, co mě pod tlakem reálného života vytáčí. Co je vlastně jejich smyslem? Pobavit? Nebo vytočit? Nebo říct si: "Jo, bylo by pěkné, kdyby to takhle fungovalo, ale žel..." Možná se filmy tohoto druhu obklopuji až příliš často, možná jimi jen potřebuju vyvážit počet mrtvých, kteří v posledním měsíci zemřeli v mnou přečených knihách. Faktem ale je, že mě začíná štvát ten rozpor mezi filmovou fikcí a skutečností.

Kolik párů se ve vašem okolí v poslední době dalo dohromady? A kolik se jich rozpadlo? O kom z vašich rodičů můžete opravdu říct, že jsou šťastní? Kolik lidí okolo vás má pěkné manželství? (A tím nemyslím jen na venek, ale doopravdy.) Přijde mi, že výjimkou jsou šťastné páry, které potvrzují pravidlo těch nešťastných. Nemyslím, že bych byla pesimista. Jen mi přijde, že čím jsem starší, tím víc si všímám toho, jak vztahy spíš neklapou než klapou. A tak mě mrzí, že zamilované páry vidím nejčastěji na plátně v kině, a vytáčí mě, že si na ně tolik lidí hraje.

Pod dojmy z Nesmrtelnosti

2010-02-14T17:28:00.013+01:00

"Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy aby se nedaly vyprávět." (Nesmrtelnost)

Kundera je mezi lidmi, kteří se alespoň trochu pohybují ve světě knih a literatury, ještě pořád ožehavým tématem. Lidé, se kterými se o něm bavím, se většinou (jak už to tak bývá) rozdělují na dva tábory: na ty, kdo jej nenávidí, a na ty, kdo jej milují. Sem tam se objeví ještě jedna minoritní skupina, do které patří ti, kteří nechápou jeho osobní život, ale souzní s jeho dílem.

Mně samotné při četbě jeho knih neustále vyvstává v mysli otázka, kterou si kladou asi všichni, kteří nad tím aspoň trochu přemýšlí... Je pro mě skutečně natolik důležité, jak žil, abych nebyla schopná číst jeho knihy? A co víc: je to pro mě natolik důležité, abych jeho knihy neřadila ke svým nejoblíbenějším? Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k naší zemi, kultuře i jazyku, se považuji za patriota. Přesto si sama nejsem jistá tím, jak bych se zachovala, kdybych v 60. letech měla možnost emigrovat. A kdo z nás, kteří tuto dobu nezažili a nebyli tudíž nuceni se rozhodnout, může vůbec říct, že to ví? Právě proto se snažím nesoudit jej jako člověka, ale soudit jej "pouze" jako autora.

...

2010-01-27T19:57:00.006+01:00

Přemýšlím nad tím, jestli člověk může utéct sám před sebou... A do jaké míry se může změnit. Vždycky záleží na tom, čí přítomností se obklopíte. Ten člověk pak může vytáhnout na povrch něco, co ve vás už hodně dlouho dřímalo: skrytý talent, potlačované vlastnosti, vášně, o kterých jste dříve netušili. Vždycky mě pak napadá, jestli neměl Sókrates pravdu. Celý život se honil za jediným cílem: poznat sám sebe. Všechno ostatní mu přišlo zbytečné.

Jenže... jak člověk může poznat sám sebe, když tolikrát udělá něco, co by do sebe nikdy neřekl? Tolikrát může přijít něco nebo někdo, kdo jej změní! Není pak hledání sebe sama ztráta času? A neexistují náhodou důležitější věci, než je hledání svého já? Když se člověk bude soustředit jen sám na sebe, neutečou mu podstatnější věci? Třeba souvislosti mezi ním a tím, kdo jej mění?

Jenže... když člověk ztratí svou identitu, bude to ještě pořád on? Když přestanu vnímat a rozumět tomu, jak myslím, jak cítím a jak jednám, co pro mě bude srozumitelné?

Nějak mě přepadá pocit, že obojímu bych se zvládla věnovat celý život, a stejně by to nestačilo. Teď zbývá jen otázka, jak mezi tím najít rovnováhu.

O čtyřech minulých dnech

2010-01-27T19:02:00.004+01:00

To byl ten čas, kdy víš, co je to štěstí a co znamená.

Elle a bâti des ponts entre nous et le ciel

2010-01-08T17:35:00.011+01:00

Můj kamarád má nové tričko se zajímavým obrázkem a pod ním je nápis: "Svět se v prdel obrací." Všichni jsme se tomu zasmáli, jenže já si na tu větu vzpomínám až příliš často. Vím, že nejsem a ani nikdy nebudu umělcem, ale mám pocit, že začínám chápat, proč třeba takový Rimbaud psal svoje básně pouze do devatanácti let (a že to byly Básně!). Pořád nejsem schopná pochopit, kdy přijde ten obrat a vy najednou víte, že svět není tak růžový, jak jste si ho představovali. Od jisté doby ale tuším, že tohle není to gró, které by měl každý člověk objevit...

Málokdo dneska o sobě řekne, že je silný a že zvládne všechno. Je důležité za svou svobodu a bezpečí bojovat - v jakémkoli smyslu toho slova. Ale ještě důležitější je mít někoho, kdo se v případě vaší slabosti stává neohroženým bojovníkem, i když se topí ve svých vlastních problémech. A pokud je to oboustranné, nemůžete chtít víc.

A jen tak by the way, pane Coelho: Nevěřím v bojovníky světla. Podle mě existují jen bojovníci lásky. V myším kožíšku.

Odpověď

2009-12-26T23:29:00.008+01:00

Do toho vozu jsme nasedly... proto příběh nekončí.
Nenosím své štěstí po kapsách, ale držím jej pevně v dlaních a nikdy ho nepustím.
Svoji duši dám na misku vah, ale společně s tou druhou nemůžou být váhy prázdné.
A tak...ještě nabírám dech a chci pálit stůj co stůj...
Protože nejsem jen na půjčení, nejsem jen na dobu určitou!

Christmas time

2009-12-22T16:35:00.008+01:00

Zjistila jsem, že nesnáším pečení cukroví, i když s jeho pojídáním už je to trochu jinak. Když si zalezu s dětskou knížkou do postele a vedle sebe položím talířek plný sladkého, radši nepřemýšlím, jak bude po Vánocích vypadat moje postava.

Taky jsem ráda, že už nejsem na gymplu - ne kvůli učitelům, ale kvůli širokému záběru všech předmětů. Je dobře, že se člověk čas od času musí pohnout z místa. Otázka je, jestli tím víc ztrácí nebo víc nachází...

Pořád čekám, jestli se najde někdo, kdo mě nafotí podle mých (i jeho) představ. Může ale fotka zachytit duši? A je vůbec možné i přes mou náročnost, aby se mi líbila?

Jsem znovu nadšená z barvy svých vlasů, což ještě nemusí nutně znamenat, že nemám ráda tu svou přirozenou.

A v tomto Vánočním čase klidu a pohody přemýšlím nad životem a smrtí, nad milováním i nenávistí. Asi to nikdy nevyřeším. Proč lidé musí umírat, když o ně druzí pořád stojí? A proč je život nefér? Proč je tolik věcí, kterým nerozumím, a proč se nemůžu vyrovnat s tím, že jim ani nikdy rozumět nebudu?

Jak by řekl Horáček: "Nevzdávám se a zápolím..."

Smutná krása

2009-12-21T17:52:00.007+01:00

Někdy cítíme smutek, když se díváme na něco krásného, protože víme, že to nebude trvat dlouho.

Zjistila jsem, že ty krásné věci si nedokážu užívat hned v tu chvíli, kdy probíhají. Status krásy získávají teprve tehdy, když o nich začnu přemýšlet.Často mi chybí Arabelin prsten - chtěla bych jím jen otočit a prožít ty chvíle znovu. Je jich jen pár, ale všechny proběhly teprve v průběhu minulého roku. Chtěla bych vrátit jednu prosincovou noc a následující den, kdy téměř všechna slova označující city a prožívání nabyla nových rozměrů. Chtěla bych otočit prstenem a znovu prožít pět dní na konci srpna, kdy mi došlo, že jsem nikdy nebyla ráda samostatná a soběstačná. Taky by to byl minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že ne před bouří, ale po bouři nastává ten největší klid.
Není lehké se s těmi okamžiky rozloučit, protože ještě předtím, než skončí, víte, že to už nikdy nebude stejné. Můžete je ještě prožívat, ale už být smutní z jejich konce, být smutní z krásy, která uniká. Nejde o to, jestli jste optimisté nebo pesimisté. Jde o to, jak moc jste závislí.

A mně už nepomůže ani léčení...

Medvídek Pú

2009-11-25T15:09:00.005+01:00

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

2009-11-16T21:08:00.012+01:00

Náhodou. S důvodem. Za účelem.

S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?

Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.

Kotě je solidní

2009-11-13T20:55:00.014+01:00

Když mi bylo asi deset, poprvé jsem se se svou rodinou ocitla u moře. Špatně jsem snášela horko a noční ponocování (to mi zůstalo dodnes), jinak jsem z nových zážitků byla nadšená. Bydleli jsme v apartmánu, poměrně daleko od moře, který byl oplocený drátěným plotem. Myslím, že každý už takový plot viděl: dráty tvořily na sebe navazující kosočtverce.

Jednoho dne nás z odpolední siesty vyrušilo zoufalé mňoukání. Malé koťátko se snažilo dostat se plotem na pozemek apartmánu. Prostrčilo hlavičku, ale tělo bylo příliš velké na to, aby prošlo také, a tak tam kotě uvízlo. Jako o život sebou mlelo, aby se dostalo ven, ale nedařilo se mu to. Po nějaké době sehnal můj taťka kleště a dráty plotu okolo kotěte přestřihl. Kotě pak trávilo všechny zbývající dny s námi. Usínalo nám na klíně, hrálo si s námi, a díky němu jsme se spolu s mými sourozenci ve chvílích největšího horka nenudili.

Shodou okolností jsem si na tuhle příhodu z dětství včera vzpomněla a musela jsem přemýšlet nad tím, jak jednoduchým způsobem kotě projevovalo svou vděčnost. Bylo mu u nás dobře a nám bylo dobře s ním. Řeknete: "Hloupé kotě, to si ani neuvědomilo, že by mělo být vděčné. Šlo tam, kde bylo v bezpečí." No jo, jenže my lidé jsme možná méně vděční, než to "hloupé kotě". Máme problém vrátit se k tomu, kdo nám pomohl jednou, natož několikrát. A přitom vrátit se a poděkovat přece není tak složité!

Kolikrát vyslovíme prosbu, aniž bychom řekli vůbec to slovo "prosím"? Taky máte pocit, že ten prosebný tón hlasu stačí? A co teprve poděkování..? Jak je možné, že se člověk ještě pořád musí tolik učit od zvířat, která nemají ani rozum ani vůli?

VeSmíru

2009-10-21T11:51:00.005+02:00

Do řádků Tvých řas
Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz.
Do všech Tvých částí,
do peřin pak vesmír
vyjde ve smír.

A my vystoupáme výš,
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Pod kůži do tepen
se vpíjím a tuším,
že musím ven.
Skrz hloubky ran pak vyprchám.
Tvůj vesmír
vejde ve smír.

A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Jsi bezbřehá řeka v Tvých peřejích tonu bez dechu.
A tam, kde do moře vtékáš, nás necháš utonout
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb.
Hledíme na hladinu a ještě na vteřinu...

Vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Co se mi honí hlavou...

2009-10-15T08:18:00.004+02:00

Není jednoduché se mnou vyjít. Vím, že často klamu svou potřebou se všemi vycházet. Umím být pořádně paličatá a nekompromisní. Když jsem o něčem přesvědčená, že to tak funguje, nemůže to fungovat jinak. A pokud mám představu o tom, jak bude probíhat můj další den, a ono to nakonec nevyjde, dokážu být dost nepříjemná. Taky jsem pěkně protivná, když jsem unavená a nemám poblíž postel a teplou peřinu. Mívám období, kdy nevyjdu ven bez podpatků a kabelky, a tak mě teď pořádně štve, že musím chodit v ryflích a kozačkách (protože jinak bych zmrzla). A štve mě, že když se pěkně obléknu, všichni se hned ptají, jestli jdu do divadla - jako by už v dnešním světě holka nemohla být doopravdy holkou. Moje černé nehty vyjadřují moji současnou náladu. Nejradši bych si zalezla do postele, pila horký černý čaj a četla si dětské knížky, jednu za druhou. Místo toho trčím ve škole už od sedmi hodin a jsem naštvaná, protože mi odpadlo cviko.

A zjistila jsem, že mám stejný problém jako Fialka: nedokážu dost dobře přemýšlet, pokud si své myšlenky nenapíšu nejdříve na papír. Tak se formuje to, co ve mě vlastně někde ve skrytu bloumá bez hlubších souvilostí. Možná proto tahle zpověď.

Mé dnešní (nezodpovězené) otázky

2009-10-09T20:10:00.004+02:00

Jednou z nejdůležitějších otázek, které si podle mne církve v dnešní době kladou, je otázka po tom, jak získat co nejvíce "oveček do svých ovčinců". Přiznejme se: být křesťanem není v dnešní době a zvlášť v naší zemi zrovna něčím vysoce módním a atraktivním. Ale mimo různé argumenty (jako např. již známý a tradiční: "Kdyby Bůh neexistoval, nebylo by žádné utrpení!" nebo "Mám se dobře, jsem poměrně milý, spolehlivý a většinu lidí mám rád, tak na co bych potřeboval Boha?"), proč lidé nevstupují do církví, mě dnes napadl ještě jeden. Nikdy jsem nad tímto tématem nepřemýšlela tak jako dnes. A co mě k tomu dovedlo?

Po čase jsem se rozhodla pokračovat v knize současného teologického (a filosofického) buditele Tomáše Halíka Dotkni se ran. Nemám ji dosud přečtenou celou, ale i tak si troufám říci, že kniha je hluboce teologická, ani ne tak z pohledu rozebírání jednotlivých textů Bible, ale spíš z pohledu praktického prožívání a cítění. Samozřejmě tak jako ve všech knihách tohoto druhu musíte počítat s tím, že pokud nemáte alespoň základní znalosti z oblasti křesťanství, mine se kniha účinkem, a to i přesto, že se T. Halík snaží vše podat s maximální srozumitelností.

Po celou dobu, co jsem listovala stránkami knihy, jsem přemýšlela nad člověkem, který knihu četl, a ačkoli není věřící, stala se jednou z nejho nejoblíbenějších. Neustále mi v hlavě zněla otázka: "Jak může takováto kniha oslovit někoho nevěřícího, kdo nemá žádné hlubší znalosti Bible? Jak může oslovit někoho, kdo vlastně v Boha ani nevěří? A jak může do takové míry oslovit někoho, kdo s Bohem neprožil žádnou zkušenost?"

Asi před dvěma lety jsem se setkala s mladou ženou, studentkou, která mě velice zaujala nejen svým přístupem k lidem, ale také svými zájmy a názory na ne zrovna všední věci. Za nějakou dobu jsem se dozvěděla, že se velice intenzivně zajímá o náboženství i různé církve. Tento její zájem se projevil také v tom, že si vybrala (z pohledu nevěřícího člověka) velice těžké téma své bakalářské práce: rozdíly mezi Biblí a apokryfy. Přestože přečetla celou Bibli (myslím, že v tomto má náskok před většinou křesťanů), všechny apokryfy a další množství knih na toto téma, dostala nejhorší hodnocení, které mohla získat.

A tak pořád dokola přemýšlím nad tím, zda má vůbec člověk, který nevyrůstal od dětství v prostředí věřících lidí, šanci dohnat ta léta, která "zameškal"? Je možné, že jej množství informací, které zatím nezná, odradí od hledání křesťanského Boha? A co mohou církve udělat proto, aby v lidech vyvolaly touhu po vědění a rozumění "nadpozemskému"? Souvisí tato nechuť poznávat s celkovým úbytkem touhy se vzdělávat, anebo je to fenoménem dnešní společnosti, která raději uteče, než by bojovala?

A kdo mi na tyto otázky dá uspokojivou odpověď???

Něco o mých motýlcích v břiše

2009-09-26T17:55:00.005+02:00

Prý jsem pódiový typ. Co to znamená? Dokud moje práce není vidět (a při nejlepším i slyšet), nejsem s ní spokojená. V poslední době to slýchávám celkem často. Ať už to pravda je, nebo není, faktem zůstává, že na to pódium čas od času vylézt musím.

Není problém něco napsat (pokud mám zrovna múzu) a ani nejde o to, že bych se to nedokázala naučit (pokud zrovna moje paměť nevyhlásí stávku tak jako dneska). Jde o ten pocit před tím, než na pódium vylezu. Jestliže holky mívají motýlky v břiše před líbáním, já je tam mám před chvílí, kdy vím, že se veškerá pozornost soustředí jen na mě. V těch minutách těsně před akcí si uvědomuju zodpovědnost, která na mě leží. Vím, že všichni mí přátelé a vlastně i ti, kteří mě neznají osobně, jsou zvyklí na nějakou úroveň. A já rozhodně nepatřím mezi ty, kterým je jedno, jaký bude mít jejich výstup ohlas. Nechci zklamat jejich očekávání a chci cítit naplnění z dobře odvedené práce. Vzpomínám na to, kolik jsem přípravě věnovala času a někdy si vyčítám, že ho bylo málo... To všechno se mi honí hlavou ještě ve chvíli, kdy už slyším svoje jméno.

A pak? Nastane situace, kdy se pro mne přestane všechno na nějaký čas hýbat. Jako bych se dívala sama na sebe, jak tam stojím a otevírám pusu. Nezáleží na tom, kolik je tam lidí nebo jak dlouho mluvím. Vždycky je to naprosto stejné. V tu chvíli jde o to, abych odvedla perfektní výkon. A i když vím, že dokonalý nikdy ve skutečnosti nebude, vždycky se budu snažit alespoň se tomu přiblížit, protože je mi jasné, že jedině tehdy, když do toho dám celé sdrce a všechny své schopnosti i zkušenosti, budu se cítit naplněná a užitečná.

Vzpomínka na prázdniny

2009-09-21T10:33:00.006+02:00

Slova (a melodie) mého srdce

2009-09-14T20:35:00.002+02:00

Chtěla bych umět popsat svůj život a své city tak, jak to umí on...

Jsi cukr i sůl, jsi nic, jsi víc,
jsi radost, jsi bolest,
jsi všechno, co mám na dně mý lžičky.

Jsi anděl i opar na rtu,
jsi štěstí, jako když Baník porazí Spartu,
i hřebík za mými víčky.

Jsi do tmy hořící cigaretou,
napsaný román jen holou větou,
jsi árie o dvou prstokladech,
jsi poslední výdech a věčný nádech.

Jsi mrazení v zádech,
jsi fronta v Tesku,
jsi kniha mouder i třesku plesků.

Jsi ráno, co mám zakázáno.
Jsi mé ráno, co mám zakázáno.

Jsi definitivní tečka a dalších tisíc slov.
Jsi nemoc, jsi cure, jsi Friday under love,
má poslední romantička.

Jsi můj pád i můj odraz ze dna,
jsi světlo, jsi tma,
jsi bílá, jsi černá,
bez knotu hořící svíčka.

Moudrost malého prince

2009-09-03T09:29:00.003+02:00

"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.
"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden."
"A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?"
"Co kdo chce..."
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Zastavení se nad Topolem při četbě Čapka

2009-08-14T17:18:00.003+02:00

"Doba, které úspěch je měřítkem výkonu, není zrovna vděčnou půdou pro umění. Kdyby měly být hodnoty ověřovány jejich okamžitým úspěchem, mnoha dobrého bychom se nedohledali. Zůstaly by většinou hodně neznámými - Poutník se pousmál - vyjímaje ovšem knihy tohoto roku.

Knihy tohoto roku nebývají právě knihami příštích let. Nasycují čtenářský hlad - nemluvě o nevybraném labužnictví snobismu - až do knihy příštího roku, až zase do té novější seznace, novější historky.
Nechci historky, chci slovo! nechci informace, chci vědění! nechci půl pravdy, ale spokojím se celým okouzlením! Chci knihy, které bych mohl čísti znovu a znovu, a vždy by mně měly co povědět, v čem utvrdit, v čem pobídnout."

(J. Čapek: Kulhavý poutník)

A tak jsem dneska přemýšlela o tom, proč jsem se rozhodla číst novou knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Jestli mě na to navnadil seznam četby ke zkoušce z literatury, pohled na tuto knihu na stole mně blízkého člověka, nebo fakt, že o ní psali v příloze Relfexu, a tudíž je in. A bude tato kniha knihou příštích let?

Kdybych...

2009-08-13T22:33:00.008+02:00

Kdybych uměla malovat, malovala bych dvě ženy s cigaretou u rtů, s kartami v rukou, s jiskrami v očích.

Kdybych uměla fotit, hledala bych nejkrásnější úhel pohledu fotoaparátu pro fotku jediného auta na parkovišti na Vřesinách.

Kdybych uměla zpívat, zpívala bych ti, že "rozeznávám tvou vůni mezi tisíci".

Kdybych uměla tančit, rozvlnila bych své boky i bez vodky a energy drinku.

Kdybych uměla psát, psala bych ti o souznění a polštářích.

Kdybych uměla snít, brala bych tě každý den na naši Planetu, kde není ani zeměpisec, ani lampář, a je tam místo jen pro dvě osoby a krabici.

Ale umím jen být, a tak jsem s tebou. To je vše, co mohu nabídnout.

Děkuji za dnešní den.

Můj "nekoupený" přítel

2009-08-12T16:20:00.008+02:00

Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. A poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel.

Tvrdím, že nesnáším věci, které jsou zadarmo, ale někdy je přijímám s neuvěřitelnou samozřejmostí a bez výčitek. Teprve teď vím, jaké to je za něco opravdu bojovat. Makat na tom a potit krev. Můj čas je pro mě téměř nade vše, a tak velice pečlivě zvažuji, jak s ním naložím. Nikdy ze mě nikdo nedokázal vytřískat tolik. Nikdy jsem si od nikoho nevzala více. Více času, energie, myšlenek a nápadů. Kolikrát jsem zuřila a v duchu to vzdala? Nesčetněkrát. Ale pořád o jedenkrát méně, než jsem se rozhodla v tom pokračovat a vytrvat. Ani jednou jsem nelitovala a tisíckrát nechápala, proč zrovna já. S obdivem a neskutečným těšením se sedám do vlaku pokaždé, kdy to jen jde. A pomaloučku zjišťuju, že jsem získala svého přítele. Nekoupila jsem ho, ale poskládala ze společných dnů, slz, smíchu, vzpomínek a budoucnosti.

A můj čas, o který tak pečuji? Došlo to tak daleko, že mi nevadí, když mě veze domů třicítkou.

Rozkoš začíná v knihkupectví

2009-08-04T17:20:00.005+02:00

Jedním z nejkrásnějších okamžiků mého barevného života je chvíle, kdy vstupuji do knihkupectví. Nejsem fandou obrovských obchodních domů, které nabízejí přes několik tisíc titulů, ačkoli přiznávám, že jejich slevy pro studenty jsou výhodné.

Miluji ten zvuk zvonku u dveří, který prodavačce oznámí, že vešel zákazník. A pak se poprvé nadechnu... vůně knih je něco, co mě vždycky zarazí a přitom naplní touhou číst, vědět, kochat se. Liternární dílo má jediný hlavní cíl: povznést duši svého čtenáře a udělat jej lepším, hloubavějším, soustředěnějším na svět okolo sebe. Upozornit je na věci, kterých by si možná ani v reálu nevšimli. A pokud je takových knih v jedné polici tolik, vždy mě to rozechvěje. Zvlášť, pokud vím, že z toho malého krámku můžu odejít s nějakou knihou ve své ruce. Je to jiné, než si vybírat knihy v knihovně. Tohle je mnohem osobnější. Ta kniha vás pak bude provázet celý život. Při žádném jiném rozhodování neprožívám stejný pocit jako v knihkupectví - strach ze špatného výběru, chuť už v tu chvíli se do knihy začít, naplnění z vlastnictví něčeho, co ovlivnilo přede mnou již tolik lidí...

Málokdy si vyberu knihu, kterou jsem ještě nečetla. A pokud tomu tak je, pak je to proto, že autor je opravdu třída a jeho knihy nikdy nezklamou. A tak jsem se dnes skláněla nad knihami tří autorů. Mou myslí se honili tituly jako Nesnesitelná lehkost bytí, Postřižiny a Večer tříkrálový. Jedinou z nich jsem dosud nečetla, a přesto právě tu jsem si nakonec odnášela zabalenou v hladkém papíru. Jsou dva důvody, proč jsem si ji koupila: vždycky jsem milovala zápletky, které byly tak nereálné, že by se klidně mohly stát. A ten druhý? Drama má vlastně dva autory. Jedním z nich je dokonalý Angličan Shakespeare, druhým je dokonalý Čech Hilský.

A tak mou duši dnešní odpoledne povznášela Viola společně s Orsinem, Olivií a Sebastianem.

Číst Večer tříkrálový znamená představovat si lásku, mnoho podob lásky, nevýslovnou radost z lásky opětované (Sebastian o ní mluví poté, co se poprvé potká s Olivií), i bolest lásky neopětované či zavržené. Shakespeare psal ve svých hrách i básních o lásce, ale nikdy nepsal o mámivém blouznění lásky tak dobře a krásně jako ve Večeru tříkrálovém. Láska je v této hře "svým vlastním přeludem". Vstoupit do světa Večera tříkrálového znamená vstoupit do snu.

Martin Hilský

Okamžiky, které rozesmějí a zůstanou

2009-07-28T18:13:00.010+02:00

Jo, chtěly jsme se projít stmívající se Kroměříží, popovídat si a nasávat atmosféru historického města. Ale člověk míní a ... Nakonec jsme skončily s trojicí tříletých holčiček, jejich drobnýma rukama v těch svých, neúměrně velkých a s očima přilepenýma na výloze hračkářství. Lidi si o nás museli myslet, že jsme se zbláznily, když jsme začaly na náměstí tančit na Queeny a zpívaly dětské písničky na celou ulici. Dověděly jsme se, jakou "mrzku" mají nejraději, kdy mají svátek (mimochodem to bylo naprosto zcestné datum) a co budou dělat s mladší, ještě nenarozenou sestřičkou. A můj result? Možná mám přece jen děti ráda.:-)

Maru (při pohledu na Sářiny růžové šatičky, které viděla už předchozí den na Aničce): "Hej, Ani, nemáš náhodou stejné šaty jako Sárinka?"
Anička: "Mám, ale doma."
Verunka: "Já mám taky doma stejné šaty."
Sárinka: "Já taky."
Maru: "Ale, Sárko, ty je máš přece na sobě!"
Sárinka: "Ne, ne, já je mám doma."

Verunka: "Já jsem tam byla s Katuškou."
Marťa: "A kdo je Katuška?"
Verunka: "To je moje kamaládka."
Maru: "A není to náhodou tvoje sestřička?"
Verunka: "Je."

Marťa: "Sárinko, a co budeš s Ráchelkou dělat, až se narodí?"
Sárinka: "Budu si s ní hrát."
Maru: "A co ještě?"
Sárinka: "Budu na ni řvát: 'Pojď sem!!!' "

Jo a mimochodem: většího dětského melancholika než Sárku jsem neviděla... Naprosto zamyšleně jde po chodníku s nepřítomným pohledem, já na ni křiknu: "Dívej se pod nohy, je tam schod... Sárko, schod!" a ona zakopne. A u výlohy hračkářství, kde si Verunka i Anička z hraček pohledem vybírají pejsky nebo medvídky, Sárka si vybere naprosto fascinovaně hodiny.:-)

Co dělá lidi zajímavými (alespoň v mé hlavě)

2009-07-27T09:37:00.011+02:00

Jestli mám něco opravdu ráda, pak je to pozorování lidí z okýnka tramvaje. Téměř vždy sice využiji těch 40 minut cesty do školy ke čtení, ale sem tam knihu nebo časopis odložím a jen se dívám. V posledních měsících mám pocit, že se pohybuji neustále jen mezi stylaři, bohémy a neuvěřitelně silnými osobnostmi. A tak jsem si v hlavě vytvořila seznam poznávacích znamení. Myslím si, že každý člověk ten svůj má, a ať chce nebo ne, škatulkuje lidi přinejmenším na zajímavé a ty méně zajímavé. Postupem času jsem tedy objevila věci, které přitahují mou pozornost:

conversky - stylové, a přece pohodlné
kelímek s kávou ze Starbucksu - tito lidé pijí kávu nejen kvůli nedostatku spánku, ale také proto, že jim chutná
Respekt - jeho čtenáři sledují svět kolem sebe a mají na věci názor
sluneční brýle - dotváří image a dělají jejich nositele v jistém slova smyslu tajemnými
iPhone - technika musí být prostě všude a Apple je otázka stylu :-)
diář Moleskine - využití času je pro tyto lidi důležité
tvrdá papírová složka, ve které se nosí velké archy papírů - to, co si myslí, umí vyjádřit nejen slovy, ale také tahy štětcem
vzorované silonky - je přece nuda chodit v těch normálních, ne?
osobitá záložka v knize - četba pro ně není otázkou povinnosti, ale zájmu
černě nalakované nehty - nebojí se přitahovat pozornost
výrazné náušnice - stejný důvod jako u nehtů

Tichý boj mezi krysařem a Agnes

2009-07-14T14:03:00.004+02:00

Hleděla na něho napjatě.
"Odejdete záhy z Hameln?"
"Nevím," řekl. "Není to v mé vůli. A --"
Odpověděl pohledem.
Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.
"Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys."
A vážněji dodala:
"Zůstaňtě, krysaři."
Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se v její ruce.
"Mám milence," řekla.
Krysař vzal ji za ruku.
"Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."
Hlas krysařův zasmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.
"Ne," vydechla. Ale nyblo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.
"Agnes---," řekl.
Znělo to jako otázka a jako prosba.
Pohlédla na něho a usmála se.
"Ano," řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

Zlatá Kofola

2009-07-13T15:17:00.008+02:00

Co opravdu nesnáším, jsou stupidní reklamy. Většina diváků sledujících televizi při přestávce mezi filmem program automaticky přepíná, aby se nemuseli dívat na reklamy. V určitém období jsem dělala pravý opak: k televizi jsem přicházela pouze tehdy, když jsem slyšela, že začaly hrát reklamy. Ačkoli se nepovažuji v tomto směru za přehnaně kreativní, zajímalo mě, jak se s reklamou na rozličné výrobky vypořádali jejich tvůrci.

Nejčastějšími motivy, kterými se prodejci snaží nalákat zákazníky na své zboží, bývají děti nebo sex. To první mi nevadí - stejně se většina dětí ukáže jen v reklamách na jídlo nebo na plenky. To druhé mi už pomalu začíná lézt na nervy. Asi před týdnem jsem si všimla billboardu stojícího u výjezdu z Ostravy, jehož slogan nabízel práci dělníkům. Jasně, na tom samotném by nebylo nic divného. Naštval mě fakt, že tuto práci propagovala pro mě nepříliš zajímavá, ovšem pro muže nejspíš přitažlivá vnadná blondýna ve spodním prádle. Nepochopila jsem spojitost mezi ní a nabízenou prací... To tu práci nabízí ona? Ona je zaměstná??? Nejspíš ne, i když věřím, že by si to spousta mužů přála. Reklama (a billboard jakbysmet) má přece upozornit na nabídku jako takovou! Chápu, že jde o snahu zaujmout co největší počet lidí. Ale k tomu přece neslouží jen nahé ženské tělo!

Po všech těchto znechuceních (a že jich bylo!) jsem se znovu utvrdila v závěru, že nejlépe je na tom s reklamou Kofola. Jejich nápady mě vždycky dostanou, a proto jim odpustím i menší zabloudění do motivů ne zrovna míli vzdálených od těch sexuálních. Nehodnotím jako odborník, ale jako obyčejný člověk sledující svět okolo sebe.

Posuďte sami.

Já = absolutní extrovert

2009-07-12T19:48:00.006+02:00

Jistě, pokud byste se zeptali kteréhokoli mého kamaráda či známého, myslím, že by vám bez problémů odpověděl, že jsem sangvinik. Ale dál? U každého člověka přece dominují dva temperamenty. A tak jsem se musela podívat sama sobě na zoubek. Tady je výsledek.

Oblíbený SANGVINIK ve mně - to znamená:

přitažlivá osobnost
zvědavá
nadšená vypravečka
citově upřímná
náladová
žiji přítomností
nápaditá a tvůrčí
vyhledávám velkou společnost
mám vysoké pracovní nasazení
schopnost motivovat ostatní
přátelská
miluji pochvalu
mám zvýšenou potřebu být vidět
jsem sebestředná
neumím naslouchat
skáču lidem do řeči
mé prožitky jsou krátkodobé, ale intenzivní

Silný CHOLERIK ve mně - to znamená:

jsem dobrým vůdcem
dynamická a aktivní
mám silnou vůli
jsem rozhodná
jednoduše se nevzdám
jsem sebejistá
nezávislá
soběstačná
stanovuji si své cíle
trvám na výkonnosti
hledám praktická řešení
svědčí mi opozice
mám ráda boj a konkurenci
neplnění plánů negativně ovlivňuje mou náladu
nepřipouštím svou chybu
netoleruji lidi, kteří nevyužívají naplno své schopnosti
jsem netrpělivá
moje reakce bývají přehnané

Glosa k dnešnímu dni

2009-07-05T18:26:00.002+02:00

Prý existují tři druhy potu:

ze smrti
ze sportu
z práce

Já dnes okusila ten třetí.

Vzpomínka

2009-07-03T16:00:00.002+02:00

Moje ruka držící gumu běhala po stránkách neskutečné utopie Bernarda Bolzana a mazala poznámky, které tato kniha musela snést stejně jako tíhu mých myšlenek vznikajících pod vlivem jejího čtení. Před tím, než jsem se měla vrátit do školy, jsem toho chtěla ještě hodně stihnout, a tak jsem jen na okmažik zvedla hlavu, abych si prohlédla osobu, která si sedla naproti mně. Byla to starší paní s krátkými vlasy a zajímavými náušnicemi. Vedle sebe položila obrovskou složku, ve kterých se nosí velké archy, a zvedla se, aby si z automatu koupila kafe. Pak si opět sedla a já od té chvíle na sobě cítila její pohled.

Když jsem zvedla hlavu, abych se na ni podívala ještě jednou, zeptala se mě, jestli gumuju poznámky. S úsměvem jsem souhlasně odpověděla. Pak přidala další otázku: "Co je to za knihu?" Překvapilo mě, že se mnou začala mluvit; překvapil mě její zájem. Čas od času se s lidmi pustím do řeči, ale většinou jen u nás... Praha mi přijde v tomto směru méně osobnější. Lidi, které potkávám, většinou mají obličej plný nezájmu a ignorace. Ale ona byla milá, vstřícná a snad i zvědavá. Povídaly jsme si - ptala se mě na mou školu, na to, co mě v ní baví, na Prahu a můj dojem z ní. Mluvila o taky o tom, co studovala ona, a pak přešla ke knihám. "Mám moc ráda, když objevím knihu, ve které jsou poznámky nebo podtržená místa. Vždycky pak musím uvažovat nad tím, jaký byl ten člověk, který ji četl přede mnou. Na co myslel, co jej při čtení napadalo a co si z knihy odnesl. Ale nejvíc miluju knížky z antikvariátů. To pak myslím na ty hrnky káv, čajů a čokolád, co u nich lidé vypili, a na rozhovory, které o nich vedli se svými přáteli." Seděla jsem jako pěna a žasla. Najednou mě zaplavila vlna porozumění a přišlo mi, že ta žena se mi v několika minutách odkryla víc, než to udělali mnozí z lidí, které potkávám denně.

Od té doby vždy, když jdu do knihovny nebo čtu nějakou hodně starou knihu, prolétne mi hlavou vzpomínka na ženu, kterou pravděpodobně už nikdy nepotkám, ale která byla ochotná sdílet se mnou jednu ze svých drobných radostí.

The Sims 3

2009-07-01T19:57:00.004+02:00

Počítačové hry nehraju. Nemám na to ani čas, ani chuť. Nějak mi prostě nevoní. Ale říkala jsem si, že u The Sims 3 to bude něco jiného. Moje těšení se na ni bylo ale zbytečné. Dneska jsem k ní zasedla a po prvních dvou hodinách ji zavřela. Jestli se k ní ještě někdy vrátím, netuším. Pořád mi ale v hlavě leží otázka, proč se mi nelíbila...? Tohle je totiž přesně typ hry, kterou bych dokázala hrát hodně dlouho.

Pak jsem si uvědomila, že je to o něčem jiném. Do takové hry totiž můžete projektovat svoji osobu: dávat jí vlastnosti i tělesné proporce, které byste si přáli mít vy sami. Došlo mi, že moje první "siminka" byla mnou. Ona byla ale narozdíl ode mě dokonalejší. Myslím si, že lidé rádi ovládají něčí životy. Ať už to jsou životy jejich dětí, podřízených nebo postaviček z počítačových her. Každý chce mít někoho "pod sebou", směřovat jeho život tam, kam chce on sám, rozhodovat o něm. Je to docela jednoduché. A asi to je jediný důvod, proč lidé (i já) tyto hry hrajou.

Jenže problém přichází na scénu ve chvíli, kdy si uvědomíte, že nikdy nebudete moct řídit osud svojí postavičky dokonale. Vždycky budou existovat určitá omezení z toho důvodu, aby hra nevybočovala z reálu naprosto, a tak každý den musí váš človíček jíst, chodit spát nebo se s někým přátelit. Právě po dvou hodinách mi došlo, že mám asi radši reálný život. Život, ve kterém si předem nevybírám téma rozhovoru nebo se nestanu po jednom školení nejlepší žurnalistkou města. Možná by to bylo jednodušší, ale neměla bych z toho takovou radost.

A tak jsem se zvedla a šla si číst. No jo, jenže v čem se liší líčení Kundery, ve kterém ovládá on životy svých postav, od počítačové hry The Sims???

Mea culpa

2009-06-30T19:53:00.004+02:00

Chybami se člověk učí. Prý. A říká se, že je to ta nejlepší metoda. Stokrát řeknete dítěti, ať nesahá na žehličku, protože by se popálilo. Typický příklad. Teprve když na ni šáhne a spálí se, můžete si být jisti, že to už nikdy neudělá znovu. Problém nastane ve chvíli, kdy svými chybami pleníte srdce a city lidí, na kterých vám záleží.

Tak třeba já...
Vždycky jsem si myslela, že dokážu svou chybu přiznat. (Samozřejmě i já jsem jako mnoho dalších puberťáků měla období, kdy jsem žila ve sladkém domění, že já chyby nedělám.) Chodila jsem po světě s tím, že když už se mi náhodou nějaká ta chyba přihodí, dokážu uznat, že jiní měli pravdu a že jsem se spletla a chybila. Poslední dobou však přicházím na poněkud překvapující zjištění. Přiznání chyby totiž vypadá jinak, než jsem si to vždycky představovala.

Dnes ráno jsem si při jednom důležitém rozhovoru uvědomila, že to asi nikdy nedokážu tak dobře, jak to dokáží jiní. Došlo mi, že to je akt pokory a odkrytí svých vlastních nedostatků - tudíž pro mou osobu čin dost nepříjemný. Často odevzdáváte svá slova i skutky do rukou člověka, u kterého jen doufáte, že vám to nevmete zpátky do tváře a ještě vás za to neseřve.

Kéž bych to dokázala jednoho dne stejně... se stejnou grácií, půvabem a důvěrou v toho, komu hledím do očí (a vlastně i do srdce).

Tolik běsů, tolik víl

2009-05-24T10:26:00.005+02:00

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech…
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil.
Pod svými šaty z krepdešínu
mám tolik běsů, tolik víl.

A vítr letí, samý spěch,
rozeznít svět jak tamburínu
anebo šátrat v pevných zdech
s úmyslem přijít na štěrbinu…
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a - opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,
víc, než ji zjara teče v Rýnu
a nežli pojme v lesích mech…
mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnu
vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...

2009-05-04T19:55:00.007+02:00

Když beton uchopil do náručí dotek mých tenisek a ve výloze s reklamou na "výhodně" nejdražší půjčky se objevila moje bílá bunda, výraz v mém obličeji potemněl. "Na co asi myslí?" ptám se někdy sama sebe, když míjím lidi obalené do jejich vlastní anonymity. "Na co asi myslí?" ptají se lidé sami sebe, když kolem nich projde můj stín. You talk to me but I don't understand. Neumím konverzovat v jiných jazycích ani svlékat žlutý závoj tak, jako hadi svlékají svou kůži. Chtěla bych to umět, ale... I'm sorry, I can't be perfect. Jak překonat své vlastní chyby a obavy? Vím, že to všechno nás zraňuje: blízkost, kterou nelze překonat, protože prostor neokupují jen dva páry očí. A dřevo praská... When I'm with them, I am thinking of you. Pohled do tvých očí je sérum na všechny jedy, které mi život přináší. Nikdy ho nebude dost. Potřebuju dýchat stejný vzduch a číst stejné řádky. Třeba o Alence a Micce. Pak teprve nastává obrat: na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích...

Věčné ty hodiny

2009-04-30T17:57:00.004+02:00

Autor je jediný člověk, který může ovlivnit to, co se v jeho díle odehraje. Tato myšlenka v mém vědomí převládala snad již od chvíle, kdy jsem vůbec začala brát v potaz něco, jako je autor a vyprávění. Jenže názory se mění, člověk dozrává a získává vědomosti, které mi v této oblasti opravdu chybí. A tak netrvalo dlouho a já se od svého učitele teorie literatury dozvěděla, že tomu tak není. Sám se alespoň jeden krát za 14 dní rozčiluje, když nám předvádí rozčileného Tostého: "Co mi to ta Anna provedla?! Ona se mi vdala!" Tyhle dvě věty už známe zpaměti. Nikdy jsem si to však neuvědomila v takové míře, jako když jsem sledovala film Hodiny.

Je zvláštní, jak vás po jednom filmu, po jedné knížce a po několika rozhovorech může nadchnout osoba jedné spisovatelky. Už vím, že nejlepší spisovatelé světa byli melancholici. A jak mi dnes ráno v koupelně prozradil můj otec, nejen spisovatelé, ale umělci vůbec.

Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem viděla Virginii sedět na lavičce a stále dokola opakovat: "Ona zemře. Ona musí zemřít." Tehdy mi skutečně došlo, že ani autor, ani kdokoliv jiný nemá osud svých postav ve svých rukou. Možná může ovlivnit první větu. Ale od ní se příběh odvíjí dál sám. Postavy, prostředí, čas...to všechno je zrozeno a začíná žít vlastním životem. To, co je na knihách vražedné, je chvíle, kdy ji zavřete a s jejími deskami se zavře i život světa, který se nechází uvnitř ní samé. Někdy prostě nemůžete dýchat...

Nesouhlasím s tím, že život každého člověka by stačil na knihu. Nejde o to napsat knihu, která je dobrá. Ani o to napsat knihu, která bude populární. Jde o to napsat knihu, která vás zasáhne, která polapí vaše srdce. A to tak, že i když ji zavřete, její postavy budou žít dál vaším životem.

Co mi v posledních dnech učarovalo...

2009-04-24T13:01:00.010+02:00

Modlitba

Nemohu ani zavřít oči,
prázdná postel odhání sen
a život taje
a mizí rychle jako tlesknutí dlaní.

Jako bych ztrácela rozum,
protože si nevšímám skutečnosti,
ještě stále tě miluji,
ještě stále ti slepě věřím.

Jako blázen nevím kam,
nové lásky se bojím,
ale dny, živé rány,
již nepočítám.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Ale Bohu nemohu
ve všem lhát, když se modlím,
přesto lžu, jestliže říkám,
že tě nemiluji.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Že tvoje jméno je moje modlitba.