Co jsem se naučila za posledního půl roku

Změnila jsem práci. Jo, zase.

I když to vlastně není zase. Je to zcela legitimní, v mém věku, v mém oboru, s mými plány do budoucna. HR člověk by řekl, že to byl zcela přirozený kariérní posun. O tom ale dneska psát nechci.

 

Chci psát o tom, co jsem se naučila za posledního necelého půl roku (neuvěřitelné, jak ten čas letí) v téhle práci.

 

Jen pro vysvětlení - polovinu svého měsíce a pracovní doby trávím na cestách. Pro člověka, který se kdysi klepal z používání angličtiny je už tohle samo o sobě neskutečný. Moje angličtinářka by na mě byla hrdá, myslím. Ale o tom taky nechci psát.

 

Takže, co jsem se naučila...

 

Naučila jsem se, že všichni milují mořské plody a další potvory tohohle druhu. Je proto dobré předem zkontrolovat jídelníček restaurace, do které jdete, a alespoň se předem připravit na nejhorší - tedy na to, že se nenajíte.

 

Taky jsem se naučila, že se vyplatí kupovat si kvalitní boty, obzvlášť když to jsou lodičky. Na krásně se vám totiž může stát, že v nich poběžíte final run přes celé letiště, abyste nezmeškali let.

 

V návaznosti na to jsem se taky naučila, že někdy vám prostě to letadlo uletí. A že nevadí, když se vzteky rozbrečíte. Že je akorát fajn mít v tu chvíli nabitý telefon, abyste mohli zavolat někomu, kdo vás uklidní.

 

Naučila jsem se, že je lepší nepít před letem kávu. Nemyslím, že by byl můj žaludek nějak zvlášť citlivý, jestliže ale lítáte na krátké vzdálenosti a odlet a přistání nedělí více než hodina, není to prostě a jednoduše dobrý nápad.

 

Taky jsem zjistila, že pokud sedí u stolu víc než jeden Američan, není dobré nahlas vyslovovat větu: "This is so American." Nemusí se to úplně potkat s pochopením.

 

Taky jsem si ověřila, že poslíčci pořád čekají na spropitné. A ne, nemůžete jim dát stejně jako Kevin McCallister žvýkačku - obzvlášť ne tu vyžvýkanou.

 

Asi tak pro dnešek. Nepochybuju, že se ten seznam rozšíří.

Zatím dobrou.

Moli

Já vím, že o něčem takovém se teď asi úplně nehodí psát. Je začátek léta, všichni plánujeme dovolenou a chceme prostě myslet jen na samé pěkné věci. A tak pokud jste někdy měli vlastní kuchyni, hospodařili v ní a z vlastních zdrojů kupovali všechno jídlo, které se v ní nachází, pak víte, že moli rozhodně nejsou něco, o čem chcete byť jen přemýšlet, natož je doma skutečně mít. V jejich případě se totiž naprosto hodí přísloví "host do domu, hůl do ruky". Že je ale holí nevyženu, to jsem zjistila velmi záhy.

Přítomnost těchle příšer v mém domově se započala nejspíš ve chvíli, kdy mě moje šéfová obdarovala datlemi z Dubaje. Bohužel jsem si až příliš pozdě všimla, že datle nejsou jediným obsahem balení. Takhle započal můj lítý (a zdálo se že i nekončící) boj. Za tu dobu jsem se o molech dozvěděla následující:

• Je blbost, že moli nejdou po sladkém - já je měla jak v těch datlích, ořeších, tak i v čokoládě.
• Přítomnost kočky u vás doma nic nezachrání. Moli lítají většinou tak vysoko, že je ani tihle milovníci výšek nedoženou. (Navíc můj kocour se jich tak nějak podivně bojí a oproti jinému hmyzu po nich ani nikdy nevystartuje.)
• Když hledáte jejich zdroj, podívejte se i na místa, kdeby vás hledat jejich larvy opravdu nikdy nenapadlo. Já je našla třeba v plastovém obalu s návodem na mixér, přestože v něm nebylo žádné jídlo.
• Když už jste opravdu zoufalí, vyhoďtě prostě všechno, co máte doma ve spíži.
• Nezapomeňte přitom vycídit všechny zalezlé kouty vaší kuchyně. Stačí jedna zapomenutá sušenka a jste v háji.
• Myslete přitom na to, že vás moli alespoň donutili uklidit.

Já jsem "hnízdo" molů našla dneska v kočičích jazýččích, které letěly rovnou do popelnice. Snad se mezitím nestihli rozmnožit do dalších pěti míst a nezkazí mi moje léto. Protože právě teď jsem se rozhodla si ho fakt užít.

Jak vybírat knížky, do kterých se zamilujete...

Knihy jsou od mého dětství něčím nepostradatelným, obklopovala jsem se jimi už jako malá, pokračovala ve škole a nakonec i moje vysokoškolské studium se ubíralo stejným směrem.

Po čtyřech letech, kdy jsem opustila prostory své alma mater, jsem se však ještě stále nenabažila možnosti číst to, co chci, a ne to, co obsahují seznamy dopručených děl k jednotlivým zkouškám. Proto zatím nejsem schopná vrátit se ke klasickým dílům ruských, francouzských nebo anglických autorů. A co si budeme nalhávat, možná jsem od dob studijí i trochu zlenivěla; duševně vyčerpávající práce mi neumožňuje číst knihy složitým jazykem Vladislava Vančury nebo hledat krásy poezie prokletých básníků.

Říká se, že vrána k vráně sedá... není tudíž náhodou, že se pohybuju mezi lidmi, kteří milují knihy stejně jako já. Právě oni se na mě často obrací s dotazy, jak vybírám kousky, které pak doporučuji nebo rozdávám. Čím více zdrojů dobrých knih je, tím lépe. A tak jsem se rozhodla sepsat je v krátkosti s nadějí, že mě možná i vy obohatíte o ty své a já tak rozšířím portfolio, ze kterého můžu vybírat.

1. Youtube kanál Martinus.cz Tohle knihkupectví mě nadchlo moderním přístupem k propagaci knih, které nově vycházejí. Nejvíce jsem samozřejmě ovlivněná jejich produkťačkou, Lucií Zelinkovou, toho času jednou z našich největších influencerek (pokud to slovo neznáte, stejně jako jsem ho neznala já, googlete). Lucie ve svých videích Knihy měsíce poukazuje na to nejzajímavější, co v daném měsíci vyšlo a co by vám nemělo uniknout. Věnuje se jak próze (nejčastěji románům, povídkovým knihám, thrillerům a detektivkám), tak poezii, ale i například komiksům. Na své si přijde náročný i občasný čtenář. Lucie dokáže na čtení nalákat a vyzdvihnout to, co knihu nejlépe charakterizuje, pak tudíž víte mnohem lépe, co čeho jdete.
2. Výherci Magnesie litery Už většinou trochu náročnější četba, ale jsem ráda v obraze, takže výherce sleduji každoročně. Díky Martinusu se mi poslední roky většinou daří knihy přečst dřív, než vyhrají, a tak je fajn mít trochu přehled, když se koukám na nominace. Nejvíc mě samozřejmě bere kategorie Próza a Kniha pro děti. Letos - wait for it - vyhlásí výherce 4.4.
3. Velké knižní čtvrtky V tento den (párkrát do roka) vybraní nakladatelné uvádí na trh okolo 15 nových knih, které patří k tomu nejlepšímu, co se v daném období chystá.
4. Čtěnářská výzva Tahle aktivita vás dovede ke knihám, které byste jinak třeba neobjevili. Má vám pomoct zaměřit se na něco nového a přivést vás v průběhu roku k 20 knihám podle předem daných témat (kniha, jejíž děj se odehrává v Brně; kniha, která byla poprvé vydaná v roce vašeho narození; kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy atd.)
5. Moje kamarádky Mezi největší zásobitelky patří i moje spolučtenářky; Šárka (tu dosytosti zásobjí její kolegyně z pedagogických kruhů), Martina (jeden z lidí, který nejvíc podnítil mou touhu číst a dodnes je pro mě tak trochu čtenářským kompasem) a Petra (v současnosti na mateřské dovolené, která stíhá číst závratným tempem vedle všech dalších aktivit, kterým se věnuje).

Volební glosa

Pár vět o tom, jak můj táta žije mimo novinářskou a zpravodajskou relitu, ale vůbec mu to nevadí...

Ráno v den prvního kola přímé volby prezidenta mu volám z práce:
M: "Tati, víš, že se dneska volí prezident?"
L: "No jo, vím."
M: "Tak doufám, že půjdeš volit...!"
L: "No jo... A komu to mám hodit?"
M: "Komukoli, jen ne Zemanovi."
L: "Já jsem uvažoval nad Fischerem nebo Drahošem."
M: "Tak oba jdou. Já volím Fischera."
L: "Tak já tedy taky."
M: "Dobře, ale prosím tě, nezapomeň na to."
L: "No jo, pořád..."

Ve dvanáct mi přijde whatsapp zpráva:
L: "Teď jdu z voleb a vyrazili mě."
M: "???"
L:" Že prý je to až ve dvě."
L: "Bába úča na mě čuměla jako na blba. Já se jí ptám: prosím vás, kde bych našel... čekal jsem tady nějakou navigaci... a ona nejdřív plašba - cože, to už je tolik hodin??? A já říkám: a jóóó, to je podle hodin? A ona na mě hledí, jestli je mi čerstvě osmnáct a jsem u voleb prvně."

Chvíli jsem nebyla přes smích schopná reagovat a přišla další zpráva:
L: "Musím tam znovu?"

No a tak my si tady žijeme.

Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

Spontánně

Moc často se mi nestane, že bych si vzala dovolenou jen tak, bez mocného přemýšlení. Věštinou to nejde už jen proto, že můj kalendář je nabitý od pondělka do pátku a umocňuje to můj vlatsní pocit nepostradatelnosti (já vím, že to je blbost).

Dnešek je ale jiný. Při představě dalšího horkého dne, který hlásila předpověď počasí a který jsem měla původně strávit v práci, jsem si řekla, že toho bylo dost a že bych měla jednou dělat taky něco jiného, respektive nic. Jednou bych taky měla dělat nic. Prostě si odpočinout, dělat to, co mám ráda, válet se u vody, číst si. A tak jsem přeházela všechny pondělní schůzky na úterý, neřešila, že pak toho budu mít zase plné kecky, domluvila si parťáka a jela dneska na Slapy.

Tak nějak jsem podvědomě nevěřila, že by to vyšlo. Rozumějte, nejsem moc spontánní člověka a většinou se něco podělá. Ale tentokrát to opravdu vyšlo dokonale. Cestou na Ždáň jsme se stavily pro novou Třeštíkovou, na snídani v Ella má kávu, na místním tržišti koupily hrášek a pak vydržely na slunku asi čtyři hodiny. Děti seděly ještě ve školách, takže byl všude klid a krásno. Výsledkem jsou moje spálená záda a odpočinutá hlava.

Po návratu domů jsem upekla svou první bublaninu, na kterou jsem se chystala už pořádně dlouho a vyzkoušela na ni recept svojí oblíbené Bju.

 

A tak vám chci říct, že být spontánní je někdy skvělé. Dělejte věci, které máte rádi. Času je málo a je škoda plýtvat ho jen na to, co se od nás očekává nebo co děláme proto, že si myslíme, že tak nás budou mít druzí radši. Dělat obyčejné věci, drobnosti, je tím nejhezčím. Nemusím mít facebook nebo instagram plný fotek ze Srí Lanky nebo wellness Chateau Mcely, kde vám servírují večeři v bílých rukavičkách. Někdy stačí Slapy, langoš a 30°C. A samozřejmě blízký člověk, který s vámi sdílí deku.

To je to nej. ♡

O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...