Jsem v podstatě nevděčný a neustále se stresující člověk. To spolu hodně souvisí. Samozřejmě že dokážu být vděčná, když jsem v pohodě. Ale když mě něco tlačí (okolí, čas, peníze), nedokážu myslet pozitivně. A když to trvá déle než obvykle, mám chuť se vším praštit a nic nedělat. Moje povaha mi to ale nedovolí. Tou největší prohrou pro mě samotnou je vzdát se bez boje.
Za pět let na vysoké škole jsem nezažila horší zkouškové období než tohle. Včera jsem ale udělala svou poslední zkoušku a teď mám zase chvíli čas na to, co jsem poslední měsíc a půl zanedbávala. Na odpočinek, na spánek, na moji rodinu a kamarády, na čtení, na sebe sama.
A proto jsem vděčná za ...
- ty, kteří mě podporují ve všem, co dělám. Objímají mě, když prohrávám, povzbuzují, když nemám sílu, oslavují, když dosáhnu cíle.
- ty, kteří mě milují nazávisle na tom, kolik získám dobrých známek a kolik vydělám peněz.
- práci, kvůli které můžu stát na vlastních nohou, která mi dává pocit naplnění a užitečnosti.
- zdraví, které ani v mém věku není samozřejmostí.
- příležitosti, které si mě najdou vždy skoro úplně samy a které mě posouvají rychle dopředu (až se někdy sama divím, jak rychle).
- chvíle odpočinku, kdy můžu nabrat sílu a přemýšlet o tom, kam směřuju a kým chci být.
