čtvrtek 31. prosince 2015

Tři bratři aneb Óda na jednu pohádku

Každé Vánoce se vyznačují tím, že se v jejich průběhu v televizi objevuje spousta nových pohádek. Já se na vzdory svému věku na většinu z nich snažím podívat a pak zhodnotit jejich ne/úspěch. Rodiče mě od mala vedli ke čtení, rozvíjeli moji fantazii i lásku k jazyku a jeho psané formě. Dětských knížek mám doma spoustu a jejich řadu se snažím neustále rozšiřovat i přesto, že teď už mi je nikdo nečte. Miluju pohádky, které jsem vídávala už jako malá holka každé Vánoce. Neodolám podívat se vždycky znovu na Jak se budí princezny nebo Šíleně smutnou princeznu. No a vždycky po konci nové pohádky v televizi, když pak čtu diskuze na Facebooku, jak se zase nepovedla, přemýšlím, co třeba říkali lidé v mém věku, když se Šíleně smutná princezna nebo Lotrando a Zubejda objevila v televizi poprvé.
 
Nejsem tak náročný divák. Od dobré pohádky očekávám únosnou dávku chytrého humoru, trochu čas a kouzel, že zlo bude potrestáno, dobro zvítězí a že láska hory přenáší (myslím, že strukturalista Propp by ze mě byl nadšený). Jenže právě mix toho a hlavně to množství jednotlivých surovin, je to, co je na pohádce tak obtížné. I přes to jsem však shovívavá, protože vím, že to, co se líbí mě, se zdaleka nemusí líbit dětem, pro které pohádka vznikla, a naopak. Z tohoto důvodu mě dokáží vytočit už zmíněné komentáře mých bývalých kolegů a učitelů z katedry české literatury, kteří žhavě nad každou takovou pohádkou diskutují. A letos mě tahle diskuze nejvíc vytočila u pohádky Tři bratři.
 
Duo Svěrák-Uhlíř je mým oblíbeným už od dob, kdy jsem uměla mluvit a učila se jejich písničky (většinu z nich si pamatuji slovo od slova doteď). Něco tak chytrého, vtipného a jazykově nádherného jako Svěrákovy texty se najde málokdy. Hudba byla vždycky chytlavá a snadno zapamatovatelná. To samé platí o jejich nové pohádce. Zvládli dát dohromady tři tradiční české pohádky spojením tří bratrů, kteří hledají nevěsty. Kombinace je nenásilná a úsměvná stejně jako role Svěráka-vypravěče, který celým příběhem provází a komentuje např. to, že hajný příjde ke Karkulčiným rodičům a řekne jim, aby s ním za pár let počítali jako s ženichem, slovy: "Právníci by řekli, že uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí." Dát tatínkovi Karkulky příjmení Červený, z Lábuse udělat starou ježibabu z mokřin, z vlka udělat hlídacího psa, aby se polepšil, nebo dát králi na korunu papírovou krabici, aby se Růženka nepíchla, mi přijde geniální. No a pokud vím, že si malé děti před spaním říkají, aby jim mámy zazpívali písničku z téhle pohádky, pak má jejich hudba co do sebe stejně tak, jako měla v mých dětských letech.
 
Takže pánové a dámy, vy neustálí kritici bez představivosti a lásky k pohádkám: já jsem byla tyto Vánoce spokojená, protože jsem našla pohádku, na kterou se vždycky ráda podívám!




neděle 20. prosince 2015

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.
 
Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).
Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

neděle 13. prosince 2015

Most, po kterém přejdu

Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.
 
"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."