sobota 11. prosince 2010
neděle 5. prosince 2010
Jedno nedělní "ach jo"
Právě teď bych chtěla relaxovat v nějaké takové chatičce. Daleko od lidí. S polovinou knížek z knihovny a vlašáky v medu (popř. kopcem šlehačky). Vůbec bych totiž nemusela myslet na to, že:
- existuje něco jako bakalářka a co víc...že i já jednu jednou (co nejdřív) musím napsat.
- musím nakoupit ještě 99% dárků na Vánoce, a přitom nesmím zneškodnit ostatní nakupující.
- mi stále nepřišla na účet výplata za minulý měsíc, takže nakupování odkládám z jednoho dne na den další.
- čím déle budu odkládat i úkoly z logiky, tím je menší pravděpodobnost, že ten zápočťák napíšu.
- mluvím dost nahlas (ještě pořád slabé slovo) ze spaní, takže netuším, jak mám spát v jednom pokoji s někým, koho téměř neznám.
pátek 19. listopadu 2010
Město mého dětství
Jako malá jsem si vždycky přála vidět to místo v zimě. Proč? Protože jsme tam jezdívali vždy jen v létě. V tomhle městě jsem trávila půlku mých dětských prázdnin možná takových pět šest let. Prožila jsem si tam dva zápaly plic, několik chřipek a pokaždé odjížděla s mnoha modřinami a několika přečtenými knížkami. Tam mě babička nutila psát diktáty i ve 35°C a tam jsem vystřihla svou první papírovou panenku. Naučila jsem se tam chodit do trafiky pro noviny a nebát se oslovit cizí lidi, když jsem něco nevěděla. Měla jsem ráda tamější řeznictví (i když už tehdy jsem nesnášela maso) a milovala městskou cukrárnu s jejich zmrzlinovými kornouty a ořechovou posypkou.
Teď to místo můžu vídat v jakékoli roční době a jakémkoli počasí. Od dýchání jeho atmosféry mě však dělí okno vlaku, který jím vždycky projíždí. Od toho, jak na mě působilo kdysi, mě dělí deset let. Moc ráda bych zjistila, jestli ta cukrárna ještě existuje. Ráda bych se prošla okolo rybníku a zase se divila, kolik je tam komárů. Bylo by mi líto, že opravili schody, které byly asi těmi nejnebezpečnějšími, po kterých jsem jako dítě chodívala. Taky bych se ráda zastavila u paní trafikářky, která by se divila, jak jsem zase za tu dobu vyrostla, ale její trafiku zrušili pár dní po jejím pohřbu. Je to zvláštní...
Čím jste starší, tím více si uvědomujete, jak se mění věci okolo vás. Jak se měníte vy sami. Chtěla bych mít Brumbálovu myslánku, abych v ní dokázala udržet všechny vzpomínky se všemi detaily. Všechno to krásné, na co zapomínám, i když nechci. Ráda bych se vracela na místa, která mi před léty připadala mnohem větší... V tomhle jsem asi jako kočky. Vážu se na místa.
Teď to místo můžu vídat v jakékoli roční době a jakémkoli počasí. Od dýchání jeho atmosféry mě však dělí okno vlaku, který jím vždycky projíždí. Od toho, jak na mě působilo kdysi, mě dělí deset let. Moc ráda bych zjistila, jestli ta cukrárna ještě existuje. Ráda bych se prošla okolo rybníku a zase se divila, kolik je tam komárů. Bylo by mi líto, že opravili schody, které byly asi těmi nejnebezpečnějšími, po kterých jsem jako dítě chodívala. Taky bych se ráda zastavila u paní trafikářky, která by se divila, jak jsem zase za tu dobu vyrostla, ale její trafiku zrušili pár dní po jejím pohřbu. Je to zvláštní...
Čím jste starší, tím více si uvědomujete, jak se mění věci okolo vás. Jak se měníte vy sami. Chtěla bych mít Brumbálovu myslánku, abych v ní dokázala udržet všechny vzpomínky se všemi detaily. Všechno to krásné, na co zapomínám, i když nechci. Ráda bych se vracela na místa, která mi před léty připadala mnohem větší... V tomhle jsem asi jako kočky. Vážu se na místa.
pátek 5. listopadu 2010
Může být stagnace vývojem?
Poslední dobou nad touhle otázkou docela dost přemýšlím. Nikdo nemá rád "stát na místě", aspoň tedy ne lidé, kteří jsou trošku aktivní a ambiciózní.
Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.
Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?
Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.
Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.
Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?
Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.
sobota 30. října 2010
čtvrtek 21. října 2010
Poklady našich antikvariátů
"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."
Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.
Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)
Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.
A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.
Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)
Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.
A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."
neděle 12. září 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)