Co jsem měla dnes k obědu aneb Můj pátek 14.10.

 Dneska jsem vstala o 50 minut později, než jsem plánovala, čímž jsem trhla rekord tohoto týdne. Nepočítám fakt, že jsem vlastně vstávala hned 2x, protože jedna z mých spolubydlících (světě div se, už je jich jak malých myší) musela vstávat 2.50, aby stihla vlak do Brna. Ještě než jsem dorazila do práce, podařilo se mi v pekárně natrefit na kolegyni, která ze mě hned začala mámit informace ohledně svého svěřence (padesátiletého Fina). V průběhu celého dne mě vytáčely maily ohledně docházky, takže jsem po 4. z nich byla už tak zmatená, že jsem si nebyla jistá tím, že se na konci měsíce neocitnu v mínusových číslech. Měla jsem radost ze slečny, která mi při telefonickém pohovoru připadala nadmíru motivovaná a ještě ke všemu vzdělaná v oboru, na který se zrovna nehlásí 9 z 10 holek. Na oběd jsem si zašla do své oblíbené restaurace U černé plíce - mé jediné štěstí bylo, že už si mě pamatují, jinak bych nejspíš odešla o hlavu kratší. Když jsem totiž snědla polívku, uvědomila jsem si, že mám s sebou jen 60 Kč ve stravenkové formě, víc nic. Zrudla jsem a šla se zeptat, zda mi hlavní chod (výbornou svíčkovou na smetaně) můžou přinést za chvilku později, protože si musím skočit do bankomatu. Pán se začal smát a řekl, že to je v pohodě, ať dojím a přinesu to později. Hnala jsem se k automatu a celá rudá musela do Plíce zavítat ještě jednou. Cestou z práce jsem se zastavila v Palladiu a udělala si radost kozačkami, z čehož logicky vyplývá, že po zbytek října budu jíst jen zrní... Cestou mezi Palladiem a knihovnou jsem stihla utratit další prachy, když jsem se rozhodla vyjádřit své díky mé největší "bestfrendce" a koupit jí nějakou maličkost v tzv. Black Mambě. Do knihovny jsem se vřítila s poněkud hlasitější prosbou, takže jsem rozvířila doposud poklidné hladiny ticha, ale nakonec si stejně odnesla vytouženou knihu Jako román. A snad už poslední perlička tohoto dne: v tramvaji vysvětlovala nějaká přidrzlá holka jiné, že se přece nikdo nepo.... z toho, že Karlovka je starší. Nemusí to přece znamenat, že je tím pádem lepší. Další vyčerpávající den.

Mika: Happy Ending

Simon Mawer: Skleněný pokoj

"Láska, to je relativní kvalita, ne nějaká ucelená věc, která existuje nezávisle na objektu. Láska k někomu, láska někoho, nikdy ne jen láska. Jsou různé stupně lásky, různé odstíny, vůně a chuti lásky. To není jako se štěstím nebo s trápením, to jsou pocity jednotvárné, omezené. Láska je neomezená. Je možné milovat jednoho člověka určitým způsobem a druhého jinak, a lásky v člověku, všech těch různých lásek, přitom nijak neubývá."

Na svatého Václava

Tomáš Klus: Nina

Den je krásný (když máte po státnicích)

Bylo mi řečeno, že můj blog už je teda "pěkně nuda" a že bych sem měla zase něco přidat. Takže po měsíci se opět hlásím, že žiju a že jsem nejspíš přežila svou smrt. A to nepřeháním ani trošku. Poslední měsíc byl i pro mou akční povahu až trochu moc akční: práce, státnice, Mírák, zápis a tvorba rozvrhu. Opravdu, málem jsem vypustila duši, takže teď si totálně užívám každého volnějšího dne (nebo spíš večera - dny trávím v práci, ale i to je oproti ostatnímu pohodička). 

Státnice jsem přežila díky Mářínce a Amálce, které mě podporovaly, kudy chodily, za což jim patří můj velký dík. Naštěstí už mám ten den hrůzy za sebou a nejradší bych jej už nikdy neopakovala, i když zkouška jako taková zas tak hrozná nebyla (ještě že mezi dalšími státnicemi jsou další dva roky). Po mém půlročním utrpení jsem získala svůj první vysokoškolský titul a s absolutní radostní psala SMS s díky všem těm, kteří na mě mysleli - a že jich tentokrát bylo! :) Mírák přišel hned ten víkend po státnicích a kvůli napětí, které jsem nedokázala moc dobře odbourat, jsem si jej ani pořádně neužila. Ty nervy ze státnic přebily téměř každý jiný citový prožitek. (Možná se divíte, ale opravdu takové zkoušky prožívám tímto šíleným a vyčerpávajícím způsobem.) Reakce ale byly většinou pozitivní, takže čím víc dnů od Míráku uplynulo, tím jsem spokojenější.

Rozvrh jsem si taky jakž takž zvládla udělat, ale v reálu se to uvidí až příští týden. Pomalu přichází těšení na všechny ty normální stresíčky, které se rozloží do celého semestru a ne do 4 týdnů. Taky se těším, až se do Prahy nastěhuje ségra a budeme všechny tři něco podnikat, až konečně pověsím poličky ve svém minibytečku, až se začtu do nových knížek, až si zas jednou zajdu do nějaké kavárny... No, prostě je toho hodně na těšení...

Průšvihování

Čas od času mě začnou svrbět ruce. Důvod je jediný: už jsem dlouho nic nedělala. Nedělala v tom smyslu, že jsem už příliš dlouho nevytvořila něco kreativního. Do mých dalších státnic zbývá už méně než měsíc, takže je to pořádný průšvih (č.1). Průšvih č.2 je to, že jsem se rozhodla předělat z gruntu svůj miniaturiní byteček. A poslední průšvih: objevila jsem dokonalou stránku, která patří ke kategorii těch, které kreativní lidi uvádí do extáze: Pinterest. A máme tady jednoduchou rovnici:

průšvih č. 1 + průšvih č. 2 + průšvih č. 3 = katastrofa

Dnes jsem se trochu odreagovala alespoň touto malou broží.

Štěstí v neštěstí

Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.

Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".

V "metropoli" Moravy

Tak jsem se zase jednou podivným způsobem dostala do Brna. Abych dojela do centra, musela jsem si koupit jízdenku - na kraji města, kde jsem nastupovala do tramvaje, však nebyl žádný automat, který by ji poskytoval. Mladá žena na zastávce mě informovala, že ona má jen "šalinkartu", a tak neví, jestli se dají kupovat jízdenky přes telefon. Když jsem nastoupila a chtěla si ji koupit u řidiče, řekl mi, že dvoustovku nevezme, že musím mít drobné. Poté, co mi ta samá paní řekla, že drobné za 200 Kč nemá, podala mi 30 Kč, aniž by si nárokovala cokoliv vrátit zpět. Dala jsem jí aspoň svých mizerných 20 Kč a totálně rudá si šla sednout. Její ochota mě až zarazila. 

Dnešek jsem se rozhodla trávit na základě doporučení v centru, v kavárně Tungsram. Díky mapce jsem si připadala v pohodě, ale jako naschvál tentokrát můj orientační smysl zklamal a já poměrně dlouho bloudila. Taky jsem se setkala asi se třemi úsměvy pobavených pánů, které prozrazovaly jejich "holka-s-mapou-v-ruce-je-prostě-k-ničemu" myšlenky. Nicméně teď už naštěstí sedím s jablečným moštem a wi-fi připojením a chystám se dnes pokořit politologii a nějakou část ze Sedláčkovy Ekonomie dobra a zla.

Mějte hezký den!