Za katedrou

Tak a je to tady. Posledních pár dní trávím notnou dávku svého času v jedné neobyčejné škole na Vinohradech. A v tom čase, který mi zbývá, vymýšlím program pro děti, které do této školy chodí. Zjišťuju, že mě fakulta nepřipravila téměř na nic z toho, co v praxi zažívám - a to jsem odučila teprve minumum z toho, co mě v březnu čeká. Nepřestávám žasnout nad tím, kolik informací se do nás snažili vměstnat, aniž by se zmínili o tom, jak těžké bude předat je dětem ve věku od 11 do 15 let. Není to vůbec tak jednoduché, jak jsem si představovala. Připravit program na 45 minut mi trvá v průměru 2 a půl hodiny. A rozhodně nemůžu říct, že by to pak klapalo přesně podle mých představ. Vždycky mě něco překvapí, rozhodí, rozesměje, rozčílí, znervózní nebo zaujme. Nikdy bych neřekla, že je to povolání takovým způsobem tvůrčí. 

Takže tohle je takový mini úvod k článkům, glosám nebo komentářům, které si u mě budete moct v březnu přečíst. Bude jich asi víc... :)

Učitel: "V demokracii může zvítězit většina, ale to neznamená, že budou všichni spokojení. Jak se pak říká těm, kteří nesouhlasí s daným řešením, ale přesto zůstávají součástí skupiny?"
Žačka: "Chudáci!" :)

Labyrint světa a ráj labutí

Při cestě z práce na mě většinou padne únava a klíží se mi víčka. Dnes se mi ale i přesto podařilo spatřit něco, co na nepatrnou chvíli upoutalo můj zrak a na delší dobu zaměstnalo mou mysl. Z okna tramvaje, která mě vezla z Palackého náměstí na Anděl, jsem viděla dva policajty: jeden právě rychle vystupoval z auta a druhý se snažil uklidnit zoufalou labuť, která se na most dostala nejspíš nedopatřením. O pár metrů dál ležela druhá, mrtvá. Nejspíš ji někdo přejel. Pravda, na hlavní silnici labuť nečekáte. Přesto mi jí bylo moc líto. Pohled na mrtvou labuť není něco, co byste si přáli po dlouhém dni vidět (vlastně byste si to asi nepřáli nikdy).

Tak jsem přemýšlela nad tím, jak si asi na té silnici museli připadat ztracené, mimo hranice svého světa. Už jednou se mi stalo, že na přechodu, který je přímo před domem, ve kterém bydlím, pomateně běhalo hejno hus - přesně takových, které můžete vidět na Vltavě. Voda pro ně byla daleko, ale ony se stejně snažily najít cestu zpět. 

Tak mě napadá, že možná nejen tato zvířata se v našem světě cítí ztracená. Kolem nás žijí lidé, kteří jsou našimi sousedy, vidíme je v metru nebo tramvaji, potkáváme v obchodech, ale stejně mezi nás tak nějak nepatří. Ztrácí se ve světě lidských intrik a komunikace, která probíhá na vyšší úrovni dekódování neverbálních znaků. Nerozumí bankovnictví nebo neumí cizí jazyk. Anebo možná jen mají problém, o kterém nedokážou mluvit, možná jsou jen osamělí a nedůvěřiví, protože je někdo kdysi zklamal. Tito lidé mezi námi také tápou a splašeně pobíhají, aby se co nejdříve dostali do důvěrně známého prostředí, kde jim nehrozí nebezpečí. A my čas od času tyto lidi přejíždíme svou suverenitou, bezohledností a schopností prosadit se právě na úkor jich, těch slabších. 

Někdy i já sama nechápu, co se kolem mě děje a co jsem udělala špatně. Připadám si ztracená a nedostatečně předvídavá. V tu chvíli selhává můj pud sebezáchovy a já jsem na milost i nemilost vydána lidem okolo sebe. Tak si říkám, že bych na druhé měla být někdy milejší. Protože to je přesně to, co bych si přála sama pro sebe, když se ocitnu mimo mě známý svět. 

Takže možná není nakonec mezi námi a labutěmi tak velký rozdíl.

4x divadlo

Poslední dobou se mi daří pravidelně (každý měsíc) chodit do divadla a můžu říct, že jsem z toho nadšená. Začalo to minulý rok v listopadu. Na Čekání na Godota (Nová scéna Národního divadla) nechoďte, pokud jste si drama nepřečetli předem v knižní podobě. Při čtení ji sice nepochopíte, o to větší zážitek však budete mít v sedačkách při sledování počínání Davida Matáska a Davida Prachaře. A o to snáze vám při tomto zpracování dojde, co tím vlastně chtěl Beckett říci.

Objevuji Fulghuma

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

• O všechno se rozděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Uklízej po sobě.
• Neber si nic, co ti nepatří.
• Když někomu iblížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každý den odpoledne si zdřímni.
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
• Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka soupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
• Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
• A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.

Vyberte si kterékoliv z těchto pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte na to svůj život doma nebo v práci, na svou vládnu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.

A stále platí - bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

Ze smutku do smutku

Český národ prožívá zvláštní období. Vždycky jsem si připadala jako patriotka, už jen proto, že miluju náš jazyk. Proto se mě dotýká (a nutí mě přemýšlet) fakt, že nás pomalu opouští lidé, kteří pro tuto zemi dýchali, byli plni lásky ke svému národu, moudrosti i laskavého humoru. Ladislav Smoljak, Hana Andronikova, Ivan Martin Jirous, Arnošt Lustig, Václav Havel, Josef Škvorecký. Říkám si: kdo je nahradí, kdo nastoupí na jejich místa? Čím to je, že dnešní doba nese tak málo osobností, pro které by smutnilo tolik lidí? Je to globalizací a zaměřeností spíše ven než dovnitř? Je to svobodou, která dává možnost projevu a jakéhokoli životního stylu bez toho, že by byl člověk nucen přemýšlet nad svými hodnotami za mřížemi nebo v zemi, která nedovedla přilákat jeho srdce? Těžko říct...

Šťastné a veselé!

Celine Dion: Oh, holy night

2x ztracená a 2x nalezená Opencard

Sice nemusím reklamovat účty nebo jídlo v "mekáči" a nemusím psát několik dopisů, abych nakonec získala foto zdarma, ale i tohle si, myslím, zaslouží článek.:)

Tento týden v úterý jsem měla fakt šílený den. V práci toho bylo až nad hlavu, takže jsem odtamtud odcházela už poměrně rozladěná, abych přejela pár zastávek do školy na tříhodinovou přednášku. Mezi tím jsem se stavila do knihovny ve Školské, abych si vyzvedla knížku, kterou jsem si nechala blokovat. Když jsem tam přiletěla, paní se trapně rozesmála a pak mi oznámila: "My jsme ji nemohli najít." Haha, řekla jsem si a běžela teda do ústřední, kde jsem věděla, že ji mají taky. To jsem se ale spletla. Lítala jsem po celé knihovně a hledala, ale nenašla ji ani v "dnes vrácených knihách", ani v regálu, kde by normálně měla být. Proto jsem se rozhodla podívat se do elektronického katalogu, jestli si o ní nepamatuju náhodou špatné údaje. Hledala jsem všude po kapsách svou Opencard a najednou mi zatrnulo, že jsem ji ztratila. V tu chvíli se z rozhlasu (věděli jste vůbec, že v knihovně mají rozhlas?!) ozvalo: "Vážení čtenáři, omlouváme se za vyrušení. Prosíme slečnu Marii Prorokovou, aby se ve svém nejlepším zájmu dostavila do pokladny knihovny." To už jsem běžela zase do pokladny, abych si kartu vyzvedla. Z knihovny jsem celý rudá a rozzuřená vyrazila zase směr Lazarská, abych přišla do přednášky s půl hodinovým zpožděním a abych zjistila, že mezitím stačili napsat tři! strany. Ten večer mi přišel mail, abych se dostavila do pokladny knihovny pro svou kartu. Tomu jsem ale nevěnovala pozornost, protože jsem věděla, že jsem si kartu vyzvedla.

Zlom nastal dnes. Šla jsem si prodloužit jízdné na MHD, ale u pokladny jsem najednou zjistila - hádejte co! Ano, že nemám svou Opencard! Naprosto rezignovaně jsem tedy sjela schody zpět do metra a nastoupila, když v tom mi došlo, že nemám lístek. Tak jsem zase vystoupila a jela si lístek nahoru koupit. Koupila ho a zase sjela dolů. A pak zase nahoru, abych ho označila. Jak u blbých prostě! O eskalátoru se mi dneska bude asi i zdát. V knihovně mi kartu vrátili a já pak jela domů. Gulliverovy cesty jsou oproti mému dnešnímu dni úplné nic. Na druhou stranu můžu být pořád ráda, protože když si vzpomenu, že jsem ty dva dny jezdila bez ní a že jsem poměrně hodněkrát potkala revizory, kteří si mě ani jednou nevybrali, měla jsem nakonec asi  docela štěstí...

Mika: Grace Kelly