Dobrou chuť

Dneska jsem si procházela nějaké starší fotky a zjistila jsem, že mám strašně moc takových, na kterých něco jím. Na facebook bych je nedalal, protože můj výraz není vždy ideální, ale s vámi se o ně ráda podělím. :)

Nejlepší wafle v Berlíně (daly mi ale dost zabrat).

Café Amandine u Palackého náměstí (každý den jsem jezdila kolem a chtěla se tam kouknout). Všechno mají dobré, ale příliš to neodpovídá ceně.

Konec dobrý, všechno dobré

Dneska jsem odučila poslední hodinu své letošní praxe. A je to moc dobrý pocit. Za ten měsíc a půl jsem si připravila a učila 22 hodin. Když se na to číslo dívám, není zrovna vysoké. Když nad ním ale přemýšlím, vzpomínám na ty hodiny příprav, dřiny, vymýšlení a nervů, které mě každá z nich stála. 

Zjistila jsem, že každé dítě, každý kolektiv a každá třída je mnohem více individuální, než jsem si vůbec dokázala představit. Každý z těch žáků sedí v lavici s něčím, co si přinesl už z domu a co mu dává jiné předpoklady pro práci a učení se. Každý z nich potřebuje povzbuzení, nasměrování, vzor. Jejich potřeby vzoru jsem si všimla poprvé tehdy, když jsem se zeptala jednoho kluka, kdo ovlivňuje nejvíc jeho názory na politiku. Řekl mi, že média a jeho učitel občanky (který mimochodem seděl v jiné lavici a zdál se být polichocen). Pak jsem se dozvěděla, že má žije jen s maminkou - to možná některé věci vysvětluje.

Uvědomila jsem si, jak je lehké vytknout učiteli, že někomu nadržuje. Ale pochybuju, že byste s tím neměli někdy problém: v některých dětech prostě vidíte sami sebe, o x let mladší. Mají jiskru, stejný temeprament, skvělé vědomosti, zajímavé osudy a zájmy. Jak byste mohli být nezaujati někým takovým? Nejde o to, že jim nadržujete lepšími známkami. Děti jsou citlivé na to, zda někomu věnujete jen o trošku více pozornosti nebo jej pochválíte častěji než ostatní. A když víte, že to dítě správně odpoví, nebo vás zajímá jeho názor, je těžké krotit se, věřte mi.

Myslela jsem si, že učit je mnohem jednodušší. A myslím, že to předpokládá většina společnosti - alespoň ta většina, která si nikdy nestoupla za katedru. Měla jsem skvělé vedoucí a bylo přínosné sledovat je v jejich práci, kterou vykonávají s nadšením. Škoda, že takových učitelů není víc... Protože vzory nepotřebujou jen žáci, ale i začínající učitelé.

Putování ...

Miluji evropská velkoměsta. A vlastně velkoměsta obecně. Minulý rok se mi kvůli velké časové zatíženosti nepodařilo cestovat, proto si to v tomto roce chystám pořádně vynahradit!

Už jsem pokořila Budapešť - sice v těch největších mrazech, ale i tak byla krásná. Pravda, obrovské tající a praskající ledy na Dunaji v červenci neuvidíte. Byla jsem jimi skoro paralyzovaná! Budapešť vřele doporučuji všem těm, kteří milují Prahu a chtějí vidět město, které se jí svou krásou přibližuje. Pokud tam budete, rozhodně si zajeďte k parlamentu, vylezte na Rybářskou baštu a nevynechejte ani Markétin ostrov a na něm Japonskou zahradu (nebuďte překvapení, když v jezírku uvidíte plavat vodní želvu). To je snad to nejhezčí, co můžete v Budapešti vidět.

Další město v pořadí je Berlín. Jsem na něj zvědavá, přestože to je město s poměrně novou architekturou, vybudovanou po šíleném bombardování. V létě plánuji s přáteli Benátky nebo Slovinsko a na přelomu roku zamířím za veeelkou exotikou - do Thajska. Tam sice nejedu primárně kvůli městům, ale i tak to bude určitě úchvatné.

Kam se chystáte vy?

Vlastní fotky budou, až se podaří dostat z foťáku, který se rozhodl nespolupracovat s počítačem.

I'm lovin' it?

Narazila jsem na zajímavou knížku. To, co je na ní zajímavé, není autorův styl nebo krása jeho jazyka. Je to fakt, že se týká každého z nás a týká se snad všech oblastí lidského života. Tak třeba já...

Každé ráno vstanu a přemýšlím, co všechno budu ten den muset stihnout. Samozřejmě v co nejkratším čase. Když jím sama, ráda si čtu nebo sleduju nějaký film. Když někam jdu, poslouchám hudbu. Často dám přednost fast foodům nebo něčemu jen tak do ruky, než abych si sedla a vychutnala si jídlo jako zážitek. Knížky v knihovně si předem nechám připravit, abych si je v knihovně už jen vyzvedla a nemusela čekat, než se číslo mojí objednávky objeví na elektronické tabuli. Jsem rychloturista, protože za jeden den většinou stihnu objet více pamětihodností. Mám ráda slevy, protože mám pocit, že pak dostanu více zboží za menší ceny.

A taky mám ráda pocit, že jsem jedinečná.

Ten ale dostává za posledních pár dní docela zabrat. Při četbě knihy Mcdonaldizace společnosti si totiž víc než kdy dřív uvědomuju, jak jdu s davem. A jak je celá naše společnost "mcdonaldizovaná". Mcdonaldizace je proces, při kterém principy rychloobslužných restaurací ovládají stále více sektorů společnosti - vzdělání, zaměstnání, cestování, volný čas, stravování, politiku i rodinu. Neodolatelnost celého modelu McDonalda způsobují čtyři základní vlastnosti: 

1. efektivnost, tzn. co možná nejrychlejší uspokojení našich potřeb;
2. kvantifikovatelnost a zkalkulovatelnost poskytovaných služeb, tzn. kvantita nahrazující kvalitu;
3. předvídatelnost, tzn. v Paříži, New Yorku i Praze dostanete v "mekáčí" k jídlu to samé;
4. náhrada humánní technologie za nehumánní, tzn. lidé pracující v těchto typech restaurací vykonávají pořád dokola jen jednu drobnou činnost.

Můžu vám říct, že čím více se blížím konci, tím menší radost ze sebe a z naší společnosti mám. Je to dost depres. A jsem zvědavá, jaké řešení (jestli vůbec nějaké) autor nabídne. Pokud vás to zajímá také, vřele doporučuji!

Za katedrou

Tak a je to tady. Posledních pár dní trávím notnou dávku svého času v jedné neobyčejné škole na Vinohradech. A v tom čase, který mi zbývá, vymýšlím program pro děti, které do této školy chodí. Zjišťuju, že mě fakulta nepřipravila téměř na nic z toho, co v praxi zažívám - a to jsem odučila teprve minumum z toho, co mě v březnu čeká. Nepřestávám žasnout nad tím, kolik informací se do nás snažili vměstnat, aniž by se zmínili o tom, jak těžké bude předat je dětem ve věku od 11 do 15 let. Není to vůbec tak jednoduché, jak jsem si představovala. Připravit program na 45 minut mi trvá v průměru 2 a půl hodiny. A rozhodně nemůžu říct, že by to pak klapalo přesně podle mých představ. Vždycky mě něco překvapí, rozhodí, rozesměje, rozčílí, znervózní nebo zaujme. Nikdy bych neřekla, že je to povolání takovým způsobem tvůrčí. 

Takže tohle je takový mini úvod k článkům, glosám nebo komentářům, které si u mě budete moct v březnu přečíst. Bude jich asi víc... :)

Učitel: "V demokracii může zvítězit většina, ale to neznamená, že budou všichni spokojení. Jak se pak říká těm, kteří nesouhlasí s daným řešením, ale přesto zůstávají součástí skupiny?"
Žačka: "Chudáci!" :)

Labyrint světa a ráj labutí

Při cestě z práce na mě většinou padne únava a klíží se mi víčka. Dnes se mi ale i přesto podařilo spatřit něco, co na nepatrnou chvíli upoutalo můj zrak a na delší dobu zaměstnalo mou mysl. Z okna tramvaje, která mě vezla z Palackého náměstí na Anděl, jsem viděla dva policajty: jeden právě rychle vystupoval z auta a druhý se snažil uklidnit zoufalou labuť, která se na most dostala nejspíš nedopatřením. O pár metrů dál ležela druhá, mrtvá. Nejspíš ji někdo přejel. Pravda, na hlavní silnici labuť nečekáte. Přesto mi jí bylo moc líto. Pohled na mrtvou labuť není něco, co byste si přáli po dlouhém dni vidět (vlastně byste si to asi nepřáli nikdy).

Tak jsem přemýšlela nad tím, jak si asi na té silnici museli připadat ztracené, mimo hranice svého světa. Už jednou se mi stalo, že na přechodu, který je přímo před domem, ve kterém bydlím, pomateně běhalo hejno hus - přesně takových, které můžete vidět na Vltavě. Voda pro ně byla daleko, ale ony se stejně snažily najít cestu zpět. 

Tak mě napadá, že možná nejen tato zvířata se v našem světě cítí ztracená. Kolem nás žijí lidé, kteří jsou našimi sousedy, vidíme je v metru nebo tramvaji, potkáváme v obchodech, ale stejně mezi nás tak nějak nepatří. Ztrácí se ve světě lidských intrik a komunikace, která probíhá na vyšší úrovni dekódování neverbálních znaků. Nerozumí bankovnictví nebo neumí cizí jazyk. Anebo možná jen mají problém, o kterém nedokážou mluvit, možná jsou jen osamělí a nedůvěřiví, protože je někdo kdysi zklamal. Tito lidé mezi námi také tápou a splašeně pobíhají, aby se co nejdříve dostali do důvěrně známého prostředí, kde jim nehrozí nebezpečí. A my čas od času tyto lidi přejíždíme svou suverenitou, bezohledností a schopností prosadit se právě na úkor jich, těch slabších. 

Někdy i já sama nechápu, co se kolem mě děje a co jsem udělala špatně. Připadám si ztracená a nedostatečně předvídavá. V tu chvíli selhává můj pud sebezáchovy a já jsem na milost i nemilost vydána lidem okolo sebe. Tak si říkám, že bych na druhé měla být někdy milejší. Protože to je přesně to, co bych si přála sama pro sebe, když se ocitnu mimo mě známý svět. 

Takže možná není nakonec mezi námi a labutěmi tak velký rozdíl.

4x divadlo

Poslední dobou se mi daří pravidelně (každý měsíc) chodit do divadla a můžu říct, že jsem z toho nadšená. Začalo to minulý rok v listopadu. Na Čekání na Godota (Nová scéna Národního divadla) nechoďte, pokud jste si drama nepřečetli předem v knižní podobě. Při čtení ji sice nepochopíte, o to větší zážitek však budete mít v sedačkách při sledování počínání Davida Matáska a Davida Prachaře. A o to snáze vám při tomto zpracování dojde, co tím vlastně chtěl Beckett říci.