neděle 15. června 2014

Inspirace Erbenem

Není to ještě tak dávno, co jsem dokončila své studium, a tak mě čas od času napadne myšlenka, co mi vlastně těch necelých 6 let na fakultě dalo.
Napadlo mě to i před pár dny, kdy jsem už po několikáté dočítala svého oblíbeného Saturnina. Mezi odstavci, které mě mimořádně pobavily, byl i jeden, u kterého se ke smíchu předal i obdiv autora nad tím, jak dokáže vytáhnout z jiných děl české klasiky známé úryvky a propojit je s vlastními nápady tak, že z nich vytvoří komickou situaci...
 
Posvátnost chvíle byla přerušena příchodem tety Kateřiny. A bylo by možno říci zbrklým příchodem, protože tak, jak ona vešla, normální lidé do pokoje nevcházejí. Dveře se rozlétly, jako by za nimi vybuchl granát, a teta vpadla dovnitř. Zvolala něco naprosto nesrozumitelného a vrhla se do křesla. Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu bohužel tak. Saturnin mínil, že se jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero.
Měj jsem dojem, že se oba zbláznili. Ptal jsem se Saturnina, co tetu pobouřilo a co to vykřikla, když přiběhla do pokoje. Saturnin pravil, že nemá nejmenšího tušení, protože jí vůbec nerozuměl. Chytil jsem se za hlavu a tázal jsem se, o čem tedy s ní mluvil. Odpověděl, že je to osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob.
Zdeněk Jirotka: Saturnin (str. 65)
 
Stručně řečeno, studium vysoké školy mě naučilo číst. Naučilo mě číst jiným způsobem, než jakým jsem četla do té doby. Hodně mých spolužaček obor české literatury opustilo s tím, že jim škola čtení znechutila nebo znepříjemnila, protože pod vlivem uvědomování si všech faktorů přestaly četbu vnímat jako estetický zážitek. Já to cítím opačně. Znalost literární teorie, historie i kritiky mi pomáhá vidět další a další rozměry jednotlivých děl. Líbí se mi vnímat autorův záměr a rozpoznávat tak techniky, kterými vede své čtenáře přesně tam, kde je chce mít. Cítím se pak méně snadno manipulovatelná a v případě, že sebou nechám manipulovat autorem knížky, alespoň vím, že to bylo dobrovolné.

sobota 24. května 2014

Eat & love

Doma jsme k tomu nebyli vedeni, takže nemůžu říct, že je to něco, co by ve mně vypěstovali rodiče. Nicméně se u nás vždycky hodně vařilo i peklo a tuto roli nezastávala jen máma.
Záhy poté, co jsem se přestěhovala do Prahy a osamostatnila se, zjistila jsem, že se mi nejlépe s přáteli povídá právě u jídla. Jde o skloubení dvou oblíbených věcí: dobrých a významných lidí a chutného jídla. Sklon setkávat se s mými důležitými lidmi právě u jídla mi zůstal. K němu však přibyl zvyk trávit takto čas s mojí rodinou. Nejčastěji se mi to daří s Mali - jde o společné snídaně, obědy i večeře, pro které se nám vydaří najít čas 1-2x do měsíce, což je sice málo, ale o to víc si těch příležitostí vážíme.
Výběr restaurace nechávám většinou na ní a můžu říct, že její vkus zatím nikdy nezklamal. Co mám na takto stráveném čase nejradši? Jde trochu o to, že nemáte kam utéct. Povídáte si po celou dobu - od chvíle, kdy do restaurace vejdete a hledáte místo, až do okamžiku, kdy platíte a vycházíte z ní. Málokdy se mi podaří věnovat jí plnohodnotně strávené cca 2 hodiny, pokud spolu zrovna nejíme. Jde o to příjemné naladění, očekávání něčeho dobrého a zároveň sdílení radostí i starostí s někým, na kom vám moc záleží.
Na jídlo je třeba udělat si čas, protože živí a posiluje vaše tělo. Na lidi významné pro váš život je ho třeba ještě víc, protože sytí a naplňují vaši duši. Zkuste to...
 



 

neděle 18. května 2014

čtvrtek 15. května 2014

S-M-I-L-E


Ikonu s blikajícím nápisem "Smile. It confuses people." jsem si na blog dala už před docela dlouhou dobou. Vždycky jsem sama sebe považovala za člověka, který se narodil pro smích. Směju a usmívám se moc ráda, nabíjí mě to energií a pozitivní náladou. Když jsem pozitivně naladěná a usměvavá, lépe se mi pracuje, víc se soustředím, a hlavně: dokážu tu svou náladu předávat.

Je to smutné, ale mám pocit, že čím jsem starší, tím méně je příležitostí k smíchu. Faktem je, že mě vlastně někdy ta blikající ikona překvapí a snažím se v ní najít sama sebe. Pod vlivem myšlenek jednoho moudrého starého člověka jsem musela začít přemýšlet nad tím, jak působím na svoje okolí. Moje pevně sevřené rty, obočí, které krčím, když nad něčím hluboce přemýšlím, rázná chůze... Není to zrovna vzor člověka, který šíří pozitivní energii při každé příležitosti. O to víc obdivuju lidi, kteří to dokážou a předají kousek ze sebe i právě mě, ačkoli spolu (ne)mluvíme zrovna nijak dlouho.

úterý 13. května 2014

Moudrá slova Roberta Fulghuma

Miluješ mě teď, ale co když se změním?
Budeš mě milovat i pak?
Miluješ mě teď, ale co když se změním?
Budeš mě milovat pořád dál?

Miluj můj klid, miluj můj neklid.
Miluj mě dál, vždyť změna je křehká.
Miluj můj klid, miluj můj neklid.
Drž mě pevně, miluj mě zlehka.


 
No Name: Sl'uby

čtvrtek 8. května 2014

Jozova Haňulka z Želar


Před nedávnem jsem tu knížku dočetla a zrovna teď koukám na film. Moje prožívání při četbě samozřejmě ovlivnily obrazy a konkrétní představitelé filmu, což mu však neubralo na kráse a poetičnosti.

Na tom příběhu mám ráda spoustu věcí. Silnou ženskou postavu v hlavní roli. Pohraničí, ve kterém se odehrává. A hlavně to, že to je příběh o lásce.
Mladá nedostudovaná doktorka a venkovský balík. Ona do té doby znala jen Prahu, její kulturu, vysokou životní úroveň, vymoženosti tehdejší doby. On pracoval na pile, bydlel téměř mimo civilizaci, žil sám. Zpočátku se v ní mísily pocity nenávisti, odporu a rezignovanosti. On ale svou laskavostí a neskutečnou trpělivostí, citlivostí, skromností a ostychem začal roztápět její strachem a zklamáním zledovatělné srdce.

Věřím, že takových příběhů se stala spousta. S různými detaily a okolnostmi. Princip je ale stejný: láska může vzniknout mezi lidmi, které by si spolu nikdy nikdo nespojil, asi ani oni sami by to nečekali. To je na tom asi to nejhezčí...

pondělí 5. května 2014

4 slunce, 25 let

Už za pár hodin se noc přehoupne do mého narozeninového dne. Mám k narozeninám zvláštní vztah. Nesnáším, když mi někdo třese rukou a přeje všechno nejlepší - neupřímně a chladně. Miluju číst si blahopřání a rozbalovat dárky, ale nejradši bych to dělala v soukromí, kdy se můžu sama ve svém srdci radovat. Miluju květiny, objetí a nesnáším, když jsem na svoje narozeniny sama. Co na nich mám nejméně ráda je depka, která mě každoročně od mých 20. narozenin stíhá. A tak jsem dneska přemýšlela, jestli mě i zítra jedna dlouhá a táhlá čeká...

Po cestě do práce a z práce jsem si zvykla poslouchat rádio Impuls. Mám ráda jejich tradiční pořady - i když někdy nejsou vysoce intelektuální, dost často mě rozesmějí a o to přece taky jde. Doma jsem většinou mezi 18. a 19.hodinou, takže jsem doposud nikdy neměla šanci slyšet jejich pořad "Písničky mého života", ve kterém vždy nějaký člověk vybírá písničky, které jej v jeho životě ovlivnily, a komentuje je. Dneska jsem ho stihla poprvé. Tím, kdo vybíral, byla jedna kolegyně všech těch hlasatelů, která má na starosti zprávy. Podle barvy a tónu hlasu žena kolem 30-35 let, milá a veselá. Po Mikrokosmu od Kryštofa přišla pauza, ve které mohla oznámit, co se bude hrát a proč. Začala asi takhle: "Tuhle písničku rádio Impuls moc často nehraje, je od Vypsané fixy a rozhodla jsem se ji sem zařadit, protože ji miloval můj muž, který před pěti lety zemřel při tragické autonehodě. A protože Toník patřil k mému životu, rozhodla jsem se ji věnovat právě jemu, protože doufám, že se na nás zvrchu dívá a mě i Bětku hlídá. A je taky pro všechny, kdo měli rádi jeho nakažlivý smích a humor." Tenhle kratičký vstup mě zamrazil a zastavil (v myšlenkách, v jízdě jsem pokračovala).

Moje narozeninové depky většinou pramení z pocitu, že jsem za ten předchozí rok nic nedokázala. Její příběh mi ale ukázal pravý opak a já jsem najednou byla schopná vidět svůj 24.rok ve všech barvách.

Co mi přineslo období mezi 6.květnem 2013 a 5.květnem 2014?
  • Podařilo se mi zvláštním způsobem znovuobnovit můj vztah s bráchou. Dlouho jsem s ním nic nedělala a nakonec jsem zjistila, že stačilo tak málo.
  • Prohloubila jsem vztah s jedinou spřízněnou duší, která mi zůstala, i když už nás nespojuje škola ani společné předměty nebo zkoušky. 
  • Uzavřely se za mnou brány Pedagogické fakulty a já před nimi stála s diplomem v ruce. 
  • Uvědomila jsem si, že největší klišé bývají zároveň nejhlubšími pravdami.
  • Na vlastní kůži jsem zjistila, jakou hodnotu má lidský život a jak rychle je možné jej zničit.
  • Zjistila jsem, že činy, slova a city by měly být v jednotě. 
  • Potkala jsem úžasného člověka, který toho ve mně spoustu změnil, zlomil a narovnal. Naučil mě spoustu nového o práci, rodině, životě, vztazích a partnerství.
Po tom všem, nad čím jsem dnes při poslouchání Čtyř sluncí přemýšlela, si troufám říct, že by zítřejší den mohl být i docela klidný, možná snad optimistický...

Vypsaná fixa: Čtyři slunce