Den

Písňové texty stejně jako básně dokáží zintenviznit moje pocity. Podtrhnout a zvýraznit to, co v daný okamžik prožívám. Když se skrz brýle dívám do oslepujících slunečních paprsků a myslím na to, že právě teď jsem to nejvíc já. Když si od hlavy až ke konečkům prstů uvědomuju, že tohle je můj život a že zrovna teď žiju to, co další den už nebudu. Když zavřu oči a naslouchám rytmu svého srdce. Když si položím hlavu na jeho hruď a poslouchám tlukot toho jeho. Myslím na housle a na to, co se v té písni zpívá. Na to, že tohle jsme my ... jakkoli nešťastní či šťastní. Slzy a smích a chvíle absolutního a čistého štěstí.

 Aneta Langerová: Den

Jako by někdo umíral

ale není kdo by to byl

nad žaludkem ten pecivál

válí se jako by se smál

jako by vůbec netušil

Že zítra bude novej den

a co je teď je jen sen

co se dlouho nezdrží

ptáci zpívaj asi jsou

s netrvanlivou adresou

na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí

na ulice i náměstí

štěstí se někam nakloní

že někam spadne s tím počítej

tak se dobře podívej

a pak si naber do dlaní

A.P. 24 Y/0

  

 Billy Joel: She's always a woman

 

Dneska je to 24 let. S nikým jiným jsem v životě nestrávila tolik času a asi málokdo to někdy překoná.
Doufám a věřím v to.

Jméno Amálka dostala v době, kdy ještě rozhodně nebylo tak oblíbeným a neslyšeli jste ho z úst volajících maminek tak často. Myslím, že se našim povedlo.

Její komplikovaná povaha mi mnohdy nedá spát a náš vztah je stejně složitý jako dlouhý. Obě čas od času zažíváme chvíle, kdy se ptáme, proč "zrovna ona musí být moje sestra"? Navzdory všem neúspěchům se nám za ta léta podařilo vytvořit jedinečné a ohromně vzácné pouto.

Vždycky jsem měla potřebu ji chránit a zároveň poučovat, co by měla dělat. Postupně mi dochází, že jsou už dávno za námi doby, kdy moje rady potřebovala. Dnes je to právě na opak. Je pro mě neskutečnou inspirací a nepřestávám se obdivovat jejímu stylu v oblékání, zájmech (šerm, šachy a vážná hudba mě u ní nepřestávají uchvacovat) a především tomu, co je pro ni opravdu důležité.

 

 

A tak v den jejích narozenin přemýšlím nad tím, co přinesla do mého života a přicházím k náledujícímu:

• Schopnost dělit se.
• Poznání toho, že na vztahu (i tom, ke kterému jsme byli nějakým způsobem předurčeni) je třeba pracovat a že se nevytvoří pouze tím, že máte společné geny nebo stejné rodiče.
• Vědomí, že nejsem sama, i když se naši hádají, a že mám s kým brečet pod peřinou a bát se budoucnosti, stejně jako ...
• ... se radovat z toho, co nás čeká.
• Možnost objevit moje střeštěnější a méně racionálnější já (jako třeba při laser games).
• Umění jezdit na vodních lyžích z pohodlí vlastní postele (Amál, na to se fakt nedá zapomenout).
• Názorný příklad toho, že když má člověk vůli, může dál a dál překonávat sám sebe a stávat se tak lepším a silnějším člověkem.
• Lidskou zkušenost, že pod nepřístupnou tváří a odtažitým jednáním se může ukrývat hluboký vnitřní svět plný lásky, pochopení a soucitu.

 

Všechno nejlepší, Mali!

Každý má ten svůj

Před Vánocemi se odehrávají různá setkání. Lidem tak nějak změknou srdce, otevřou se peněženky, myslí na potřebné. Všichni mají najednou potřebu se potkávat: lidé z práce na firemních večírcích, přátelé na Staromáku, bývalí spolužáci na třídních srazech. Já jsem ale dneska navštívila trochu jiné setkání...

 

Nemám ráda představovací kolečka. Určitě je znáte z táborů, adapťáků na středních nebo vysokých školách, nového zaměstnání. Když o sobě mluví ti před vámi, více než jejich slovům věnujete pozornost tomu, co o sobě řeknete vy. Pak se snažíte vměstnat svůj život do pěti vět a pak už jen přemýšlíte nad tím, jak ti všichni před vámi i po vás mají zajímavý život. Tentokrát to ale bylo jiné. Zjistila jsem, že každý z nás má zajímavý život.

 

Tak třeba Jakub. Pokaždé, když ho potkám, má v hlavě nějaký nový projekt. Tentokrát vymyslel akci, při které mladí lidé přinesou nějakou svou oblíbenou knihu a darují ji buďto konkrétnímu důchodci nebo domovu seniorů. Projekt rozjíždí, ale už teď má fotku s naším nejlepším a nejprofláknutějším odborníkem na etiketu, který se rozhodl jeho projekt podpořit. Samotný Jakub se obléká jako ze žurnálu a mluví tak, jako by mu bylo 30 a ne něco málo přes 20. Je přesvědčivý, kreativní a sebevědomý.

 

Nebo Karolína. Když jsem se jí po společném setkání zeptala, pod jakým jménem ji najdu na Facebooku, začala mi hláskovat. Skutečnost, že má babičku v Anglii, mě nedovedla k uvědomění si toho, že bude mít i britské jméno. Mimo svou najdete-nás-ve-všech-zemích-světa rodinu probrala i to, že studuje mezinárodní střední školu a každý čtvrtek pořádá pro své spolužáky a známé akci, při které navštíví něco zajímavého, co se právě v Praze odehrává. Upozorňuji, že té slečně je 18 let a už se stihla zapojit do takových aktivit, včetně té, kvůli které jsme se všichni dnes sešli.

 

Téměř cizí lidé spolu strávili několik hodin naprosto přirozeného hovoru. Čas nikdo z nás nesledoval. Nespojilo nás společné zaměstnání, Vánoční svařák či trdelník nebo společné vzpomínky na studium. Když jsem nad tím přemýšlela, řekla bych, že nás spojila touha poznávat zajímavé lidi. Nejenom ty v našem věku, ale právě ty, kteří žijí vedle nás. Každý den chodí venčit svého pejska nebo koukají z okna, když se vracíme z práce. Jsou nám tak blízko, a přece o nich vůbec nic nevíme. Spojila nás touha poznávat lidi, jejichž životní příběhy už jsou z velké části napsány, a přesto toho můžou prožít ještě spoustu pěkného.

 

Když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že každý z nás má nějaký svůj životní příběh, který touží předávat a doufá, že najde někoho, kdo je ochoten si jej poslechnout. Každý životní příběh stojí za to být vyslechnut. Zaslouží-li si to ty naše, o co víc si to zaslouží ty příběhy, které lidé na naší zemi žijí už 60, 70, 80 let? Každý životní příběh je zajímavý.

 

Jaký je ten váš? Jaký BUDE ten váš?

 

KRÁSA POMOCI

 

Nerudova dnešní Praha

Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.

 

Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.

 

Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".

 

Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.

Mé dva Nové roky

Je to až k neuvěření, ale blíží se Vánoce. Zase. A s nimi začátek nového roku. Zase. Přeskočím takové ty výroky, které známe všichni, jako že čím jsem starší, tím to všechno běží nějak rychleji, a přejdu rovnou k věci.

 

Každý rok prožívám začátek nového roku vlastně 2x. Jedním je ten občanský Nový rok a druhý je pohyblivý, v závislosti na tom, kdy si objednám a vyzvednu nový diář. Před pěti lety jsem se zamilovala do značky Moleskine a od té doby ji neopustila. Když vcházím do obchodu na Bělehradské, je to jako svátek. Nejen z toho důvodu, že je to relativně drahá záležitost, ale hlavně proto, že to přináší očekávání spjatá s něčím novým.

 

 

 

Stránky jsou prázdné a čekají na to, až je zaplním. Nový diář vždycky voní a vždycky je tenčí než ten, který právě dopisuju. Nejsou v něm totiž pozvánky na různé akce, nevyřízené dopisy z pojišťovny nebo lístečky s poznámkami, co komu koupit k Vánocům. A většinou není politý kávou nebo čajem.

 

Ten den, kdy pro něj jdu, je skoro začátkem nového roku, protože se do něj v myšlenkách přenesu. Ráda přemýšlím nad tím, co mě čeká. Potřebuju se těšit, i když jen na drobné věci. Každý člověk by měl mít něco, na co se těší. V opačném případě budoucnost přináší strach a negativismus. A tak se už teď těším na to, až v příštím roce:

• pojedu na hory,
• vymyslím, co budu dělat o státních svátcích (které výjimečně skoro všechny vychází na pracovní dny!),
• se zimní čas změní na letní,
• půjdu Amálce na promoce,
• nebudu trávit 6 hodin týdně v autě.

Máme doma koťátko

 Už je to pár týdnů, ale já si na něj zvykla už po prvních dnech. Horší to bylo s tím, co je třeba pro něj dělat: zavírat všechna okna i balkónové dvěře, věšet punčochy tak, aby byla co nejmenší šance, že se k nim dostane, neřešit, že je neustále po bytě rozházených několik plyšových myšek a že když najdu nějaký barevný kousek látky, znamená to, že nepřežil další ocas jedné z jeho plyšových rybiček.

 

I když mě někdy neskutečně vytáčí, už jen těžko usínám bez jeho vrnění na dece vedle mě. Miluju, jak mi dělá společnost, balancuje na okraji vany a chytá pěnu pokaždé, když v ní ležím. Baví mě ho sledovat, jak skáče sám proti sobě v zrcadle v domění, že je tam ještě jiný koucour.

 

Nikdy jsem tak "velké" zvíře doma neměla - kočka ani pes v dětství nepřicházeli v úvahu, a tak jsem trochu váhala, jaké to bude. Jenže když ke mně vyskočí a usne mi na klíně, nevadí mi ani ty škrábance na rukách a říkám si, že bych ho chtěla vždycky znovu a stejně moc.

 

 

 

  

 

Isn't there any other path?

"Jsem jenom jeden, ale jsem. Nemohu udělat všechno, ale něco udělat mohu. A protože nemůžu udělat všechno, neodmítnu udělat to, co udělat můžu."

Edward Everett Hale

 

Možná to taky znáte... Něco vás zaujme. Máte chuť to udělat. Ale nezaujalo vás to natolik, abyste se do toho v tu danou chvíli pustili. V hlavě vám to však nadále zůstává, třeba jen někde skryté a zasunuté ke kraji a dozadu, ale máte to tam. Jen to čeká na svůj okamžik, aby vám to vzalo dech.

A pak to přijde. Impuls, který vám to znovu připomene, s mnohem větší silou než kdy dřív.

 

Jedním z těch vždy odsouvaných mých vlastních projektů byl Bangla Kids. Slyšela jsem o něm x krát, ale teprve teď ten čas dozrál a sešlo se tolik okolností, které už mě nemohly nechat chladnou: moje sestra na měsíc v Bangladéši a naše pravidelné sobotní skypování o tom, co viděla a zažila (mimo jiné i návštěva slumové školy). Evino povídání o projektu BK a její vlastní účast. Článek na idnes.cz, který byl prvním potvrzením toho, že je to možná dobrá cesta. Další přemýšlení a utvrzování se navzájem. První informační mail koordinátorce projektu. A naposledy dokument z Fresh Film Festivalu ve Světozoru s názvem Whore's Glory. Tento týden nám přijde k podpisu smlouva.

 

Holčička se jmenuje Pritha a je jí deset let. Má ještě jednu sestru a rodiče nevydělávají tolik, aby jim oběma mohli zajistit vzdělání. Náš příspěvek bude 550,-Kč měsíčně. Co si za to koupím u nás? 2 meny v mekáči, jeden svetr v Orsay nebo H&M, dva lístky do kiny. ADRA jí za stejnou částku koupí školní uniformu, zajistí jídlo 3x denně, bydlení na internáte, školní pomůcky a lékařskou péči.

 

Vybrali jsme si holčičku, protože ty mají bez vzdělání mnohem menší šanci na relativně slušný život. Ve filmu Whore's Glory to jedna z nich vyjádřila přesně: Isn't there any other path? Možná je a možná je jich víc. A já doufám, že jednou z nich je třeba i ta naše.

 

Pokud se chcete to něčeho takového zapojit, více informací najdete zde:

• ADRA
• Bangla Kids
• CSFD - Whore's Glory