Spíkování

Jednou z věcí, ke kterým mám co se týče Prahy ambivalentní vztah, jsou turisté. Když spěchám, vadí mi jejich zmatenost v metru. Když se chci procházet, vadí mi, že jich je všude tolik a že vlastně nikde nemůžu být tak nějak víc sama. Ale pak jsou situace, kdy mi dokážou den zpříjemnit natolik, že si vzpomínku na ně odnáším i domů.

 

Dneska byli dohromady tři. Jeden mladý muž a dvě dívky okolo dvaceti.

Toho prvního jsem potkala hned ráno. Zastavil mě a ptal se na cestu - což je mimochodem podle mě nejčastější způsob, proč vůbec s cizinci komunikovat. Ptal se na ulici, která rozhodně nepatří mezi jedny z nejznámějších, ale já ji znala díky tomu, že v ní sídlí jedna z mých oblíbených poboček městské knihovny. Skutečnost, že jsem mu dokázala poradit, mě v tomto případě potěšila především proto, že mi najednou připadalo, že pokud umím poradit, kudy jít do vytouženého cíle, pak to znamená, že už jsem právoplatným obyvatelem města. Najednou zmizela taková ta rozpolcenost a já věděla, že už jsem víc Pražanka než Kopřivničanka (Moravankou ale zůstanu napořád).

Ty dvě dívky mě zastavily na Staroměstské ze stejného důvodu. A protože jsme měly stejnou cestu, docela dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že více než měsíc plánují cestovat po Evropě, že Praha je pro ně "awsome" a "completely different" a všechno je tu strašně levné. Tyhle indicie mě dovedly k otázce a následné odpovědi, která mě příliš nepřekvapila: jsou z New Yorku. Nechápaly, jak někde může být pivo levnější než voda a jak funguje systém tramvají. Za těch pár minut s nimi mi poskočilo srdíčko radostí, protože jsem si uvědomila, že po x letech postupného studia angličtiny, po x měsících stravených v blízké spolupráci s cizincem a x situacích, kdy jsem odmítala ze studu anglicky vůbec promluvit, se to zlomilo. Najednou mi nezáleželo na tom, kdo v tramvaji poslouchá. Důležité bylo to, že mi ty dvě přišly zajímavé a chtěla jsem se toho o nich dozvědět co nejvíc.

 

Přesně tohle jsou pro mě ty okamžiky motivující pro studium jazyka. Když zjistíte, že vám k něčemu je. Když v něm chcete být lepší. Když chcete dokázat vtipkovat stejně lehce jako můj učitel Jerry ze Seattlu. Když chcete umět popsat cestu bez jediného zádrhele.  

Den, kdy jsem se naučil žít

Aneb malé promo nové knize Laurenta Gounelle (musíte si přečíst hned po Bůh chodí po světě vždycky inkognito).

 

Margie se usmála.

"Lidská bytost je stvořená pro vztahy. Vztahy s druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami. Vztahy jsou podstatou našeho života. Díky pokusu, který ve 13.století provedl panovník Svaté říše římské Fridrich II., to můžeme tvrdti s naprostou jistotou."

"O tom pokusu jsem nikdy neslyšel."

"Tento muž plynně hovořil šesti či sedmi jazyky a kladl si otázku, jaký je onen 'jazyk boží', tedy jazyk, kterým bychom všichni přirozeně mluvilo, kdybychom se žádnému jazyku neučili. Proto provedl pokus, který by se v dnešní době naštěstí nikdo neodvážil zopakovat."

"Co udělal?"

"Dal izolovat novorozence, kteří byli svěřeni do péče speciálně pověřeným chůvám. Jejich úkolem bylo dávat jim jíst, pít, přebalovat je a udržovat v čistotě, tedy zajišťovat všechny jejich fyziologické potřeby. Nesměly se s nimi však mazlit, hrát si s nimi a zejména měly zakázáno na ně mluvit."

"A jaký jazyk se u nich rozvinul?"

"To se nikdy nezjistilo."

"Jak to?"

"Všichni zemřeli- Přestože všechny jejich fyziologické potřeby byly uspokojeny. To jediné, co jim nebylo dopřáno, byly mezilidské vztahy."

Jonathan znechuceně zakroutil hlavou.

"To je příšerné."

"Vztahy jsou esencí našeho života, Jonathane."

V krocích

První letošní bezsilonkový den. Nečekané setkání s Janem, který má pec a v ní peče to nejlepší jahodové müsli s mandlemi a bílou belgickou čokoládou. Prý se ho naučil "od bejvalky" a postavil na něm svůj business. Aspoň k něčemu ty bejvalky jsou.

A pak už oblíbená trasa: z Pohořelce přes Nový svět k Jelenímu příkopu, přes Mánesův most na Staroměstskou. V poslední době alespoň jedenkrát týdně. Nikde jinde mě to tak nebaví.

 

(ne)snáším loučení

Když jsem byla malá, měla jsem růžové legíny s bílými puntíky. Na většině fotek z toho období mě spatříte právě v nich. Nejdříve jsem v nich chodila na poutě, na oslavy a do školy. Pak (vzhledem k jejich oblíbenosti a častému nošení) mi bylo dovoleno chodit v nich na zahradu, na tábor a pak na doma. Postupem času se z nich staly vybledlé kusy látky, guma se opotřebovala a prakticky se nedaly používat, ale já je milovala. Až jsem pak jednoho dne zjistila, že je moje máma rozstříhala a začala používat jako hadry.

Vím minimálně o dvou lidech, kteří dokáží pochopit moje pocity z té chvíle, kdy jsem to zjistila. Byla jsem nešťastná, naštvaná a zraněná. Jak si to mohla dovolit? Vždyť to byl můj nejoblíbenější kousek oblečení! Ničemu nepomáhalo to, že mi pořád dokola opakovala, že už se nedaly nikam nosit a že mi přece koupí nové. Nechtěla jsem nové, chtěla jsem přesně ty, které najednou používala na utírání prachu.

Dnes se loučím se svým termohrnkem. Už jen to, když si tu větu přečtu, ve mně vyvolává pocit, že se chovám jako dítě. Ale je to tak: loučím se se svým krásným Starbucks termohrnkem z limitované edice Lada. V zimních měsících jsem potisk Lady vyměnila za vločky a připadala si stylově. Dělal mi společnost při mém časném vstávání a jízdách do Jablonce, při výletech, v mrazivých dnech a mrazivých náladách. A zase: vzhledem k častému používání mu dneska chybí spodní část a vločky jsou polité kávou. Je popraskaný a je nemocný. To nejdůležitější na něm je ale to, kdo jej vybíral, kdo mi ho přinesl s laskavýma očima domů a kdo mi do něj ráno dělával kávu. A když jsem ho dneska házela do popelnice s tříděným odpadem, vybavila se mi písnička Svěráka&Uhlíře Semišky a připadala jsem si jako zrádce.

 

Neznám moc lidí, kteří mají rádi změny. Máme rádi to, co známe a co jsme si zamilovali, a je vždycky těžké se s tím loučit. Někdy to, co přijde a čím nahradíme to staré, není lepší. Někdy je to horší a někdy jen jiné. Jestliže však vybíráme pečlivě, opatrně a s velkým úsilím, může se to podařit. Změny dávají prostor novému: novému nadšení, novým začátkům, novému štěstí. Přináší možnost nedělat znovu ty samé chyby (jako třeba neházet s hrnečem tak, jako by byl ze železa). Přináší možnost přemýšlet nad tím, co opravdu chceme a co je pro nás nejlepší. Změny jsou bolestivé a nepříjemné, ale nakonec z nich můžeme vzejít silnější, moudřejší a s novým termohrnkem.

Singer

Dostala jsem šicí stroj.

 

 Už je to nějaká doba, co jsem poprvé četla facebookový status mojí mladší sestry, který hlásal do světa, že je nejspíš výjimečnou dcerou, protože ji táta obdaroval novým Singerem. Tehdy jsem se zasmála a pak s respektem pozorovala bílou mašinu na jejím stole v našem home town. Zkusit to na něm jsem se ale už tehdy neodvažovala. Nejspíš jsem tušila, že se tomu dá snadno podlehnout.

 

Troufám si tvrdit, že mnoho druhů ručních prací je mi blízkých - šití pro mě ale zůstávalo velkou neznámou. Když jsem zpod stromečku vytáhla tu velkou krabici a rozbalila ji, zachvátil mě úžas. Přesně tohle byl typ dárku, po kterém člověk touží, ale vlastně vůbec nečeká. Nejdřív jsem nevěděla, co s ním. Co se šije v době, ve které se nevyplatí šít si vlastní oblečení? Pak jsem si ale uvědomila, že už dlouho schovávám látku pro obal na knížku, který jsem se chystala už dlouho ušít (samozřejmě v ruce). A tak jsem začala...

 

No, začala je silné slovo. Naštěstí někdo začal místo mě. Skutečnost, že nečtu návody a že jsem neměla nervy přijít na to, jak vůbec navléknout nitě, vypovídá dost o absenci trpělivosti v mojí povaze. První kousek vyšel spíše náhodou než proto, že bych opravdu věděla, co dělám. Teď mám ale dostatek času šít, a tak mám konečně od Vánoc pocit, že jsem se s tím strojem sblížila. A po menší krizi v minulém týdnu cítím, že mezi mojí nohou a šlapadlem vzniká harmonický vztah, který dal v posledních dnech vzniknout dalším obalům na knížky, povlakům na polštáře a kuchyňské zástěrce.

 

Nicméně přes značný pokrok vím i nadále, že můj respekt před tímto strojem je stále velký, což ovšem kupodivuju kvituju, protože s respektem obecně mívám problém. Díky šití si uvědomuju, že ne všechno se můžu naučit na lusknutí prstů. Vím, že se musím pekelně soustředit a že pěkný výsledek nedostanu zadarmo. Že musím být hodně trpělivá a smířit se s tím, že dost času strávím neužitečným páráním. O to je pak ale hezčí položit ten obyčejný ikeácký polštář na křeslo a dívat se, jak se stal výjimečným jen díky dvěma hodinám mého času a pečlivě vybrané látce.

Eat, pray, love

"Pořád vzpomínám na jednu poučku své guru ohledně štěstí. Říká, že lidé mají obecně tendenci považovat štěstí za nějakou náhodu, která se objeví a sestoupí na vás jako pěkné počasí. Ale tak štěstí nefunguje. Štěstí je důsledkem osobní snahy. Bojujete o ně, usilujete o ně, trváte na něm a někdy dokonce i cestujete kolem světa, abyste je našli. Musíte se neoblomně účastnit projevů vlastního blaha. A jakmile dosáhnete stavu štěstí, nikdy nesmíte přestat dbát o jeho uchování. Musíte projevovat mohutné úsilí a neustále mu plavat v ústrety. Pokud se zastavíte, ztratíte svou niternou spokojenost. Je snadné se modlit, když strádáte, ale pokračovat v modlitbách i v situaci, kdy se krize přehnala, je obdobou stvrzujícího procesu, kterým své duši pomáháte, aby se přidržela dosažených met."

Elizabeth Gilbert: Eat, pray, love

 

Stejně jako se Elizabeth rozhodla hledat sama sebe a najít způsob, jak být šťastná, i já se vydala na podobnou cestu. Donutily mě k tomu jiné okolnosti a zvolila jsem jiné způsoby (přece jen si nemůžu dovolit rok nepracovat a strávit jej objížděním zeměkoule). Jak to píše Bára Šťastná: "Každý den v podmínkách všedního života testuji nejrůznější způsoby, jak být šťastnější." Za těch pár týdnů jsem přišla na následující:

• Miluju číst si na balkoně s čerstvou kávou a všemi těmi venkovními zvuky okolo.
• Rozveselí mě čerstvé květiny na stole a v okamžiku, kdy je kupuji, se snažím nemyslet na to, že za pár dní zvadnou.
• Uklidňuje mě cesta vlakem a ta představa, že mám čtyři hodiny na seriály, dobré filmy nebo knížky.
• Baví mě procházet Ikeou a představovat si, co by mohlo být součástí mého domova.
• Chybí mi kotě, a tak jsem se jala sehnat nového miláčka.
• Šťastnou mě dělá trávit čas s mojí rodinou.
• Potřebuju a naplňuje mě dělat radost (jakýmikoli způsoby) druhým lidem, které  mám ráda.
• Často chodit na procházky.
• Péct a vařit pro někoho, komu chutná.

 

Májové kočky

Tak jsem se konečně dočkala a přišla na řadu. Zvědavost a očekávání se stupňovalo s každým přibývajícím dnem od loňského října. A včera to bylo poprvé.
 

Poprvé, co jsem zazvonila na dvěře paní P. a čekala, jestli mi přijde otevřít nebo jestli kvůli jejím nedoslýchajícím uším budu muset zvonit znovu a déle. Poprvé, co jsme spolu vyrazily do Billy na nákup a já mohla vidět svět z úplně jiné perspektivy a prožít situace, které jsem si dříve neuměla ani představit. Nechápavě jsem se dívala do tváří lidí, pro které jsme my dvě byly atrakcí: dvě ženy jdoucí rychlostí 300m za hodinu s věkovým rozdílem 65 let. V těch prvních dvou hodinách jsem se učila, jak jí být pomocí, aniž bych ji uváděla do rozpaků, rozpoznat, co jí dělá problém (třeba rozevřít igelitový sáček), a naučit se, co má ráda.
 

Když mi popisovala, jak vaří, dokázala tak rozehrát moji chuťovou fantazii, že jsem se olizovala jen při jejím popisu. Nikdy jsem si v obchodě nestihla prohlídnout tolik potravin jako včera, protože ho většinou proletím mnohonásobnou rychlostí. My jsme ale za tu dobu stihly probrat její pobyt v nemocnici, problém s vypadáváním vlasů (ten sdílíme) a absenci vlastenectví v dnešní době. Začala jsem se rozplývat, když mi řekla, že si bude muset znovu přečíst F.L.Věka a že si příště musím prohlédnout její knihovnu. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že na tom, jak na nás vypadají kalhoty a jestli nemáme velký zadek, nám záleží v jakémkoli věku. Vyprávěla mi, co všechno prožila a co už prožít nestihne. Já jí vyprávěla, co bych prožít chtěla a v co doufám. Vyprávěla mi o svých květnových narozeninách a pak jsme se společně smály tomu, že jsme májové kočky.
 

Učí mě vnímat tuhle věkovou skupinu lidí jinak, než jsem to uměla doteď. Už vím, že pokud mi někdo jako ona vjede vozíkem na nohu, nemusí to být proto, že má špatný den. Jen už ten vozík nedokáže ovládat tak jako ve třiceti. Obdivuju a závidím jí její klid a smířenost s tím, jaké věci jsou. Takže když došlo na děkování za společně strávený čas, já té vděčnosti cítila určitě víc.

 

Z úst paní P.:

• "Vařit pro jednoho je peklo."
• "Už přes 60 let se kamarádím s dvěma sestrami a ty se jmenujou Marta a Marie."
• "Dvě kolečka kvalitního uheráku jsou lepší než celá štangle salámu."