Sedělo jich tam asi třicet. Kolem šla cítit zatuchlina a
plíseň, chlad obestupoval každého z nich. Ve skutečnosti nebyla až taková
zima, ale když se smísí obavy s tmou a dostanou příchuť snahy o
sebezáchovu, naskočí husí kůže každému. S sebou neměli nic zvláštního, i
když slep byl na takové chvíle už předem připraven. Jedna žena odběhla od
vaření přímo v zástěře, některé děti byly v pyžámkách a rozespalé,
jak je maminky vytáhly z postýlek uprostřed odpoledního snění. Najednou
přestalo být důležité, jestli bábovka nesplaskne, jestli je vytřená chodba nebo
napsány úkoly s dětmi. Najednou každý myslel na to, co je v životě nejdůležitější
a co možná už nikdy nestihne: říct někomu, že je mu líto, co se stalo. Říct
jinému slova lásky, vášnivě a nezakrytě, přesně tak, jak se doposud neodvážil.
Říct muži, že je na cestě jejich první dítě. Vychovávat děti s větší péčí
o jejich vývoj a chování, než se věčně jen starat o další a další peníze, které
se musí přinést domů, aby se jim mohly koupit další hračky jako náhrada za čas,
který s nimi ani jeden nemůžou strávit.
Po celou dobu takto zvířených myšlenek poslouchali s nastraženýma ušima, maximálně citliví na jakýkoli zvuk připomínající ten, kterého se báli nejvíc. Kolem nich pobíhaly jejich děti. Jak zvláštní, že do určitého věku si nebezpečí vůbec neuvědomovali. Pak přišel zlom a ty starší se i v útlém věku podobaly výrazem spíše dospělým než dětem. Strach z nich vyzařoval ještě ryzeji než z tváří jejich matek a otců. Správce byl z těch nejmenších na nervy: „Musíte tu pořád pobíhat? Nemůžete chvíli sedět na zadku?!“ Někteří rodiče nereagovali, jiní mu jen slabě opáčili, aby je nechal. U každého se strach projevoval jinak, u správce ještě zvýraznil jeho nelásku k dětem a všem drobným tvorům, kteří potřebují péči někoho jiného. Dětí tam bylo až překvapivě hodně, protože každá rodina v tom domě jich měla dost. V té oblasti bydleli především mladé rodiny dělníků a v tomto domě se jich sešla pěkná řádka.
Pak se najednou ozvala ohlušující rána. Bomba musela
dopadnout o pár metrů dál, jen kousíček od jejich domu. Slyšeli zvuk vybitého
skla i padající omítky. Každý z nich se přirozeným gestem skrčil víc do
klubíčka, matky objaly svoje děti. Malá copatá holčička s očima jako
ostravské uhlí vykřikla: „Bum, už spadl zajíc!“ Správce se rozklepal. V té
situaci se z lidí, kteří se více či méně důvěrně znají po několik let,
stali lidé s jinými tvářemi, v nichž se zračil prožitek hrůzy. Ani se
nestihli znovu zhluboka nadechnout a zazněla druhá rána, znovu kousek od nich,
jen jakoby z druhé strany. Holčička se znovu ozvala se stejným výkřikem.
Těžko říct, jak dlouho trvalo, než zazněly sirény ohlašující
konec bombardování. Když vylezli ze sklepa, zůstali stát v němém úžasu, s dlaněmi
v hrůze přes ústa. Některé ženy padly na kolena a hlasitě plakaly. Ze tří
bloků stojících v těsné blízkosti zůstal stát jen ten jejich. Nemohli uvěřit, že bomby, které dopadly na Ostravu dne 29.srpna 1944 za sebou zanechaly takové krátery.
Po několika dnech, kdy se postupně odklidily sutiny z celé bombardované oblasti, správce (pořád ještě částečně v šoku) řekl potichu jedné z maminek: „Bůh nad námi držel ochrannou ruku kvůli vašim dětem.“ Ve dvou okolních blocích žádné děti neměli.
Díky této ochranné ruce mohla prožít dlouhý život moje
babička i její sestra, tak fascinovaná „zajícem“. Díky ní je dnes na světě můj
táta, jenž je otcem tří dětí, kterým se celý život snaží vštěpit životní
hodnoty a pravdy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak o tom píše
Ten s ochrannou rukou.
