Volební glosa

Pár vět o tom, jak můj táta žije mimo novinářskou a zpravodajskou relitu, ale vůbec mu to nevadí...

Ráno v den prvního kola přímé volby prezidenta mu volám z práce:
M: "Tati, víš, že se dneska volí prezident?"
L: "No jo, vím."
M: "Tak doufám, že půjdeš volit...!"
L: "No jo... A komu to mám hodit?"
M: "Komukoli, jen ne Zemanovi."
L: "Já jsem uvažoval nad Fischerem nebo Drahošem."
M: "Tak oba jdou. Já volím Fischera."
L: "Tak já tedy taky."
M: "Dobře, ale prosím tě, nezapomeň na to."
L: "No jo, pořád..."

Ve dvanáct mi přijde whatsapp zpráva:
L: "Teď jdu z voleb a vyrazili mě."
M: "???"
L:" Že prý je to až ve dvě."
L: "Bába úča na mě čuměla jako na blba. Já se jí ptám: prosím vás, kde bych našel... čekal jsem tady nějakou navigaci... a ona nejdřív plašba - cože, to už je tolik hodin??? A já říkám: a jóóó, to je podle hodin? A ona na mě hledí, jestli je mi čerstvě osmnáct a jsem u voleb prvně."

Chvíli jsem nebyla přes smích schopná reagovat a přišla další zpráva:
L: "Musím tam znovu?"

No a tak my si tady žijeme.

Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

Spontánně

Moc často se mi nestane, že bych si vzala dovolenou jen tak, bez mocného přemýšlení. Věštinou to nejde už jen proto, že můj kalendář je nabitý od pondělka do pátku a umocňuje to můj vlatsní pocit nepostradatelnosti (já vím, že to je blbost).

Dnešek je ale jiný. Při představě dalšího horkého dne, který hlásila předpověď počasí a který jsem měla původně strávit v práci, jsem si řekla, že toho bylo dost a že bych měla jednou dělat taky něco jiného, respektive nic. Jednou bych taky měla dělat nic. Prostě si odpočinout, dělat to, co mám ráda, válet se u vody, číst si. A tak jsem přeházela všechny pondělní schůzky na úterý, neřešila, že pak toho budu mít zase plné kecky, domluvila si parťáka a jela dneska na Slapy.

Tak nějak jsem podvědomě nevěřila, že by to vyšlo. Rozumějte, nejsem moc spontánní člověka a většinou se něco podělá. Ale tentokrát to opravdu vyšlo dokonale. Cestou na Ždáň jsme se stavily pro novou Třeštíkovou, na snídani v Ella má kávu, na místním tržišti koupily hrášek a pak vydržely na slunku asi čtyři hodiny. Děti seděly ještě ve školách, takže byl všude klid a krásno. Výsledkem jsou moje spálená záda a odpočinutá hlava.

Po návratu domů jsem upekla svou první bublaninu, na kterou jsem se chystala už pořádně dlouho a vyzkoušela na ni recept svojí oblíbené Bju.

 

A tak vám chci říct, že být spontánní je někdy skvělé. Dělejte věci, které máte rádi. Času je málo a je škoda plýtvat ho jen na to, co se od nás očekává nebo co děláme proto, že si myslíme, že tak nás budou mít druzí radši. Dělat obyčejné věci, drobnosti, je tím nejhezčím. Nemusím mít facebook nebo instagram plný fotek ze Srí Lanky nebo wellness Chateau Mcely, kde vám servírují večeři v bílých rukavičkách. Někdy stačí Slapy, langoš a 30°C. A samozřejmě blízký člověk, který s vámi sdílí deku.

To je to nej. ♡

O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...

Nejklišovatější klišé

Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.

Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.

Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.

Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.

Jak jsem dostala ty nejúžasnější boty na světě, ale nikdy si je nevezmu ven

Asi každá žena má nějaký svůj marnivý sen. Něco, co úplně nepotřebujeme, ale kdybychom to měly, bylo by to prostě úžasné. Ať už jde o větší prsa, briliantový prsten, jinou barvu očí nebo svatební šaty od Very Wang. Nic z toho vlastně není dnes nemožné, záleží na tom, jak objemnou máte peněženku (případně tučné konto na účtě) nebo morální zásady v otázce svého vlastního těla.

Mým snem je už řadu let mít boty od Jimmyho Choo. Poprvé jsem se do téhle značky zamilovala ve filmu Sex ve městě a byla to láska na první pohled; po druhé, když tento obchod obsadil Pařížskou. Pro ty z vás, kdo vůbec netušíte, o co vlastně jde... Jimmy Choo je v současné chvíli jeden z nejdražších návrhářů obuvi pro ženy i muže na celém světě. Cena bot se pohybuje 450-1000 euro, což je částka, při které se mi jen protočí panenky. Nicméně vždy, když před tím obchodem stojím a zasněně koukám do výlohy, představuju si situaci, kdy do toho obchodu nakráčím, zkouším jednu botu za druhou, budím dojem, že do toho obchodu naprosto zapadám (a ne že tam působím nepatřičně a neumím se tam chovat) a nakonec si v luxusní tašce odnesu ty nejluxusnější lodičky na jehlovém podpatku.

No a protože se prostě někdy dějí naprosto neuvěřitelné věci, sedím takhle jednou na obchodní večeři, ochutnávám mušle, krevety a šneky (což je samozřejmě pro mě jako pro maximálně-kuře-a-ryby žravce ta největší oběť) a mám náladu pod psa, najednou slyším svého šéfa mluvit o tom, jak v nějakém obchoďáku v Dubaji mají celé křídlo jen na boty. Chytá se toho šéfová mého šéfa a najednou už spolu mluvíme o tom, jak to tam musí vypadat jako v ráji, a já jí říkám, že bych se stejně zabydlela jen u Jimmyho Choo. Světe div se, najednou se na mě usměje štěstí a generální ředitelka v jednom a padá z ní: "Mám doma boty od něj s 12 cm podpatkem. A pokud v nich zvládneš chodit, jsou tvoje." Já jen nevěřícne zírám a další den ráno v kanceláři už je opatrně obouvám na nohy na zkoušku s pocitem, že mám na sobě něco nějdražšího, co kdy asi budu mít.

Moje doufání v to, že letitý trénink v lodičkách mě zachrání a já ustojím 12 cm vysoký podpatek, se ale rychle proměnilo v naivní představu. Když jsem to pak smutně oznamovala, dostala jsem další překvapivou odpověď: "Ty boty si nechej, mě rozhodně tak šťastnou jako tebe neudělají. A až si jednou koupíš svoje, ve kterých budeš moct chodit, najdeš někoho, komu udělají stejnou radost, jako tobě dneska, a dáš mu je."

A tak mám doma boty za 20 litrů, občas si je obuju a dívám se na ně a můj sen mít Jimmy Choo lodičky je zase o nějaký kousíček blíž. Protože vím, jak na noze vypadají. Protože dělají krásnou nohu. A protože když chlapi můžou mít kolo za 60 tisíc, proč my bychom nemohly mít lodičky za 20!

Jak je snadné dělat druhým radost

Už se vám někdy stalo, že vás najednou na ulici zastavil úplně cizí člověk a řekl vám něco hezkého? Něco, nad čím jste se pak usmívali po zbytek dne? A cítíte se v rozpacích a zároveň strašně polichocení?

Amálka přišla před nějakou dobou s tím, že ji při cestě z nákupáku zastavil kluk. Jen tak z ničeho nic jí řekl, že je hrozně krásná a jestli by s ním nešla na rande. "Tak tohle by se mně nikdy nestalo..." okomentovala jsem její příběh. Nicméně...

Se nevyhnutelně jako každý z vás i já dostávám do situací, kdy komunikuju s úplně cizími lidmi, a to z jejich vlastního popudu. Tihle lidé mě dost často vyvedou z míry. Je to určitými vzorci chování, které mám ve spojistosti s některými stvořeními zabudované někde v mé hlavě jako neměnné, a proto přece vím, jak se takoví lidé chovají a co z nich vypadne. O to víc pak bývám v šoku...

To jsem šla takhle jednou s kolegou z pracovní výstavy, když se naproti nám objevil bezdomovec, evidentně opilý. Tyhle okamžiky nesnáším, zvlášť v přítomnosti druhých lidí, a tak už jsem očekávala, co odpovím, až se mě zeptá, jestli nemám desetikorunu. Bezďák, od pohledu špinavý a v podnapilém stavu, se ke mně dokulhal a snažil se mě chytit za paži, přičemž jsem automaticky začala couvat. On se ale ke mně nahnul a s poněkud nepřítomným výrazem a škobrtáním ve výslovnosti mi řekl: "Slečno, já jsem vás viděl, jak si tu sukni stahujete dólu, dyž dete. Nedělejte to, dyť vy máte tak hezký nohy." Pokýval jakoby pro sebe hlavou a šel dál. Kolega vedle mě vyprskl smíchy a já jen stála, samozřejmě úplně rudá, a říkala si, jestli vyslovil opravdu to, co jsem slyšela.

No a před pár dny jsem čekala po cvičení (takže opět rudá jako rajče) na autobus. V tom ke mně přišel kluk a naznačil, jestli bych si mohla vytáhnout sluchátka z uší. "Neruším tě?" zeptal se a po mém zavrtění hlavou pokračoval. "Víš, strašně ti to sluší, tak jsem si říkal, že bych ti to měl říct." Opět mi spadla brada a následujících pár minut jsme strávili spolu. Když jsem se kroutila při jeho otázce, zda mu dám své číslo, a napadlo se mě ho zeptat, proč bych měla, řekl: "Protože je se mnou legrace a protože tě pozvu na kafe." No a z tohoto drobného rozhovoru s absolutním strangerem je moje zítřejší rande.

Tyhle dva krátké zážitky z poslední doby mě donutily přemýšlet nad tím, že:

• i já chci využít situace, kdy někomu takhle zalichotím.
• tohle je něco, čím můžete úplně zadarmo udělat velikou radost. Třeba zrovna někomu, kdo má den úplně na ...
• to chce notnou dávku odvahy, ale skvělý pocit se dostaví hned v zápětí.
• není vůbec nic špatného na tom, když ženě vedle mě stojící pochválím šaty a zeptám se, kde je koupila.
• přesně, jak mi řekl ten kluk: "Když ti to řeknu a něco z toho bude, bude to skvělý. A když mě pošleš někam, maximálně budu muset přežít dvě minuty totální trapnosti." Takže není co ztratit.