Odpověď

Do toho vozu jsme nasedly... proto příběh nekončí.
Nenosím své štěstí po kapsách, ale držím jej pevně v dlaních a nikdy ho nepustím.
Svoji duši dám na misku vah, ale společně s tou druhou nemůžou být váhy prázdné.
A tak...ještě nabírám dech a chci pálit stůj co stůj...
Protože nejsem jen na půjčení, nejsem jen na dobu určitou!

Christmas time

Zjistila jsem, že nesnáším pečení cukroví, i když s jeho pojídáním už je to trochu jinak. Když si zalezu s dětskou knížkou do postele a vedle sebe položím talířek plný sladkého, radši nepřemýšlím, jak bude po Vánocích vypadat moje postava.

Taky jsem ráda, že už nejsem na gymplu - ne kvůli učitelům, ale kvůli širokému záběru všech předmětů. Je dobře, že se člověk čas od času musí pohnout z místa. Otázka je, jestli tím víc ztrácí nebo víc nachází...

Pořád čekám, jestli se najde někdo, kdo mě nafotí podle mých (i jeho) představ. Může ale fotka zachytit duši? A je vůbec možné i přes mou náročnost, aby se mi líbila?

Jsem znovu nadšená z barvy svých vlasů, což ještě nemusí nutně znamenat, že nemám ráda tu svou přirozenou.

A v tomto Vánočním čase klidu a pohody přemýšlím nad životem a smrtí, nad milováním i nenávistí. Asi to nikdy nevyřeším. Proč lidé musí umírat, když o ně druzí pořád stojí? A proč je život nefér? Proč je tolik věcí, kterým nerozumím, a proč se nemůžu vyrovnat s tím, že jim ani nikdy rozumět nebudu?

Jak by řekl Horáček: "Nevzdávám se a zápolím..."

Smutná krása

Někdy cítíme smutek, když se díváme na něco krásného, protože víme, že to nebude trvat dlouho.

Zjistila jsem, že ty krásné věci si nedokážu užívat hned v tu chvíli, kdy probíhají. Status krásy získávají teprve tehdy, když o nich začnu přemýšlet.Často mi chybí Arabelin prsten - chtěla bych jím jen otočit a prožít ty chvíle znovu. Je jich jen pár, ale všechny proběhly teprve v průběhu minulého roku. Chtěla bych vrátit jednu prosincovou noc a následující den, kdy téměř všechna slova označující city a prožívání nabyla nových rozměrů. Chtěla bych otočit prstenem a znovu prožít pět dní na konci srpna, kdy mi došlo, že jsem nikdy nebyla ráda samostatná a soběstačná. Taky by to byl minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že ne před bouří, ale po bouři nastává ten největší klid.
Není lehké se s těmi okamžiky rozloučit, protože ještě předtím, než skončí, víte, že to už nikdy nebude stejné. Můžete je ještě prožívat, ale už být smutní z jejich konce, být smutní z krásy, která uniká. Nejde o to, jestli jste optimisté nebo pesimisté. Jde o to, jak moc jste závislí.

A mně už nepomůže ani léčení...

Medvídek Pú

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

Náhodou. S důvodem. Za účelem.

S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?


Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.

Kotě je solidní

Když mi bylo asi deset, poprvé jsem se se svou rodinou ocitla u moře. Špatně jsem snášela horko a noční ponocování (to mi zůstalo dodnes), jinak jsem z nových zážitků byla nadšená. Bydleli jsme v apartmánu, poměrně daleko od moře, který byl oplocený drátěným plotem. Myslím, že každý už takový plot viděl: dráty tvořily na sebe navazující kosočtverce.

Jednoho dne nás z odpolední siesty vyrušilo zoufalé mňoukání. Malé koťátko se snažilo dostat se plotem na pozemek apartmánu. Prostrčilo hlavičku, ale tělo bylo příliš velké na to, aby prošlo také, a tak tam kotě uvízlo. Jako o život sebou mlelo, aby se dostalo ven, ale nedařilo se mu to. Po nějaké době sehnal můj taťka kleště a dráty plotu okolo kotěte přestřihl. Kotě pak trávilo všechny zbývající dny s námi. Usínalo nám na klíně, hrálo si s námi, a díky němu jsme se spolu s mými sourozenci ve chvílích největšího horka nenudili.

Shodou okolností jsem si na tuhle příhodu z dětství včera vzpomněla a musela jsem přemýšlet nad tím, jak jednoduchým způsobem kotě projevovalo svou vděčnost. Bylo mu u nás dobře a nám bylo dobře s ním. Řeknete: "Hloupé kotě, to si ani neuvědomilo, že by mělo být vděčné. Šlo tam, kde bylo v bezpečí." No jo, jenže my lidé jsme možná méně vděční, než to "hloupé kotě". Máme problém vrátit se k tomu, kdo nám pomohl jednou, natož několikrát. A přitom vrátit se a poděkovat přece není tak složité!

Kolikrát vyslovíme prosbu, aniž bychom řekli vůbec to slovo "prosím"? Taky máte pocit, že ten prosebný tón hlasu stačí? A co teprve poděkování..? Jak je možné, že se člověk ještě pořád musí tolik učit od zvířat, která nemají ani rozum ani vůli?

VeSmíru

Do řádků Tvých řas
Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz.
Do všech Tvých částí,
do peřin pak vesmír
vyjde ve smír.

A my vystoupáme výš,
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Pod kůži do tepen
se vpíjím a tuším,
že musím ven.
Skrz hloubky ran pak vyprchám.
Tvůj vesmír
vejde ve smír.

A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Jsi bezbřehá řeka v Tvých peřejích tonu bez dechu.
A tam, kde do moře vtékáš, nás necháš utonout
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb.
Hledíme na hladinu a ještě na vteřinu...

Vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.