Průšvihování

Čas od času mě začnou svrbět ruce. Důvod je jediný: už jsem dlouho nic nedělala. Nedělala v tom smyslu, že jsem už příliš dlouho nevytvořila něco kreativního. Do mých dalších státnic zbývá už méně než měsíc, takže je to pořádný průšvih (č.1). Průšvih č.2 je to, že jsem se rozhodla předělat z gruntu svůj miniaturiní byteček. A poslední průšvih: objevila jsem dokonalou stránku, která patří ke kategorii těch, které kreativní lidi uvádí do extáze: Pinterest. A máme tady jednoduchou rovnici:

průšvih č. 1 + průšvih č. 2 + průšvih č. 3 = katastrofa

Dnes jsem se trochu odreagovala alespoň touto malou broží.

Štěstí v neštěstí

Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.

Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".

V "metropoli" Moravy

Tak jsem se zase jednou podivným způsobem dostala do Brna. Abych dojela do centra, musela jsem si koupit jízdenku - na kraji města, kde jsem nastupovala do tramvaje, však nebyl žádný automat, který by ji poskytoval. Mladá žena na zastávce mě informovala, že ona má jen "šalinkartu", a tak neví, jestli se dají kupovat jízdenky přes telefon. Když jsem nastoupila a chtěla si ji koupit u řidiče, řekl mi, že dvoustovku nevezme, že musím mít drobné. Poté, co mi ta samá paní řekla, že drobné za 200 Kč nemá, podala mi 30 Kč, aniž by si nárokovala cokoliv vrátit zpět. Dala jsem jí aspoň svých mizerných 20 Kč a totálně rudá si šla sednout. Její ochota mě až zarazila. 

Dnešek jsem se rozhodla trávit na základě doporučení v centru, v kavárně Tungsram. Díky mapce jsem si připadala v pohodě, ale jako naschvál tentokrát můj orientační smysl zklamal a já poměrně dlouho bloudila. Taky jsem se setkala asi se třemi úsměvy pobavených pánů, které prozrazovaly jejich "holka-s-mapou-v-ruce-je-prostě-k-ničemu" myšlenky. Nicméně teď už naštěstí sedím s jablečným moštem a wi-fi připojením a chystám se dnes pokořit politologii a nějakou část ze Sedláčkovy Ekonomie dobra a zla.

Mějte hezký den!

Vyletěla jsem z hnízda...

Před bez mála dvěma lety jsem se nastěhovala. Když jsem viděla poprvé místo, kde bych měla strávit další 4 roky, chtělo se mi skoro brečet. Pak jsem zjistila, že nemám dostatek představivosti, abych se dokázala radovat z toho, do čeho jsem se měla přestěhovat ze svého milého kopřivnického pokojíčku, a abych ten byt dokázala vidět tak, jak teprve vypadat bude.

Bylo třeba vyhodit starý nábytek, vymalovat, vytapetovat, natáhnout lino. To všechno za mě naštěstí udělal někdo jiný. Pak následoval nový nábytek (ať žije IKEA), obrazy, fotky, nástěnka, knížky... Na jaře přišla parta chlapů vyměnit okno - ano, mám jen jedno - a od základů zrenovovat koupelu i záchod. Proč, to nevím, ale tuhle operaci musel podstoupit každý v tomhle domě hrůzy. Tehdy, když jsem uklízela tu spoušť, kterou přitom nadělali, jsem začínala mít pocit, že se tu cítím doma. Potom jsem si koupila poličky na zeď, a když už ani po půl roce nebyl nikdo schopen mi je navrtat, udělala jsem to sama. Taky jsem namazala dveře, aby nevrzaly, a vymalovala zeď, kterou "ozdobila" na jaře tající voda ze střechy. 

Výsledkem toho všeho je, že pokaždé, když u hlavního nádraží čekám na svou tramvaj č. 9, říkám si, že je dobře, že jsem doma. Už to tak cítím. Proto, že tu mám své přátele, svou práci i školu. Mám tu věci, které mám ráda, své soukromí a klid. Mám tu oblíbená místa, kavárny, mám oblíbené trasy, kterými procházím. Nevím, jak dlouho to tak ještě bude, ale dokud to tak je, jsem za to vděčná. Možná by se vám u mě nelíbilo, ale já jsem na svůj domov pyšná...

Vše skončilo 20. července

Na Harryho jsem se fakt těšila. Plakáty zvoucí na jednu z největších filmových událostí tohoto roku jsem obhlížela na nádraží, v metru i na D1 a čekala jsem, že to bude přinejmenším skvělé. Harry je totiž můj vrstevník: jak rostl on, rostla jsem i já. Knížky jsem přečetla všechny, až na tu poslední (neptejte se mě, proč), takže jsem byla extra zvědavá, jak to všechno skončí. Moc se mi líbila 1. část Relikvie smrti a o to víc se rozbíhaly moje představy velkolepého finále. Možná právě proto jsem byla nakonec zklamaná. Maskérům se rozhodně nepodařilo nalíčit Hermionu, Rona ani Harryho tak, aby vypadali jako "po 19 letech". Zkrátka celých těch posledních 10 minut bylo směšných - ne zábavných, ale opravdu směšných. Mám ráda happy-endy, ale tohle bylo už trochu moc. Můj kamarád po zhlédnutí tohoto dílu napsal na Facebook: "Harry Potter 7, 2. část: Tak pardón, nemůžu si pomoct, ale mělo to bejt fakt lepší."

Na druhou stranu si kladu otázku, jak bych si představovala konec, se kterým bych byla spokojená? Věřím, že konec knížky je napsán lépe, než je natočeno těch posledních několik scén - už jen proto, že scény knížky se odehrávají ve vaší hlavě a ve vaší fantazii; nestrká vám je tam nikdo násilím pomocí filmového plátna. Nicméně musím přiznat, že neznám žádnou druhou knihu, která by měla tolik dílů a přitom by její čtenost (i čtivost) byla tak obrovská. To samé platí i o filmech téhle série. Takže: je nutno přiznat, že jsem s Harrym strávila pozoruhodných 10 let. Myslím, že bude dlouho trvat, než vznikne něco, co by se mu vyrovnalo. Smekám, J. K. Rowlingová!

Hier, aujourd'hui, demain...

Dobré jídlo a ještě lepší knihy. Přemýšlení o životě a trochu víc o smrti. Volné dny, hodně spánku a hodně vody. Vzpomínky na dětství vyvolané Lenkou Filipovou (jak to, že si slova pamatuju i po těch letech?). Čekání na přijetí a snění o tom, jaké to pak bude... Snaha pomoci a podržet. Touha nerozpustit se v těch přívalech deště. Rozhovory o Google+ a o škole, která je hned naproti té mojí. Těšení se na výlet - do Osvětimi nebo Krakowa? A vyrábění medvídků-broží (má někdo zájem?). To jsou ve zkratce moje poslední a nejbližší následující dny.:)

500 days of Summer

O takových filmech jsem vám schopná říct, že jsem jimi nadšená i že mě naprosto vytáčí. Neskončil dobře, i když vlastně dobře skončil. Poslední tři minuty filmu způsobily, že jsem měla dobrou náladu pak celý další den. A vždycky, když si na ně vzpomenu, musím se usmát.

Tom mi přišel jako neuvěřitelný chudák, Summer jako mrcha. Jenže tenhle film není černobílý, s čímž se moje duše (mozek, srdce, cokoliv...) potýká vždy trochu neohrabaně. Nakonec jsem musela přiznat, že Summer chápu: chápu to, že i když ve vás hlodá přesvědčení, že někomu nemůžete nabídnout trvalý vztah a slib stálosti, jednoho dne se takový člověk přece jen objeví. A když to nešlo u někoho, kdo vás hluboce miloval, půjde to u někoho jiného, koho budete hluboce milovat i vy. Trochu složité, já vím.:)

Nicméně, film je skvělý. Bavil mě po celých svých 91 minut - má skvělý soundtrack, originální zpracování a hlavně: je pravdivý. Takže pokud nevíte, co dělat dnes večer, může být 500 dní se Summer tou pravou volbou.

PS: Oceňuji i vtipný a dvojznačný název v angličtině.:)