Co mi dělá radost (a trochu se za to stydím)

Nedávno dočtená Šťastná kniha Báry Šťastné mě inspirovala k vytvoření mého malého seznamu toho, co mi dělá radost a vždycky se za to přitom tak trochu stydím. Tady to je:

 

• Fascinovaně koukat na Indiány. A to především na tramvajové zastávce na Andělu, kde předvádí své hudebně-taneční představení.
• Žvýkat dětské žvýkačky. Ano, přesně ty, které mají umělou ovocnou chuť, za chvíli jsou vyžvýkané a zanechávají na jazyku divnou pachuť.
• Zpívat nahlas v autě. Většinou to dělám, když jedu sama v autě, ale nikdy se nevyhnu tomu, aby mě viděl někdo, kdo zastavil vedle mě na červené a neskrývá své pobavení.
• Líbat se na veřejnosti. Mám ráda jakékoli fyzické projevy toho, že ke mně ten druhý patří. Nicméně se nikdy nedokážu ubránit pocitu, že především členové starší generace jsou znechucené tím, že se někdo takto chová mezi lidmi a nenechá si to na doma.
• Požádat v RegioJetu o časopis, jako je Joy, Prima dívka, Rytmus života nebo Chvilka pro tebe. Tak nějak vnitřně jsem přesvědčená o tom, že tyhle časopisy nemají valnou hodnotu, ovšem ve chvíli, kdy za ně neutrácím vlastní peníze, se ráda vzdělám v oblastech jako např. "jak být stále trendy", "50 neodolatelných letních účesů" nebo "čemu se vyhnout na prvním rande".
• Najít na zemi korunu. Nejhloupěji si připadám, když jdu ještě s někým a uvidím na zemi ležet korunu. V první chvíli mám radost, hned následně ale stres z toho, co si o mně ten druhý pomyslí, pokud ji zvednu (např. něco ve smyslu: "Ta se chová jako socka!"). Nicméně většinou neodolám a zvednu ji.

 

A jak to máte vy? (:

Proč nemám ráda malé děti, puberťáky a důchodce v tramvaji

Stalo se mi to včera. Měla jsem po několikadenní přestávce příležitost jet pražskou MHD a opět to byl nezapomenutelný zážitek. Ale abych nebyla jako ostatní, kteří si na ni nonstop stěžují: mám vlastně MHD ráda. Přijde mi, že nikde se mi tak dobře nepřemýšlí, jako když můžu zírat z okna a nechat myšlenky jen tak plynout. Jsou ale okamžiky, kdy mi to mí drazí spolucestující nedovolí. Mluvím konkrétně o malých dětech, hlučných puberťácích a důchodcích.

 

Tak tedy... Seděla jsem docela pohodlně už delší dobu, když v tom se na Andělu vyměnila minimálně polovina cestujících a společně s nimi nastoupila důchodkyně se svým manželem. Nejprve jsem si jí nevšimla. To, co mě donutilo zvednout hlavu, byl její hlas. Ječivý, hlasitý, protivný. Na celou tramvaj začala řvát, jak je jí hrozné vedro a že se "nedá dejchat", což byl fakt všem dobře známý. Následně na to začala křičet na kluka opodál, který stál přesně pod zavřeným střešním oknem. "Mladý muži, byl byste tak laskav a to vokno votevřel?" A následně zase na svého manžela pohoršeně: "To je strašný, když je zima, tak je to votevřený furt. Ale v léto to vozí zavřený!!!" Bylo mi trapně za ni. A následně mě to vedlo k úvahám, proč tyhle typy lidí nemám ráda. Nejen, že mě vždycky donutí cítit se hloupě za ně samotné, ale ještě k tomu naruší mou bublinu klidu, do které se tak těžko dostávám.

Letní narozeninový Alchymista

 Jason Mraz: Life is wonderful

Inspirace Erbenem

Není to ještě tak dávno, co jsem dokončila své studium, a tak mě čas od času napadne myšlenka, co mi vlastně těch necelých 6 let na fakultě dalo.

Napadlo mě to i před pár dny, kdy jsem už po několikáté dočítala svého oblíbeného Saturnina. Mezi odstavci, které mě mimořádně pobavily, byl i jeden, u kterého se ke smíchu předal i obdiv autora nad tím, jak dokáže vytáhnout z jiných děl české klasiky známé úryvky a propojit je s vlastními nápady tak, že z nich vytvoří komickou situaci...

 

Posvátnost chvíle byla přerušena příchodem tety Kateřiny. A bylo by možno říci zbrklým příchodem, protože tak, jak ona vešla, normální lidé do pokoje nevcházejí. Dveře se rozlétly, jako by za nimi vybuchl granát, a teta vpadla dovnitř. Zvolala něco naprosto nesrozumitelného a vrhla se do křesla. Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu bohužel tak. Saturnin mínil, že se jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero.

Měj jsem dojem, že se oba zbláznili. Ptal jsem se Saturnina, co tetu pobouřilo a co to vykřikla, když přiběhla do pokoje. Saturnin pravil, že nemá nejmenšího tušení, protože jí vůbec nerozuměl. Chytil jsem se za hlavu a tázal jsem se, o čem tedy s ní mluvil. Odpověděl, že je to osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob.

Zdeněk Jirotka: Saturnin (str. 65)

 

Stručně řečeno, studium vysoké školy mě naučilo číst. Naučilo mě číst jiným způsobem, než jakým jsem četla do té doby. Hodně mých spolužaček obor české literatury opustilo s tím, že jim škola čtení znechutila nebo znepříjemnila, protože pod vlivem uvědomování si všech faktorů přestaly četbu vnímat jako estetický zážitek. Já to cítím opačně. Znalost literární teorie, historie i kritiky mi pomáhá vidět další a další rozměry jednotlivých děl. Líbí se mi vnímat autorův záměr a rozpoznávat tak techniky, kterými vede své čtenáře přesně tam, kde je chce mít. Cítím se pak méně snadno manipulovatelná a v případě, že sebou nechám manipulovat autorem knížky, alespoň vím, že to bylo dobrovolné.

Eat & love

Doma jsme k tomu nebyli vedeni, takže nemůžu říct, že je to něco, co by ve mně vypěstovali rodiče. Nicméně se u nás vždycky hodně vařilo i peklo a tuto roli nezastávala jen máma.

Záhy poté, co jsem se přestěhovala do Prahy a osamostatnila se, zjistila jsem, že se mi nejlépe s přáteli povídá právě u jídla. Jde o skloubení dvou oblíbených věcí: dobrých a významných lidí a chutného jídla. Sklon setkávat se s mými důležitými lidmi právě u jídla mi zůstal. K němu však přibyl zvyk trávit takto čas s mojí rodinou. Nejčastěji se mi to daří s Mali - jde o společné snídaně, obědy i večeře, pro které se nám vydaří najít čas 1-2x do měsíce, což je sice málo, ale o to víc si těch příležitostí vážíme.

Výběr restaurace nechávám většinou na ní a můžu říct, že její vkus zatím nikdy nezklamal. Co mám na takto stráveném čase nejradši? Jde trochu o to, že nemáte kam utéct. Povídáte si po celou dobu - od chvíle, kdy do restaurace vejdete a hledáte místo, až do okamžiku, kdy platíte a vycházíte z ní. Málokdy se mi podaří věnovat jí plnohodnotně strávené cca 2 hodiny, pokud spolu zrovna nejíme. Jde o to příjemné naladění, očekávání něčeho dobrého a zároveň sdílení radostí i starostí s někým, na kom vám moc záleží.
Na jídlo je třeba udělat si čas, protože živí a posiluje vaše tělo. Na lidi významné pro váš život je ho třeba ještě víc, protože sytí a naplňují vaši duši. Zkuste to...

 

 

Štramberská Roubenka

V hlavních rolích: moje skvělá rodina a nový foťák.

S-M-I-L-E

Ikonu s blikajícím nápisem "Smile. It confuses people." jsem si na blog dala už před docela dlouhou dobou. Vždycky jsem sama sebe považovala za člověka, který se narodil pro smích. Směju a usmívám se moc ráda, nabíjí mě to energií a pozitivní náladou. Když jsem pozitivně naladěná a usměvavá, lépe se mi pracuje, víc se soustředím, a hlavně: dokážu tu svou náladu předávat.

Je to smutné, ale mám pocit, že čím jsem starší, tím méně je příležitostí k smíchu. Faktem je, že mě vlastně někdy ta blikající ikona překvapí a snažím se v ní najít sama sebe. Pod vlivem myšlenek jednoho moudrého starého člověka jsem musela začít přemýšlet nad tím, jak působím na svoje okolí. Moje pevně sevřené rty, obočí, které krčím, když nad něčím hluboce přemýšlím, rázná chůze... Není to zrovna vzor člověka, který šíří pozitivní energii při každé příležitosti. O to víc obdivuju lidi, kteří to dokážou a předají kousek ze sebe i právě mě, ačkoli spolu (ne)mluvíme zrovna nijak dlouho.