Každý má ten svůj

Před Vánocemi se odehrávají různá setkání. Lidem tak nějak změknou srdce, otevřou se peněženky, myslí na potřebné. Všichni mají najednou potřebu se potkávat: lidé z práce na firemních večírcích, přátelé na Staromáku, bývalí spolužáci na třídních srazech. Já jsem ale dneska navštívila trochu jiné setkání...

 

Nemám ráda představovací kolečka. Určitě je znáte z táborů, adapťáků na středních nebo vysokých školách, nového zaměstnání. Když o sobě mluví ti před vámi, více než jejich slovům věnujete pozornost tomu, co o sobě řeknete vy. Pak se snažíte vměstnat svůj život do pěti vět a pak už jen přemýšlíte nad tím, jak ti všichni před vámi i po vás mají zajímavý život. Tentokrát to ale bylo jiné. Zjistila jsem, že každý z nás má zajímavý život.

 

Tak třeba Jakub. Pokaždé, když ho potkám, má v hlavě nějaký nový projekt. Tentokrát vymyslel akci, při které mladí lidé přinesou nějakou svou oblíbenou knihu a darují ji buďto konkrétnímu důchodci nebo domovu seniorů. Projekt rozjíždí, ale už teď má fotku s naším nejlepším a nejprofláknutějším odborníkem na etiketu, který se rozhodl jeho projekt podpořit. Samotný Jakub se obléká jako ze žurnálu a mluví tak, jako by mu bylo 30 a ne něco málo přes 20. Je přesvědčivý, kreativní a sebevědomý.

 

Nebo Karolína. Když jsem se jí po společném setkání zeptala, pod jakým jménem ji najdu na Facebooku, začala mi hláskovat. Skutečnost, že má babičku v Anglii, mě nedovedla k uvědomění si toho, že bude mít i britské jméno. Mimo svou najdete-nás-ve-všech-zemích-světa rodinu probrala i to, že studuje mezinárodní střední školu a každý čtvrtek pořádá pro své spolužáky a známé akci, při které navštíví něco zajímavého, co se právě v Praze odehrává. Upozorňuji, že té slečně je 18 let a už se stihla zapojit do takových aktivit, včetně té, kvůli které jsme se všichni dnes sešli.

 

Téměř cizí lidé spolu strávili několik hodin naprosto přirozeného hovoru. Čas nikdo z nás nesledoval. Nespojilo nás společné zaměstnání, Vánoční svařák či trdelník nebo společné vzpomínky na studium. Když jsem nad tím přemýšlela, řekla bych, že nás spojila touha poznávat zajímavé lidi. Nejenom ty v našem věku, ale právě ty, kteří žijí vedle nás. Každý den chodí venčit svého pejska nebo koukají z okna, když se vracíme z práce. Jsou nám tak blízko, a přece o nich vůbec nic nevíme. Spojila nás touha poznávat lidi, jejichž životní příběhy už jsou z velké části napsány, a přesto toho můžou prožít ještě spoustu pěkného.

 

Když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že každý z nás má nějaký svůj životní příběh, který touží předávat a doufá, že najde někoho, kdo je ochoten si jej poslechnout. Každý životní příběh stojí za to být vyslechnut. Zaslouží-li si to ty naše, o co víc si to zaslouží ty příběhy, které lidé na naší zemi žijí už 60, 70, 80 let? Každý životní příběh je zajímavý.

 

Jaký je ten váš? Jaký BUDE ten váš?

 

KRÁSA POMOCI

 

Nerudova dnešní Praha

Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.

 

Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.

 

Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".

 

Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.

Mé dva Nové roky

Je to až k neuvěření, ale blíží se Vánoce. Zase. A s nimi začátek nového roku. Zase. Přeskočím takové ty výroky, které známe všichni, jako že čím jsem starší, tím to všechno běží nějak rychleji, a přejdu rovnou k věci.

 

Každý rok prožívám začátek nového roku vlastně 2x. Jedním je ten občanský Nový rok a druhý je pohyblivý, v závislosti na tom, kdy si objednám a vyzvednu nový diář. Před pěti lety jsem se zamilovala do značky Moleskine a od té doby ji neopustila. Když vcházím do obchodu na Bělehradské, je to jako svátek. Nejen z toho důvodu, že je to relativně drahá záležitost, ale hlavně proto, že to přináší očekávání spjatá s něčím novým.

 

 

 

Stránky jsou prázdné a čekají na to, až je zaplním. Nový diář vždycky voní a vždycky je tenčí než ten, který právě dopisuju. Nejsou v něm totiž pozvánky na různé akce, nevyřízené dopisy z pojišťovny nebo lístečky s poznámkami, co komu koupit k Vánocům. A většinou není politý kávou nebo čajem.

 

Ten den, kdy pro něj jdu, je skoro začátkem nového roku, protože se do něj v myšlenkách přenesu. Ráda přemýšlím nad tím, co mě čeká. Potřebuju se těšit, i když jen na drobné věci. Každý člověk by měl mít něco, na co se těší. V opačném případě budoucnost přináší strach a negativismus. A tak se už teď těším na to, až v příštím roce:

• pojedu na hory,
• vymyslím, co budu dělat o státních svátcích (které výjimečně skoro všechny vychází na pracovní dny!),
• se zimní čas změní na letní,
• půjdu Amálce na promoce,
• nebudu trávit 6 hodin týdně v autě.

Máme doma koťátko

 Už je to pár týdnů, ale já si na něj zvykla už po prvních dnech. Horší to bylo s tím, co je třeba pro něj dělat: zavírat všechna okna i balkónové dvěře, věšet punčochy tak, aby byla co nejmenší šance, že se k nim dostane, neřešit, že je neustále po bytě rozházených několik plyšových myšek a že když najdu nějaký barevný kousek látky, znamená to, že nepřežil další ocas jedné z jeho plyšových rybiček.

 

I když mě někdy neskutečně vytáčí, už jen těžko usínám bez jeho vrnění na dece vedle mě. Miluju, jak mi dělá společnost, balancuje na okraji vany a chytá pěnu pokaždé, když v ní ležím. Baví mě ho sledovat, jak skáče sám proti sobě v zrcadle v domění, že je tam ještě jiný koucour.

 

Nikdy jsem tak "velké" zvíře doma neměla - kočka ani pes v dětství nepřicházeli v úvahu, a tak jsem trochu váhala, jaké to bude. Jenže když ke mně vyskočí a usne mi na klíně, nevadí mi ani ty škrábance na rukách a říkám si, že bych ho chtěla vždycky znovu a stejně moc.

 

 

 

  

 

Isn't there any other path?

"Jsem jenom jeden, ale jsem. Nemohu udělat všechno, ale něco udělat mohu. A protože nemůžu udělat všechno, neodmítnu udělat to, co udělat můžu."

Edward Everett Hale

 

Možná to taky znáte... Něco vás zaujme. Máte chuť to udělat. Ale nezaujalo vás to natolik, abyste se do toho v tu danou chvíli pustili. V hlavě vám to však nadále zůstává, třeba jen někde skryté a zasunuté ke kraji a dozadu, ale máte to tam. Jen to čeká na svůj okamžik, aby vám to vzalo dech.

A pak to přijde. Impuls, který vám to znovu připomene, s mnohem větší silou než kdy dřív.

 

Jedním z těch vždy odsouvaných mých vlastních projektů byl Bangla Kids. Slyšela jsem o něm x krát, ale teprve teď ten čas dozrál a sešlo se tolik okolností, které už mě nemohly nechat chladnou: moje sestra na měsíc v Bangladéši a naše pravidelné sobotní skypování o tom, co viděla a zažila (mimo jiné i návštěva slumové školy). Evino povídání o projektu BK a její vlastní účast. Článek na idnes.cz, který byl prvním potvrzením toho, že je to možná dobrá cesta. Další přemýšlení a utvrzování se navzájem. První informační mail koordinátorce projektu. A naposledy dokument z Fresh Film Festivalu ve Světozoru s názvem Whore's Glory. Tento týden nám přijde k podpisu smlouva.

 

Holčička se jmenuje Pritha a je jí deset let. Má ještě jednu sestru a rodiče nevydělávají tolik, aby jim oběma mohli zajistit vzdělání. Náš příspěvek bude 550,-Kč měsíčně. Co si za to koupím u nás? 2 meny v mekáči, jeden svetr v Orsay nebo H&M, dva lístky do kiny. ADRA jí za stejnou částku koupí školní uniformu, zajistí jídlo 3x denně, bydlení na internáte, školní pomůcky a lékařskou péči.

 

Vybrali jsme si holčičku, protože ty mají bez vzdělání mnohem menší šanci na relativně slušný život. Ve filmu Whore's Glory to jedna z nich vyjádřila přesně: Isn't there any other path? Možná je a možná je jich víc. A já doufám, že jednou z nich je třeba i ta naše.

 

Pokud se chcete to něčeho takového zapojit, více informací najdete zde:

• ADRA
• Bangla Kids
• CSFD - Whore's Glory

Co jsem se naučila v Římě

Mám za sebou pár namáhavých, a přesto neskutečně odpočinkových dní v historické evropské metropoli a jednom z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla: v Římě. Protože jsem s sebou neměla žádnou jinou knihu než turistického průvodce, měla jsem čas si jím listovat a porovnávat psané s realitou. Za tu dobu jsem zjistila následující:

• Boty, ve kterých v Praze chodím celý den a ještě si libuju, jak jsou pohodlné, opravdu NEJSOU vhodnou obuví pro x kilometrové chození po horkém velkoměstě. (Jedny z mých dvou párů sandálků, které jsem si tam přivezla, skončily rovnou v hotelovém koši - ani nemělo cenu vozit je zpět.)
 
• Kdyby ovoce (i zelenina) chutnalo v Čechách stejně jako v Itálii, rozhodně by se zvýšila průměrná spotřeba těchto surovin na jednoho člověka za den. Rajčata tam chutnala jako rajčata a slovo broskve nabylo nového významu.

Co mi dělá radost (a trochu se za to stydím)

Nedávno dočtená Šťastná kniha Báry Šťastné mě inspirovala k vytvoření mého malého seznamu toho, co mi dělá radost a vždycky se za to přitom tak trochu stydím. Tady to je:

 

• Fascinovaně koukat na Indiány. A to především na tramvajové zastávce na Andělu, kde předvádí své hudebně-taneční představení.
• Žvýkat dětské žvýkačky. Ano, přesně ty, které mají umělou ovocnou chuť, za chvíli jsou vyžvýkané a zanechávají na jazyku divnou pachuť.
• Zpívat nahlas v autě. Většinou to dělám, když jedu sama v autě, ale nikdy se nevyhnu tomu, aby mě viděl někdo, kdo zastavil vedle mě na červené a neskrývá své pobavení.
• Líbat se na veřejnosti. Mám ráda jakékoli fyzické projevy toho, že ke mně ten druhý patří. Nicméně se nikdy nedokážu ubránit pocitu, že především členové starší generace jsou znechucené tím, že se někdo takto chová mezi lidmi a nenechá si to na doma.
• Požádat v RegioJetu o časopis, jako je Joy, Prima dívka, Rytmus života nebo Chvilka pro tebe. Tak nějak vnitřně jsem přesvědčená o tom, že tyhle časopisy nemají valnou hodnotu, ovšem ve chvíli, kdy za ně neutrácím vlastní peníze, se ráda vzdělám v oblastech jako např. "jak být stále trendy", "50 neodolatelných letních účesů" nebo "čemu se vyhnout na prvním rande".
• Najít na zemi korunu. Nejhloupěji si připadám, když jdu ještě s někým a uvidím na zemi ležet korunu. V první chvíli mám radost, hned následně ale stres z toho, co si o mně ten druhý pomyslí, pokud ji zvednu (např. něco ve smyslu: "Ta se chová jako socka!"). Nicméně většinou neodolám a zvednu ji.

 

A jak to máte vy? (: