Mí bobříci odvahy

Moje oblíbená bloggerka Bára Šťastná využila možnost zeptat se svých čtenářů, čeho se v životě bojí. Šlo jí především o drobnosti, se kterými se stkáváme dnes a denně každý z nás, a z nějakého důvodu nám právě tyto maličkosti nahánějí hrůzu. Průzkum se setkal s poměrně velkým ohlasem, všechny zatím nashromážděné odpovědi najdete zde: http://stastnyblog.cz/odvaha/

 

A protože jsem zjistila, že spousta z těchto strachů je sdílená, vyjmenuji některé, které se tam objevily, a přidám svoje. K čemu tedy potřebujeme odvahu?

• Když čelím nějakému problému, tak si připustit, že to může dopadnout dobře, věřit tomu a celou dobu se nebát, že se to nevyplní a já pak budu jen čelit zklamání.
• Vykašlat se na to, co si o mě myslí ostatní (a teď nemyslím přátele a rodinu), ale ty cizí lidi, ke kterým třeba nemám zas tak blízko, ale přesto mě trápí, co by si asi pomysleli.
• Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veči, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohati. I když to trochu bolí.
• Zavolat mámě.
• Zastat se někoho, kdo se přizná, že chodí k psychoterapeutovi, i když se na něj ostatní dívají jako na blázna.
• Být dobrým přítelem člověku, který se mi líbí, a přát mu štěstí, i když to znamená, že nebude se mnou.
• Říct svým dotěrným a zvědavým kolegyním, že se o něčem opravdu nechci bavit, místo toho, abych se vykrucovala.
• Přiznat si, že potřebuju něčí pomoct.
• Podívat se do zrcadla a dívat se nejen NA člověka, ale i DO člověka, kterým jsem.
• Přiznat si, že jsem něco fakt nezvládla, a poučit se z toho.
• Zavřít oči a nechat se vést.

Proč nenosím iPod

Ve filmu Válka nevěst spolu chodí dvě nejlepší kamarádky Liv a Emma běhat a vedou mimo jiné následující dialog.

Liv: "Proč nemůžu mít iPod?"

Emma: "Protože iPod používají lidé, kteří nesnesou vlastní myšlenky. A ty taková nejsi."

 

Dnešní populace má k tichu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se nám ho nedostává, všichni ho máme málo, na druhou stranu se mu vlastně vyhýbáme a neumíme v něm existovat příliš dlouho. Skoro jako by nám bylo na obtíž. Snažíme se ho zaplnit zvuky z televize nebo neustále puštěnou hudbou a sami před sebou (ale i před druhými) si to omlouváme tím, že chceme být informovaní nebo že bez hudby prostě nemůžeme být.

 

Pravda je však taková, že být bychom neměli bez ticha. Ticho je zdrojem klidu, působí hojivě na naše zacuchané nervy a na roztěkanou mysl. Posledních pár dní se mi dostává ticha víc než obvykle a je zvláštní sledovat, jaké pocity ve mě představa ticha vyvolává. Opravdové ticho může být totiž tak trochu nebezpečné pro nás samotné (a myslím, že to je ten důvod, proč se mu vyhýbáme): vytváří prostor pro tok našich myšlenek; ve skutečném tichu nemáme kam utéct sami před sebou. Právě proto si myslím, že se o něm říká, že léčí. V tichu můžeme sami sebe zkoumat a dívat se do těch nejhlubších zákoutí naší duše, zkoumat naše skutečné motivy, hledat cestu pro náš život. Tohle nejde dělat při televizi, rádiu nebo čemkoli jiném, co ticho ruší.

 

Nechci být člověkem, který nesnese vlastní myšlenky. Chci unést ten pocit být chvíli sama se sebou a co víc, mít z toho radost a těšit se na to. Chci to brát jako příležitost a chci projevit tu odvahu, i když to s sebou může přinést spoustu nepříjemných zjištění o mně samotné, ale i o věcech a lidech okolo mě. A možná skutečnost, že postrádám svůj iPod, mi v tom pomůže.

 

 

(Bez)nadějné

Její milovaná sestra jí řekla, že v těžkých životních etapách je třeba radovat se z maličkostí. Člověk potřebuje postupně nabrat sílu, protože ho k smrti vyčerpá už jen vstát z postele nebo zabouchnout za sebou dveře. Každý večer i každé ráno jsou beznadějné. A vůbec jí nepomáhá, když slyší, že každý takový večer a každé takové ráno bude méně a méně beznadějné. Až se pak jednoho rána probudí s vědomím, že zmizelo to BEZ a tohle ráno už je jen NADĚJNÉ. A dokud to nepřebolí, je třeba myslet na ty největší drobnosti. A když nad tím pak přemýšlela, věděla, že i dneska ji nějaké potkaly. Tak třeba:

• někdy stačí fakt, že vyjdete z domu a svítí slunce (kdyby se k té depresi měl přidat ještě déšť, asi by ani nevstala);
• jí přes kruhy pod očima a opar na rtu někdo vysmekl poklonu;
• zjistila, že - světe div se - bezlepkové piškoty jsou lepší než ty s lepkem;
• ji překvapila a nesmírně potěšila zpráva od blízkého člověka, který se nabídl vzít si trochu té tíhy na sebe;
• i přes to všechno se dokáže smát a radovat s lidmi, se kterými ji spojuje láska ke knihám.

Když nad tím pak přemýšlela, uvědomila si, že je vlastně nesmírně obdarovaný člověk.

Já se přiznávám

Mám ráda antropologii.

Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.

 

Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.

 

Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.

 

Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.

 

Hana Hegerová: Potměšilný host 

 

Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.

 

Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.

Kytku jen tak

A tak je za námi, ten letošní den svatého Valentýna. Ten loňský byl první, rozpačitý, a nakonec i rozlobený. Letos jsem ho prožívala trochu jinak, už jen proto, že se na něj shodou okolností ptaly všechny moje kamarádky, které jsem potkala těsně před 14. únorem.

 

"To jen chlapi říkají, že je to blbý americký svátek a že kytku mi přece můžou dát kdykoli jindy, aniž by jim někdo diktoval termín. No jo, jenže já se té kytky stejně nikdy jindy nedočkám, tak proč by nemohli respektovat alespoň ten nadiktovaný termín!" Zvláštní, že takhle se se smíchem (ale zároveň i bodnutím u srdce) rozčilovalo několik z nich. Přemýšlely (y hlavně proto, že by mě zajímal názor vás, žen) jste někdy nad tím, proč máme to gesto tak rády? Proč zrovna květiny? A proč si je nejvíc přejeme dostávat bez důvodu? Ne k narozeninám nebo svátku, ne k nějaké jiné výjimečné příležitosti nebo jako omluvu, ale jen tak? Vždycky mě dokáže rozehřát pohled na muže stojícího před nákupním centrem s gerberou v ruce. A ještě hřejivější je, když se mi podaří vidět celou tu scénu, kdy ona přichází s úsměvem k němu, obejme ho a políbí a potom s úsměvem tu kytku přijme. Je v tom tolik emocí, až se mi z toho chce někdy brečet.

 

Moje láska patří mezi ty muže, kteří květiny nosí rádi a často. Proto jsem si vyloženě užívala tu chvíli, kdy jsem svým kamarádkám musela říct, že se ho musím zastat a říct, že on květiny nosí bez důvodu. Jen proto, že na mě myslel, když šel kolem květinářství. Anebo proto, že na mě myslel, a tak do toho květinářství zašel, i když kolem něj neměl vůbec cestu. A v každý takový okamžik si uvědomím, co na tomhle gestu mám tak ráda já: vyvolává ve mně pocit ženskosti, která je milována a ceněna. Ten pocit, že být zranitelná a jemná není na škodu, ale je to výsada žen. Že přijmout ji s úsměvem, díky a polibkem je vlastně stejné umění, jako dát muži najevo to, že si cením jeho mužnosti, kterou znásobil tím, že dal najevo své něžné city s přirozeností a elegancí.

 

V konečném důsledku je to drobné gesto, které když se postaví vedle té spousty drobných gest, tvoří vlastně naši celou lásku. To, proč druhého milujeme, proč se bez něj neobejdeme a proč je pro nás tak výjimečný. Nemusí to být jen květiny, ale jakékoli vaše malé rituály, které vás k sobě přibližují a dělají tebe a jeho vámi. Moc bych nám všem přála, abychom si právě těchto drobností vážili a hýčkali si je celým srdcem, protože z nás dělají menší sobce a učí nás více přemýšlet o druhých...

Den

Písňové texty stejně jako básně dokáží zintenviznit moje pocity. Podtrhnout a zvýraznit to, co v daný okamžik prožívám. Když se skrz brýle dívám do oslepujících slunečních paprsků a myslím na to, že právě teď jsem to nejvíc já. Když si od hlavy až ke konečkům prstů uvědomuju, že tohle je můj život a že zrovna teď žiju to, co další den už nebudu. Když zavřu oči a naslouchám rytmu svého srdce. Když si položím hlavu na jeho hruď a poslouchám tlukot toho jeho. Myslím na housle a na to, co se v té písni zpívá. Na to, že tohle jsme my ... jakkoli nešťastní či šťastní. Slzy a smích a chvíle absolutního a čistého štěstí.

 Aneta Langerová: Den

Jako by někdo umíral

ale není kdo by to byl

nad žaludkem ten pecivál

válí se jako by se smál

jako by vůbec netušil

Že zítra bude novej den

a co je teď je jen sen

co se dlouho nezdrží

ptáci zpívaj asi jsou

s netrvanlivou adresou

na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí

na ulice i náměstí

štěstí se někam nakloní

že někam spadne s tím počítej

tak se dobře podívej

a pak si naber do dlaní

A.P. 24 Y/0

  

 Billy Joel: She's always a woman

 

Dneska je to 24 let. S nikým jiným jsem v životě nestrávila tolik času a asi málokdo to někdy překoná.
Doufám a věřím v to.

Jméno Amálka dostala v době, kdy ještě rozhodně nebylo tak oblíbeným a neslyšeli jste ho z úst volajících maminek tak často. Myslím, že se našim povedlo.

Její komplikovaná povaha mi mnohdy nedá spát a náš vztah je stejně složitý jako dlouhý. Obě čas od času zažíváme chvíle, kdy se ptáme, proč "zrovna ona musí být moje sestra"? Navzdory všem neúspěchům se nám za ta léta podařilo vytvořit jedinečné a ohromně vzácné pouto.

Vždycky jsem měla potřebu ji chránit a zároveň poučovat, co by měla dělat. Postupně mi dochází, že jsou už dávno za námi doby, kdy moje rady potřebovala. Dnes je to právě na opak. Je pro mě neskutečnou inspirací a nepřestávám se obdivovat jejímu stylu v oblékání, zájmech (šerm, šachy a vážná hudba mě u ní nepřestávají uchvacovat) a především tomu, co je pro ni opravdu důležité.

 

 

A tak v den jejích narozenin přemýšlím nad tím, co přinesla do mého života a přicházím k náledujícímu:

• Schopnost dělit se.
• Poznání toho, že na vztahu (i tom, ke kterému jsme byli nějakým způsobem předurčeni) je třeba pracovat a že se nevytvoří pouze tím, že máte společné geny nebo stejné rodiče.
• Vědomí, že nejsem sama, i když se naši hádají, a že mám s kým brečet pod peřinou a bát se budoucnosti, stejně jako ...
• ... se radovat z toho, co nás čeká.
• Možnost objevit moje střeštěnější a méně racionálnější já (jako třeba při laser games).
• Umění jezdit na vodních lyžích z pohodlí vlastní postele (Amál, na to se fakt nedá zapomenout).
• Názorný příklad toho, že když má člověk vůli, může dál a dál překonávat sám sebe a stávat se tak lepším a silnějším člověkem.
• Lidskou zkušenost, že pod nepřístupnou tváří a odtažitým jednáním se může ukrývat hluboký vnitřní svět plný lásky, pochopení a soucitu.

 

Všechno nejlepší, Mali!