Tolik běsů, tolik víl

Když tělo sálá jako plech
observatoře v Klementinu,
když cítím jiskry ve vlasech…
hned vyhledávám azyl stínů.
A modlím se, ať nezahynu
v tom ohni, co mě prostoupil.
Pod svými šaty z krepdešínu
mám tolik běsů, tolik víl.

A vítr letí, samý spěch,
rozeznít svět jak tamburínu
anebo šátrat v pevných zdech
s úmyslem přijít na štěrbinu…
A já mu nikdy neprominu
že našel mě a - opustil.
Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…
Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,
víc, než ji zjara teče v Rýnu
a nežli pojme v lesích mech…
mám sladké vody ve svém klínu.
Kdo odváží se pod hladinu,
aby z té živé vody žil?
Kde zdrželi se muži činu?
Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnu
vrátí se chlap, co o mně snil.
Poznám ho. Řekne na rovinu:
Máš tolik běsů, tolik víl.

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...

Když beton uchopil do náručí dotek mých tenisek a ve výloze s reklamou na "výhodně" nejdražší půjčky se objevila moje bílá bunda, výraz v mém obličeji potemněl. "Na co asi myslí?" ptám se někdy sama sebe, když míjím lidi obalené do jejich vlastní anonymity. "Na co asi myslí?" ptají se lidé sami sebe, když kolem nich projde můj stín. You talk to me but I don't understand. Neumím konverzovat v jiných jazycích ani svlékat žlutý závoj tak, jako hadi svlékají svou kůži. Chtěla bych to umět, ale... I'm sorry, I can't be perfect. Jak překonat své vlastní chyby a obavy? Vím, že to všechno nás zraňuje: blízkost, kterou nelze překonat, protože prostor neokupují jen dva páry očí. A dřevo praská... When I'm with them, I am thinking of you. Pohled do tvých očí je sérum na všechny jedy, které mi život přináší. Nikdy ho nebude dost. Potřebuju dýchat stejný vzduch a číst stejné řádky. Třeba o Alence a Micce. Pak teprve nastává obrat: na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích...