Co jsem se naučila za posledního půl roku

Změnila jsem práci. Jo, zase.

I když to vlastně není zase. Je to zcela legitimní, v mém věku, v mém oboru, s mými plány do budoucna. HR člověk by řekl, že to byl zcela přirozený kariérní posun. O tom ale dneska psát nechci.

 

Chci psát o tom, co jsem se naučila za posledního necelého půl roku (neuvěřitelné, jak ten čas letí) v téhle práci.

 

Jen pro vysvětlení - polovinu svého měsíce a pracovní doby trávím na cestách. Pro člověka, který se kdysi klepal z používání angličtiny je už tohle samo o sobě neskutečný. Moje angličtinářka by na mě byla hrdá, myslím. Ale o tom taky nechci psát.

 

Takže, co jsem se naučila...

 

Naučila jsem se, že všichni milují mořské plody a další potvory tohohle druhu. Je proto dobré předem zkontrolovat jídelníček restaurace, do které jdete, a alespoň se předem připravit na nejhorší - tedy na to, že se nenajíte.

 

Taky jsem se naučila, že se vyplatí kupovat si kvalitní boty, obzvlášť když to jsou lodičky. Na krásně se vám totiž může stát, že v nich poběžíte final run přes celé letiště, abyste nezmeškali let.

 

V návaznosti na to jsem se taky naučila, že někdy vám prostě to letadlo uletí. A že nevadí, když se vzteky rozbrečíte. Že je akorát fajn mít v tu chvíli nabitý telefon, abyste mohli zavolat někomu, kdo vás uklidní.

 

Naučila jsem se, že je lepší nepít před letem kávu. Nemyslím, že by byl můj žaludek nějak zvlášť citlivý, jestliže ale lítáte na krátké vzdálenosti a odlet a přistání nedělí více než hodina, není to prostě a jednoduše dobrý nápad.

 

Taky jsem zjistila, že pokud sedí u stolu víc než jeden Američan, není dobré nahlas vyslovovat větu: "This is so American." Nemusí se to úplně potkat s pochopením.

 

Taky jsem si ověřila, že poslíčci pořád čekají na spropitné. A ne, nemůžete jim dát stejně jako Kevin McCallister žvýkačku - obzvlášť ne tu vyžvýkanou.

 

Asi tak pro dnešek. Nepochybuju, že se ten seznam rozšíří.

Zatím dobrou.

Moli

Já vím, že o něčem takovém se teď asi úplně nehodí psát. Je začátek léta, všichni plánujeme dovolenou a chceme prostě myslet jen na samé pěkné věci. A tak pokud jste někdy měli vlastní kuchyni, hospodařili v ní a z vlastních zdrojů kupovali všechno jídlo, které se v ní nachází, pak víte, že moli rozhodně nejsou něco, o čem chcete byť jen přemýšlet, natož je doma skutečně mít. V jejich případě se totiž naprosto hodí přísloví "host do domu, hůl do ruky". Že je ale holí nevyženu, to jsem zjistila velmi záhy.

Přítomnost těchle příšer v mém domově se započala nejspíš ve chvíli, kdy mě moje šéfová obdarovala datlemi z Dubaje. Bohužel jsem si až příliš pozdě všimla, že datle nejsou jediným obsahem balení. Takhle započal můj lítý (a zdálo se že i nekončící) boj. Za tu dobu jsem se o molech dozvěděla následující:

• Je blbost, že moli nejdou po sladkém - já je měla jak v těch datlích, ořeších, tak i v čokoládě.
• Přítomnost kočky u vás doma nic nezachrání. Moli lítají většinou tak vysoko, že je ani tihle milovníci výšek nedoženou. (Navíc můj kocour se jich tak nějak podivně bojí a oproti jinému hmyzu po nich ani nikdy nevystartuje.)
• Když hledáte jejich zdroj, podívejte se i na místa, kdeby vás hledat jejich larvy opravdu nikdy nenapadlo. Já je našla třeba v plastovém obalu s návodem na mixér, přestože v něm nebylo žádné jídlo.
• Když už jste opravdu zoufalí, vyhoďtě prostě všechno, co máte doma ve spíži.
• Nezapomeňte přitom vycídit všechny zalezlé kouty vaší kuchyně. Stačí jedna zapomenutá sušenka a jste v háji.
• Myslete přitom na to, že vás moli alespoň donutili uklidit.

Já jsem "hnízdo" molů našla dneska v kočičích jazýččích, které letěly rovnou do popelnice. Snad se mezitím nestihli rozmnožit do dalších pěti míst a nezkazí mi moje léto. Protože právě teď jsem se rozhodla si ho fakt užít.

Volební glosa

Pár vět o tom, jak můj táta žije mimo novinářskou a zpravodajskou relitu, ale vůbec mu to nevadí...

Ráno v den prvního kola přímé volby prezidenta mu volám z práce:
M: "Tati, víš, že se dneska volí prezident?"
L: "No jo, vím."
M: "Tak doufám, že půjdeš volit...!"
L: "No jo... A komu to mám hodit?"
M: "Komukoli, jen ne Zemanovi."
L: "Já jsem uvažoval nad Fischerem nebo Drahošem."
M: "Tak oba jdou. Já volím Fischera."
L: "Tak já tedy taky."
M: "Dobře, ale prosím tě, nezapomeň na to."
L: "No jo, pořád..."

Ve dvanáct mi přijde whatsapp zpráva:
L: "Teď jdu z voleb a vyrazili mě."
M: "???"
L:" Že prý je to až ve dvě."
L: "Bába úča na mě čuměla jako na blba. Já se jí ptám: prosím vás, kde bych našel... čekal jsem tady nějakou navigaci... a ona nejdřív plašba - cože, to už je tolik hodin??? A já říkám: a jóóó, to je podle hodin? A ona na mě hledí, jestli je mi čerstvě osmnáct a jsem u voleb prvně."

Chvíli jsem nebyla přes smích schopná reagovat a přišla další zpráva:
L: "Musím tam znovu?"

No a tak my si tady žijeme.

Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

Spontánně

Moc často se mi nestane, že bych si vzala dovolenou jen tak, bez mocného přemýšlení. Věštinou to nejde už jen proto, že můj kalendář je nabitý od pondělka do pátku a umocňuje to můj vlatsní pocit nepostradatelnosti (já vím, že to je blbost).

Dnešek je ale jiný. Při představě dalšího horkého dne, který hlásila předpověď počasí a který jsem měla původně strávit v práci, jsem si řekla, že toho bylo dost a že bych měla jednou dělat taky něco jiného, respektive nic. Jednou bych taky měla dělat nic. Prostě si odpočinout, dělat to, co mám ráda, válet se u vody, číst si. A tak jsem přeházela všechny pondělní schůzky na úterý, neřešila, že pak toho budu mít zase plné kecky, domluvila si parťáka a jela dneska na Slapy.

Tak nějak jsem podvědomě nevěřila, že by to vyšlo. Rozumějte, nejsem moc spontánní člověka a většinou se něco podělá. Ale tentokrát to opravdu vyšlo dokonale. Cestou na Ždáň jsme se stavily pro novou Třeštíkovou, na snídani v Ella má kávu, na místním tržišti koupily hrášek a pak vydržely na slunku asi čtyři hodiny. Děti seděly ještě ve školách, takže byl všude klid a krásno. Výsledkem jsou moje spálená záda a odpočinutá hlava.

Po návratu domů jsem upekla svou první bublaninu, na kterou jsem se chystala už pořádně dlouho a vyzkoušela na ni recept svojí oblíbené Bju.

 

A tak vám chci říct, že být spontánní je někdy skvělé. Dělejte věci, které máte rádi. Času je málo a je škoda plýtvat ho jen na to, co se od nás očekává nebo co děláme proto, že si myslíme, že tak nás budou mít druzí radši. Dělat obyčejné věci, drobnosti, je tím nejhezčím. Nemusím mít facebook nebo instagram plný fotek ze Srí Lanky nebo wellness Chateau Mcely, kde vám servírují večeři v bílých rukavičkách. Někdy stačí Slapy, langoš a 30°C. A samozřejmě blízký člověk, který s vámi sdílí deku.

To je to nej. ♡

Jak jsem dostala ty nejúžasnější boty na světě, ale nikdy si je nevezmu ven

Asi každá žena má nějaký svůj marnivý sen. Něco, co úplně nepotřebujeme, ale kdybychom to měly, bylo by to prostě úžasné. Ať už jde o větší prsa, briliantový prsten, jinou barvu očí nebo svatební šaty od Very Wang. Nic z toho vlastně není dnes nemožné, záleží na tom, jak objemnou máte peněženku (případně tučné konto na účtě) nebo morální zásady v otázce svého vlastního těla.

Mým snem je už řadu let mít boty od Jimmyho Choo. Poprvé jsem se do téhle značky zamilovala ve filmu Sex ve městě a byla to láska na první pohled; po druhé, když tento obchod obsadil Pařížskou. Pro ty z vás, kdo vůbec netušíte, o co vlastně jde... Jimmy Choo je v současné chvíli jeden z nejdražších návrhářů obuvi pro ženy i muže na celém světě. Cena bot se pohybuje 450-1000 euro, což je částka, při které se mi jen protočí panenky. Nicméně vždy, když před tím obchodem stojím a zasněně koukám do výlohy, představuju si situaci, kdy do toho obchodu nakráčím, zkouším jednu botu za druhou, budím dojem, že do toho obchodu naprosto zapadám (a ne že tam působím nepatřičně a neumím se tam chovat) a nakonec si v luxusní tašce odnesu ty nejluxusnější lodičky na jehlovém podpatku.

No a protože se prostě někdy dějí naprosto neuvěřitelné věci, sedím takhle jednou na obchodní večeři, ochutnávám mušle, krevety a šneky (což je samozřejmě pro mě jako pro maximálně-kuře-a-ryby žravce ta největší oběť) a mám náladu pod psa, najednou slyším svého šéfa mluvit o tom, jak v nějakém obchoďáku v Dubaji mají celé křídlo jen na boty. Chytá se toho šéfová mého šéfa a najednou už spolu mluvíme o tom, jak to tam musí vypadat jako v ráji, a já jí říkám, že bych se stejně zabydlela jen u Jimmyho Choo. Světe div se, najednou se na mě usměje štěstí a generální ředitelka v jednom a padá z ní: "Mám doma boty od něj s 12 cm podpatkem. A pokud v nich zvládneš chodit, jsou tvoje." Já jen nevěřícne zírám a další den ráno v kanceláři už je opatrně obouvám na nohy na zkoušku s pocitem, že mám na sobě něco nějdražšího, co kdy asi budu mít.

Moje doufání v to, že letitý trénink v lodičkách mě zachrání a já ustojím 12 cm vysoký podpatek, se ale rychle proměnilo v naivní představu. Když jsem to pak smutně oznamovala, dostala jsem další překvapivou odpověď: "Ty boty si nechej, mě rozhodně tak šťastnou jako tebe neudělají. A až si jednou koupíš svoje, ve kterých budeš moct chodit, najdeš někoho, komu udělají stejnou radost, jako tobě dneska, a dáš mu je."

A tak mám doma boty za 20 litrů, občas si je obuju a dívám se na ně a můj sen mít Jimmy Choo lodičky je zase o nějaký kousíček blíž. Protože vím, jak na noze vypadají. Protože dělají krásnou nohu. A protože když chlapi můžou mít kolo za 60 tisíc, proč my bychom nemohly mít lodičky za 20!

Jak je snadné dělat druhým radost

Už se vám někdy stalo, že vás najednou na ulici zastavil úplně cizí člověk a řekl vám něco hezkého? Něco, nad čím jste se pak usmívali po zbytek dne? A cítíte se v rozpacích a zároveň strašně polichocení?

Amálka přišla před nějakou dobou s tím, že ji při cestě z nákupáku zastavil kluk. Jen tak z ničeho nic jí řekl, že je hrozně krásná a jestli by s ním nešla na rande. "Tak tohle by se mně nikdy nestalo..." okomentovala jsem její příběh. Nicméně...

Se nevyhnutelně jako každý z vás i já dostávám do situací, kdy komunikuju s úplně cizími lidmi, a to z jejich vlastního popudu. Tihle lidé mě dost často vyvedou z míry. Je to určitými vzorci chování, které mám ve spojistosti s některými stvořeními zabudované někde v mé hlavě jako neměnné, a proto přece vím, jak se takoví lidé chovají a co z nich vypadne. O to víc pak bývám v šoku...

To jsem šla takhle jednou s kolegou z pracovní výstavy, když se naproti nám objevil bezdomovec, evidentně opilý. Tyhle okamžiky nesnáším, zvlášť v přítomnosti druhých lidí, a tak už jsem očekávala, co odpovím, až se mě zeptá, jestli nemám desetikorunu. Bezďák, od pohledu špinavý a v podnapilém stavu, se ke mně dokulhal a snažil se mě chytit za paži, přičemž jsem automaticky začala couvat. On se ale ke mně nahnul a s poněkud nepřítomným výrazem a škobrtáním ve výslovnosti mi řekl: "Slečno, já jsem vás viděl, jak si tu sukni stahujete dólu, dyž dete. Nedělejte to, dyť vy máte tak hezký nohy." Pokýval jakoby pro sebe hlavou a šel dál. Kolega vedle mě vyprskl smíchy a já jen stála, samozřejmě úplně rudá, a říkala si, jestli vyslovil opravdu to, co jsem slyšela.

No a před pár dny jsem čekala po cvičení (takže opět rudá jako rajče) na autobus. V tom ke mně přišel kluk a naznačil, jestli bych si mohla vytáhnout sluchátka z uší. "Neruším tě?" zeptal se a po mém zavrtění hlavou pokračoval. "Víš, strašně ti to sluší, tak jsem si říkal, že bych ti to měl říct." Opět mi spadla brada a následujících pár minut jsme strávili spolu. Když jsem se kroutila při jeho otázce, zda mu dám své číslo, a napadlo se mě ho zeptat, proč bych měla, řekl: "Protože je se mnou legrace a protože tě pozvu na kafe." No a z tohoto drobného rozhovoru s absolutním strangerem je moje zítřejší rande.

Tyhle dva krátké zážitky z poslední doby mě donutily přemýšlet nad tím, že:

• i já chci využít situace, kdy někomu takhle zalichotím.
• tohle je něco, čím můžete úplně zadarmo udělat velikou radost. Třeba zrovna někomu, kdo má den úplně na ...
• to chce notnou dávku odvahy, ale skvělý pocit se dostaví hned v zápětí.
• není vůbec nic špatného na tom, když ženě vedle mě stojící pochválím šaty a zeptám se, kde je koupila.
• přesně, jak mi řekl ten kluk: "Když ti to řeknu a něco z toho bude, bude to skvělý. A když mě pošleš někam, maximálně budu muset přežít dvě minuty totální trapnosti." Takže není co ztratit.

Po 3 měsících

Už přes rok bydlím v Braníku. Tuhle část Prahy jsem si zamilovala. Mám tu svoji oblíbenou kavárnu, obchod, kde nakupuju, veterináře pro kocoura, fajn sousedy. Konečně jsem se dostala k tomu, jak tohle místo ještě více zvelebit a těším se na směr Ikea. Domov už je to ale dávno.

Už přes rok se taky sžívám s Tracym. Respektive jej nechávám určovat pravidla a až při hájení posledních limitů, přes která nejede vlak, se s ním pouštím do bitvy. O to radši jej mám večer, když se přijde mazlit a udobřovat.

Většinu času teď trávím na balkóně, kde jím, pracuju i čtu. Po dvou pádech už se i kocour naučil nechodit úplně ke kraji, takže tam zvládne být celý den, aniž bych se o něj bála. Konečně jsem se snad už i naučila pěstovat muškáty. Jsou krásné, přijďte se podívat...

Začala jsem hodně cvičit. Jóga, plavání, pilates, běh, posilování. Obrovskou výhodou Balance clubu jsou sauny a pára, kterou miluju. Není nad to jít si zaplavat s vědomím, že se nikdy nebudete o své místo ve vodě bít s dalšími 50 lidmi a že vám každou chvíli může skočit nějaké dítě na hlavu. Teprve cvičení mi pomohlo najít způsob odreagování se od práce, která mi dává zabrat ještě i teď.

I nadále objevuju nové kavárny (třeba IF café, KARE café nebo Kavárna, co hledá jméno), obklopuju se v nich lidmi, které mám ráda a kteří můj život vždy obohatí něčím novým. Díky za to, že jste a že jste tu pro mě mnohdy víc, než vůbec tušíte.

A nakonec: těším se na celé léto. Na dovolenou na Šumavě a na dámskou jízdu v Českém Švýcarsku. Na Náplavkování a užívání si dlouhých dní. Na Kogutinu červnovou svatbu a na další věci, které přijdou, aniž bych je plánovala. Těším se na dobrodružství...

Jedna z rozlučky se svobodou na Bohnickém hřbitově bláznů.

Hlavně zdravíčko

Děláme to všichni. Při narozeninách, svátcích, při vstupu do nového roku si přejeme mimo jiné hlavně hodně štěstí a zdraví. Nejvýraznější to je, když pozorujete, jak si to samé přejí lidé, kteří po téhle planetě už nějakou dobu chodí, tisknou si navzájem vrásčité ruce a říkají: "Hlavně to zdavíčko!"

Neměla jsem tohle přání ráda. Přišlo mi nicneříkající, jeho obsah vyprázdněný a ustálenost neoriginální. Vždycky jsem se snažila vymýšlet něco zajímavého, neotřelého anebo úsměvného. Jenže za posledních pár týdnů se můj pohled trochu změnil.

Na začátku února jsem ulehla s angínou a to v čase, kdy jsem zrovna nejvíc potřebovala být v práci. V den, kdy antibiotika měla už dávno účinkovat a můj stav zlepšit, jsem myslela, že umřu a že na mě leží všechna tíha světa. Byl to první den z toho týdne, kdy jsem odložila laptop, nepracovala a záhy potom zjistila, že vše běží dál i beze mě a že ani já (světě div se!) nejsem nenahraditelná. V klidu jsem se doléčila (alespoň jsem si to myslela) a od pondělka zase vesele pracovala dál.

Na takové pracovní tempo ale asi nebylo moje tělo ještě zcela připravené, takže se mě dále držela rýma a přidaly se k tomu migrény. Poslední tři dny jsem nemohla spát kvůli úpornému kašli, který jsem se bláhově snažila léčit jitrocelovým sirupem. Paní v lékárně na Budějovické už mi téměř mává na pozdrav, kdykoli tam vejdu a něco potřebuju - staly se z nás dobré známé. No a dnes jsem si po probdělé noci a bolesti břišních svalů způsobené neustávajícím kašlem byla pro další antibiotika: doktorčin rozsudek zněl zánět nosohltanu a průdušek.

Co tím téměř hypochondrickým výčtem mých zdravotních problémů chci říct? Že i relativně mladí lidé bývají nemocní (a smutnou pravdou je, že několik z nich v mém okolí a v mém věku v posledním roce své nemoci podlehlo úplně). Navzdory tomu já patřím do té skupiny lidí, kteří zdraví považují za něco normálního, přirozeného, samozřejmého. Neuvědomuju si, že jako všechno pozitivní v životě i zdraví je dar. Poslední měsíc mě ale přesvědčil o opaku. K fyzické slabosti se přidala i slabost duševní a já byla chvílemi naštvaná, že jsem nemocná, že nemůžu ven, když už začíná být hezky, že mám všude doma nepořádek, protože nestíhám uklízet.

A tak se o to víc těším, až budu zdravá a budu si moct plnými doušky užívat přicházející jaro. No a vám přeju do dalších dní hlavně zdraví, protože bez něj to není ono.

Já a moje nové brýle

Včera jsem se vypravila do staré dobré Kopřivnice, abych potěšila (nebo zahltila?) svou přítomností svého tátu a mimo další věci si zašla k zubařce. Když jsem udýchaná za 15 minut přešla pěšky z jednoho konce města na druhý, kde má svoji ordinaci, na dveřích mě vítala cedulka s informací, že pro nemoc je dnes zavřeno. Na papíru jsem se dočetla, kdo všechno ji měl dnes navštívit a představila si, že dalších deset lidí bylo nebo teprve bude stejně rozčílených, až přijdou, protože milá paní zubařka nejspíš nezná vymoženost zvanou telefon nebo mail, a tak nikomu nedala vědět. Nutno podotknout, že já jsem v tom seznamu pravděpodobně byla jediná, kdo za ní jel čtyři hodiny a čtyři pojede zase zpátky (o ceně jízdenky nemluvě).

 

Ve své nepříliš pozitivní náladě jsem se vydala zase zpátky domů, tentokrát jsem to ale vzala kolem maličké optiky. Už velmi velmi dlouhou dobu jsem si přála koupit si brýle. Moderní, výrazné, velké. Pořád jsem ale nebyla schopná najít nějaké, které by mi seděly a ve kterých bych se cítila dobře. To, že nemám ráda příliš výstřední kousky, už víte (a kdo si nevzpomíná, může si připomenout zde). N
icméně to, že se takové brýle teď prostě nosí, byl nepopiratelný fakt.
 

V první minutě jsem měla sto chutí odejít. Prodavačka byla nepříjemná, odeskávala mi a zcela postrádala jakýkoli prozákaznický přístup. Když jsem si ale neochotně sedla s myšlenkou, jak se odtamtud dostanu, začala mi podávat jednotlivé obroučky a já musela uznat, že její výběr je docela zajímavý a vůbec ne špatný. Po dalších deseti minutách jsem si nechala odložit dvoje s tím, že s sebou musím přivést tátu, aby mi to zkonzultoval, a šla do kolen, když jsem uslyšela, že "karty mi tady nebereme".

 

No, nebudu to prodlužovat. Po ukrutném rozmýšlení, které z těch dvou zvolit, jsem si domů přivezla rovnou hotové brýle. A mám z nich strašnou radost! (I proto, že už mi někteří nebudou most říkat, že bych si mohla zkusit koupit výraznější brýle.) Co myslíte vy?

 

 

Jak je důležité míti spojence

Tento týden to budou tři měsíce, co jsem se rozhodla po pěti letech vyměnit tvar loga (červeno-bílá zůstala) společnosti, pro kterou pracuji a která mi každý měsíc posílá peníze na účet.  Za to období, kdy jsem pracovala mnohem víc, než kdy dříve, jsem měla možnost odpovědět si sama na dotazy, které tak ráda kladu kandidátům při pohovorech: "Co je pro vás v práci důležité? Co je pro vás při změně zaměstnavatele nejnáročnější? Z čeho máte obavy?"

 

Mých obav a starostí byla spousta (čímž nechci říct, že po zkušebce jich bude méně, jen budou asi trochu jiné). Kromě strachu z denodenního používání angličtiny, potřeby zvyknout si na jiné pracovní prostředí a delší dojíždění za prací, to byl hlavně strach z toho, že nepoznám, kdo je drbna, kdo je hodný, komu můžu věřit a komu radši nic nesvěřovat. Postupně se to všechno poddává a já věřím, že mě čeká v oblasti mezilidkých vztahů na pracovišti ještě spousta - pozitivních i negativních - překvapení.

 

V tuhle chvíli jsem ale vděčná za Zuzanu, finanční ředitelku a snad tu nejvíc (jak by řekl můj šéf) "classy" ženu, jakou si dovedete představit. Zuzana nastoupila týden po mně, a když se mě při adaptačním pohovoru zeptala, jak dlouho jsem ve firmě, šly jsme obě do kolen. Společně ujíždíme na našem indickém fastfoodu, smějeme se trochu zoufale u toho, jak jsme unavené a jakou míváme chuť ten boj vzdát, ale zároveň sdílíme svou touhu a motivaci hnát věci dopředu a zlepšovat sebe i je.

 

Jsem vděčná za Adama, externího právníka, se kterým sdílím kancelář. Navzdory tomu, jak zřídka se potkáváme, dostávají mě jeho repliky rozhovoru s Ellou, jehou skoro tříletou dcerou, i popis situací s manželkou, kdy se mu já snažím vysvětlit, co nás, ženy, na tom, co popisuje on, tak moc štve. Baví mě tak trochu dělat personalistku i pro jeho vlastní společnost a baví mě ládovat se společně s ním čokoládou a doplňovat kofein.

 

Minulý týden jsem si tam ale začala připadat už jako "doma" kvůli paní Marušce. To ona se naprosto nečekaně stala mým spojencem v době nejvyšší potřeby. Přišla za mnou a do ruky mi podala nit s jehlou a celá červená se mě zeptala: "Už vám to někdo řekl?" Dívala jsem se na ni naprosto nechápavě a pak jsem vyhrkla, co se stalo. "Máte oko na punčoše. Tak jsem si říkala, že vám to musím říct." Byla tak rozpačitá a přitom měla takovou snahu mi pomoct, že jsem v tu chvíli měla hroznou chuť ji obejmout, jako by to byla moje babička. To milé gesto pro mě znamenalo hrozně moc, protože my ženské někdy umíme být pořádné mrchy, navzájem se pomlouvat a taková oka na punčochách si prostě někdy navzájem přejeme. Ona mi ukázala, že je tam někdo, kdo mi fandí a kdo mi přeje těch očí co nejméně.

Jak jsem včera bilancovala

K Silvestrům (stejně jako ke všem dnům, které ze své slavnostní povahy nutí bilancovat) nemám zrovna kladný vztah. Za vše mluví ten předloňský, kdy se toho v mém životě mnoho vyhrotilo a tak nějak spustilo a vedlo to k poměrně důležitým závěrům. Nemám ráda ten tlak společnosti, tu potřebu oslavovat něco, co končí a co nás všechny automaticky vede k přemýšlení nad tím, co všechno, co jsme nestihli, chceme zkusit dohnat.

 

A protože můj včerejší večer byl překvapivě klidný, měla jsem možnost uvažovat nahlas nad tím, co všechno se za poslední rok v mém životě změnilo, bez pocitu selhání, nedostatečnosti nebo studu. No a přitom jsem zjistila, že to byl vlastně rok poměrně bohatý na zážitky, nové zkušenosti i nové spřízněné duše.

• Zvládla jsem stěhování a mám radost z toho, v jakém bytě bydlím, jak po těch několika měsících vypadá a že si jej vůbec můžu dovolit.
• Našla jsem si novou práci, což samo o sobě pro mě znamenalo hodně (že mě vůbec někde chtějí).
• Zjistila jsem, že umím pracovat ještě rychleji a dělat ještě více věcí než doteď.
• Pořídila jsem si domů tygra, který mi svým předením pomohl překonat nejdeštivější (rozuměj nejplačtivější) aprílové dny.
• Naučila jsem se šít, pravidelně chodit na jógu a mnohem víc jsem vařila.
• Přišla jsem na to, že změna je převlečená příležitost a že každé zavřené dveře umožňují otevřít jedny nové.
• Potkala jsem spoustu zajímavých lidí, kteří můj život okořenili a dali mu jiné barvy.
• Lépe jsem poznala lidi, kteří už v mém životě byli. Zvláště jeden z nich pak byl největším překvapením letošního roku.
• Podívala jsem se do Vídně, Berlína a do Slovinska. Prošla desítky kilometrů po Krkonoších a Jesenících.
• Navštívila místa, kde vařili tak, že moje chuťové buňky křičely blahem.
• Naučila jsem se spoustu věcí od mojí sestry i táty a znovu a znovu si uvědomovala hodnotu rodiny a jejího zázemí.
• Téměř polovinu roku jsem mohla více či méně přerušovaně strávit s člověkem, který se objevil jako na zavolanou a přesto tak nečekaně, až mi nad tím zůstává rozum stát.

Můj rok 2015 byl plný zvratů, pláče a únavy. Byl ale taky plný smíchu, něhy a vděčnosti. Z toho vyvozuji, že můj již loňský rok byl naplněný. Kéž je i ten další...

Most, po kterém přejdu

Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.

 

"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."

Sedm

Už zbývá jen posledních sedm dní. Už jen sedmkrát se vyspím a potom ráno vstanu o něco dřív, než jsem byla zvyklá doteď, protože na Flóru to mám dál. Nasnídám se doma, protože nevím, jestli budu moct snídat v práci. Ještě pečlivěji si vyberu to, co si obleču, protože první dojem je důležitý. Pomazlím se s kocourem a pak vyrazím vstříc novým zkušenostem, novým kolegům, novým starostem a (doufám, že hlavně) novým radostem. Vyměním švýcarskou firemní kulturu za tu americkou. Vyměním svou malou milou kancelář výrobní firmy, ve které jsem „bydlela“ téměř tři roky za open space v business centru. Nevím, jaké to bude. Poslední dva měsíce jsem si bránila právo na to, aby to byla změna k lepšímu. Ale opravdu nevím. Jen doufám. Protože bez naděje v lepší příští dny bych se nepohnula z místa. Neudělala bych krok dopředu a nepřistoupila na to riziko. Strach může být větší než touha, ale nikdy by neměl být větší než odvaha. Třeba si spálím prsty a třeba toho budu litovat. Taky je ale velká pravděpodobnost, že budu spokojená. Víc, než jsem byla teď. A s vírou ve spokojenost a lepší dny se do toho všeho pouštím. Budu bohatší, ať už to vyjde nebo ne. O zkušenosti, o lidské příběhy, o vědomí, že jsem se nebála a šla do toho. Co si můžu přát víc?

Jak jsem hrála bowling s Taťánou a Ondrou

V sobotu jsem hrála bowling. Naprosto normální aktivita pro čas strávený s přáteli, tenhle byl ale dost jiný. Skupinu lidí, se kterými jsem jej hrála, spojovala společná aktivita: čas trávený 1x týdně s přiděleným seniorem, který o takový druh pozornosti stojí. Vyslechla jsem si spoustu různých příběhů různě starých lidí a měla radost z toho, že vidím pár známých tváří, se kterými jsem kurzem prošla zároveň.

 

Proč se o tom ale zmiňuju... Bowling pořádala sama původkyně celého projektu, Taťána Kuchařová. Ve spojení s Ondrou pro mě vždycky tvořili jeden z nejzajímavějších párů českého showbyznysu: ona krásná a konec konců i docela schopná, on skvělý hudebník (NAVÍC dlouhou dobu pracuje s Horáčkem, což z něj dělá v mých očích hudebníka s velkým H). Jenže... nějak jsem očekávala asi víc. Knedlík v krku a nervozita nastala samozřejmě hned, když jsem vešla do herny. S Táňou se tak nějak počítalo, s Ondřejem už ne, což způsobilo moje trapné vykání a jejich tykání hned při představování, následné rozpaky a můj červený obličej (Mary z Downtonu by v takové chvíli řekla s chladným výrazem jí vlastním: "Don't make me blush."). No a pak navázání ostatních na rozhovor, který vedli před mým příchodem. Skončila jsem u stolu vedle O. a čekala, co bude. A právě v tu chvíli to přišlo. Poslouchala jsem jeho rádoby strašně cool&trendy názory a prohlížela si ho ze vzdálenosti bližší, než jsem si myslela, že se mi kdy poštěstí, a hlavou mi problesklo jediné: není ani tak hezký, ani tak chytrý.

 

A tak vám nevím. Od soboty nad tím přemýšlím a říkám si, jestli je to takhle se všemi herci, zpěváky, spisovateli a já nevím kým vším. Tihle lidé jsou ikonami našeho národa, mají být naší inspirací, jsou neustále propíráni Blesky, Aha, Světem hvězd a Na kafičkem (díky, paní Procházková, že jste mě uvedla do tohoto světa a každý týden mě seznamujete se vším podstatným) a nevědomky si je pouštíme do svých myslí jako vzory chování, které je normální. Nakonec pak ale zjistíme, že jsme od nich očekávali mnohem víc. Oni za to, chudáci, možná ani nemůžou. Ve svých hlavách si je přetváříme a modelujeme jako plastelínu místo toho, abychom se soustředili na mnohem zajímavější lidi, kteří jsou kolem nás a té pozornosti si zaslouží ještě víc, navzdory tomu, že o nich nikdy nikde nepsali.

Father-daughters time

Tisíc stupňů ve stínu. Jízda Elefantem, který měl být rychlíkem a za který jsme dali nekřesťanské peníze. Tátův puchýř na patě a rozapadající se boty. Amálčina kabelka úplně k ničemu. Pistáciová zmrzlina nesrovnatelná s tou včerejší z Újezdu. Růžová zahrada, altán bez laviček, rybník bez vody. Hranolky s tatarkou jako předkrm, po návratu nálet na tetinu kuchyni, roštěnou, okurky z Moravy a koláč z Globusu.

 

Singer

Dostala jsem šicí stroj.

 

 Už je to nějaká doba, co jsem poprvé četla facebookový status mojí mladší sestry, který hlásal do světa, že je nejspíš výjimečnou dcerou, protože ji táta obdaroval novým Singerem. Tehdy jsem se zasmála a pak s respektem pozorovala bílou mašinu na jejím stole v našem home town. Zkusit to na něm jsem se ale už tehdy neodvažovala. Nejspíš jsem tušila, že se tomu dá snadno podlehnout.

 

Troufám si tvrdit, že mnoho druhů ručních prací je mi blízkých - šití pro mě ale zůstávalo velkou neznámou. Když jsem zpod stromečku vytáhla tu velkou krabici a rozbalila ji, zachvátil mě úžas. Přesně tohle byl typ dárku, po kterém člověk touží, ale vlastně vůbec nečeká. Nejdřív jsem nevěděla, co s ním. Co se šije v době, ve které se nevyplatí šít si vlastní oblečení? Pak jsem si ale uvědomila, že už dlouho schovávám látku pro obal na knížku, který jsem se chystala už dlouho ušít (samozřejmě v ruce). A tak jsem začala...

 

No, začala je silné slovo. Naštěstí někdo začal místo mě. Skutečnost, že nečtu návody a že jsem neměla nervy přijít na to, jak vůbec navléknout nitě, vypovídá dost o absenci trpělivosti v mojí povaze. První kousek vyšel spíše náhodou než proto, že bych opravdu věděla, co dělám. Teď mám ale dostatek času šít, a tak mám konečně od Vánoc pocit, že jsem se s tím strojem sblížila. A po menší krizi v minulém týdnu cítím, že mezi mojí nohou a šlapadlem vzniká harmonický vztah, který dal v posledních dnech vzniknout dalším obalům na knížky, povlakům na polštáře a kuchyňské zástěrce.

 

Nicméně přes značný pokrok vím i nadále, že můj respekt před tímto strojem je stále velký, což ovšem kupodivuju kvituju, protože s respektem obecně mívám problém. Díky šití si uvědomuju, že ne všechno se můžu naučit na lusknutí prstů. Vím, že se musím pekelně soustředit a že pěkný výsledek nedostanu zadarmo. Že musím být hodně trpělivá a smířit se s tím, že dost času strávím neužitečným páráním. O to je pak ale hezčí položit ten obyčejný ikeácký polštář na křeslo a dívat se, jak se stal výjimečným jen díky dvěma hodinám mého času a pečlivě vybrané látce.

Eat, pray, love

"Pořád vzpomínám na jednu poučku své guru ohledně štěstí. Říká, že lidé mají obecně tendenci považovat štěstí za nějakou náhodu, která se objeví a sestoupí na vás jako pěkné počasí. Ale tak štěstí nefunguje. Štěstí je důsledkem osobní snahy. Bojujete o ně, usilujete o ně, trváte na něm a někdy dokonce i cestujete kolem světa, abyste je našli. Musíte se neoblomně účastnit projevů vlastního blaha. A jakmile dosáhnete stavu štěstí, nikdy nesmíte přestat dbát o jeho uchování. Musíte projevovat mohutné úsilí a neustále mu plavat v ústrety. Pokud se zastavíte, ztratíte svou niternou spokojenost. Je snadné se modlit, když strádáte, ale pokračovat v modlitbách i v situaci, kdy se krize přehnala, je obdobou stvrzujícího procesu, kterým své duši pomáháte, aby se přidržela dosažených met."

Elizabeth Gilbert: Eat, pray, love

 

Stejně jako se Elizabeth rozhodla hledat sama sebe a najít způsob, jak být šťastná, i já se vydala na podobnou cestu. Donutily mě k tomu jiné okolnosti a zvolila jsem jiné způsoby (přece jen si nemůžu dovolit rok nepracovat a strávit jej objížděním zeměkoule). Jak to píše Bára Šťastná: "Každý den v podmínkách všedního života testuji nejrůznější způsoby, jak být šťastnější." Za těch pár týdnů jsem přišla na následující:

• Miluju číst si na balkoně s čerstvou kávou a všemi těmi venkovními zvuky okolo.
• Rozveselí mě čerstvé květiny na stole a v okamžiku, kdy je kupuji, se snažím nemyslet na to, že za pár dní zvadnou.
• Uklidňuje mě cesta vlakem a ta představa, že mám čtyři hodiny na seriály, dobré filmy nebo knížky.
• Baví mě procházet Ikeou a představovat si, co by mohlo být součástí mého domova.
• Chybí mi kotě, a tak jsem se jala sehnat nového miláčka.
• Šťastnou mě dělá trávit čas s mojí rodinou.
• Potřebuju a naplňuje mě dělat radost (jakýmikoli způsoby) druhým lidem, které  mám ráda.
• Často chodit na procházky.
• Péct a vařit pro někoho, komu chutná.

 

Májové kočky

Tak jsem se konečně dočkala a přišla na řadu. Zvědavost a očekávání se stupňovalo s každým přibývajícím dnem od loňského října. A včera to bylo poprvé.
 

Poprvé, co jsem zazvonila na dvěře paní P. a čekala, jestli mi přijde otevřít nebo jestli kvůli jejím nedoslýchajícím uším budu muset zvonit znovu a déle. Poprvé, co jsme spolu vyrazily do Billy na nákup a já mohla vidět svět z úplně jiné perspektivy a prožít situace, které jsem si dříve neuměla ani představit. Nechápavě jsem se dívala do tváří lidí, pro které jsme my dvě byly atrakcí: dvě ženy jdoucí rychlostí 300m za hodinu s věkovým rozdílem 65 let. V těch prvních dvou hodinách jsem se učila, jak jí být pomocí, aniž bych ji uváděla do rozpaků, rozpoznat, co jí dělá problém (třeba rozevřít igelitový sáček), a naučit se, co má ráda.
 

Když mi popisovala, jak vaří, dokázala tak rozehrát moji chuťovou fantazii, že jsem se olizovala jen při jejím popisu. Nikdy jsem si v obchodě nestihla prohlídnout tolik potravin jako včera, protože ho většinou proletím mnohonásobnou rychlostí. My jsme ale za tu dobu stihly probrat její pobyt v nemocnici, problém s vypadáváním vlasů (ten sdílíme) a absenci vlastenectví v dnešní době. Začala jsem se rozplývat, když mi řekla, že si bude muset znovu přečíst F.L.Věka a že si příště musím prohlédnout její knihovnu. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že na tom, jak na nás vypadají kalhoty a jestli nemáme velký zadek, nám záleží v jakémkoli věku. Vyprávěla mi, co všechno prožila a co už prožít nestihne. Já jí vyprávěla, co bych prožít chtěla a v co doufám. Vyprávěla mi o svých květnových narozeninách a pak jsme se společně smály tomu, že jsme májové kočky.
 

Učí mě vnímat tuhle věkovou skupinu lidí jinak, než jsem to uměla doteď. Už vím, že pokud mi někdo jako ona vjede vozíkem na nohu, nemusí to být proto, že má špatný den. Jen už ten vozík nedokáže ovládat tak jako ve třiceti. Obdivuju a závidím jí její klid a smířenost s tím, jaké věci jsou. Takže když došlo na děkování za společně strávený čas, já té vděčnosti cítila určitě víc.

 

Z úst paní P.:

• "Vařit pro jednoho je peklo."
• "Už přes 60 let se kamarádím s dvěma sestrami a ty se jmenujou Marta a Marie."
• "Dvě kolečka kvalitního uheráku jsou lepší než celá štangle salámu."

Partik Hartl: Malý pražský erotikon

Moc šancí jsem tomu nedávala. Jenže je to tak neuvěřitelně čtivé, že jsem do toho vlítla a po třech dnech už skoro končím. Po všech těch Viewezích, Milencích lady Chatterleyové a Padesáti odstínech šedi by si člověk řekl, že už ho nic nepřekvapí. Moje překvapení bylo ale dnes tak velké, že mě musel vyhodit z metra na konečné člověk, který procházel vagóny a kontroloval, jestli se tam někdo neskrývá. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem seděla s očima otevřenýma v úžasu a dlaní jsem si zakrývala otevřenou pusu. Pohled to musel být asi dost komický.

A tak po prvních rozpacích ohledně této knížky překypující erotikou jsem zjistila, že ji budu muset zařadit mezi ty, kterým se nečekaně podařilo vyvolat ve mně notnou dávku emocí. Překvapení, pobavení, radost, zvědavost. Rozběhly mou fantazii na plné obrátky. Nakonec jsem ale zjistila, že tím hlavním tématem není erotická stránka lidkých vztahů, ale neustálá potřeba být zamilovaný. Mít někoho, ke komu můžou směřovat naše ideály, naše láska a naše touha. Být s tím člověkem stejně šťastný po dvaceti letech jako v okamžik prvního setkání. Patrik Hartl nabízí trochu jiný pohled do oken pražských bytů a do srdcí jejich obyvatel.

 

Zkuste to. Třeba vás to nepohorší a bude bavit stejně jako mě.