neděle 23. srpna 2015

Jak jsem si koupila boty

 
Vždycky jsem svým způsobem obdivovala Carrie ze Sexu ve městě. Ten seriál jsem nikdy nesledovala, viděla jsem pouze filmy a jestli mě něco uchvátilo, pak to bylo jejich oblečení, nikoli osa příběhu nebo hodnotové nastavení některých hrdinek. Ale zpátky ke Carrie: ten důvod, proč ji obdivuju, je prostý - dokáže být středem pozornosti tak, že jiné ženy jen závistivě koukají (v lepším případě), případně ji mezi sebou začnou pomlouvat pro její výstřednost (v případě horším). Vždycky mi připadalo, že na to, abych nosila oblečení nebo boty jako ona, nejsem dostatečně sebevědomá, hezká, jistá, nemám dostatečně dobrou postavu nebo dostatečně dobrý vkus. Proto jsem se vždy oblékala průměrně. Hezky, dle příležitosti, ale nevýrazně.

Když jsem ale naposledy procházela obchoďákem, řekla jsem si, že je na čase to změnit. Určitě víte, že se říká, že žena často po velké změně v životě změní barvu vlasů. Já mám vlasy pořád stejné, ale rozhodla jsem se změnit boty. Na tu myšlenku mě přivedl jeden můj kamarád, se kterým jsem vedela dlooooouhou diskuzi na téma dámských bot. Dozvěděla jsem se tolik, že jsem až žasla (ladies, věřte mi, žasly byste taky). A tak prvním mým krokem v této oblasti byly obyčejné černé lodičky. Pro jednou jsem odsunula na druhou kolej otázku pohodlnosti a na tu první se dostal jejich vzhled. Když jsem zjistila, že jejich vysoký a tenký podpatek moje noha snese, volba byla na světě. Tím to ale neskončilo.

Tím důvodem, proč jsem se vůbec rozhodla se o svém nákupu zmínit, byly boty jiné. Vážení a milí, já, která nemusím výstřednosti v oblékání, já, která jsem si za poslední rok lodičky nekoupila ani jedny, a já, která jsem začala dávat přednost neutrálním barvám, jsem si koupila rudě červené lakované lodičky. Dnes jsem je měla poprvé na sobě a po opravdu dlouhé době jsem na sobě cítila závistivé pohledy žen a zvědavé pohledy mužů. Ani jedno mi nebylo extra příjemné, nicméně je to cena za to, že jsem se cítila neskutečně žensky. Kamarádčin pohled mluvil za vše a její slova: "Ty boty tě proměnily," pro mě byly potvrzením toho, že na botech záleží a že boty můžou změnit celý váš vzhled i to, jak působíte. Vím, že je nebudu nosit často (což jsem věděla už ve chvíli, kdy jsem si rozmýšlela, jestli je za tu pekelně vysokou cenu vůbec kupovat), ale když si je vezmu, bude to pro speciální okmažik a ta rudá mu dá speciální význam.
 
Každá žena by se alespoň občas měla cítit jako Carrie. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli muži, pro kterého si je obouvá. Nakonec příliš často to stejně nejde, už jen proto, že oslavujete okamžik, kdy si je po celém dni sundáte a velebíte papuče pro jejich plochost a měkkost.

úterý 11. srpna 2015

Co mi Tracy dal a vzal

Bydlíme pod jednou střechou bez mála tři měsíce: můj malý zrzaveček a já. Čekala jsem, že bude stejný jako moje první kočičí láska, ale dost jsem se zmýlila. Prvních pár týdnů jsme dost bojovali a vytyčovali si každý své hranice. Děláme to doteď, jen už z toho nejsem tak zoufalá. Neumím si představit, jak to dělají matky, které samy vychovávají dítě. Já byla hotová z malého kocourka. Zažila jsem chvíle čirého zoufalství, když mě co hodinu budil svým mňoukáním a kousáním do nosu. Nebo když se pravidelně každý den počůrával do postele. Nebo když neuměl jíst kočičí jídlo a já ho musela krmit sunarem, protože byl tak maličký. Dneska už vím, co mu udělá radost a čím ho nejúčinněji potrestám. A prožívám chvíle čirého štěstí, když spolu jdeme v noci spát a on mi s vrněním usíná ve vlasech.
 
Tenhle malý chlupatý miláček je plný rozporů. Dal mi pocit, že nejsem samotná, zároveň však strach z toho, co dělat, když už na jeho výchovu nemám nervy. Ukázal mi, jak hebounce mě umí pohladit a jak bolestivě umí kousnout. Vyžaduje maximální pozornost, když se mi to nejméně hodí (třeba ráno, když se chystám do práce), zároveň jsou dny, kdy o něm hodiny nevím. Zbavil mě nadějí, že ho odnaučím lézt na stůl, a umožnil mi věřit v to, že žít sám nemusí znamenat být osamělý.

Tak tady spolu bydlíme. Můj malý tygr Tracy a já. A je to čím dále lepší.