Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.
"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."
Jednou z věcí, ke kterým mám co se týče Prahy ambivalentní vztah, jsou turisté. Když spěchám, vadí mi jejich zmatenost v metru. Když se chci procházet, vadí mi, že jich je všude tolik a že vlastně nikde nemůžu být tak nějak víc sama. Ale pak jsou situace, kdy mi dokážou den zpříjemnit natolik, že si vzpomínku na ně odnáším i domů.
Dneska byli dohromady tři. Jeden mladý muž a dvě dívky okolo dvaceti.
Toho prvního jsem potkala hned ráno. Zastavil mě a ptal se na cestu - což je mimochodem podle mě nejčastější způsob, proč vůbec s cizinci komunikovat. Ptal se na ulici, která rozhodně nepatří mezi jedny z nejznámějších, ale já ji znala díky tomu, že v ní sídlí jedna z mých oblíbených poboček městské knihovny. Skutečnost, že jsem mu dokázala poradit, mě v tomto případě potěšila především proto, že mi najednou připadalo, že pokud umím poradit, kudy jít do vytouženého cíle, pak to znamená, že už jsem právoplatným obyvatelem města. Najednou zmizela taková ta rozpolcenost a já věděla, že už jsem víc Pražanka než Kopřivničanka (Moravankou ale zůstanu napořád).
Ty dvě dívky mě zastavily na Staroměstské ze stejného důvodu. A protože jsme měly stejnou cestu, docela dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že více než měsíc plánují cestovat po Evropě, že Praha je pro ně "awsome" a "completely different" a všechno je tu strašně levné. Tyhle indicie mě dovedly k otázce a následné odpovědi, která mě příliš nepřekvapila: jsou z New Yorku. Nechápaly, jak někde může být pivo levnější než voda a jak funguje systém tramvají. Za těch pár minut s nimi mi poskočilo srdíčko radostí, protože jsem si uvědomila, že po x letech postupného studia angličtiny, po x měsících stravených v blízké spolupráci s cizincem a x situacích, kdy jsem odmítala ze studu anglicky vůbec promluvit, se to zlomilo. Najednou mi nezáleželo na tom, kdo v tramvaji poslouchá. Důležité bylo to, že mi ty dvě přišly zajímavé a chtěla jsem se toho o nich dozvědět co nejvíc.
Přesně tohle jsou pro mě ty okamžiky motivující pro studium jazyka. Když zjistíte, že vám k něčemu je. Když v něm chcete být lepší. Když chcete dokázat vtipkovat stejně lehce jako můj učitel Jerry ze Seattlu. Když chcete umět popsat cestu bez jediného zádrhele.
Moc šancí jsem tomu nedávala. Jenže je to tak neuvěřitelně čtivé, že jsem do toho vlítla a po třech dnech už skoro končím. Po všech těch Viewezích, Milencích lady Chatterleyové a Padesáti odstínech šedi by si člověk řekl, že už ho nic nepřekvapí. Moje překvapení bylo ale dnes tak velké, že mě musel vyhodit z metra na konečné člověk, který procházel vagóny a kontroloval, jestli se tam někdo neskrývá. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem seděla s očima otevřenýma v úžasu a dlaní jsem si zakrývala otevřenou pusu. Pohled to musel být asi dost komický.
A tak po prvních rozpacích ohledně této knížky překypující erotikou jsem zjistila, že ji budu muset zařadit mezi ty, kterým se nečekaně podařilo vyvolat ve mně notnou dávku emocí. Překvapení, pobavení, radost, zvědavost. Rozběhly mou fantazii na plné obrátky. Nakonec jsem ale zjistila, že tím hlavním tématem není erotická stránka lidkých vztahů, ale neustálá potřeba být zamilovaný. Mít někoho, ke komu můžou směřovat naše ideály, naše láska a naše touha. Být s tím člověkem stejně šťastný po dvaceti letech jako v okamžik prvního setkání. Patrik Hartl nabízí trochu jiný pohled do oken pražských bytů a do srdcí jejich obyvatel.
Zkuste to. Třeba vás to nepohorší a bude bavit stejně jako mě.
Moje oblíbená bloggerka Bára Šťastná využila možnost zeptat se svých čtenářů, čeho se v životě bojí. Šlo jí především o drobnosti, se kterými se stkáváme dnes a denně každý z nás, a z nějakého důvodu nám právě tyto maličkosti nahánějí hrůzu. Průzkum se setkal s poměrně velkým ohlasem, všechny zatím nashromážděné odpovědi najdete zde: http://stastnyblog.cz/odvaha/
A protože jsem zjistila, že spousta z těchto strachů je sdílená, vyjmenuji některé, které se tam objevily, a přidám svoje. K čemu tedy potřebujeme odvahu?
Když čelím nějakému problému, tak si připustit, že to může dopadnout dobře, věřit tomu a celou dobu se nebát, že se to nevyplní a já pak budu jen čelit zklamání.
Vykašlat se na to, co si o mě myslí ostatní (a teď nemyslím přátele a rodinu), ale ty cizí lidi, ke kterým třeba nemám zas tak blízko, ale přesto mě trápí, co by si asi pomysleli.
Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veči, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohati. I když to trochu bolí.
Zavolat mámě.
Zastat se někoho, kdo se přizná, že chodí k psychoterapeutovi, i když se na něj ostatní dívají jako na blázna.
Být dobrým přítelem člověku, který se mi líbí, a přát mu štěstí, i když to znamená, že nebude se mnou.
Říct svým dotěrným a zvědavým kolegyním, že se o něčem opravdu nechci bavit, místo toho, abych se vykrucovala.
Přiznat si, že potřebuju něčí pomoct.
Podívat se do zrcadla a dívat se nejen NA člověka, ale i DO člověka, kterým jsem.
Přiznat si, že jsem něco fakt nezvládla, a poučit se z toho.
Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.
Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.
Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".
Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.
"Jsem jenom jeden, ale jsem. Nemohu udělat všechno, ale něco udělat mohu. A protože nemůžu udělat všechno, neodmítnu udělat to, co udělat můžu."
Edward Everett Hale
Možná to taky znáte... Něco vás zaujme. Máte chuť to udělat. Ale nezaujalo vás to natolik, abyste se do toho v tu danou chvíli pustili. V hlavě vám to však nadále zůstává, třeba jen někde skryté a zasunuté ke kraji a dozadu, ale máte to tam. Jen to čeká na svůj okamžik, aby vám to vzalo dech.
A pak to přijde. Impuls, který vám to znovu připomene, s mnohem větší silou než kdy dřív.
Jedním z těch vždy odsouvaných mých vlastních projektů byl Bangla Kids. Slyšela jsem o něm x krát, ale teprve teď ten čas dozrál a sešlo se tolik okolností, které už mě nemohly nechat chladnou: moje sestra na měsíc v Bangladéši a naše pravidelné sobotní skypování o tom, co viděla a zažila (mimo jiné i návštěva slumové školy). Evino povídání o projektu BK a její vlastní účast. Článek na idnes.cz, který byl prvním potvrzením toho, že je to možná dobrá cesta. Další přemýšlení a utvrzování se navzájem. První informační mail koordinátorce projektu. A naposledy dokument z Fresh Film Festivalu ve Světozoru s názvem Whore's Glory. Tento týden nám přijde k podpisu smlouva.
Holčička se jmenuje Pritha a je jí deset let. Má ještě jednu sestru a rodiče nevydělávají tolik, aby jim oběma mohli zajistit vzdělání. Náš příspěvek bude 550,-Kč měsíčně. Co si za to koupím u nás? 2 meny v mekáči, jeden svetr v Orsay nebo H&M, dva lístky do kiny. ADRA jí za stejnou částku koupí školní uniformu, zajistí jídlo 3x denně, bydlení na internáte, školní pomůcky a lékařskou péči.
Vybrali jsme si holčičku, protože ty mají bez vzdělání mnohem menší šanci na relativně slušný život. Ve filmu Whore's Glory to jedna z nich vyjádřila přesně: Isn't there any other path? Možná je a možná je jich víc. A já doufám, že jednou z nich je třeba i ta naše.
Pokud se chcete to něčeho takového zapojit, více informací najdete zde:
Už za pár hodin se noc přehoupne do mého narozeninového dne. Mám k narozeninám zvláštní vztah. Nesnáším, když mi někdo třese rukou a přeje všechno nejlepší - neupřímně a chladně. Miluju číst si blahopřání a rozbalovat dárky, ale nejradši bych to dělala v soukromí, kdy se můžu sama ve svém srdci radovat. Miluju květiny, objetí a nesnáším, když jsem na svoje narozeniny sama. Co na nich mám nejméně ráda je depka, která mě každoročně od mých 20. narozenin stíhá. A tak jsem dneska přemýšlela, jestli mě i zítra jedna dlouhá a táhlá čeká...
Po cestě do práce a z práce jsem si zvykla poslouchat rádio Impuls. Mám ráda jejich tradiční pořady - i když někdy nejsou vysoce intelektuální, dost často mě rozesmějí a o to přece taky jde. Doma jsem většinou mezi 18. a 19.hodinou, takže jsem doposud nikdy neměla šanci slyšet jejich pořad "Písničky mého života", ve kterém vždy nějaký člověk vybírá písničky, které jej v jeho životě ovlivnily, a komentuje je. Dneska jsem ho stihla poprvé. Tím, kdo vybíral, byla jedna kolegyně všech těch hlasatelů, která má na starosti zprávy. Podle barvy a tónu hlasu žena kolem 30-35 let, milá a veselá. Po Mikrokosmu od Kryštofa přišla pauza, ve které mohla oznámit, co se bude hrát a proč. Začala asi takhle: "Tuhle písničku rádio Impuls moc často nehraje, je od Vypsané fixy a rozhodla jsem se ji sem zařadit, protože ji miloval můj muž, který před pěti lety zemřel při tragické autonehodě. A protože Toník patřil k mému životu, rozhodla jsem se ji věnovat právě jemu, protože doufám, že se na nás zvrchu dívá a mě i Bětku hlídá. A je taky pro všechny, kdo měli rádi jeho nakažlivý smích a humor." Tenhle kratičký vstup mě zamrazil a zastavil (v myšlenkách, v jízdě jsem pokračovala).
Moje narozeninové depky většinou pramení z pocitu, že jsem za ten předchozí rok nic nedokázala. Její příběh mi ale ukázal pravý opak a já jsem najednou byla schopná vidět svůj 24.rok ve všech barvách.
Co mi přineslo období mezi 6.květnem 2013 a 5.květnem 2014?
Podařilo se mi zvláštním způsobem znovuobnovit můj vztah s bráchou. Dlouho jsem s ním nic nedělala a nakonec jsem zjistila, že stačilo tak málo.
Prohloubila jsem vztah s jedinou spřízněnou duší, která mi zůstala, i když už nás nespojuje škola ani společné předměty nebo zkoušky.
Uzavřely se za mnou brány Pedagogické fakulty a já před nimi stála s diplomem v ruce.
Uvědomila jsem si, že největší klišé bývají zároveň nejhlubšími pravdami.
Na vlastní kůži jsem zjistila, jakou hodnotu má lidský život a jak rychle je možné jej zničit.
Zjistila jsem, že činy, slova a city by měly být v jednotě.
Potkala jsem úžasného člověka, který toho ve mně spoustu změnil, zlomil a
narovnal. Naučil mě spoustu nového o práci, rodině, životě, vztazích a
partnerství.
Po tom všem, nad čím jsem dnes při poslouchání Čtyř sluncí přemýšlela, si troufám říct, že by zítřejší den mohl být i docela klidný, možná snad optimistický...
"Je strašné, jak člověk může být příšerně osamělý," říká Simon James, hlavní postava Dvojníka. Film o samotě, potřebě k někomu patřit, o smrti a o životě. Každý z nás chce být viditelný, alespoň pro někoho, někdy stačí jen jedna osoba. Každý z nás chce být výjimečný. Věřím v nahraditelnost na pracovních místech a v nahraditelnost ve funkcích. Věřím, že jako kamarádi umíme být nahraditelní. Ale jako přátelé? Jako partneři? Každý člověk by měl být alespoň pro jednoho jediného člověka na světě nenahraditelný. Tak, že když nakonec dojde k tomu, že z našich životů zmizí, zůstane po něm místo v srdci, které vždycky bude bolavým připomenutím, že kdysi existoval někdo, kdo dával našemu životu smysl. Ne třeba větší, než nám dává nyní někdo jiný. Ale takový smysl, který v té chvíli nikdo jiný dát nemohl.
Chtěla bych mít devět životů, už třeba jen proto, abych mohla žít na mnoha místech. Protože - stejně jako kočka - se vážu na místa. No posuďte sami: nestálo by za to vyzkoušet si život třeba v těchto končinách?
Ve skutečnosti se ale možná vážu na lidi, kteří na těch místech žijí.:)
Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.
Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".
O takových filmech jsem vám schopná říct, že jsem jimi nadšená i že mě naprosto vytáčí. Neskončil dobře, i když vlastně dobře skončil. Poslední tři minuty filmu způsobily, že jsem měla dobrou náladu pak celý další den. A vždycky, když si na ně vzpomenu, musím se usmát.
Tom mi přišel jako neuvěřitelný chudák, Summer jako mrcha. Jenže tenhle film není černobílý, s čímž se moje duše (mozek, srdce, cokoliv...) potýká vždy trochu neohrabaně. Nakonec jsem musela přiznat, že Summer chápu: chápu to, že i když ve vás hlodá přesvědčení, že někomu nemůžete nabídnout trvalý vztah a slib stálosti, jednoho dne se takový člověk přece jen objeví. A když to nešlo u někoho, kdo vás hluboce miloval, půjde to u někoho jiného, koho budete hluboce milovat i vy. Trochu složité, já vím.:)
Nicméně, film je skvělý. Bavil mě po celých svých 91 minut - má skvělý soundtrack, originální zpracování a hlavně: je pravdivý. Takže pokud nevíte, co dělat dnes večer, může být 500 dní se Summer tou pravou volbou.
PS: Oceňuji i vtipný a dvojznačný název v angličtině.:)
Mám ráda cesty vlakem. Nejen proto, že toho vždycky hodně přečtu, ale taky proto, že sem tam potkám zajímavé lidi. Dneska si ke mně přisedla zajímavá trojice: jeden manželský pár (tak kolem 40) a jejich známá - ta mohla mít tak kolem 28. Nejdříve jsem byla otrávená: pokud se lidi v jednom kupé znají, pro mne to vždy znamená, že klidu na čtení moc mít nebudu. Po čase se ale můj názor změnil.
Za čtyři hodiny společné jízdy se toho o druhých lidech poměrně hodně dozvíte. Z "28" vypadlo, že dělá sociální pracovnici v dětském domově. Vyprávěla o tom, jaké problémy řeší, jaké jsou děti, které má na starosti. Už jen z toho, jak o nich mluvila, šlo poznat, že je má skutečně ráda. Mluvila o nich jako o "jejích děckách". No a podle toho, co říkala, to s nimi není zrovna extra jednoduché, přestože (podle jejích slov) tam mají ve srovnání s jinými domovy ještě "hotová zlatíčka". Nemohla jsem tomu dost dobře uvěřit, zvlášť poté, když vyprávěla, jak za ní v průběhu minulého roku přišly čtyři těhotné holky, kterým nebylo ještě ani 18.
A ti manželé? Dlouho vyprávěli o jakémsi "koníkovi" - pochopila jsem z toho, že jde o nějaký ozdravný pobyt pro děti u moře. Oni dva jezdí každý rok místo své vlastní dovolené na tyto pobyty, aby hlídali jejich nezletilé účastníky. Ani jejich příhody nebyly extra růžové: asi tak, jak můžou být růžoví sedmnáctiletí kluci, kteří si rádi zakouří a napijou se.
To, co mě zarazilo, byl fakt, že dneska vůbec ještě existují takoví lidé. Lidé, kteří mají opravdový zájem o druhé (děti), mají je rádi, záleží jim na nich a jsou schopni nejen o tom mluvit, ale taky něco udělat. Říkala jsem si, že dneska jsou lidé ochotnější dát peníze, než věnovat svůj vlastní čas a energii pro dobrou věc. Schválně: kolik znáte lidí, kteří by místo dovolené, kde si odpočinou od celoroční práce, jeli hlídat bandu puberťáků, u kterých nikdy nevíte, co vyvedou? Kolik sociálních pracovnic si dneska radši hřeje zadek za přepážkou, než aby skutečně ovlivňovaly životy dětí? Neříkám to proto, abych odsuzovala. Spíš jen mě samotnou překvapilo, že tihle lidé mají něco, na co já se nejspíš nikdy nezmůžu. Mám spoustu kamarádek, které řeknou, že by chtěly pracovat s lidmi a i já sama bych to řekla, kdyby se mě někdo zeptal. Ale dneska mi došlo, že je práce s lidmi a práce s lidmi. Asi to není o tom, kdo z nás je lepší. Jen je to o tom, kdo z nás má k čemu a jaký dar a jestli je ochotný jej využívat. Nicméně před lidmi, se kterými jsem dneska jela vlakem, jsem pocítila velký respekt a uznání (i když jsem je viděla poprvé a naposledy, i když byla jedna z těch dvou žen strašlivě nalíčená a i když mě celou dobu rušili ve čtení).
„Do stojatých vod předvolební kampaně spadl meteorit a udělal na hladině pořádné kruhy. Video Přemluv bábu lehce pankáčským způsobem vyzývající mladé lidi, aby se zajímali o blížící se volby, vybudilo politiky zprava i zleva k pobouřeným komentářům …“ Tato věta se objevila na stránkách týdeníku Respekt a uváděla článek, který se jako mnoho jiných v posledních čtrnácti dnech zabýval rozporuplným klipem. Video Přemluv bábu vyvolalo obrovské ohlasy – takové, jaké nikdo nečekal. Na jedné straně odpor, na druhé nadšení. V člověku, který jej vidí bez jakýchkoli dodatečných a vysvětlujících informací, se může bouřit plno názorů. Jak se v nich vyznat? A jak si na věc udělat svůj názor. Pojďme se podívat na argumenty obou protikladných stran, které kvůli klipu vznikly…
Lidé, kteří stáli na té negativně kritizující straně, měli logické a pravdivé argumenty i otázky (jako např. hlasatelka Českého rozhlasu, která si do svého pořadu pozvala herce Jiřího Mádla): Jak herci spolu s režisérem přišli na to, že lidé, kteří volí levicové strany, žijí především na venkově? A proč by to měli být především staří lidé? Jak došli k tomu, že staří lidé mají selektivní paměť? Proč v klipu vyzdvihují nevýhody levicových stran, když přece ani pravicové strany nemají v rukávu jen příjemná opatření? Truong Thu Thuy, studentka Gymnázia Jana Nerudy v Praze, se při rozhovoru s redaktorem Respektu vyjádřila o klipu následovně: „…první věc, která mě hodně zarazila, byla ta neúcta ke starším lidem. Mladším studentům z naší školy se to líbí. Prý konečně někdo řekl něco jasného proti levici a konečně se mladá krev trochu angažuje. Těm starším se to většinou nelíbí, je to urážlivé… Napadlo mě, že je to recese, ale i tak mi to přijde přemrštěné. (…) Ten vtip s Milanem Kunderou je vyloženě špatný.“ Je třeba přiznat, že herci v klipu si servítky rozhodně neberou: místo sprostého slova se ozve dlouhé pípnutí, místo Milady Horákové se objeví fotka Rity Heyworthové a to ještě zdaleka není to nejhorší, proti čemu se lidé ohrazují (viz narážka právě na Milana Kunderu).
Existují však výpovědi obou herců, kteří v klipu vystupují a kteří byli nuceni reagovat na humbuk, jenž byl klipem způsoben. Tyto výpovědi nám můžou poskytnout na klip jiný pohled: zajímavější, obohacený o podstatné informace a vysvětlující záměr a účel klipu. „Letargie mladých je obrovská… Proto jsme chtěli zadlužování státu podat jako jejich problém, který budou muset oni řešit. Podpora pravice, která se v tomto ohledu chová na rozdíl od levice zodpovědně, byl až odvozený bod. Ten první byl hlavně vytrhnout mladé z apatie a upozornit je, že jejich hlas změnu může přinést.“ (Jiří Mádl) Ano, jazyk není vytříbený. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že v klipu vystupují mladí oblíbení herci a jazyk, který používají, odpovídá generačnímu kódu dnešních teenagerů (nebo alespoň těch nejmladších letošních voličů).
Studentka Truong přiznala, že mladým lidem se líbí, že se někdo z jejich vrstevníků konečně angažuje. Denisa Kasl Kollmannová z FSV UK potvrzuje, že to je poprvé od revoluce, kdy se mladá generace nebojí nahlas projevit svůj názor. A herečka Marta Issová? Ta dodává, že nejdůležitější pro ni bylo vytržení sebe sama z apatie. Překonala strach veřejně vyslovit svůj názor a obavu z toho, že vyvolá odpor.
V médiích, která se dle mého názoru videoklipu věnovala poměrně dost, se objevovaly především tyto argumenty, které podávaly prezentaci Issové a Mádla v negativním i pozitivním světle. Pokud si chce člověk udělat nezávislý názor na věc, měl by se podle mě nejen na klip podívat, ale přinejmenším si k němu přečíst komentáře obou herců a režiséra. Proces vytváření si našeho vlastního názoru na Přemluv bábu se bude samozřejmě odvíjet od toho, jaký přístup my sami máme k levicovým stranám, ke starým lidem, v jakém prostředí jsme byli vychováni a do jaké generace my sami patříme (především kvůli zmiňovanému, jazykovému kódu, který používáme). Pokud však chce člověk zaujmout k celé věci nějaký postoj, neměl by zůstat u jednoho média, ale pokusit se vnímat více faktorů.
