Jsem tu nová

Posledních pět let mám na konci každého června pocit, že ty čtyři měsíce prázdnin budou nekonečné. A každý rok na konci září si pak řeknu, že jsem byla jako vždy pěkně mimo. Tak i tohle léto neskutečně uteklo a já se vrátila tentokrát ne do školních lavic, ale za katedru. Příštích 14 dní budu mít tu čest vzdělávat (jestli se to tak vůbec dá říct) několik tříd zdravotnické školy na Pankráci. Škola je to obrovská a já se svými necelými 170 cm perfektně zapadám. Dokonce natolik, že dnes ke mně na zčátku hodiny přišla jedna studentka a s přátelským úsměvem se mě ujala: "Ahoj, ty jsi tady nová?" Na moji odpověď: "Ano, jsem tu nová na učení" zareagovala zhrozeným obličejem a omluvou, nicméně minutu na to už s puberťáckým smíchem líčila celou situaci spolužačce. 

Když jsem při cestě před třídu slyšela: "Dneska má jiný vlasy," uvědomila jsem si, že i v mé gymplácké třídě se učitelky musely cítit jako pod drobnohledem. Na druhou stranu je fakt, že jim nemůžu mít za zlé, že sledují každý kousek mého oblečení, když jim stojím na očích celých 45 minut.

Objevila jsem také výhodu toho, když člověk učí víc tříd v ročníku. U první třídy si to vyzkoušíte, zjistíte, jak je třeba upravit pravidla hry, co vypustit a co nechat, a u druhé už to zvládnete mnohem lépe. 

Zítra mě čeká Němcová, ohebné slovní druhy, Milétská filosofická škola a další zajímavé poznámky studentek, které jsou v průměru o pět let mladší než já. A pokud mi někdy přišlo, že nemá cenu přemýšlet, co si vezmu na sebe, protože si toho stejně nikdo nevšimne, teď bych dala nevím co za to, aby tomu tak opravdu bylo...

Konec dobrý, všechno dobré

Dneska jsem odučila poslední hodinu své letošní praxe. A je to moc dobrý pocit. Za ten měsíc a půl jsem si připravila a učila 22 hodin. Když se na to číslo dívám, není zrovna vysoké. Když nad ním ale přemýšlím, vzpomínám na ty hodiny příprav, dřiny, vymýšlení a nervů, které mě každá z nich stála. 

Zjistila jsem, že každé dítě, každý kolektiv a každá třída je mnohem více individuální, než jsem si vůbec dokázala představit. Každý z těch žáků sedí v lavici s něčím, co si přinesl už z domu a co mu dává jiné předpoklady pro práci a učení se. Každý z nich potřebuje povzbuzení, nasměrování, vzor. Jejich potřeby vzoru jsem si všimla poprvé tehdy, když jsem se zeptala jednoho kluka, kdo ovlivňuje nejvíc jeho názory na politiku. Řekl mi, že média a jeho učitel občanky (který mimochodem seděl v jiné lavici a zdál se být polichocen). Pak jsem se dozvěděla, že má žije jen s maminkou - to možná některé věci vysvětluje.

Uvědomila jsem si, jak je lehké vytknout učiteli, že někomu nadržuje. Ale pochybuju, že byste s tím neměli někdy problém: v některých dětech prostě vidíte sami sebe, o x let mladší. Mají jiskru, stejný temeprament, skvělé vědomosti, zajímavé osudy a zájmy. Jak byste mohli být nezaujati někým takovým? Nejde o to, že jim nadržujete lepšími známkami. Děti jsou citlivé na to, zda někomu věnujete jen o trošku více pozornosti nebo jej pochválíte častěji než ostatní. A když víte, že to dítě správně odpoví, nebo vás zajímá jeho názor, je těžké krotit se, věřte mi.

Myslela jsem si, že učit je mnohem jednodušší. A myslím, že to předpokládá většina společnosti - alespoň ta většina, která si nikdy nestoupla za katedru. Měla jsem skvělé vedoucí a bylo přínosné sledovat je v jejich práci, kterou vykonávají s nadšením. Škoda, že takových učitelů není víc... Protože vzory nepotřebujou jen žáci, ale i začínající učitelé.

Za katedrou

Tak a je to tady. Posledních pár dní trávím notnou dávku svého času v jedné neobyčejné škole na Vinohradech. A v tom čase, který mi zbývá, vymýšlím program pro děti, které do této školy chodí. Zjišťuju, že mě fakulta nepřipravila téměř na nic z toho, co v praxi zažívám - a to jsem odučila teprve minumum z toho, co mě v březnu čeká. Nepřestávám žasnout nad tím, kolik informací se do nás snažili vměstnat, aniž by se zmínili o tom, jak těžké bude předat je dětem ve věku od 11 do 15 let. Není to vůbec tak jednoduché, jak jsem si představovala. Připravit program na 45 minut mi trvá v průměru 2 a půl hodiny. A rozhodně nemůžu říct, že by to pak klapalo přesně podle mých představ. Vždycky mě něco překvapí, rozhodí, rozesměje, rozčílí, znervózní nebo zaujme. Nikdy bych neřekla, že je to povolání takovým způsobem tvůrčí. 

Takže tohle je takový mini úvod k článkům, glosám nebo komentářům, které si u mě budete moct v březnu přečíst. Bude jich asi víc... :)

Učitel: "V demokracii může zvítězit většina, ale to neznamená, že budou všichni spokojení. Jak se pak říká těm, kteří nesouhlasí s daným řešením, ale přesto zůstávají součástí skupiny?"
Žačka: "Chudáci!" :)