Zobrazují se příspěvky se štítkemVyrobeno mnou. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVyrobeno mnou. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 24. května 2015

Singer

Dostala jsem šicí stroj.

 
 Už je to nějaká doba, co jsem poprvé četla facebookový status mojí mladší sestry, který hlásal do světa, že je nejspíš výjimečnou dcerou, protože ji táta obdaroval novým Singerem. Tehdy jsem se zasmála a pak s respektem pozorovala bílou mašinu na jejím stole v našem home town. Zkusit to na něm jsem se ale už tehdy neodvažovala. Nejspíš jsem tušila, že se tomu dá snadno podlehnout.
 
Troufám si tvrdit, že mnoho druhů ručních prací je mi blízkých - šití pro mě ale zůstávalo velkou neznámou. Když jsem zpod stromečku vytáhla tu velkou krabici a rozbalila ji, zachvátil mě úžas. Přesně tohle byl typ dárku, po kterém člověk touží, ale vlastně vůbec nečeká. Nejdřív jsem nevěděla, co s ním. Co se šije v době, ve které se nevyplatí šít si vlastní oblečení? Pak jsem si ale uvědomila, že už dlouho schovávám látku pro obal na knížku, který jsem se chystala už dlouho ušít (samozřejmě v ruce). A tak jsem začala...
 
No, začala je silné slovo. Naštěstí někdo začal místo mě. Skutečnost, že nečtu návody a že jsem neměla nervy přijít na to, jak vůbec navléknout nitě, vypovídá dost o absenci trpělivosti v mojí povaze. První kousek vyšel spíše náhodou než proto, že bych opravdu věděla, co dělám. Teď mám ale dostatek času šít, a tak mám konečně od Vánoc pocit, že jsem se s tím strojem sblížila. A po menší krizi v minulém týdnu cítím, že mezi mojí nohou a šlapadlem vzniká harmonický vztah, který dal v posledních dnech vzniknout dalším obalům na knížky, povlakům na polštáře a kuchyňské zástěrce.
 
Nicméně přes značný pokrok vím i nadále, že můj respekt před tímto strojem je stále velký, což ovšem kupodivuju kvituju, protože s respektem obecně mívám problém. Díky šití si uvědomuju, že ne všechno se můžu naučit na lusknutí prstů. Vím, že se musím pekelně soustředit a že pěkný výsledek nedostanu zadarmo. Že musím být hodně trpělivá a smířit se s tím, že dost času strávím neužitečným páráním. O to je pak ale hezčí položit ten obyčejný ikeácký polštář na křeslo a dívat se, jak se stal výjimečným jen díky dvěma hodinám mého času a pečlivě vybrané látce.

sobota 27. srpna 2011

Průšvihování

Čas od času mě začnou svrbět ruce. Důvod je jediný: už jsem dlouho nic nedělala. Nedělala v tom smyslu, že jsem už příliš dlouho nevytvořila něco kreativního. Do mých dalších státnic zbývá už méně než měsíc, takže je to pořádný průšvih (č.1). Průšvih č.2 je to, že jsem se rozhodla předělat z gruntu svůj miniaturiní byteček. A poslední průšvih: objevila jsem dokonalou stránku, která patří ke kategorii těch, které kreativní lidi uvádí do extáze: Pinterest. A máme tady jednoduchou rovnici:

průšvih č. 1 + průšvih č. 2 + průšvih č. 3 = katastrofa

Dnes jsem se trochu odreagovala alespoň touto malou broží.

pondělí 4. července 2011

Hier, aujourd'hui, demain...

Dobré jídlo a ještě lepší knihy. Přemýšlení o životě a trochu víc o smrti. Volné dny, hodně spánku a hodně vody. Vzpomínky na dětství vyvolané Lenkou Filipovou (jak to, že si slova pamatuju i po těch letech?). Čekání na přijetí a snění o tom, jaké to pak bude... Snaha pomoci a podržet. Touha nerozpustit se v těch přívalech deště. Rozhovory o Google+ a o škole, která je hned naproti té mojí. Těšení se na výlet - do Osvětimi nebo Krakowa? A vyrábění medvídků-broží (má někdo zájem?). To jsou ve zkratce moje poslední a nejbližší následující dny.:)

úterý 18. ledna 2011

Den za odměnu

A tak se stalo, že jsem udělala další zkoušku. Předem jsem plánovala, co bych v takovém případě dělala, ale (překvapivě) všechny moje plány o tom, jak budu číst knížky na bakalářku, jak se začnu učit na další zkoušky atd. ztroskotaly. Celý den jsem lítala po Praze a snažila se sehnat věci, na jejichž shánění jindy čas nemám. A vlastně tak nějak všeobecně jsem dělala spoustu věcí, které mám ráda a které mi byly odměnou za můj dnešní výkon. Výsledkem je nový mikrofon, díky kterému už můžu volat s vílou Amálkou (samozřejmě kde jinde bych ho koupila, než v Alze). Taky jsem si zařídila novou In-kartu a doteď žasnu, jak můžou být lidé z ČD příjemní, když chtějí. Cestou z jejich kanceláře jsem se zastavila v Neoluxoru pro mnou už dlouho obdivovanou knihu Jaroslava Rudiše Grandhotel. Konečně ji mám ve své knihovně!!


Jo a taky jsem si koupila novou barvu na sklo, nechala odpočinou své ruce a hlavě dala prostor k myšlenkám... Trocha kreativity nemůže přece nikdy uškodit, ne?