neděle 19. července 2015

Nejsilnější láska je ta nešťastná

Znáte takové ty internetové psycho poradny a magazíny, kde vám každý den vyskočí několik chytrých článků o vztazích, traumatech z dětství nebo osobních nešvarech? Já jsem k jednomu přihlášená na facebooku, ale vzhledem k tomu, že nepatřím k předplatitelům, někdy se mi ukáže jen titulek článku a dále mě odkaz nepustí. Právě tak tomu bylo tento víkend, kdy se tam objevil článek s názvem "Nejsilnější láska je ta nešťastná". Mohla jsem jen hádat, co bylo obsahem článku, nicméně nadpis mi utkvěl v hlavě a já si ho tam nosím doteď.
 
Láska je divná věc. Nutí nás utrácet peníze, dělat hlouposti, které bychom se střízlivým srdcem nedělali, zanedbávat rodinu a přátele, veškeré myšlenky i čas věnovat jen jedné osobě. A nakonec se velmi často ukáže, že to "nebylo to pravé". Je zázrak, když se v těch davech potkají lidé, kteří si padnou do oka a je to vzájemné. Moc bych to přála všem těm (většinou mladým ženám), které kolem mě v poslední době chodí a vzdychají po někom, kdo jim zlomil srdce nebo s kým se dohodly vztah uknočit, protože ubližoval jim oběma. Sobě bych to přála stejnou měrou - a možná sobecky o trochu víc.
 
Nemá smysl někoho přemlouvat, aby nás miloval. Těch žen kolem mě je čím dál víc. Jsou samostatné, krasné, chytré, schopné a talentované. A každá z nich má samozřejmě spoustu "ale" (ale kdo je nemá). Problémem je, že kvůli slabosti pro některé, ty své muže zahazujeme svou důstojnost a úctu samy k sobě, abychom je přesvědčily, že to my je umíme dělat šťastnými, vařit ta nejlepší jídla a přijímat je takové, jací jsou. Uvědomujeme si, že s každou takovou prosbou se stáváme méně a méně chtěnými, ale nemůžeme si pomoct. A tak jde rozum do kytek a zůstává jen a zase jen ta tolik nechtěná a přitom tolik opečovávaná láska.
 
Nejtěžší je smířit se s tím, že žádné příště nebude. Nějtěžší je pohřbít sny a vzpomínky uložit do alba, které se otevírá jednou za deset let.
 
Přesto, že každý další vztah může přinášet úplně ty stejné pocity a bolet, vrháme se do toho znovu. Protože to je život... a takový nás baví.

neděle 12. července 2015

Až na vrcholky

Posledních pár dní jsem strávila s torzem svojí úžasné rodiny. Dny jsme naplnili krkonošským vzduchem, dobrým jídlem, borůvkami, kilometry v nohách, psaním bakalářky a společně stráveným časem. Vymysleli tisíce hlášek a já jsem zvědavá, které z nich zůstanou rodinnými bonmoty. Naladili jsme se na stejnou vlnu a prožívali zase alespoň těch pár dní v roce rodinné souznění.
 

pátek 10. července 2015

Ze vzpomínek mého táty

Sedělo jich tam asi třicet. Kolem šla cítit zatuchlina a plíseň, chlad obestupoval každého z nich. Ve skutečnosti nebyla až taková zima, ale když se smísí obavy s tmou a dostanou příchuť snahy o sebezáchovu, naskočí husí kůže každému. S sebou neměli nic zvláštního, i když slep byl na takové chvíle už předem připraven. Jedna žena odběhla od vaření přímo v zástěře, některé děti byly v pyžámkách a rozespalé, jak je maminky vytáhly z postýlek uprostřed odpoledního snění. Najednou přestalo být důležité, jestli bábovka nesplaskne, jestli je vytřená chodba nebo napsány úkoly s dětmi. Najednou každý myslel na to, co je v životě nejdůležitější a co možná už nikdy nestihne: říct někomu, že je mu líto, co se stalo. Říct jinému slova lásky, vášnivě a nezakrytě, přesně tak, jak se doposud neodvážil. Říct muži, že je na cestě jejich první dítě. Vychovávat děti s větší péčí o jejich vývoj a chování, než se věčně jen starat o další a další peníze, které se musí přinést domů, aby se jim mohly koupit další hračky jako náhrada za čas, který s nimi ani jeden nemůžou strávit.

Po celou dobu takto zvířených myšlenek poslouchali s nastraženýma ušima, maximálně citliví na jakýkoli zvuk připomínající ten, kterého se báli nejvíc. Kolem nich pobíhaly jejich děti. Jak zvláštní, že do určitého věku si nebezpečí vůbec neuvědomovali. Pak přišel zlom a ty starší se i v útlém věku podobaly výrazem spíše dospělým než dětem. Strach z nich vyzařoval ještě ryzeji než z tváří jejich matek a otců. Správce byl z těch nejmenších na nervy: „Musíte tu pořád pobíhat? Nemůžete chvíli sedět na zadku?!“ Někteří rodiče nereagovali, jiní mu jen slabě opáčili, aby je nechal. U každého se strach projevoval jinak, u správce ještě zvýraznil jeho nelásku k dětem a všem drobným tvorům, kteří potřebují péči někoho jiného. Dětí tam bylo až překvapivě hodně, protože každá rodina v tom domě jich měla dost. V té oblasti bydleli především mladé rodiny dělníků a v tomto domě se jich sešla pěkná řádka.
Pak se najednou ozvala ohlušující rána. Bomba musela dopadnout o pár metrů dál, jen kousíček od jejich domu. Slyšeli zvuk vybitého skla i padající omítky. Každý z nich se přirozeným gestem skrčil víc do klubíčka, matky objaly svoje děti. Malá copatá holčička s očima jako ostravské uhlí vykřikla: „Bum, už spadl zajíc!“ Správce se rozklepal. V té situaci se z lidí, kteří se více či méně důvěrně znají po několik let, stali lidé s jinými tvářemi, v nichž se zračil prožitek hrůzy. Ani se nestihli znovu zhluboka nadechnout a zazněla druhá rána, znovu kousek od nich, jen jakoby z druhé strany. Holčička se znovu ozvala se stejným výkřikem.
Těžko říct, jak dlouho trvalo, než zazněly sirény ohlašující konec bombardování. Když vylezli ze sklepa, zůstali stát v němém úžasu, s dlaněmi v hrůze přes ústa. Některé ženy padly na kolena a hlasitě plakaly. Ze tří bloků stojících v těsné blízkosti zůstal stát jen ten jejich. Nemohli uvěřit, že bomby, které dopadly na Ostravu dne 29.srpna 1944 za sebou zanechaly takové krátery.

Po několika dnech, kdy se postupně odklidily sutiny z celé bombardované oblasti, správce (pořád ještě částečně v šoku) řekl potichu jedné z maminek: „Bůh nad námi držel ochrannou ruku kvůli vašim dětem.“ Ve dvou okolních blocích žádné děti neměli.
Díky této ochranné ruce mohla prožít dlouhý život moje babička i její sestra, tak fascinovaná „zajícem“. Díky ní je dnes na světě můj táta, jenž je otcem tří dětí, kterým se celý život snaží vštěpit životní hodnoty a pravdy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak o tom píše Ten s ochrannou rukou.

pondělí 6. července 2015

Labyrint srdce

Boj srdce a rozumu. Boj starý jako lidstvo samo. Stejně jako skutečnost, že co oči nevidí, srdce nebolí. Jak přesvědčit rozumem srdce o něčem, o čem ani rozum není přesvědčený?

Ve skutečnosti jsem hodně rozumový člověk. Často přemýšlím o věcech několikrát a ze všech stran, než je udělám. Na druhou stranu ráda propadám intenzivním a náhlým pocitům, když se rozsvítí můj šestý smysl a já cítím, že to vychází z hloubi mojí duše, mého chtění a mého srdce. Jenže pak se dostavuje rozum a klade otazníky do cesty všem těm upřímným citům a pohnutkám. A vedle otazníků klade i obavy a úzkost. Podlehnout srdci může mít následky smršti. Když se v tom podlehnutí nacházíte, těžko se na něj podíváte z odstupu.

Musím ale přiznat, že naslouchání srdci mě vždycky posunulo dál, ukázalo mi to hodně o mně samotné a nedokázalo mě přimět litovat toho, že jsem se rozhodla na základě citů, ne hlavy. Dělalo ze mě lepšího člověka, citlivějšího, chápavějšího. Učí mě, že život není o jistotách a že někdy je třeba být spontánní, abych mohla zažít něco krásného a plného.
 

Ellie Goulding: Love Me Like You Do
 
You're the light, you're the night
You're the colour of my blood
You're the cure, you're the pain
You're the only thing I wanna touch
Never knew that it could mean so much, so much

You're the fear, I don't care
Cause I've never been so high
Follow me to the dark
Let me take you past our satellites
You can see the world you brought to life, to life