Zobrazují se příspěvky se štítkemPlány a rozhodnutí. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemPlány a rozhodnutí. Zobrazit všechny příspěvky

neděle 23. srpna 2015

Jak jsem si koupila boty

 
Vždycky jsem svým způsobem obdivovala Carrie ze Sexu ve městě. Ten seriál jsem nikdy nesledovala, viděla jsem pouze filmy a jestli mě něco uchvátilo, pak to bylo jejich oblečení, nikoli osa příběhu nebo hodnotové nastavení některých hrdinek. Ale zpátky ke Carrie: ten důvod, proč ji obdivuju, je prostý - dokáže být středem pozornosti tak, že jiné ženy jen závistivě koukají (v lepším případě), případně ji mezi sebou začnou pomlouvat pro její výstřednost (v případě horším). Vždycky mi připadalo, že na to, abych nosila oblečení nebo boty jako ona, nejsem dostatečně sebevědomá, hezká, jistá, nemám dostatečně dobrou postavu nebo dostatečně dobrý vkus. Proto jsem se vždy oblékala průměrně. Hezky, dle příležitosti, ale nevýrazně.

Když jsem ale naposledy procházela obchoďákem, řekla jsem si, že je na čase to změnit. Určitě víte, že se říká, že žena často po velké změně v životě změní barvu vlasů. Já mám vlasy pořád stejné, ale rozhodla jsem se změnit boty. Na tu myšlenku mě přivedl jeden můj kamarád, se kterým jsem vedela dlooooouhou diskuzi na téma dámských bot. Dozvěděla jsem se tolik, že jsem až žasla (ladies, věřte mi, žasly byste taky). A tak prvním mým krokem v této oblasti byly obyčejné černé lodičky. Pro jednou jsem odsunula na druhou kolej otázku pohodlnosti a na tu první se dostal jejich vzhled. Když jsem zjistila, že jejich vysoký a tenký podpatek moje noha snese, volba byla na světě. Tím to ale neskončilo.

Tím důvodem, proč jsem se vůbec rozhodla se o svém nákupu zmínit, byly boty jiné. Vážení a milí, já, která nemusím výstřednosti v oblékání, já, která jsem si za poslední rok lodičky nekoupila ani jedny, a já, která jsem začala dávat přednost neutrálním barvám, jsem si koupila rudě červené lakované lodičky. Dnes jsem je měla poprvé na sobě a po opravdu dlouhé době jsem na sobě cítila závistivé pohledy žen a zvědavé pohledy mužů. Ani jedno mi nebylo extra příjemné, nicméně je to cena za to, že jsem se cítila neskutečně žensky. Kamarádčin pohled mluvil za vše a její slova: "Ty boty tě proměnily," pro mě byly potvrzením toho, že na botech záleží a že boty můžou změnit celý váš vzhled i to, jak působíte. Vím, že je nebudu nosit často (což jsem věděla už ve chvíli, kdy jsem si rozmýšlela, jestli je za tu pekelně vysokou cenu vůbec kupovat), ale když si je vezmu, bude to pro speciální okmažik a ta rudá mu dá speciální význam.
 
Každá žena by se alespoň občas měla cítit jako Carrie. Nejen kvůli sobě, ale i kvůli muži, pro kterého si je obouvá. Nakonec příliš často to stejně nejde, už jen proto, že oslavujete okamžik, kdy si je po celém dni sundáte a velebíte papuče pro jejich plochost a měkkost.

pátek 20. března 2015

Proč nenosím iPod

Ve filmu Válka nevěst spolu chodí dvě nejlepší kamarádky Liv a Emma běhat a vedou mimo jiné následující dialog.
Liv: "Proč nemůžu mít iPod?"
Emma: "Protože iPod používají lidé, kteří nesnesou vlastní myšlenky. A ty taková nejsi."
 
Dnešní populace má k tichu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se nám ho nedostává, všichni ho máme málo, na druhou stranu se mu vlastně vyhýbáme a neumíme v něm existovat příliš dlouho. Skoro jako by nám bylo na obtíž. Snažíme se ho zaplnit zvuky z televize nebo neustále puštěnou hudbou a sami před sebou (ale i před druhými) si to omlouváme tím, že chceme být informovaní nebo že bez hudby prostě nemůžeme být.
 
Pravda je však taková, že být bychom neměli bez ticha. Ticho je zdrojem klidu, působí hojivě na naše zacuchané nervy a na roztěkanou mysl. Posledních pár dní se mi dostává ticha víc než obvykle a je zvláštní sledovat, jaké pocity ve mě představa ticha vyvolává. Opravdové ticho může být totiž tak trochu nebezpečné pro nás samotné (a myslím, že to je ten důvod, proč se mu vyhýbáme): vytváří prostor pro tok našich myšlenek; ve skutečném tichu nemáme kam utéct sami před sebou. Právě proto si myslím, že se o něm říká, že léčí. V tichu můžeme sami sebe zkoumat a dívat se do těch nejhlubších zákoutí naší duše, zkoumat naše skutečné motivy, hledat cestu pro náš život. Tohle nejde dělat při televizi, rádiu nebo čemkoli jiném, co ticho ruší.
 
Nechci být člověkem, který nesnese vlastní myšlenky. Chci unést ten pocit být chvíli sama se sebou a co víc, mít z toho radost a těšit se na to. Chci to brát jako příležitost a chci projevit tu odvahu, i když to s sebou může přinést spoustu nepříjemných zjištění o mně samotné, ale i o věcech a lidech okolo mě. A možná skutečnost, že postrádám svůj iPod, mi v tom pomůže.
 
 

středa 5. listopadu 2014

Mé dva Nové roky

Je to až k neuvěření, ale blíží se Vánoce. Zase. A s nimi začátek nového roku. Zase. Přeskočím takové ty výroky, které známe všichni, jako že čím jsem starší, tím to všechno běží nějak rychleji, a přejdu rovnou k věci.
 
Každý rok prožívám začátek nového roku vlastně 2x. Jedním je ten občanský Nový rok a druhý je pohyblivý, v závislosti na tom, kdy si objednám a vyzvednu nový diář. Před pěti lety jsem se zamilovala do značky Moleskine a od té doby ji neopustila. Když vcházím do obchodu na Bělehradské, je to jako svátek. Nejen z toho důvodu, že je to relativně drahá záležitost, ale hlavně proto, že to přináší očekávání spjatá s něčím novým.
 
 
 
Stránky jsou prázdné a čekají na to, až je zaplním. Nový diář vždycky voní a vždycky je tenčí než ten, který právě dopisuju. Nejsou v něm totiž pozvánky na různé akce, nevyřízené dopisy z pojišťovny nebo lístečky s poznámkami, co komu koupit k Vánocům. A většinou není politý kávou nebo čajem.
 
Ten den, kdy pro něj jdu, je skoro začátkem nového roku, protože se do něj v myšlenkách přenesu. Ráda přemýšlím nad tím, co mě čeká. Potřebuju se těšit, i když jen na drobné věci. Každý člověk by měl mít něco, na co se těší. V opačném případě budoucnost přináší strach a negativismus. A tak se už teď těším na to, až v příštím roce:
  • pojedu na hory,
  • vymyslím, co budu dělat o státních svátcích (které výjimečně skoro všechny vychází na pracovní dny!),
  • se zimní čas změní na letní,
  • půjdu Amálce na promoce,
  • nebudu trávit 6 hodin týdně v autě.

pondělí 22. září 2014

Isn't there any other path?

"Jsem jenom jeden, ale jsem. Nemohu udělat všechno, ale něco udělat mohu. A protože nemůžu udělat všechno, neodmítnu udělat to, co udělat můžu."
Edward Everett Hale
 
Možná to taky znáte... Něco vás zaujme. Máte chuť to udělat. Ale nezaujalo vás to natolik, abyste se do toho v tu danou chvíli pustili. V hlavě vám to však nadále zůstává, třeba jen někde skryté a zasunuté ke kraji a dozadu, ale máte to tam. Jen to čeká na svůj okamžik, aby vám to vzalo dech.
A pak to přijde. Impuls, který vám to znovu připomene, s mnohem větší silou než kdy dřív.
 
Jedním z těch vždy odsouvaných mých vlastních projektů byl Bangla Kids. Slyšela jsem o něm x krát, ale teprve teď ten čas dozrál a sešlo se tolik okolností, které už mě nemohly nechat chladnou: moje sestra na měsíc v Bangladéši a naše pravidelné sobotní skypování o tom, co viděla a zažila (mimo jiné i návštěva slumové školy). Evino povídání o projektu BK a její vlastní účast. Článek na idnes.cz, který byl prvním potvrzením toho, že je to možná dobrá cesta. Další přemýšlení a utvrzování se navzájem. První informační mail koordinátorce projektu. A naposledy dokument z Fresh Film Festivalu ve Světozoru s názvem Whore's Glory. Tento týden nám přijde k podpisu smlouva.
 
Holčička se jmenuje Pritha a je jí deset let. Má ještě jednu sestru a rodiče nevydělávají tolik, aby jim oběma mohli zajistit vzdělání. Náš příspěvek bude 550,-Kč měsíčně. Co si za to koupím u nás? 2 meny v mekáči, jeden svetr v Orsay nebo H&M, dva lístky do kiny. ADRA jí za stejnou částku koupí školní uniformu, zajistí jídlo 3x denně, bydlení na internáte, školní pomůcky a lékařskou péči.
 
Vybrali jsme si holčičku, protože ty mají bez vzdělání mnohem menší šanci na relativně slušný život. Ve filmu Whore's Glory to jedna z nich vyjádřila přesně: Isn't there any other path? Možná je a možná je jich víc. A já doufám, že jednou z nich je třeba i ta naše.
 
Pokud se chcete to něčeho takového zapojit, více informací najdete zde:

čtvrtek 15. května 2014

S-M-I-L-E


Ikonu s blikajícím nápisem "Smile. It confuses people." jsem si na blog dala už před docela dlouhou dobou. Vždycky jsem sama sebe považovala za člověka, který se narodil pro smích. Směju a usmívám se moc ráda, nabíjí mě to energií a pozitivní náladou. Když jsem pozitivně naladěná a usměvavá, lépe se mi pracuje, víc se soustředím, a hlavně: dokážu tu svou náladu předávat.

Je to smutné, ale mám pocit, že čím jsem starší, tím méně je příležitostí k smíchu. Faktem je, že mě vlastně někdy ta blikající ikona překvapí a snažím se v ní najít sama sebe. Pod vlivem myšlenek jednoho moudrého starého člověka jsem musela začít přemýšlet nad tím, jak působím na svoje okolí. Moje pevně sevřené rty, obočí, které krčím, když nad něčím hluboce přemýšlím, rázná chůze... Není to zrovna vzor člověka, který šíří pozitivní energii při každé příležitosti. O to víc obdivuju lidi, kteří to dokážou a předají kousek ze sebe i právě mě, ačkoli spolu (ne)mluvíme zrovna nijak dlouho.

sobota 26. dubna 2014

Kde (?) je svět ještě v pořádku

Na billboardu jednoho nejmenovaného supermarketu můžete vidět ruce připravující špekáčky a nad nimi slogan: "Tady je svět ještě v pořádku." Ta věta mě moc překvapila. Nejdříve jsem se ušklíbla nad spojením právě této věty s obchodem s potravinami. Jenže pak jsem se nad jejím smyslem zamyslela mnohem víc. Kde je vlastně ještě svět v pořádku? Existuje takové místo?

Mám pocit, že média masírující nás každý den tím nejhorším, co se ve světě děje, z naší společnosti pomalu vychovávají pesimisty a skeptiky. Ubírají nám z našich srdcí důvěru v to, že lidé mohou být dobří a že ne všechny události musí skončit špatně. Všímám si, jak moc to působí i na mě samotnou. Jsem ve skutečnosti strašně naivní a důvěřivý člověk. Ráda v lidech hledám to dobré, protože potřebuji věřit, že to dobré v lidech může zvítězit nad tím zlým. Mám ráda šťastné konce a ráda se přesvědčuju o tom, že i když všichni mluví o světě, který je zlý a zkažený, existují výjimky - ve vztazích, v lidské poctivosti, v přístupu k práci ...

Myslím, že to místo, kde je svět ještě v pořádku, se nachází všude kolem nás. Je to o snaze hledat a touze nacházet. Dívat se a hledat to hezké, nezkažené, dobré. Tak třeba dneska: v pouhých dvou hodinách jsem zažila tolik situací, kdy jsem byla na vážkách a musela se rozhodnout, jaký svět okolo sebe uvidím já. Strávila jsem krásný čas po boku svého bráchy a jeho přítelkyně. Byl až nečekaně pěkný, i když jsme si na procházku vybrali skryté uličky Prahy, které nebyly zrovna nejčistší. Bylo to o tom, čeho si budu více všímat. Na jednom rohu jsme pak viděli jazzovou skupinu a u ní asi 10 párů, které spontánně tančily na jejich hudbu. Když jsme se rozloučili, do tramvaje ke mně nastoupila banda pankáčů, kteří dělali neskutečný randál celou cestu. Když jsme pak společně vystoupili, neslyšela jsem vlastní myšlenky, protože u jednoho polorozpadlého domu byl nejspíš nějaký jejich koncert (ještě pořád pokračuje). Začala jsem se smát, protože celá ta situace mi přišla neuvěřitelná. Lidi se zastavovali, vrtěli hlavami a koukali přes plot, co se to tam děje. No a jako vrchol toho všeho jsem potkala jednu ze svých vysokoškolských spřízněných duší, která si uprostřed rozhovoru pohladila bříško a řekla mi, že čekají miminko. Nemohla v tu chvíli vypadat šťastněji.

V ten okamžik jsem přes všechen svůj vnitřní smutek věděla, že každý den je to boj o to, zda najdu něco, co je na tomto světě ještě v pořádku. Věděla jsem, že když přestanu mít chuť tyhle věci nacházet, přestanu mít chuť žít. Když přestanu chtít tyhle věci hledat, přestanu to být já. Možná k tomu bude zapotřebí lupa nebo mikroskop, ale já je najdu a budu hledat dál...


středa 21. listopadu 2012

... a na té mezi nabereš dech

Tento víkend jsem po dlouhé době ocenila výhody malého města. Probudila jsem se a nemusela 40 minut jet tramvají, abych se mohla projít. Tuhle potřebu nemívám často, ale vždycky, když se procházím, uvědomuju si, jak je to dobré. Člověk může "provenčit" myšlenky, hodně si toho promyslet, nadechnout se z plných plic. I psychologové tvrdí, že chůze je zdravá pro duši. A fakt, že nemusíte být nalíčení, protože stejně nikoho nepotkáte, má taky něco do sebe. :) Asi to budu praktikovat častěji.



Svěrák&Uhlíř: Ztráty a nálezy

čtvrtek 16. června 2011

Jakákoli jiná, jen ne česká

Jsem postižená tím, co studuji. Považuji se za jistý druh knihomolky, ale jakmile dojde diskuze na díla světových autorů, opatrně zavírám pusu a modlím se, aby si nikdo nevšiml toho, že se nezapojuji. Proto jsem se rozhodla, že to změním. Dnešní dopoledne jsem strávila vyhledáváním různých seznamů, které přináší 100 nejlepších světových děl. Po několika hodinách se mi podařilo sestavit seznam, na který jsem patřičně hrdá. Obsahuje knížky, které se nejčastěji objevovaly ve všech seznamech - některé z nich jsem četla, ale chtěla bych si je přečíst znovu; avšak většina z nich mi zatím unikala. Mým (poněkud odvážným) cílem je přečíst těchto 100 titulů do svých 25 let. V průměru má však každá knížka 400 stran, tak to moc reálně nevidím...
Pro vaši inspiraci seznam publikuji.


1.         Alighieri, Dante: Božská komedie
2.         Austen, Jane: Pýcha a předsudek
3.         de Balzac, Honoré: Otec Goriot
4.         Beckett, Samuel: Čekání na Godota
5.         Boccaccio, Giovanni: Dekameron
6.         Bradbury, Ray: 451 stupňů Fahrenheita
7.         Brönteová, Emily: Na větrné hůrce
8.         Brönteová, Charlotte: Jana Eyrová
9.         Bulgakov, Michail: Mistr a Markétka
10.      Burgess, Anthony: Mechanický pomeranč

sobota 28. května 2011

Láska nebeská

Ano, zamilovala jsem se do květin. Takže hned po příštím pátku zajdu do květinářství, koupím si spoustu květin a pokusím se je naaranžovat do jedné ze svých váz. Sice jsem to takhle sama ještě nezkoušela, ale o to to bude zábavnější. Už se nemůžu dočkat!



Craig Armstrong: Glasgow Love Theme

sobota 19. března 2011

Jedna z mých slabostí

Po cestě z Kavalírky na Anděl tramvají (což jsou mimochodem jen čtyři zastávky) se můžete podívat do výloh 4 salónů se svatebními a společenskými šaty Přiznávám, že i já se dost často a ráda podívám, jestli šaty ve výloze změnily. Mám už i dokonce pár svých oblíbených, které tam vidím nejradši.
Když jsem tou trasou jela naposled, seděla přede mnou asi sedmiletá holčička, které chybělo pár předních zubů, a před ní seděla její babička. Ta tou trasou asi nejezdila příliš často, protože malá ji dostatečně dopředu upozornila na to, kam se má dívat, aby "uviděla ty krásný šaty". Holka se rozplývala a já si říkala, že my holky, dívky, ženy jsme v tomhle prostě totálně marné. Jak je možné, že už tak malé sníme o krásných šatech a vysokých podpatcích? Jak je možné, že aniž by nás to někdo učil, milujeme nakupování? No, nevím, jak jste na tom vy, ale já nakupování fakt můžu (pozor! mluvím pouze o nakupování oblečení). Čas od času, když udělám zkoušku nebo splním nějaký pro mě náročný úkol, netěším se ani tak na to, až to budu mít za sebou, jako spíš na tu odměnu, která přijde: nakupování.
Na druhou stranu mám ale ráda i výzvy. Takže jsem si řekla, že je třeba trochu zkrotit svoji nakupovací mánii a přemýšlet trochu - hmmm, jaký výraz pro to použít - "ekonomičtěji"? Takže v příštích nejbližších měsících bych si chtěla koupit žehličku, brýle a cestovní tašku. Snad budu úspěšná. Držte mi palce...


středa 5. ledna 2011

O mých dvou (profesních) láskách

Tento týden jsem podepisovala novou pracovní smlouvu. Na celý rok 2011. Takže kromě toho, že budu mít určitý stálý příjem (pokud se to tak dá vůbec nazvat), vypadá to taky, že se zase nezastavím. No a vzhledem k tomu, že jsem tímto týdnem vstoupila do svého zkouškového období, přemýšlím o tom mnohem víc.

Není týden, kdy by mě pod návalem povinností z práce a tlaku ze školy nenapadlo, že s jedním z toho praštím (ano, pravděpodobněji s prací). Pravdou však je, že obojí mi tak přirostlo k srdci, že bych musela být na zhroucení, abych se toho vzdala.


Čím dál častěji zjišťuju, že málokdo z mých spolužáků je se školou spokojený. Takže, nalijme si čistého vína (pouze idiom): to, že cítím naplnění ze svého studia, není samo sebou. Ano, dohání mě k šílenství některé předměty (např. moje asi "nejoblíbenější" logika), zima na chodbách a fakt, že na naši fakultu ještě nedorazila vymoženost, jako je toaletní papír, ale... Ta budova v Rettigovce byla jedním z prvních míst v Praze, kde jsem se cítila být doma. Připadalo mi, že tam patřím a že jsem ve správný čas na správném místě. A tenhle pocit se mě naštěstí drží.

Z prezentace, kterou jsem si dneska v práci projížděla, jsem zjistila, že na místo, které mám já, čeká další stovka studentů. A já k němu přišla jak slepý k houslím! Když tak hodnotím těch 8 měsíců, myslím, že jsem nemohla dostat lepší. Tak nějak jsem si tam našla své místo. Naučila jsem se mluvit konkrétně a k věci. Zjistila jsem, že i když moje angličtina není nic extra, cizinci jsou rádi, když jim někdo dá alespoň základní informace. Přišla jsem na to, že mě nemusí bolet břicho při cestě do Brna a že i cesty na večírky se proplácejí jako služební. Ale co víc: došlo mi, že i v kolektivu zkušených a starších lidí mám svoji hodnotu - třeba už jen proto, že jsem v průměru o víc než o 10 let mladší.

Nedávám si novoroční předsevzetí a nevěřím na ně. Mám jen jedno neskromné přání, prosbu, modlitbu: zvládnout obojí, aniž bych se jednoho musela vzdát.

Poznámka pro ty, kteří musí poslouchat moje stížnosti na nedostatek času: Prosím, až se zas jednou dostanu do svého skvělého časového skluzu, připomeňte mi tenhle článek. :)

sobota 3. července 2010

Můj dům, můj hrad

Jestli v poslední době o něčem opravdu hodně sním, pak je to bydlení. Můj podnájem není vůbec špatný, v porovnání se spolužáky bydlícími na Hvězdě si opravdu nemůžu stěžovat. Přesto: je předem jasné, že bych se na celý život nechtěla nechat "pohřbít" do garsonky.

A tak si při cestě tramvají nebo při toulkách pražskými uličkami představuju, jak jednou bude vypadat místo, kterému budu chtít říkat "domov". A protože při snění není nic vyloučeno, můj domov je jednou stará krásná vila na Stromovce, jejíž zdi jsou porostlé břečťanem, po druhé je to jeden z bytů s vysokými stropy a krásnými balkóny ve Starém Městě. Někdy to taky bývá jeden z bytů nově rekonstruovaného domu na nábřeží u Újezdu nebo úplně moderní byty na Barrandově. V mém snění nehraje roli, že obyčejný smrtelník jako já na byty v takových pražských lokalitách v životě nevydělá. Navíc místa, která já bych si pro život nejradši vybrala, se málokdy nabízejí v realitkách. Minulý týden jsem se přesvědčila o tom, že se nejčastěji dědí a prodávají opravdu jen ve výjimečných případech.

Jako ve všech věcech i v mých představách o bydlení jsem náročná. Uvidíme, jak se to všechno vyvrbí. Prozatím mi nezbývá než doufat, že neskončím na jednom ze sídlišť, jako jsou Řepy nebo Novodvorská.

A tady možná trochu pro inspiraci: nevím, jak vy, ale já nejvíc miluju pracovny a ložnice. Zkrátka místa, kam se můžu zašít s knihou a kde mi nikdo aspoň nějaký čas nebude rušit.














































































sobota 1. května 2010

Noční přání

Protože krásné je to, co vnímáme, když se to děje. Je to pomíjející seskupení věcí ve chvíli, kdy vidíme krásu i smrt zároveň. M. Barberyová

Dneska v noci jsem se po opravdu dlouhé době vrátila k Muriel Barberyové, a tak teď přemýšlím nad tím, jak často si lidé okolo mě dělají starosti. Starosti tak velké, že nakonec zapomínají na to krásné okolo sebe. Stává se to mým blízkým, kamarádům i mně samotné. Najednou mám prostě pocit, že mi problémy přerůstají přes hlavu a začnu panikařit - znáte to? V takovou chvíli jsem schopná sebou mrsknout na postel a celý den přemýšlet nad tím, jak jsem neschopná a jak se mi nic nedaří. A zapomínám na to, že ještě pořád existují okamžiky, které mi svou jedinečností a krásou vženou slzy do očí.
Slyšela jsem, že jsem rozmazlené děcko, které neví co by. Když nad tím přemýšlím, asi se tak někdy chovám. Nedokážu ocenit tu příležitost, jež se mi každý den dostává. Za chvíli začne nový den, který bude novou příležitostí vnímat svět okolo sebe. Chtěla bych vidět věci, které lidem unikají a po kterých pak teskní. Chtěla bych vědět, že jsem viděla všechno, co jsem mohla. Chtěla bych vědět, že jsem prožila všechno krásné, co jsem prožít mohla... Chtěla bych prožít okamžiky, kdy vidíme krásu a smrt zároveň...

pondělí 19. ledna 2009

Seznam na rok 2009

Sice už za sebou máme téměř tři týdny nového roku, ale myslím si, že ještě pořád není pozdě na nějaká ta rozhodnutí (popř. předsevzetí, i když ty si ze zásady nedávám - nebo jim tak aspoň neříkám). Pod vlivem několika událostí a rozhovorů jsem se rozhodla vytvořit si seznam věcí, které bych chtěla za rok 2009 stihnout. Kromě seznamu knih, který se každým dnem prodlužuje (vyskytují s v něm např. knihy Utrpení mladého Werthera, Jozova Hanule, Evžen Oněgin, Svět podle Garpa nebo Rok kohouta), si pomalu vytvářím i seznam jiných činností, kterými jsem doposud nepoznamenána a které bych si chtěla osvojit.
  1. Tou první je moje dlouhodobá snaha naučit se vařit. Doteď vždy jen u snahy zůstalo, protože pokaždé, když jsem se svou nechuť k vaření snažila překonat, skončilo to katastrofou. Když už přímo nevybuchla kuchyň, něco jsem spálila. Jednou jsem se snažila uvařit si krupici, a místo krupice jsem do vařícího mlíka sypala sójové mlíko a divila se, proč mi "ta kaše" nehoustne. Čím častěji jsem ale z domova, tím víc si uvědomuju nutnost vařit si plnohodnotnou stravu. Miluju těstoviny, a tak se začínám soustředit právě na ně. Stejně se ale vždy, než se do přípravy jídla pustím, modlím, aby se nestalo nic mně ani kuchyni.
  2. Druhou, také dlouhodobější, je snaha získat jakýsi politický a kulturní přehled v současném dění. S hrůzou zjišťuju, že jsem totálně mimo mísu Přemýšlela jsem, jak se do ní dostat, a vzhledem k tomu, že televizní noviny díky dlouhému rozvrhu nestíhám, rádio moc neposlouchám a noviny nečtu, věděla jsem, že to bude těžké. Pak jsem si ale všimla, že spousta mých vysokoškolských spolužáků nosí časopis s karikaturami na přední straně a velkým titulem Respekt. Shodou okolností jsem se o něm před časem bavila i s člověkem, který na mě má vliv největší, a tak jsem dnes přistoupila k rozhodnutí a koupila si své první číslo.
  3. No a do třetice všeho dobrého: rozhodla jsem se udělat něco se svou češtinou. Jsem člověk vysokých latěk a cílů v nedohlednu, a tak jsem dnes bloumala po netu a googlila spojení literární soutěže 2009. Ráda píšu, ráda sním a ráda si hraju se slovy, tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit. Nic není bez užitku, vším, co člověk dělá, na sobě pracuje.
Do těch drobnějších pak patří snaha naučit se vázat kravatu, hrát šachy, obarvit si vlasy na tmavě hnědé a častěji se usmívat. No a protože v něčem musím souhlasit s E. M. Remarquem ("Člověk je silný ve svých předsevzetích, ale slabý v jejich provádění."), budu doufat, že mi ta moje předsevzetí vydrží co nejdéle.

úterý 13. ledna 2009

7 změn, které provází mé dny

Jedním z posledních oblíbených výroků mojí sestry je věta: "Každý se mění." Používá ji celkem často, a tak jsem byla nucena nad ní přemýšlet. Uvědomila jsem si, že každý z nás je někým ovlivňován. Myslím si, že nikdo nemůže říct, že by nevěděl o nikom, kdo na něj má vliv. Nikdo není neovlivnitelný, a pokud si to myslí, je ovlivnitelný o to víc. Každý z nás se vědomě rozhoduje pro ty, kdo jej ovlivní. Proto je tak důležité vybírat si pečlivě přátele. Takové, kteří vás milují, záleží jim na vás a přejí si vám pomoct, ne ublížit.
I já si uvědomuji, zvlášt v posledních měsících, jak moc se můj život změnil. Vliv mých přátel, rodiny i školy vnímám především v několika oblastech:
  • snažím se vcítit do druhých lidí Empatie je něco, co mi vždy chybělo. Teď si ale víc než kdykoli předtím uvědomuju, jak je důležitá. Pokud chci mít hluboké a skutečné vztahy, které jsou funkční a krásné, pak nemůžu jednat bezohledně a bez domýšlení důsledků svých slov a činů.
  • přestávám se na svět dívat černobíle Vím, že život není jednoduchý jako lusknutí prsty (mimochodem - luskat prsty neumím). Dříve jsem často lidi odsoudila, protože jsem nedokázala pochopit jejich situaci. Teď po několika zkušenost chápu, že nikdo z nás nedokáže skutečně pochopit ty, kteří jsou v nesnadných situacích a musí se rozhodnout pro to či ono.
  • ztrácím svůj naivní pohled na svět Ano, tento fakt mě může uchránit od mnohých problémů a zklamání, na druhou stranu mě učí už od začátku nedůvěřovat lidem, být realističtější a ztrácet můj věčný optimismus. Najednou mi přijde těžší vidět na světě ta pozitiva, která jsem viděla dříve.
  • prahnu po upřímnosti sama k sobě To znamená, že se snažím přemýšlet nad svými skutečnými motivy a vidět v nich opravdové důvody toho, co dělám. Nejhorší je, když člověk nedokáže být sám sebou, ani když je sám.
  • mnohem víc si všímám a cením obyčejných neobyčejných věcí Můj denní program byl vždy absolutně zaplněný. Pořád mám spoustu povinností, ale už tolik nespěchám. Teda aspoň nemám ten dojem. Dokážu se podívat na koncert (jinak bych si jej jen při něčem poslechla), propovídat hodiny (v některých případech i dny), obdivovat Tichou Orlici cestou do Prahy i z Prahy (aniž bych si myslela, že jsem ten čas mohla využít lépe), pozorovat hnědé oči a obdivovat řasy, které jsou tolik jiné, než ty moje.
  • zkouším své pocity a myšlenky dát do slov Vždy jsem toužila po tom mít spoustu času na čtení. Díky škole, kterou studuji, je to teď dokonce mou povinností, a tak si v tomto směru nemůžu stěžovat. Díla, ke kterým se dostávám, mi pomáhají zlepšovat slovní zásobu i vyjadřovací schopnosti. Jazyk je jedním z předních prostředků, kterými se můžeme k druhým přiblížit. Žasnu nad tím, jak někteří autoři dokáží popsat to, co bych já nikdy nedokázala, a jen velmi obtížně se jim snažím alespoň z části přiblížit.
  • uvědomuji si, že vztahy jsou tím nejdůležitějším A tak se snažím věnovat jim co nejvíce času. Přemýšlet nad nimi a popř. je přehodnocovat. Dát lidem, se kterými mám jakýkoli pro mě důležitý vztah najevo, že mi na nich záleží a mám je ráda.