Šťastné a veselé!

Celine Dion: Oh, holy night

2x ztracená a 2x nalezená Opencard

Sice nemusím reklamovat účty nebo jídlo v "mekáči" a nemusím psát několik dopisů, abych nakonec získala foto zdarma, ale i tohle si, myslím, zaslouží článek.:)

Tento týden v úterý jsem měla fakt šílený den. V práci toho bylo až nad hlavu, takže jsem odtamtud odcházela už poměrně rozladěná, abych přejela pár zastávek do školy na tříhodinovou přednášku. Mezi tím jsem se stavila do knihovny ve Školské, abych si vyzvedla knížku, kterou jsem si nechala blokovat. Když jsem tam přiletěla, paní se trapně rozesmála a pak mi oznámila: "My jsme ji nemohli najít." Haha, řekla jsem si a běžela teda do ústřední, kde jsem věděla, že ji mají taky. To jsem se ale spletla. Lítala jsem po celé knihovně a hledala, ale nenašla ji ani v "dnes vrácených knihách", ani v regálu, kde by normálně měla být. Proto jsem se rozhodla podívat se do elektronického katalogu, jestli si o ní nepamatuju náhodou špatné údaje. Hledala jsem všude po kapsách svou Opencard a najednou mi zatrnulo, že jsem ji ztratila. V tu chvíli se z rozhlasu (věděli jste vůbec, že v knihovně mají rozhlas?!) ozvalo: "Vážení čtenáři, omlouváme se za vyrušení. Prosíme slečnu Marii Prorokovou, aby se ve svém nejlepším zájmu dostavila do pokladny knihovny." To už jsem běžela zase do pokladny, abych si kartu vyzvedla. Z knihovny jsem celý rudá a rozzuřená vyrazila zase směr Lazarská, abych přišla do přednášky s půl hodinovým zpožděním a abych zjistila, že mezitím stačili napsat tři! strany. Ten večer mi přišel mail, abych se dostavila do pokladny knihovny pro svou kartu. Tomu jsem ale nevěnovala pozornost, protože jsem věděla, že jsem si kartu vyzvedla.

Zlom nastal dnes. Šla jsem si prodloužit jízdné na MHD, ale u pokladny jsem najednou zjistila - hádejte co! Ano, že nemám svou Opencard! Naprosto rezignovaně jsem tedy sjela schody zpět do metra a nastoupila, když v tom mi došlo, že nemám lístek. Tak jsem zase vystoupila a jela si lístek nahoru koupit. Koupila ho a zase sjela dolů. A pak zase nahoru, abych ho označila. Jak u blbých prostě! O eskalátoru se mi dneska bude asi i zdát. V knihovně mi kartu vrátili a já pak jela domů. Gulliverovy cesty jsou oproti mému dnešnímu dni úplné nic. Na druhou stranu můžu být pořád ráda, protože když si vzpomenu, že jsem ty dva dny jezdila bez ní a že jsem poměrně hodněkrát potkala revizory, kteří si mě ani jednou nevybrali, měla jsem nakonec asi  docela štěstí...

Mika: Grace Kelly

Včerejší Rozbřesk

Iron & Wine: Flighless Bird, American Mouth

Na kolejích

Čekala jsem poměrně dlouho, než jsem si udělala obrázek a než jsem přistoupila k tomu, abych přijala výsledný dojem, takže si myslím, že to, co zde teď napíšu, bude vysoce objektivní. 

Jsou to necelé dva měsíce, co se začaly prohánět po kolejích žluté vláčky. Trvalo drahnou chvíli, než jsem se také já stala jejich prvním cestujícím, ale za tu dobu jsem jejich služeb využila už třikrát. Mezitím jsem byla nucena (kvůli pozdnímu zakoupení jízdenky) cestovat i Pendolinem, takže tady máte můj seznam pro a proti:

RegioJet

• čerstvý mátový čaj a voda zdarma
• výborná káva (espresso, latté, cappuccino) v průběhu cesty kolikrát chcete - také zdarma
• neporovnatelné ceny za jídlo (např. moc dobrý tvarohový koláč s kakaovou posypkou za 9,-Kč)
• na záchodě si připadáte jako v ráji (voní to tam, u umyvadla stojí orchidej, hraje tam hudba)
• cena jízdenky je o 30,-Kč levnější a navíc už v ní máte i místenku, za kterou u ČD dáte dalších 35,-Kč
• můžete použít zásuvku na nabíječku
• máte na výběr z více druhů periodik
• funguje zde internet - sice ne extra rychlý a extra silný, ale funguje!
• z Ostravy do Prahy se dostanu za 3 hod a 45 min 

ČD (Pendolino) - Když na tratě nastoupila konkurence, o kapičku svůj servis vylepšili, jinak bych tu kromě posledního bodu nemohla napsat nic.

•  voda zdarma
• výběr z více druhů periodik
• z Ostravy do Prahy se dostanu za 3 hodiny

No řekněte: čemu byste dali přednost, kdybyste si měli vybrat?

Jako kočka

Chtěla bych mít devět životů, už třeba jen proto, abych mohla žít na mnoha místech. Protože - stejně jako kočka - se vážu na místa. No posuďte sami: nestálo by za to vyzkoušet si život třeba v těchto končinách?

 

Ve skutečnosti se ale možná vážu na lidi, kteří na těch místech žijí.:)

Miluju svou !dočasnou! spolubydlící

Amál: "Tak mi říkala Krista, že u bakalářky jen opisuješ něco, co už někdo napsal, ale u diplomky mají být už i tvoje teorie."

Já: "Jo, tak to asi je."

Amál: "A proč? To jako znamená, že po třech letech jsi ještě pořád blbá?"

Tvrdý dopad na zem pro moje ego.:)

Čas na čtení

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. 

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití. 

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román

Must see

CSFD - That's what I am

O učiteli, který byl tak výborný, že až lidská hloupost ho musela zastavit...
O slečně, která dokázala, že není jen na okrasu, ale ví, na jakou stranu se postavit...
O dětech, které jsou někdy tak kruté, že si to ani samy neuvědomují...
O násilníkovi, který dostal, co si zasloužil...
O otci, který dostal největší lekci života od svého náctiletého syna...
O hochovi, který tak vyčníval, že nikdo nepoznal, že je to zpěvák...
A o mladém spisovateli, který si nevěřil, dokud nenašel svou důstojnost...

Krásný snímek vysílající větší množství poselství, z nichž já shledávám nejdůležitější: Jsem tím, čím jsem (That's what I am), a to je to nejcennější, co mám!

Co jsem měla dnes k obědu aneb Můj pátek 14.10.

 Dneska jsem vstala o 50 minut později, než jsem plánovala, čímž jsem trhla rekord tohoto týdne. Nepočítám fakt, že jsem vlastně vstávala hned 2x, protože jedna z mých spolubydlících (světě div se, už je jich jak malých myší) musela vstávat 2.50, aby stihla vlak do Brna. Ještě než jsem dorazila do práce, podařilo se mi v pekárně natrefit na kolegyni, která ze mě hned začala mámit informace ohledně svého svěřence (padesátiletého Fina). V průběhu celého dne mě vytáčely maily ohledně docházky, takže jsem po 4. z nich byla už tak zmatená, že jsem si nebyla jistá tím, že se na konci měsíce neocitnu v mínusových číslech. Měla jsem radost ze slečny, která mi při telefonickém pohovoru připadala nadmíru motivovaná a ještě ke všemu vzdělaná v oboru, na který se zrovna nehlásí 9 z 10 holek. Na oběd jsem si zašla do své oblíbené restaurace U černé plíce - mé jediné štěstí bylo, že už si mě pamatují, jinak bych nejspíš odešla o hlavu kratší. Když jsem totiž snědla polívku, uvědomila jsem si, že mám s sebou jen 60 Kč ve stravenkové formě, víc nic. Zrudla jsem a šla se zeptat, zda mi hlavní chod (výbornou svíčkovou na smetaně) můžou přinést za chvilku později, protože si musím skočit do bankomatu. Pán se začal smát a řekl, že to je v pohodě, ať dojím a přinesu to později. Hnala jsem se k automatu a celá rudá musela do Plíce zavítat ještě jednou. Cestou z práce jsem se zastavila v Palladiu a udělala si radost kozačkami, z čehož logicky vyplývá, že po zbytek října budu jíst jen zrní... Cestou mezi Palladiem a knihovnou jsem stihla utratit další prachy, když jsem se rozhodla vyjádřit své díky mé největší "bestfrendce" a koupit jí nějakou maličkost v tzv. Black Mambě. Do knihovny jsem se vřítila s poněkud hlasitější prosbou, takže jsem rozvířila doposud poklidné hladiny ticha, ale nakonec si stejně odnesla vytouženou knihu Jako román. A snad už poslední perlička tohoto dne: v tramvaji vysvětlovala nějaká přidrzlá holka jiné, že se přece nikdo nepo.... z toho, že Karlovka je starší. Nemusí to přece znamenat, že je tím pádem lepší. Další vyčerpávající den.

Mika: Happy Ending

Simon Mawer: Skleněný pokoj

"Láska, to je relativní kvalita, ne nějaká ucelená věc, která existuje nezávisle na objektu. Láska k někomu, láska někoho, nikdy ne jen láska. Jsou různé stupně lásky, různé odstíny, vůně a chuti lásky. To není jako se štěstím nebo s trápením, to jsou pocity jednotvárné, omezené. Láska je neomezená. Je možné milovat jednoho člověka určitým způsobem a druhého jinak, a lásky v člověku, všech těch různých lásek, přitom nijak neubývá."

Na svatého Václava

Tomáš Klus: Nina

Den je krásný (když máte po státnicích)

Bylo mi řečeno, že můj blog už je teda "pěkně nuda" a že bych sem měla zase něco přidat. Takže po měsíci se opět hlásím, že žiju a že jsem nejspíš přežila svou smrt. A to nepřeháním ani trošku. Poslední měsíc byl i pro mou akční povahu až trochu moc akční: práce, státnice, Mírák, zápis a tvorba rozvrhu. Opravdu, málem jsem vypustila duši, takže teď si totálně užívám každého volnějšího dne (nebo spíš večera - dny trávím v práci, ale i to je oproti ostatnímu pohodička). 

Státnice jsem přežila díky Mářínce a Amálce, které mě podporovaly, kudy chodily, za což jim patří můj velký dík. Naštěstí už mám ten den hrůzy za sebou a nejradší bych jej už nikdy neopakovala, i když zkouška jako taková zas tak hrozná nebyla (ještě že mezi dalšími státnicemi jsou další dva roky). Po mém půlročním utrpení jsem získala svůj první vysokoškolský titul a s absolutní radostní psala SMS s díky všem těm, kteří na mě mysleli - a že jich tentokrát bylo! :) Mírák přišel hned ten víkend po státnicích a kvůli napětí, které jsem nedokázala moc dobře odbourat, jsem si jej ani pořádně neužila. Ty nervy ze státnic přebily téměř každý jiný citový prožitek. (Možná se divíte, ale opravdu takové zkoušky prožívám tímto šíleným a vyčerpávajícím způsobem.) Reakce ale byly většinou pozitivní, takže čím víc dnů od Míráku uplynulo, tím jsem spokojenější.

Rozvrh jsem si taky jakž takž zvládla udělat, ale v reálu se to uvidí až příští týden. Pomalu přichází těšení na všechny ty normální stresíčky, které se rozloží do celého semestru a ne do 4 týdnů. Taky se těším, až se do Prahy nastěhuje ségra a budeme všechny tři něco podnikat, až konečně pověsím poličky ve svém minibytečku, až se začtu do nových knížek, až si zas jednou zajdu do nějaké kavárny... No, prostě je toho hodně na těšení...

Průšvihování

Čas od času mě začnou svrbět ruce. Důvod je jediný: už jsem dlouho nic nedělala. Nedělala v tom smyslu, že jsem už příliš dlouho nevytvořila něco kreativního. Do mých dalších státnic zbývá už méně než měsíc, takže je to pořádný průšvih (č.1). Průšvih č.2 je to, že jsem se rozhodla předělat z gruntu svůj miniaturiní byteček. A poslední průšvih: objevila jsem dokonalou stránku, která patří ke kategorii těch, které kreativní lidi uvádí do extáze: Pinterest. A máme tady jednoduchou rovnici:

průšvih č. 1 + průšvih č. 2 + průšvih č. 3 = katastrofa

Dnes jsem se trochu odreagovala alespoň touto malou broží.

Štěstí v neštěstí

Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.

Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".

V "metropoli" Moravy

Tak jsem se zase jednou podivným způsobem dostala do Brna. Abych dojela do centra, musela jsem si koupit jízdenku - na kraji města, kde jsem nastupovala do tramvaje, však nebyl žádný automat, který by ji poskytoval. Mladá žena na zastávce mě informovala, že ona má jen "šalinkartu", a tak neví, jestli se dají kupovat jízdenky přes telefon. Když jsem nastoupila a chtěla si ji koupit u řidiče, řekl mi, že dvoustovku nevezme, že musím mít drobné. Poté, co mi ta samá paní řekla, že drobné za 200 Kč nemá, podala mi 30 Kč, aniž by si nárokovala cokoliv vrátit zpět. Dala jsem jí aspoň svých mizerných 20 Kč a totálně rudá si šla sednout. Její ochota mě až zarazila. 

Dnešek jsem se rozhodla trávit na základě doporučení v centru, v kavárně Tungsram. Díky mapce jsem si připadala v pohodě, ale jako naschvál tentokrát můj orientační smysl zklamal a já poměrně dlouho bloudila. Taky jsem se setkala asi se třemi úsměvy pobavených pánů, které prozrazovaly jejich "holka-s-mapou-v-ruce-je-prostě-k-ničemu" myšlenky. Nicméně teď už naštěstí sedím s jablečným moštem a wi-fi připojením a chystám se dnes pokořit politologii a nějakou část ze Sedláčkovy Ekonomie dobra a zla.

Mějte hezký den!

Vyletěla jsem z hnízda...

Před bez mála dvěma lety jsem se nastěhovala. Když jsem viděla poprvé místo, kde bych měla strávit další 4 roky, chtělo se mi skoro brečet. Pak jsem zjistila, že nemám dostatek představivosti, abych se dokázala radovat z toho, do čeho jsem se měla přestěhovat ze svého milého kopřivnického pokojíčku, a abych ten byt dokázala vidět tak, jak teprve vypadat bude.

Bylo třeba vyhodit starý nábytek, vymalovat, vytapetovat, natáhnout lino. To všechno za mě naštěstí udělal někdo jiný. Pak následoval nový nábytek (ať žije IKEA), obrazy, fotky, nástěnka, knížky... Na jaře přišla parta chlapů vyměnit okno - ano, mám jen jedno - a od základů zrenovovat koupelu i záchod. Proč, to nevím, ale tuhle operaci musel podstoupit každý v tomhle domě hrůzy. Tehdy, když jsem uklízela tu spoušť, kterou přitom nadělali, jsem začínala mít pocit, že se tu cítím doma. Potom jsem si koupila poličky na zeď, a když už ani po půl roce nebyl nikdo schopen mi je navrtat, udělala jsem to sama. Taky jsem namazala dveře, aby nevrzaly, a vymalovala zeď, kterou "ozdobila" na jaře tající voda ze střechy. 

Výsledkem toho všeho je, že pokaždé, když u hlavního nádraží čekám na svou tramvaj č. 9, říkám si, že je dobře, že jsem doma. Už to tak cítím. Proto, že tu mám své přátele, svou práci i školu. Mám tu věci, které mám ráda, své soukromí a klid. Mám tu oblíbená místa, kavárny, mám oblíbené trasy, kterými procházím. Nevím, jak dlouho to tak ještě bude, ale dokud to tak je, jsem za to vděčná. Možná by se vám u mě nelíbilo, ale já jsem na svůj domov pyšná...

Vše skončilo 20. července

Na Harryho jsem se fakt těšila. Plakáty zvoucí na jednu z největších filmových událostí tohoto roku jsem obhlížela na nádraží, v metru i na D1 a čekala jsem, že to bude přinejmenším skvělé. Harry je totiž můj vrstevník: jak rostl on, rostla jsem i já. Knížky jsem přečetla všechny, až na tu poslední (neptejte se mě, proč), takže jsem byla extra zvědavá, jak to všechno skončí. Moc se mi líbila 1. část Relikvie smrti a o to víc se rozbíhaly moje představy velkolepého finále. Možná právě proto jsem byla nakonec zklamaná. Maskérům se rozhodně nepodařilo nalíčit Hermionu, Rona ani Harryho tak, aby vypadali jako "po 19 letech". Zkrátka celých těch posledních 10 minut bylo směšných - ne zábavných, ale opravdu směšných. Mám ráda happy-endy, ale tohle bylo už trochu moc. Můj kamarád po zhlédnutí tohoto dílu napsal na Facebook: "Harry Potter 7, 2. část: Tak pardón, nemůžu si pomoct, ale mělo to bejt fakt lepší."

Na druhou stranu si kladu otázku, jak bych si představovala konec, se kterým bych byla spokojená? Věřím, že konec knížky je napsán lépe, než je natočeno těch posledních několik scén - už jen proto, že scény knížky se odehrávají ve vaší hlavě a ve vaší fantazii; nestrká vám je tam nikdo násilím pomocí filmového plátna. Nicméně musím přiznat, že neznám žádnou druhou knihu, která by měla tolik dílů a přitom by její čtenost (i čtivost) byla tak obrovská. To samé platí i o filmech téhle série. Takže: je nutno přiznat, že jsem s Harrym strávila pozoruhodných 10 let. Myslím, že bude dlouho trvat, než vznikne něco, co by se mu vyrovnalo. Smekám, J. K. Rowlingová!

Hier, aujourd'hui, demain...

Dobré jídlo a ještě lepší knihy. Přemýšlení o životě a trochu víc o smrti. Volné dny, hodně spánku a hodně vody. Vzpomínky na dětství vyvolané Lenkou Filipovou (jak to, že si slova pamatuju i po těch letech?). Čekání na přijetí a snění o tom, jaké to pak bude... Snaha pomoci a podržet. Touha nerozpustit se v těch přívalech deště. Rozhovory o Google+ a o škole, která je hned naproti té mojí. Těšení se na výlet - do Osvětimi nebo Krakowa? A vyrábění medvídků-broží (má někdo zájem?). To jsou ve zkratce moje poslední a nejbližší následující dny.:)

500 days of Summer

O takových filmech jsem vám schopná říct, že jsem jimi nadšená i že mě naprosto vytáčí. Neskončil dobře, i když vlastně dobře skončil. Poslední tři minuty filmu způsobily, že jsem měla dobrou náladu pak celý další den. A vždycky, když si na ně vzpomenu, musím se usmát.

Tom mi přišel jako neuvěřitelný chudák, Summer jako mrcha. Jenže tenhle film není černobílý, s čímž se moje duše (mozek, srdce, cokoliv...) potýká vždy trochu neohrabaně. Nakonec jsem musela přiznat, že Summer chápu: chápu to, že i když ve vás hlodá přesvědčení, že někomu nemůžete nabídnout trvalý vztah a slib stálosti, jednoho dne se takový člověk přece jen objeví. A když to nešlo u někoho, kdo vás hluboce miloval, půjde to u někoho jiného, koho budete hluboce milovat i vy. Trochu složité, já vím.:)

Nicméně, film je skvělý. Bavil mě po celých svých 91 minut - má skvělý soundtrack, originální zpracování a hlavně: je pravdivý. Takže pokud nevíte, co dělat dnes večer, může být 500 dní se Summer tou pravou volbou.

PS: Oceňuji i vtipný a dvojznačný název v angličtině.:)

Jakákoli jiná, jen ne česká

Jsem postižená tím, co studuji. Považuji se za jistý druh knihomolky, ale jakmile dojde diskuze na díla světových autorů, opatrně zavírám pusu a modlím se, aby si nikdo nevšiml toho, že se nezapojuji. Proto jsem se rozhodla, že to změním. Dnešní dopoledne jsem strávila vyhledáváním různých seznamů, které přináší 100 nejlepších světových děl. Po několika hodinách se mi podařilo sestavit seznam, na který jsem patřičně hrdá. Obsahuje knížky, které se nejčastěji objevovaly ve všech seznamech - některé z nich jsem četla, ale chtěla bych si je přečíst znovu; avšak většina z nich mi zatím unikala. Mým (poněkud odvážným) cílem je přečíst těchto 100 titulů do svých 25 let. V průměru má však každá knížka 400 stran, tak to moc reálně nevidím...

Pro vaši inspiraci seznam publikuji.

1.         Alighieri, Dante: Božská komedie

2.         Austen, Jane: Pýcha a předsudek

3.         de Balzac, Honoré: Otec Goriot

4.         Beckett, Samuel: Čekání na Godota

5.         Boccaccio, Giovanni: Dekameron

6.         Bradbury, Ray: 451 stupňů Fahrenheita

7.         Brönteová, Emily: Na větrné hůrce

8.         Brönteová, Charlotte: Jana Eyrová

9.         Bulgakov, Michail: Mistr a Markétka

10.      Burgess, Anthony: Mechanický pomeranč

Raven: Kamení

Every single day

Dneska je to přesně deset dní, co jsem si vytáhla ty nejúžasnější otázky, něco o nich povykládala a opustila katedru ČJL s velmi, opravdu velmi dobrým pocitem. Od té doby se toho nějak moc nestalo, ale na rozdíl od předchozích tří týdnů zase normálně žiju. Stihla jsem uklidit svůj hrad (můj nynější domov), dokonce jsem svůj profil obohatila o další skill: vrtání do zdi. Kdybyste totiž jako já čekali od listopadu na někoho, kdo vám ji navrtá, myslím, že byste se do toho taky jednoho krásného letního dne pustili sami. Objednala jsem si krásnou šperkovnici, po které jsem toužila od té doby, co Míša ulovila tu svou - fakt by mě zajímalo kde. Přestože byla docela drahá, řekla jsem si, že si ji za ten výkon zasloužím. Několik dní jsem nedokázala nic číst - i reklamy na billboardech mi dělaly problém - nejspíš psychické vyčerpání. Pak jsem se ale rozhodla pro něco, co rozhodně není v kánonu a na co mám nejvíc chuť. Výsledkem toho je, že mi zbývá posledních pár stran znovu přečtené Muriel, konkrétně S elegancí ježka. Renée mi promine, ale Paloma je mi bližší. I když je asi miluju obě. Stres ze mě opadává nějak postupně, každopádně se ale těším na každý den z těch dvou měsíců relativního volna, které na mě čeká.

Přeji vám krásné léto a hodně odpočinku...

Rihanna: California King Bed

Blava

Tak jsme zase jednou někam s Mářínkou vyrazily. Kluky jsme nechaly hrát floorball a my se rozhodly prozkoumat hlavní město Slovenska. Vyrazily jsme v pět ráno, v osm vylezly z auta a (opravdu smutné) o půl jedenácté neměly co dělat. Prošly jsme areál hradu, podívaly se na jejich nejhezčí katedrálu a prozkoumaly historické centrum. Result? Byla jsem docela zklamaná a přišlo mi, že to ani nestálo za tak brzké vstávání.

O něco lepší byl Děvín. Tam mě naprosto okouzlil soutok Moravy a Dunaje - cítila jsem se skoro jako u moře, což bylo určitě způsobeno i tím obrovským teplem. Zašly jsme si na dobrou polévku, která vůbec nebyla tak drahá, jak někteří tvrdili. Zajímavý byl i pomník - na památku všem, kteří se od roku 1945 pokusili přeplavat řeku a dostat se tak na rakouské území, do svobodné země. Stovky z nich byli za tuto snahu popraveni nebo uvězněni. 

Ještěže jsem měla tak dobrou průvodkyni, která mě vytáhla ven po třech týdnech neustálého učení. Pokusila jsem se rozchodit strnulé nohy a zjistila, že Bratislavu mi stačí vidět znovu za dalších 10 let.:)

Jason Mraz: Butterfly

Jak to jen přežít?

Připravuju se na bakalářské státnice. A mám toho až po krk, fakt. Zítra jdu zkusit přijímačky na FF, uvidíme, jestli se jim budu líbit.:) Ve zkratce: tenhle týden je stresový a v tuhle chvíli si nepřeju nic jiného, než aby byl za mnou. Nejsem totiž už schopná napsat normální nákupní seznam, aniž bych při tom nerozebírala jednotlivá slova. Jak se tomu říká - profesionální deformace? 

Na stole mi leží už asi tři myšlenkové mapy obsahující vše, co se chystám podniknout po tom (slavném?) pátku. A je toho fakt dost. Dokonce tolik, že se bojím, že nestihnu ani půlku, a už se budu muset připravovat na státnice další (ano, na rozdíl od normálních škol má ta naše dokonce 3.státnicová kola). 

Taky vím, že už všem lezu na nervy tím, že se slovo "státnice" stalo tím nejfrekventovanějším v mém slovníku. Je mi to líto, ale nemůžu si pomoct. Všechno prostě napovídá tomu, že nejsem na tyhle situace stavěná a že už by to mělo být za mnou...

Láska nebeská

Ano, zamilovala jsem se do květin. Takže hned po příštím pátku zajdu do květinářství, koupím si spoustu květin a pokusím se je naaranžovat do jedné ze svých váz. Sice jsem to takhle sama ještě nezkoušela, ale o to to bude zábavnější. Už se nemůžu dočkat!

Craig Armstrong: Glasgow Love Theme

Bloguji, bloguješ, blogujeme

Za všechno může vlastně moje mladší sestřička. Svými různými manipulativními metodami (Marťo, na tebe ale pořád ještě nemám :P) jsem ji přesvědčila, že blog prostě musí mít! Zašlo to tak daleko, až tomu naprosto propadla a tvrdí, že to je mnohem lepší a mnohem návykovější než počítačové hry. Nejhorší na tom všem ale je, že začala prohledávat různé bloggerské weby a následně mi je přeposílá. Mně, která by v následujících dvou týdnech neměla dělat nic jiného, než se učit fonetiku, morfologii, syntax, literaturu + další milión lingvistických oborů. Nicméně musím přiznat, že se jí podařilo vyšťourat poměrně vzácné informace a vylepšováky s perfektními návody, takže to pochopí i takový nonIT, jako jsem já. Teď jen doufám ve dvě věci: 

1. že se vám líbí nový look mého blogu;
2. že přesto úspěšně "odstátnicuji".

Hrabě v mé knihovně

El dia de la rosa

To, že miluju svoji práci, není žádným tajemstvím. Dneska jsem na vlastní kůži zjistila, co znamená to "multikulturní prostředí", které tato firma ve svých pracovních nabídkách zdůrazňuje... A asi i ono je tím, co na téhlepráci stále více oceňuji.

Přišla jsem dnes do práce někdy před osmou. Půl hodiny na to jsem byla svolána spolu s ostatními ženami do menšího hloučku. Byla jsem fakt zvědavá, do čeho se budu muset zapojit, zvlášť, když se před nás postavil Pedro - asi čtyřicetiletý Španěl. Všem nám rozdal obálky na vysvětlenou a začal vyprávět (samozřejmě anglicky, ale nechtějte po mně, abych to zopakovala):

"V jednom Lybijském městě se za dávných časů nacházel obrovský rybník, ze kterého čerpalo vodu celé město. Jednoho dne ale přiletěl do města drak, obrovská příšera, která se uhnízdila přímo u pramene, odkud lidé brali vodu. Aby ji mohli čerpat i nadále a drak jim přitom neublížil, přiváděli mu každý den dvě ovce. Za krátkou dobu ale už žádné ovce neměli, a tak obyvatelé vždy losem určili, čí dítě dají drakovi jako oběť. Až jednou padl los na královu dceru. Král řekl, že dá všechno zlato a všechno svoje bohatství občanům toho města, když jeho dceru uchrání. Oni ale odmítli, a tak byla princezna vystrojena jako nevěsta a poslána k drakovi. Náhodou však jel kolem Svatý Jiří - ten se drakovi postavil, přičemž se chránil znamením svatého kříže, draka probodl a princeznu zachránil. Z drakovy krve pak vyrostla krásná rudá růže."

V návaznosti na tuto legendu slaví Španělé (ale i jiné národy) tzv. El dia de la rosa (The Day of the Rose). Všude po ulicích jsou v ten den (23.4.) rozestavěny stánky s růžemi. Každý muž by měl v ten den koupit alespoň jedné ženě růži. Tím to ale nekončí. 23.duben je ve Španělsku také dnem knih - El dia del llibre. V roce 1616 v ten den umřeli jedni z nejslavnějších světových spisovatelů: Miguel Cervantes a William Shakespeare. Vedle stánku s růžemi najdete tedy ve španělských ulicích také stánky s knihami, které by zase od žen měli dostávat muži. Výsledkem tohoto dne jsou pak čtyři milióny prodaných růží a 800 000 prodaných knih.

Nakonec jsem tedy dostala krásnou červenou růži i já. A ani jsem kvůli tomu nemusela do Španělska. :)

Kolik příležitostí má... každý z nás?

Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, Bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech,
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli,
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého.

Mí dnešní spolucestující

Mám ráda cesty vlakem. Nejen proto, že toho vždycky hodně přečtu, ale taky proto, že sem tam potkám zajímavé lidi. Dneska si ke mně přisedla zajímavá trojice: jeden manželský pár (tak kolem 40) a jejich známá - ta mohla mít tak kolem 28. Nejdříve jsem byla otrávená: pokud se lidi v jednom kupé znají, pro mne to vždy znamená, že klidu na čtení moc mít nebudu. Po čase se ale můj názor změnil.

Za čtyři hodiny společné jízdy se toho o druhých lidech poměrně hodně dozvíte. Z "28" vypadlo, že dělá sociální pracovnici v dětském domově. Vyprávěla o tom, jaké problémy řeší, jaké jsou děti, které má na starosti. Už jen z toho, jak o nich mluvila, šlo poznat, že je má skutečně ráda. Mluvila o nich jako o "jejích děckách". No a podle toho, co říkala, to s nimi není zrovna extra jednoduché, přestože (podle jejích slov) tam mají ve srovnání s jinými domovy ještě "hotová zlatíčka". Nemohla jsem tomu dost dobře uvěřit, zvlášť poté, když vyprávěla, jak za ní v průběhu minulého roku přišly čtyři těhotné holky, kterým nebylo ještě ani 18.

A ti manželé? Dlouho vyprávěli o jakémsi "koníkovi" - pochopila jsem z toho, že jde o nějaký ozdravný pobyt pro děti u moře. Oni dva jezdí každý rok místo své vlastní dovolené na tyto pobyty, aby hlídali jejich nezletilé účastníky. Ani jejich příhody nebyly extra růžové: asi tak, jak můžou být růžoví sedmnáctiletí kluci, kteří si rádi zakouří a napijou se.

To, co mě zarazilo, byl fakt, že dneska vůbec ještě existují takoví lidé. Lidé, kteří mají opravdový zájem o druhé (děti), mají je rádi, záleží jim na nich a jsou schopni nejen o tom mluvit, ale taky něco udělat. Říkala jsem si, že dneska jsou lidé ochotnější dát peníze, než věnovat svůj vlastní čas a energii pro dobrou věc. Schválně: kolik znáte lidí, kteří by místo dovolené, kde si odpočinou od celoroční práce, jeli hlídat bandu puberťáků, u kterých nikdy nevíte, co vyvedou? Kolik sociálních pracovnic si dneska radši hřeje zadek za přepážkou, než aby skutečně ovlivňovaly životy dětí? Neříkám to proto, abych odsuzovala. Spíš jen mě samotnou překvapilo, že tihle lidé mají něco, na co já se nejspíš nikdy nezmůžu. Mám spoustu kamarádek, které řeknou, že by chtěly pracovat s lidmi a i já sama bych to řekla, kdyby se mě někdo zeptal. Ale dneska mi došlo, že je práce s lidmi a práce s lidmi. Asi to není o tom, kdo z nás je lepší. Jen je to o tom, kdo z nás má k čemu a jaký dar a jestli je ochotný jej využívat. Nicméně před lidmi, se kterými jsem dneska jela vlakem, jsem pocítila velký respekt a uznání (i když jsem je viděla poprvé a naposledy, i když byla jedna z těch dvou žen strašlivě nalíčená a i když mě celou dobu rušili ve čtení).

Doliva a nejen ona aneb Z mojí koupelny

Už nějakou chvíli jsem fakt nadšená. To jsem tak jednou dostala k Vánocům (mimo jiné) kosmetiku značky, která pro mě byla do té doby naprosto neznámá. No a dnes bych ji doporučila každému, kdo by se mě na ni zeptal...

Nejsem moc zvyklá se malovat, ale o to radši mám kvalitní pleťovou kosmetiku. Možná i proto překousnu, že je poněkud dražší než ta, na kterou narazíte v drogerkách. Dolivu koupíte v každé větší lékárně. Ještě jsem téhle značce nepropadla na 100%, takže tady je můj seznam produktů, které se o mě starají:

Pleťová voda

Čistící pleťové mléko

Krém na ruce

Just the way you are...

Tak, tahle melodie mě bude provázet asi tak další dva tři dny. Když budu dělat finální úpravy bakalářky, psát seminárku na Morovu Utopii i dočítat Uprostřed nocí zpěv. Aspoň něco je pěkného v tom stresu. A slova jsou perfektní! :)

Jedna z mých slabostí

Po cestě z Kavalírky na Anděl tramvají (což jsou mimochodem jen čtyři zastávky) se můžete podívat do výloh 4 salónů se svatebními a společenskými šaty Přiznávám, že i já se dost často a ráda podívám, jestli šaty ve výloze změnily. Mám už i dokonce pár svých oblíbených, které tam vidím nejradši.

Když jsem tou trasou jela naposled, seděla přede mnou asi sedmiletá holčička, které chybělo pár předních zubů, a před ní seděla její babička. Ta tou trasou asi nejezdila příliš často, protože malá ji dostatečně dopředu upozornila na to, kam se má dívat, aby "uviděla ty krásný šaty". Holka se rozplývala a já si říkala, že my holky, dívky, ženy jsme v tomhle prostě totálně marné. Jak je možné, že už tak malé sníme o krásných šatech a vysokých podpatcích? Jak je možné, že aniž by nás to někdo učil, milujeme nakupování? No, nevím, jak jste na tom vy, ale já nakupování fakt můžu (pozor! mluvím pouze o nakupování oblečení). Čas od času, když udělám zkoušku nebo splním nějaký pro mě náročný úkol, netěším se ani tak na to, až to budu mít za sebou, jako spíš na tu odměnu, která přijde: nakupování.
Na druhou stranu mám ale ráda i výzvy. Takže jsem si řekla, že je třeba trochu zkrotit svoji nakupovací mánii a přemýšlet trochu - hmmm, jaký výraz pro to použít - "ekonomičtěji"? Takže v příštích nejbližších měsících bych si chtěla koupit žehličku, brýle a cestovní tašku. Snad budu úspěšná. Držte mi palce...

Pár mých pocitů

PRÁVĚ TEĎ MÁM POCIT, ŽE...

Nikdy nedokážu napsat 40 stran.

Až budu disponovat penězmi a budu si chtít koupit nové baleríny a kabát, všechny hezké budou vyprodány.

Než dostuduju, vypadají mi všechny vlasy.

Je blbost tvrdit, že stačí spát 7 hodin denně.

Nikdy nepřijde vytoužené jaro a s ním možnost nosit sukně.


Tomáš Klus: Pocity

Curych

Pokaždé, když jsem dříve měla vyjet někam do ciziny, pokazilo se to: někdo onemocněl, pokazilo se auto, prostě na poslední chvíli se to muselo zrušit. Minulé léto se ale karta obrátila (konečně!), takže se s vámi hodlám podělit o pár zážitků, které se mi vybavily při koukání na fotky z Curychu.

Curych je největší město Švýcarska, leží mezi horami a rozprostírá se kolem nádherného Curyšského jezera. Nedokázala jsem pochopit, že voda v něm je tak dokonale čistá i přesto, že jezero i řeka, která z něj vytéká, leží v centru města (to by se naší Vltavě stát nemohlo). Přes jezero je zavedena také lodní MHD. Slouží zároveň i jako koupaliště. Curych jsme navštívili z kraje července, ale tamější děti ještě neměli prázdniny a svoje přestávky trávily u vody. To mi přišlo dost cool. Z tašek vybalily svačiny, ručníky a plavky a šly se koupat!

Zpět mezi živými

Mám za sebou dosti náročný týden, který jsem problouznila v horečkách. Teploměr za 30 Kč ukazoval pouhých 37,6°C, ale tomu číslu odmítám věřit, protože jindy ukazuje, že jsem totálně podchlazená. Přijela jsem na víkend domů, ale z mého pokoje se stala mamčina kancelář, takže jsem zabrala ten ségřin. Amál, neboj, všechny kapesníky po sobě uklidím. Pořád mi není nějak extra dobře (rýmu snáším snad ze všeho nejhůř), ale pomalu se ze mně zase stává člověk.

Těším se na celý dlouhý víkend, kdy budu dlouho spát - ne že bych toho za ten týden naspala málo, hodně číst (kritiky again) a vyrábět tyhle úžasné brože:


Ale asi nejvíc se těším na neděli až s Mářínkou v Praze zapadneme do sedaček a budem koukat na Norské dřevo! (Marťo, i kdyby to nevyšlo, aspoň si o tom nechám zdát.)

Show me secret sins...

Dostala se ke mně jedna řetězovka, ačkoliv jsem si myslela, že na tyhle věci se hraje, jen když vám je deset. Na druhou stranu tohle mi přišlo docela originální, a protože mě zajímá, co vymyslí ti, kterým ji přepošlu já, rozhodla jsem se tento proces podstoupit. Takže tady je několik informací, o kterých nemluvím každý den a které o mně možná ještě nevíte...

A štafetu předávám Mářínce a Amál. Holky, těším se, s čím příjdete.:)

Psát či nepsat?

Čtvrtkem mi úspěšně skončilo zkouškové, a protože už nemám jiné výmluvy, pustila jsem se dneškem slavnostně do své bakalářky. Po dvou hodinách a dvou stránkách jsem zjistila, že moje židle je dost nekvalitní, tudíž mi moje záda za chvíli asi vypoví službu. V hlavě nemám téměř nic jiného než F. X. Šaldu. A dost by mě zajímalo, kde zjistím všechny takové ty "podřadnější" informace, jako např. jakým písmem má být těch 40 stran napsáno. Děsím se toho, že ji pošlu svému milému vedoucímu a on mi ji pošle zpět se slovy: "Milá slečno, z těch pěti stránek můžete čtyři smazat."
Jak mi dneska odpoledne Amálka, nejhorší je začít. Takže z dneška si odnáším dva poznatky na téma "bakalářká práce":

1. první (nejtěžší) krok bych mohla mít za sebou
2. ještě že má Mářínka doma dobré křeslo
   

Pro zlepšení nálady

"Ukradeno" z http://www.oncewed.com/real-weddings/