Jak vybírat knížky, do kterých se zamilujete...

Knihy jsou od mého dětství něčím nepostradatelným, obklopovala jsem se jimi už jako malá, pokračovala ve škole a nakonec i moje vysokoškolské studium se ubíralo stejným směrem.

Po čtyřech letech, kdy jsem opustila prostory své alma mater, jsem se však ještě stále nenabažila možnosti číst to, co chci, a ne to, co obsahují seznamy dopručených děl k jednotlivým zkouškám. Proto zatím nejsem schopná vrátit se ke klasickým dílům ruských, francouzských nebo anglických autorů. A co si budeme nalhávat, možná jsem od dob studijí i trochu zlenivěla; duševně vyčerpávající práce mi neumožňuje číst knihy složitým jazykem Vladislava Vančury nebo hledat krásy poezie prokletých básníků.

Říká se, že vrána k vráně sedá... není tudíž náhodou, že se pohybuju mezi lidmi, kteří milují knihy stejně jako já. Právě oni se na mě často obrací s dotazy, jak vybírám kousky, které pak doporučuji nebo rozdávám. Čím více zdrojů dobrých knih je, tím lépe. A tak jsem se rozhodla sepsat je v krátkosti s nadějí, že mě možná i vy obohatíte o ty své a já tak rozšířím portfolio, ze kterého můžu vybírat.

1. Youtube kanál Martinus.cz Tohle knihkupectví mě nadchlo moderním přístupem k propagaci knih, které nově vycházejí. Nejvíce jsem samozřejmě ovlivněná jejich produkťačkou, Lucií Zelinkovou, toho času jednou z našich největších influencerek (pokud to slovo neznáte, stejně jako jsem ho neznala já, googlete). Lucie ve svých videích Knihy měsíce poukazuje na to nejzajímavější, co v daném měsíci vyšlo a co by vám nemělo uniknout. Věnuje se jak próze (nejčastěji románům, povídkovým knihám, thrillerům a detektivkám), tak poezii, ale i například komiksům. Na své si přijde náročný i občasný čtenář. Lucie dokáže na čtení nalákat a vyzdvihnout to, co knihu nejlépe charakterizuje, pak tudíž víte mnohem lépe, co čeho jdete.
2. Výherci Magnesie litery Už většinou trochu náročnější četba, ale jsem ráda v obraze, takže výherce sleduji každoročně. Díky Martinusu se mi poslední roky většinou daří knihy přečst dřív, než vyhrají, a tak je fajn mít trochu přehled, když se koukám na nominace. Nejvíc mě samozřejmě bere kategorie Próza a Kniha pro děti. Letos - wait for it - vyhlásí výherce 4.4.
3. Velké knižní čtvrtky V tento den (párkrát do roka) vybraní nakladatelné uvádí na trh okolo 15 nových knih, které patří k tomu nejlepšímu, co se v daném období chystá.
4. Čtěnářská výzva Tahle aktivita vás dovede ke knihám, které byste jinak třeba neobjevili. Má vám pomoct zaměřit se na něco nového a přivést vás v průběhu roku k 20 knihám podle předem daných témat (kniha, jejíž děj se odehrává v Brně; kniha, která byla poprvé vydaná v roce vašeho narození; kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy atd.)
5. Moje kamarádky Mezi největší zásobitelky patří i moje spolučtenářky; Šárka (tu dosytosti zásobjí její kolegyně z pedagogických kruhů), Martina (jeden z lidí, který nejvíc podnítil mou touhu číst a dodnes je pro mě tak trochu čtenářským kompasem) a Petra (v současnosti na mateřské dovolené, která stíhá číst závratným tempem vedle všech dalších aktivit, kterým se věnuje).

Tři bratři aneb Óda na jednu pohádku

Každé Vánoce se vyznačují tím, že se v jejich průběhu v televizi objevuje spousta nových pohádek. Já se na vzdory svému věku na většinu z nich snažím podívat a pak zhodnotit jejich ne/úspěch. Rodiče mě od mala vedli ke čtení, rozvíjeli moji fantazii i lásku k jazyku a jeho psané formě. Dětských knížek mám doma spoustu a jejich řadu se snažím neustále rozšiřovat i přesto, že teď už mi je nikdo nečte. Miluju pohádky, které jsem vídávala už jako malá holka každé Vánoce. Neodolám podívat se vždycky znovu na Jak se budí princezny nebo Šíleně smutnou princeznu. No a vždycky po konci nové pohádky v televizi, když pak čtu diskuze na Facebooku, jak se zase nepovedla, přemýšlím, co třeba říkali lidé v mém věku, když se Šíleně smutná princezna nebo Lotrando a Zubejda objevila v televizi poprvé.

 

Nejsem tak náročný divák. Od dobré pohádky očekávám únosnou dávku chytrého humoru, trochu čas a kouzel, že zlo bude potrestáno, dobro zvítězí a že láska hory přenáší (myslím, že strukturalista Propp by ze mě byl nadšený). Jenže právě mix toho a hlavně to množství jednotlivých surovin, je to, co je na pohádce tak obtížné. I přes to jsem však shovívavá, protože vím, že to, co se líbí mě, se zdaleka nemusí líbit dětem, pro které pohádka vznikla, a naopak. Z tohoto důvodu mě dokáží vytočit už zmíněné komentáře mých bývalých kolegů a učitelů z katedry české literatury, kteří žhavě nad každou takovou pohádkou diskutují. A letos mě tahle diskuze nejvíc vytočila u pohádky Tři bratři.

 

Duo Svěrák-Uhlíř je mým oblíbeným už od dob, kdy jsem uměla mluvit a učila se jejich písničky (většinu z nich si pamatuji slovo od slova doteď). Něco tak chytrého, vtipného a jazykově nádherného jako Svěrákovy texty se najde málokdy. Hudba byla vždycky chytlavá a snadno zapamatovatelná. To samé platí o jejich nové pohádce. Zvládli dát dohromady tři tradiční české pohádky spojením tří bratrů, kteří hledají nevěsty. Kombinace je nenásilná a úsměvná stejně jako role Svěráka-vypravěče, který celým příběhem provází a komentuje např. to, že hajný příjde ke Karkulčiným rodičům a řekne jim, aby s ním za pár let počítali jako s ženichem, slovy: "Právníci by řekli, že uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí." Dát tatínkovi Karkulky příjmení Červený, z Lábuse udělat starou ježibabu z mokřin, z vlka udělat hlídacího psa, aby se polepšil, nebo dát králi na korunu papírovou krabici, aby se Růženka nepíchla, mi přijde geniální. No a pokud vím, že si malé děti před spaním říkají, aby jim mámy zazpívali písničku z téhle pohádky, pak má jejich hudba co do sebe stejně tak, jako měla v mých dětských letech.

 

Takže pánové a dámy, vy neustálí kritici bez představivosti a lásky k pohádkám: já jsem byla tyto Vánoce spokojená, protože jsem našla pohádku, na kterou se vždycky ráda podívám!

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.

 

1. Radka Třeštíková: To prší moře

Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).

Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

Den, kdy jsem se naučil žít

Aneb malé promo nové knize Laurenta Gounelle (musíte si přečíst hned po Bůh chodí po světě vždycky inkognito).

 

Margie se usmála.

"Lidská bytost je stvořená pro vztahy. Vztahy s druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami. Vztahy jsou podstatou našeho života. Díky pokusu, který ve 13.století provedl panovník Svaté říše římské Fridrich II., to můžeme tvrdti s naprostou jistotou."

"O tom pokusu jsem nikdy neslyšel."

"Tento muž plynně hovořil šesti či sedmi jazyky a kladl si otázku, jaký je onen 'jazyk boží', tedy jazyk, kterým bychom všichni přirozeně mluvilo, kdybychom se žádnému jazyku neučili. Proto provedl pokus, který by se v dnešní době naštěstí nikdo neodvážil zopakovat."

"Co udělal?"

"Dal izolovat novorozence, kteří byli svěřeni do péče speciálně pověřeným chůvám. Jejich úkolem bylo dávat jim jíst, pít, přebalovat je a udržovat v čistotě, tedy zajišťovat všechny jejich fyziologické potřeby. Nesměly se s nimi však mazlit, hrát si s nimi a zejména měly zakázáno na ně mluvit."

"A jaký jazyk se u nich rozvinul?"

"To se nikdy nezjistilo."

"Jak to?"

"Všichni zemřeli- Přestože všechny jejich fyziologické potřeby byly uspokojeny. To jediné, co jim nebylo dopřáno, byly mezilidské vztahy."

Jonathan znechuceně zakroutil hlavou.

"To je příšerné."

"Vztahy jsou esencí našeho života, Jonathane."

Partik Hartl: Malý pražský erotikon

Moc šancí jsem tomu nedávala. Jenže je to tak neuvěřitelně čtivé, že jsem do toho vlítla a po třech dnech už skoro končím. Po všech těch Viewezích, Milencích lady Chatterleyové a Padesáti odstínech šedi by si člověk řekl, že už ho nic nepřekvapí. Moje překvapení bylo ale dnes tak velké, že mě musel vyhodit z metra na konečné člověk, který procházel vagóny a kontroloval, jestli se tam někdo neskrývá. A to zrovna ve chvíli, kdy jsem seděla s očima otevřenýma v úžasu a dlaní jsem si zakrývala otevřenou pusu. Pohled to musel být asi dost komický.

A tak po prvních rozpacích ohledně této knížky překypující erotikou jsem zjistila, že ji budu muset zařadit mezi ty, kterým se nečekaně podařilo vyvolat ve mně notnou dávku emocí. Překvapení, pobavení, radost, zvědavost. Rozběhly mou fantazii na plné obrátky. Nakonec jsem ale zjistila, že tím hlavním tématem není erotická stránka lidkých vztahů, ale neustálá potřeba být zamilovaný. Mít někoho, ke komu můžou směřovat naše ideály, naše láska a naše touha. Být s tím člověkem stejně šťastný po dvaceti letech jako v okamžik prvního setkání. Patrik Hartl nabízí trochu jiný pohled do oken pražských bytů a do srdcí jejich obyvatel.

 

Zkuste to. Třeba vás to nepohorší a bude bavit stejně jako mě.

Jozova Haňulka z Želar

Před nedávnem jsem tu knížku dočetla a zrovna teď koukám na film. Moje prožívání při četbě samozřejmě ovlivnily obrazy a konkrétní představitelé filmu, což mu však neubralo na kráse a poetičnosti.

Na tom příběhu mám ráda spoustu věcí. Silnou ženskou postavu v hlavní roli. Pohraničí, ve kterém se odehrává. A hlavně to, že to je příběh o lásce.

Mladá nedostudovaná doktorka a venkovský balík. Ona do té doby znala jen Prahu, její kulturu, vysokou životní úroveň, vymoženosti tehdejší doby. On pracoval na pile, bydlel téměř mimo civilizaci, žil sám. Zpočátku se v ní mísily pocity nenávisti, odporu a rezignovanosti. On ale svou laskavostí a neskutečnou trpělivostí, citlivostí, skromností a ostychem začal roztápět její strachem a zklamáním zledovatělné srdce.

Věřím, že takových příběhů se stala spousta. S různými detaily a okolnostmi. Princip je ale stejný: láska může vzniknout mezi lidmi, které by si spolu nikdy nikdo nespojil, asi ani oni sami by to nečekali. To je na tom asi to nejhezčí...

Maru-ku

Nejsme pány našich životů.
Všem nám vládne čas.
Hodinky, hodiny, budík, orloj, stopky.
Čas nezná přítele.
Čas je nejlepší lékař, čas zahojí všechny rány.
Čas běží čím dál rychleji.
Času je čím dál méně.
Čas nezastavíš.
Vše lidské se odehrává v čase.
Čas lidský = čas konečný.
                    Pravá láska je trpělivá.
                    Nespěchá. Nechvátá. Čeká.
                    Neměří čas, vnímá intenzitu, blízkost, splynutí.
                    Jeden život z hlediska času je nic.
                    Jeden život milované bytosti může znamenat všechno.
                    Čas lásky = čas pokoje.


Když může být nejznámějším útvarem japonské poezie haiku přetvořeno Alicí stvořenou Fulghumem na Alice-ku, já můžu mít svoje Maru-ku. Tady je to dnešní.

Great Gatsby (až v květnu)

"Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí - zítra poběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána -

A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti." 

Francis Scott Fitzgerald

Hraní si na Kunderu

Čas od času se svobodně rozhodnu přečíst něco ze současné české literatury. "Svobodně" proto, že moje studium mě nutí číst většinou českou literaturu do 70. let 20. století. Přes léto se proto vždy snažím rozšířit si své kulturní obzory o díla, která si vybírám já sama.

Tyto prázdniny padl můj zrak na knihu Slabost pro každou jinou pláž od Davida Zábranského. Mou volbu ovlivnil fakt, že za ni autor získal cenu Magnesia Litera 2007 v kategorii Objev roku a že má poněkud odvážnější obal. Ten se už třetí měsíc snažím ukrývat před zraky spolucestujících v MHD, kteří se stejně rádi jako já dívají, co ostatní čtou. Ano, někdy se mi opravdu stane, že knihu čtu tři měsíce...

Pro Pláž jsem se nadchla hned po třetí stránce, protože jsem měla silný pocit, že mi připomíná něco, co mám ráda. Bohužel mé nadšení bylo předčasné. Po deseti stranách už jsem měla jasno. Kvůli leitmotivům jako je smích, komunismus, nahota, bytí apod., se kniha až "nesnesitelně" podobá Kunderovi. Navíc pokud Zábranský do kapitol promítá životy Mahlera a Wittgensteina, musím se pousmát, protože se poněkud okatě a na svůj věk infantilně opičí po Kunderově Nesmrtelnosti (Goethe a Hemingway). A dialog v kavárně, v důsledku něhož nevíme, kdo vlastně příběhy vypráví, kdo je skutečný, s kým se ztotožňuje autor a kdo v příběhu působí jen jako příklad lidského bytí? Trochu mi unikají motivy rozhodnutí komise, která ceny Magnesia Litera uděluje... Další důvod mého nekonečného čtení necelých 400 stran vidím v tom, že Zábranský se snaží filosofovat víc, než je zdrávo. Obyčejný čtenář se v jeho myšlenkách snadno ztratí. Často jsem si při čtení kladla otázky, co mi danou kapitolou chtěl autor vlastně říct. Přišlo mi, že jeho pohled na dnešní svět a společnost je snad až přehnaně pesimistický a jeho postavy neskutečně zoufalé, i když vlastně nemají proč být (že by běžné pocity postmoderního člověka??).

Pokud byste se mě zeptali, zda se mi kniha líbila a zda stojí za přečtení, asi by následovalo rozpačité ticho a pak bych musela upřímně přiznat, že nevím... A pokud si chcete přečíst v mnoha směrech pravdivou recenzi, najdete ji zde.

Po večerech...

Vyšší hodnoty vyžadují zvýšenou pozornost. Pozornost je vlastní činnost člověka a vše, co je spjato s vlastní činností, způsobuje hlubší a trvalejší radost. Například dívat se na televizi vyžaduje minimální vlastní činnost. A chytře vymyšlené statistické výzkumy proto ukázaly, že životní pocity notorických televizních diváků jsou méně radostné než životní pocity čtenářů knih.

Robert Spaemann: Základní mravní pojmy a postoje

I'm lovin' it?

Narazila jsem na zajímavou knížku. To, co je na ní zajímavé, není autorův styl nebo krása jeho jazyka. Je to fakt, že se týká každého z nás a týká se snad všech oblastí lidského života. Tak třeba já...

Každé ráno vstanu a přemýšlím, co všechno budu ten den muset stihnout. Samozřejmě v co nejkratším čase. Když jím sama, ráda si čtu nebo sleduju nějaký film. Když někam jdu, poslouchám hudbu. Často dám přednost fast foodům nebo něčemu jen tak do ruky, než abych si sedla a vychutnala si jídlo jako zážitek. Knížky v knihovně si předem nechám připravit, abych si je v knihovně už jen vyzvedla a nemusela čekat, než se číslo mojí objednávky objeví na elektronické tabuli. Jsem rychloturista, protože za jeden den většinou stihnu objet více pamětihodností. Mám ráda slevy, protože mám pocit, že pak dostanu více zboží za menší ceny.

A taky mám ráda pocit, že jsem jedinečná.

Ten ale dostává za posledních pár dní docela zabrat. Při četbě knihy Mcdonaldizace společnosti si totiž víc než kdy dřív uvědomuju, jak jdu s davem. A jak je celá naše společnost "mcdonaldizovaná". Mcdonaldizace je proces, při kterém principy rychloobslužných restaurací ovládají stále více sektorů společnosti - vzdělání, zaměstnání, cestování, volný čas, stravování, politiku i rodinu. Neodolatelnost celého modelu McDonalda způsobují čtyři základní vlastnosti: 

1. efektivnost, tzn. co možná nejrychlejší uspokojení našich potřeb;
2. kvantifikovatelnost a zkalkulovatelnost poskytovaných služeb, tzn. kvantita nahrazující kvalitu;
3. předvídatelnost, tzn. v Paříži, New Yorku i Praze dostanete v "mekáčí" k jídlu to samé;
4. náhrada humánní technologie za nehumánní, tzn. lidé pracující v těchto typech restaurací vykonávají pořád dokola jen jednu drobnou činnost.

Můžu vám říct, že čím více se blížím konci, tím menší radost ze sebe a z naší společnosti mám. Je to dost depres. A jsem zvědavá, jaké řešení (jestli vůbec nějaké) autor nabídne. Pokud vás to zajímá také, vřele doporučuji!

Objevuji Fulghuma

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

• O všechno se rozděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Uklízej po sobě.
• Neber si nic, co ti nepatří.
• Když někomu iblížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každý den odpoledne si zdřímni.
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
• Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka soupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
• Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
• A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.

Vyberte si kterékoliv z těchto pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte na to svůj život doma nebo v práci, na svou vládnu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.

A stále platí - bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

Čas na čtení

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. 

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití. 

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román

Jakákoli jiná, jen ne česká

Jsem postižená tím, co studuji. Považuji se za jistý druh knihomolky, ale jakmile dojde diskuze na díla světových autorů, opatrně zavírám pusu a modlím se, aby si nikdo nevšiml toho, že se nezapojuji. Proto jsem se rozhodla, že to změním. Dnešní dopoledne jsem strávila vyhledáváním různých seznamů, které přináší 100 nejlepších světových děl. Po několika hodinách se mi podařilo sestavit seznam, na který jsem patřičně hrdá. Obsahuje knížky, které se nejčastěji objevovaly ve všech seznamech - některé z nich jsem četla, ale chtěla bych si je přečíst znovu; avšak většina z nich mi zatím unikala. Mým (poněkud odvážným) cílem je přečíst těchto 100 titulů do svých 25 let. V průměru má však každá knížka 400 stran, tak to moc reálně nevidím...

Pro vaši inspiraci seznam publikuji.

1.         Alighieri, Dante: Božská komedie

2.         Austen, Jane: Pýcha a předsudek

3.         de Balzac, Honoré: Otec Goriot

4.         Beckett, Samuel: Čekání na Godota

5.         Boccaccio, Giovanni: Dekameron

6.         Bradbury, Ray: 451 stupňů Fahrenheita

7.         Brönteová, Emily: Na větrné hůrce

8.         Brönteová, Charlotte: Jana Eyrová

9.         Bulgakov, Michail: Mistr a Markétka

10.      Burgess, Anthony: Mechanický pomeranč

Poklady našich antikvariátů

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."

Sladké dny mojí čtenářské svobody

Kdo za něco stojí, čte to, co má rád, podle nálady, s velkým nadšením. V. Woolfová

Jednou z nevýhod typu škol, mezi jejichž studenty patřím i já, je nutnost číst to, co vám vybere někdo jiný. Před chvílí jsem shlédla seznam knih, které jistá mladá slečna přečetla v minulém roce. A musím se přiznat: záviděla jsem jí. Nikdy bych neřekla, že číst knihy z doby národního obrození je ztráta času, protože u některých jsem se docela dobře bavila. Na druhou stranu jsem se snažila co nejrychleji se prokousat stránkami těch 60 knih, abych pak mohla začít číst dle vlastního výběru a chuti.

Naprosto souhlasím s povzdechnutím mé spřízněné duše: "Ach jo, je tolik knížek, které nikdy nestihnu přečíst." Naučila mě, že život je příliš krátký na to, abych četla něco, co mě nezajímá, pokud to vyloženě přečíst nemusím. A tak si teď naplno užívám těch několika měsíců, ve kterých se můžu plně oddávat spisovatelskému umění Milana Kundery (Nesmrtelnost), Haruki Murakamiho (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce), Williama Shakespeara (Sonety), Chaima Potoka (Vyvolení) i Květy Legátové (Želary) a doufám, že i mnoha dalších.

Už jsem málem zapomněla, jaké to je číst podle návodu Virginie Woolfové...

Pod dojmy z Nesmrtelnosti

"Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy aby se nedaly vyprávět." (Nesmrtelnost)

Kundera je mezi lidmi, kteří se alespoň trochu pohybují ve světě knih a literatury, ještě pořád ožehavým tématem. Lidé, se kterými se o něm bavím, se většinou (jak už to tak bývá) rozdělují na dva tábory: na ty, kdo jej nenávidí, a na ty, kdo jej milují. Sem tam se objeví ještě jedna minoritní skupina, do které patří ti, kteří nechápou jeho osobní život, ale souzní s jeho dílem.

Mně samotné při četbě jeho knih neustále vyvstává v mysli otázka, kterou si kladou asi všichni, kteří nad tím aspoň trochu přemýšlí... Je pro mě skutečně natolik důležité, jak žil, abych nebyla schopná číst jeho knihy? A co víc: je to pro mě natolik důležité, abych jeho knihy neřadila ke svým nejoblíbenějším? Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k naší zemi, kultuře i jazyku, se považuji za patriota. Přesto si sama nejsem jistá tím, jak bych se zachovala, kdybych v 60. letech měla možnost emigrovat. A kdo z nás, kteří tuto dobu nezažili a nebyli tudíž nuceni se rozhodnout, může vůbec říct, že to ví? Právě proto se snažím nesoudit jej jako člověka, ale soudit jej "pouze" jako autora.

Zastavení se nad Topolem při četbě Čapka

"Doba, které úspěch je měřítkem výkonu, není zrovna vděčnou půdou pro umění. Kdyby měly být hodnoty ověřovány jejich okamžitým úspěchem, mnoha dobrého bychom se nedohledali. Zůstaly by většinou hodně neznámými - Poutník se pousmál - vyjímaje ovšem knihy tohoto roku.

Knihy tohoto roku nebývají právě knihami příštích let. Nasycují čtenářský hlad - nemluvě o nevybraném labužnictví snobismu - až do knihy příštího roku, až zase do té novější seznace, novější historky.
Nechci historky, chci slovo! nechci informace, chci vědění! nechci půl pravdy, ale spokojím se celým okouzlením! Chci knihy, které bych mohl čísti znovu a znovu, a vždy by mně měly co povědět, v čem utvrdit, v čem pobídnout."

(J. Čapek: Kulhavý poutník)

A tak jsem dneska přemýšlela o tom, proč jsem se rozhodla číst novou knihu Jáchyma Topola Chladnou zemí. Jestli mě na to navnadil seznam četby ke zkoušce z literatury, pohled na tuto knihu na stole mně blízkého člověka, nebo fakt, že o ní psali v příloze Relfexu, a tudíž je in. A bude tato kniha knihou příštích let?

Rozkoš začíná v knihkupectví

Jedním z nejkrásnějších okamžiků mého barevného života je chvíle, kdy vstupuji do knihkupectví. Nejsem fandou obrovských obchodních domů, které nabízejí přes několik tisíc titulů, ačkoli přiznávám, že jejich slevy pro studenty jsou výhodné.

Miluji ten zvuk zvonku u dveří, který prodavačce oznámí, že vešel zákazník. A pak se poprvé nadechnu... vůně knih je něco, co mě vždycky zarazí a přitom naplní touhou číst, vědět, kochat se. Liternární dílo má jediný hlavní cíl: povznést duši svého čtenáře a udělat jej lepším, hloubavějším, soustředěnějším na svět okolo sebe. Upozornit je na věci, kterých by si možná ani v reálu nevšimli. A pokud je takových knih v jedné polici tolik, vždy mě to rozechvěje. Zvlášť, pokud vím, že z toho malého krámku můžu odejít s nějakou knihou ve své ruce. Je to jiné, než si vybírat knihy v knihovně. Tohle je mnohem osobnější. Ta kniha vás pak bude provázet celý život. Při žádném jiném rozhodování neprožívám stejný pocit jako v knihkupectví - strach ze špatného výběru, chuť už v tu chvíli se do knihy začít, naplnění z vlastnictví něčeho, co ovlivnilo přede mnou již tolik lidí...

Málokdy si vyberu knihu, kterou jsem ještě nečetla. A pokud tomu tak je, pak je to proto, že autor je opravdu třída a jeho knihy nikdy nezklamou. A tak jsem se dnes skláněla nad knihami tří autorů. Mou myslí se honili tituly jako Nesnesitelná lehkost bytí, Postřižiny a Večer tříkrálový. Jedinou z nich jsem dosud nečetla, a přesto právě tu jsem si nakonec odnášela zabalenou v hladkém papíru. Jsou dva důvody, proč jsem si ji koupila: vždycky jsem milovala zápletky, které byly tak nereálné, že by se klidně mohly stát. A ten druhý? Drama má vlastně dva autory. Jedním z nich je dokonalý Angličan Shakespeare, druhým je dokonalý Čech Hilský.

A tak mou duši dnešní odpoledne povznášela Viola společně s Orsinem, Olivií a Sebastianem.

Číst Večer tříkrálový znamená představovat si lásku, mnoho podob lásky, nevýslovnou radost z lásky opětované (Sebastian o ní mluví poté, co se poprvé potká s Olivií), i bolest lásky neopětované či zavržené. Shakespeare psal ve svých hrách i básních o lásce, ale nikdy nepsal o mámivém blouznění lásky tak dobře a krásně jako ve Večeru tříkrálovém. Láska je v této hře "svým vlastním přeludem". Vstoupit do světa Večera tříkrálového znamená vstoupit do snu.

Martin Hilský