Medvídek Pú

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

Náhodou. S důvodem. Za účelem.

S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?


Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.

Kotě je solidní

Když mi bylo asi deset, poprvé jsem se se svou rodinou ocitla u moře. Špatně jsem snášela horko a noční ponocování (to mi zůstalo dodnes), jinak jsem z nových zážitků byla nadšená. Bydleli jsme v apartmánu, poměrně daleko od moře, který byl oplocený drátěným plotem. Myslím, že každý už takový plot viděl: dráty tvořily na sebe navazující kosočtverce.

Jednoho dne nás z odpolední siesty vyrušilo zoufalé mňoukání. Malé koťátko se snažilo dostat se plotem na pozemek apartmánu. Prostrčilo hlavičku, ale tělo bylo příliš velké na to, aby prošlo také, a tak tam kotě uvízlo. Jako o život sebou mlelo, aby se dostalo ven, ale nedařilo se mu to. Po nějaké době sehnal můj taťka kleště a dráty plotu okolo kotěte přestřihl. Kotě pak trávilo všechny zbývající dny s námi. Usínalo nám na klíně, hrálo si s námi, a díky němu jsme se spolu s mými sourozenci ve chvílích největšího horka nenudili.

Shodou okolností jsem si na tuhle příhodu z dětství včera vzpomněla a musela jsem přemýšlet nad tím, jak jednoduchým způsobem kotě projevovalo svou vděčnost. Bylo mu u nás dobře a nám bylo dobře s ním. Řeknete: "Hloupé kotě, to si ani neuvědomilo, že by mělo být vděčné. Šlo tam, kde bylo v bezpečí." No jo, jenže my lidé jsme možná méně vděční, než to "hloupé kotě". Máme problém vrátit se k tomu, kdo nám pomohl jednou, natož několikrát. A přitom vrátit se a poděkovat přece není tak složité!

Kolikrát vyslovíme prosbu, aniž bychom řekli vůbec to slovo "prosím"? Taky máte pocit, že ten prosebný tón hlasu stačí? A co teprve poděkování..? Jak je možné, že se člověk ještě pořád musí tolik učit od zvířat, která nemají ani rozum ani vůli?

VeSmíru

Do řádků Tvých řas
Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz.
Do všech Tvých částí,
do peřin pak vesmír
vyjde ve smír.

A my vystoupáme výš,
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Pod kůži do tepen
se vpíjím a tuším,
že musím ven.
Skrz hloubky ran pak vyprchám.
Tvůj vesmír
vejde ve smír.

A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Jsi bezbřehá řeka v Tvých peřejích tonu bez dechu.
A tam, kde do moře vtékáš, nás necháš utonout
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb.
Hledíme na hladinu a ještě na vteřinu...

Vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Co se mi honí hlavou...

Není jednoduché se mnou vyjít. Vím, že často klamu svou potřebou se všemi vycházet. Umím být pořádně paličatá a nekompromisní. Když jsem o něčem přesvědčená, že to tak funguje, nemůže to fungovat jinak. A pokud mám představu o tom, jak bude probíhat můj další den, a ono to nakonec nevyjde, dokážu být dost nepříjemná. Taky jsem pěkně protivná, když jsem unavená a nemám poblíž postel a teplou peřinu. Mívám období, kdy nevyjdu ven bez podpatků a kabelky, a tak mě teď pořádně štve, že musím chodit v ryflích a kozačkách (protože jinak bych zmrzla). A štve mě, že když se pěkně obléknu, všichni se hned ptají, jestli jdu do divadla - jako by už v dnešním světě holka nemohla být doopravdy holkou. Moje černé nehty vyjadřují moji současnou náladu. Nejradši bych si zalezla do postele, pila horký černý čaj a četla si dětské knížky, jednu za druhou. Místo toho trčím ve škole už od sedmi hodin a jsem naštvaná, protože mi odpadlo cviko.

A zjistila jsem, že mám stejný problém jako Fialka: nedokážu dost dobře přemýšlet, pokud si své myšlenky nenapíšu nejdříve na papír. Tak se formuje to, co ve mě vlastně někde ve skrytu bloumá bez hlubších souvilostí. Možná proto tahle zpověď.

Mé dnešní (nezodpovězené) otázky

Jednou z nejdůležitějších otázek, které si podle mne církve v dnešní době kladou, je otázka po tom, jak získat co nejvíce "oveček do svých ovčinců". Přiznejme se: být křesťanem není v dnešní době a zvlášť v naší zemi zrovna něčím vysoce módním a atraktivním. Ale mimo různé argumenty (jako např. již známý a tradiční: "Kdyby Bůh neexistoval, nebylo by žádné utrpení!" nebo "Mám se dobře, jsem poměrně milý, spolehlivý a většinu lidí mám rád, tak na co bych potřeboval Boha?"), proč lidé nevstupují do církví, mě dnes napadl ještě jeden. Nikdy jsem nad tímto tématem nepřemýšlela tak jako dnes. A co mě k tomu dovedlo?

Po čase jsem se rozhodla pokračovat v knize současného teologického (a filosofického) buditele Tomáše Halíka Dotkni se ran. Nemám ji dosud přečtenou celou, ale i tak si troufám říci, že kniha je hluboce teologická, ani ne tak z pohledu rozebírání jednotlivých textů Bible, ale spíš z pohledu praktického prožívání a cítění. Samozřejmě tak jako ve všech knihách tohoto druhu musíte počítat s tím, že pokud nemáte alespoň základní znalosti z oblasti křesťanství, mine se kniha účinkem, a to i přesto, že se T. Halík snaží vše podat s maximální srozumitelností.

Po celou dobu, co jsem listovala stránkami knihy, jsem přemýšlela nad člověkem, který knihu četl, a ačkoli není věřící, stala se jednou z nejho nejoblíbenějších. Neustále mi v hlavě zněla otázka: "Jak může takováto kniha oslovit někoho nevěřícího, kdo nemá žádné hlubší znalosti Bible? Jak může oslovit někoho, kdo vlastně v Boha ani nevěří? A jak může do takové míry oslovit někoho, kdo s Bohem neprožil žádnou zkušenost?"

Asi před dvěma lety jsem se setkala s mladou ženou, studentkou, která mě velice zaujala nejen svým přístupem k lidem, ale také svými zájmy a názory na ne zrovna všední věci. Za nějakou dobu jsem se dozvěděla, že se velice intenzivně zajímá o náboženství i různé církve. Tento její zájem se projevil také v tom, že si vybrala (z pohledu nevěřícího člověka) velice těžké téma své bakalářské práce: rozdíly mezi Biblí a apokryfy. Přestože přečetla celou Bibli (myslím, že v tomto má náskok před většinou křesťanů), všechny apokryfy a další množství knih na toto téma, dostala nejhorší hodnocení, které mohla získat.

A tak pořád dokola přemýšlím nad tím, zda má vůbec člověk, který nevyrůstal od dětství v prostředí věřících lidí, šanci dohnat ta léta, která "zameškal"? Je možné, že jej množství informací, které zatím nezná, odradí od hledání křesťanského Boha? A co mohou církve udělat proto, aby v lidech vyvolaly touhu po vědění a rozumění "nadpozemskému"? Souvisí tato nechuť poznávat s celkovým úbytkem touhy se vzdělávat, anebo je to fenoménem dnešní společnosti, která raději uteče, než by bojovala?

A kdo mi na tyto otázky dá uspokojivou odpověď???

Něco o mých motýlcích v břiše

Prý jsem pódiový typ. Co to znamená? Dokud moje práce není vidět (a při nejlepším i slyšet), nejsem s ní spokojená. V poslední době to slýchávám celkem často. Ať už to pravda je, nebo není, faktem zůstává, že na to pódium čas od času vylézt musím.

Není problém něco napsat (pokud mám zrovna múzu) a ani nejde o to, že bych se to nedokázala naučit (pokud zrovna moje paměť nevyhlásí stávku tak jako dneska). Jde o ten pocit před tím, než na pódium vylezu. Jestliže holky mívají motýlky v břiše před líbáním, já je tam mám před chvílí, kdy vím, že se veškerá pozornost soustředí jen na mě. V těch minutách těsně před akcí si uvědomuju zodpovědnost, která na mě leží. Vím, že všichni mí přátelé a vlastně i ti, kteří mě neznají osobně, jsou zvyklí na nějakou úroveň. A já rozhodně nepatřím mezi ty, kterým je jedno, jaký bude mít jejich výstup ohlas. Nechci zklamat jejich očekávání a chci cítit naplnění z dobře odvedené práce. Vzpomínám na to, kolik jsem přípravě věnovala času a někdy si vyčítám, že ho bylo málo... To všechno se mi honí hlavou ještě ve chvíli, kdy už slyším svoje jméno.

A pak? Nastane situace, kdy se pro mne přestane všechno na nějaký čas hýbat. Jako bych se dívala sama na sebe, jak tam stojím a otevírám pusu. Nezáleží na tom, kolik je tam lidí nebo jak dlouho mluvím. Vždycky je to naprosto stejné. V tu chvíli jde o to, abych odvedla perfektní výkon. A i když vím, že dokonalý nikdy ve skutečnosti nebude, vždycky se budu snažit alespoň se tomu přiblížit, protože je mi jasné, že jedině tehdy, když do toho dám celé sdrce a všechny své schopnosti i zkušenosti, budu se cítit naplněná a užitečná.

Vzpomínka na prázdniny