Město mého dětství

Jako malá jsem si vždycky přála vidět to místo v zimě. Proč? Protože jsme tam jezdívali vždy jen v létě. V tomhle městě jsem trávila půlku mých dětských prázdnin možná takových pět šest let. Prožila jsem si tam dva zápaly plic, několik chřipek a pokaždé odjížděla s mnoha modřinami a několika přečtenými knížkami. Tam mě babička nutila psát diktáty i ve 35°C a tam jsem vystřihla svou první papírovou panenku. Naučila jsem se tam chodit do trafiky pro noviny a nebát se oslovit cizí lidi, když jsem něco nevěděla. Měla jsem ráda tamější řeznictví (i když už tehdy jsem nesnášela maso) a milovala městskou cukrárnu s jejich zmrzlinovými kornouty a ořechovou posypkou.

Teď to místo můžu vídat v jakékoli roční době a jakémkoli počasí. Od dýchání jeho atmosféry mě však dělí okno vlaku, který jím vždycky projíždí. Od toho, jak na mě působilo kdysi, mě dělí deset let. Moc ráda bych zjistila, jestli ta cukrárna ještě existuje. Ráda bych se prošla okolo rybníku a zase se divila, kolik je tam komárů. Bylo by mi líto, že opravili schody, které byly asi těmi nejnebezpečnějšími, po kterých jsem jako dítě chodívala. Taky bych se ráda zastavila u paní trafikářky, která by se divila, jak jsem zase za tu dobu vyrostla, ale její trafiku zrušili pár dní po jejím pohřbu. Je to zvláštní...

Čím jste starší, tím více si uvědomujete, jak se mění věci okolo vás. Jak se měníte vy sami. Chtěla bych mít Brumbálovu myslánku, abych v ní dokázala udržet všechny vzpomínky se všemi detaily. Všechno to krásné, na co zapomínám, i když nechci. Ráda bych se vracela na místa, která mi před léty připadala mnohem větší... V tomhle jsem asi jako kočky. Vážu se na místa.

Může být stagnace vývojem?

Poslední dobou nad touhle otázkou docela dost přemýšlím. Nikdo nemá rád "stát na místě", aspoň tedy ne lidé, kteří jsou trošku aktivní a ambiciózní.

Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.

Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?

Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.