Looking forward to...being together

Jedno nedělní "ach jo"

Právě teď bych chtěla relaxovat v nějaké takové chatičce. Daleko od lidí. S polovinou knížek z knihovny a vlašáky v medu (popř. kopcem šlehačky). Vůbec bych totiž nemusela myslet na to, že:

• existuje něco jako bakalářka a co víc...že i já jednu jednou (co nejdřív) musím napsat.
• musím nakoupit ještě 99% dárků na Vánoce, a přitom nesmím zneškodnit ostatní nakupující.
• mi stále nepřišla na účet výplata za minulý měsíc, takže nakupování odkládám z jednoho dne na den další.
• čím déle budu odkládat i úkoly z logiky, tím je menší pravděpodobnost, že ten zápočťák napíšu.
• mluvím dost nahlas (ještě pořád slabé slovo) ze spaní, takže netuším, jak mám spát v jednom pokoji s někým, koho téměř neznám.
  

Město mého dětství

Jako malá jsem si vždycky přála vidět to místo v zimě. Proč? Protože jsme tam jezdívali vždy jen v létě. V tomhle městě jsem trávila půlku mých dětských prázdnin možná takových pět šest let. Prožila jsem si tam dva zápaly plic, několik chřipek a pokaždé odjížděla s mnoha modřinami a několika přečtenými knížkami. Tam mě babička nutila psát diktáty i ve 35°C a tam jsem vystřihla svou první papírovou panenku. Naučila jsem se tam chodit do trafiky pro noviny a nebát se oslovit cizí lidi, když jsem něco nevěděla. Měla jsem ráda tamější řeznictví (i když už tehdy jsem nesnášela maso) a milovala městskou cukrárnu s jejich zmrzlinovými kornouty a ořechovou posypkou.

Teď to místo můžu vídat v jakékoli roční době a jakémkoli počasí. Od dýchání jeho atmosféry mě však dělí okno vlaku, který jím vždycky projíždí. Od toho, jak na mě působilo kdysi, mě dělí deset let. Moc ráda bych zjistila, jestli ta cukrárna ještě existuje. Ráda bych se prošla okolo rybníku a zase se divila, kolik je tam komárů. Bylo by mi líto, že opravili schody, které byly asi těmi nejnebezpečnějšími, po kterých jsem jako dítě chodívala. Taky bych se ráda zastavila u paní trafikářky, která by se divila, jak jsem zase za tu dobu vyrostla, ale její trafiku zrušili pár dní po jejím pohřbu. Je to zvláštní...

Čím jste starší, tím více si uvědomujete, jak se mění věci okolo vás. Jak se měníte vy sami. Chtěla bych mít Brumbálovu myslánku, abych v ní dokázala udržet všechny vzpomínky se všemi detaily. Všechno to krásné, na co zapomínám, i když nechci. Ráda bych se vracela na místa, která mi před léty připadala mnohem větší... V tomhle jsem asi jako kočky. Vážu se na místa.

Může být stagnace vývojem?

Poslední dobou nad touhle otázkou docela dost přemýšlím. Nikdo nemá rád "stát na místě", aspoň tedy ne lidé, kteří jsou trošku aktivní a ambiciózní.

Problém je v tom, že každý chceme pořád víc a víc. To, co nám stačilo na začátku naší kariéry, na začátku našich vztahů, už nám najednou nestačí. Chceme cítit, že se někam pohybujeme, že se okolnosti, naše schopnosti a dovednosti vyvíjí. Proto je těžké srovnávat to, co bylo, a to, co je. Na začátku se každý člověk musí naučit mnohem víc věcí najednou, než jaké se učí v průběhu let. Proto nám může připadat, že stagnujeme.

Mám kamaráda, kterému ještě není ani třicet, ale už dosáhl ve své kariéře takového postu, o kterém se sní těm nejlepším managerům. Jasně, každý chceme být bohatý a úspěšný v tom, co děláme, a to co možná nejdříve. Je těžké být trpělivý a počkat si na ten okamžik, kdy se vyšplháme nahoru. Jenže pokud se to člověku podaří tak brzy, není něco špatně? Co v těch dalších desetiletích?

Chápu lidi, které jejich práce baví. Opravdu je chápu. A je mi jasné, že jim třeba ani nemusí připadat, že ve své práci tráví vlastně celý život. Ale přesto cítí, že když něčemu obětují tolik času, měli by za to být ohodnoceni nejen finančně, ale i tím, že budou kariérně růst. Co nejrychleji se vyšplhat až úplně nahoru. Jenže ... vždycky tu budou lidé úspěšnější, lepší, schopnější a tito workoholici zjistí, že se vlastně nedá nikdy dostat nejvýš. Co s tím? Vím, že se mi to lehce řekne, ale možná je klíčem k úspěchu nechat si práci jen jako koníček. Dělat vše proto, aby se nám to, co milujeme, nestalo jen povinností. Možná stačí prostě jen chvilku setrvat na místě: nehnat se za tím, co bude, ale vychutnávat si to, co je.

Podzimní pulčínské skály

Poklady našich antikvariátů

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."

For who I am

I want someone to love me for who I am.
I want someone to need me. Is that so bad?

Jen já a (můj prázdninový) čas

Můj život zvláště v posledních měsících nabral nečekaný spád. Prázdniny trávím v klimatizované místnosti jedné velké budovy na Karlíně a zjišťuju, že není nad to, když děláte něco, co vás baví, co vám jde a za co vás lidi ocení. Víc času než kdy předtím věnuju svým sourozencům, s nimiž mě začalo vázat tajné pouto, které můžou pochopit jen děti stejných rodičů. Jsem v očekávání svého nového rozvrhu a jen se modlím, aby se mi podařilo vměstnat všechny předměty nejlépe do tří dnů. Probírám se seznamem knih, které musím v průběhu příštího roku přečíst a začínám být pomalu, ale jistě hysterická (kde jsou ty časy, kdy kniha měla 100 stran!). Připravuju se na svůj první velký výlet do Francie a těším se na prohlídky všech nejkrásnějších památek Paříže, např. "sakre kúr". Večer usínám do minuty vyčerpáním, ale to je snad pochopitelné, když člověk vstává jeden den v pět, aby mohl vystát frontu na cizinecké policii, a další den o půl čtvrté, aby stihl zubařku, která mu následně rozvrtá dva zuby. Je to náročné, ale naštěstí jsou i chvíle, kdy ležím v posteli a dívám se tři hodiny v kuse na Jih proti severu, jím kopce zmrzliny a to všechno v té nejlepší společnosti, jakou si vůbec dovedu představit.

Here comes the Rory

Málokterá vrstevnice mě zaujala tak moc jako ona. Její život, zájmy, směry, kterými se vydává na křižovatkách svých dnů - to vše je pro mě nanejvýš přitažlivé. Při prvním setkání vám bude připadat dokonalá. Pokud o ní uslyšíte dřív, než ji potkáte, budete na ni zvědaví. Všichni její blízcí vám ji totiž budou představovat a popisovat jako anděla. Každý ji má rád, je to vzorná studentka, je krásná, milá, nevytáčí se, vždy se správně rozhodne. Je docela pravděpodobné, že vás její dokonalost odradí.

Jestliže se ale rozhodnete vytrvat, bude vás překvapovat čím dál víc. S každým dalším dnem pak bude sílit vaše přesvědčení, že ta holka má prostě šťávu. Ano, je krásná, ale ne jako ty krinolíny ze stránek časopisů. Její krása se totiž zvyšuje s růstem její osobnosti. Jistě, je i chytrá. Její dědeček to vyjádřil nejlépe: "Na co sáhne, to se jí daří. Vyjmenovala hlavní města, když jí byly tři. Prvky periodické tabulky ve čtyřech. Uměla mluvit o Schopenhauerově vlivu na Nietzscheho v deseti. A přečetla všechny knihy od autorů s ruským příjmením." Tahle mladá dáma má perfektní smysl pro humor a neskutečný přehled v oblasti filmu, hudby a umění. Rozhodně nedělá věci jen proto, že je dělá někdo jiný. Je svá, je tvrdohlavá a ctižádostivá. Víc než kdokoli jiný si dokáže jít za svým. No a moje sympatie získává hlavně pro svůj vztah ke knihám, knihovnám a kávě.

Co je pro mě ale nejdůležitější: chybuje. Dělá chyby tak jako každý mladý člověk, který hledá v životě a ve společnosti své místo. Padá do problémů a pokouší se vstát. Tím se pro mě stává osobou z masa a kostí, takže už vůbec neřeším, že není ani trochu skutečná.

Můj dům, můj hrad

Jestli v poslední době o něčem opravdu hodně sním, pak je to bydlení. Můj podnájem není vůbec špatný, v porovnání se spolužáky bydlícími na Hvězdě si opravdu nemůžu stěžovat. Přesto: je předem jasné, že bych se na celý život nechtěla nechat "pohřbít" do garsonky.

A tak si při cestě tramvají nebo při toulkách pražskými uličkami představuju, jak jednou bude vypadat místo, kterému budu chtít říkat "domov". A protože při snění není nic vyloučeno, můj domov je jednou stará krásná vila na Stromovce, jejíž zdi jsou porostlé břečťanem, po druhé je to jeden z bytů s vysokými stropy a krásnými balkóny ve Starém Městě. Někdy to taky bývá jeden z bytů nově rekonstruovaného domu na nábřeží u Újezdu nebo úplně moderní byty na Barrandově. V mém snění nehraje roli, že obyčejný smrtelník jako já na byty v takových pražských lokalitách v životě nevydělá. Navíc místa, která já bych si pro život nejradši vybrala, se málokdy nabízejí v realitkách. Minulý týden jsem se přesvědčila o tom, že se nejčastěji dědí a prodávají opravdu jen ve výjimečných případech.

Jako ve všech věcech i v mých představách o bydlení jsem náročná. Uvidíme, jak se to všechno vyvrbí. Prozatím mi nezbývá než doufat, že neskončím na jednom ze sídlišť, jako jsou Řepy nebo Novodvorská.

A tady možná trochu pro inspiraci: nevím, jak vy, ale já nejvíc miluju pracovny a ložnice. Zkrátka místa, kam se můžu zašít s knihou a kde mi nikdo aspoň nějaký čas nebude rušit.

desiretoinspire.net

Dubnovo-květnové zážitky

Mikve Představení, které si nemůžete nechat ujít. Stavovské divadlo nabízí nejen nádherné historické prostředí, ale také dokonalé herecké výkony sedmi žen v čele s Ivou Janžurovou. Dozvíte se trochu víc o Židovských zvycích i o problémech, se kterými se potýkají tradiční Židovky. A třeba vás stejně jako mě mile překvapí, že Mikve se nebojí mluvit o konfliktních tématech ani jít na tenký led.

Národní divadlo - představení Mikve

Koncert Charlie Straight Prostě a jednoduše: skupina mladých lidí, kteří se rozhodli dělat hudbu a dělají ji fakt dost dobře. Pokud se vám nepodaří zajít na nějaký koncert, dejte šanci aspoň albu, které stopro nezklame. A ještě osobní připomínka: na koncert si vezměte dobrou náladu, jinak to stojí za nic.

charliestraight.com

Keith Film o talentované a úspěšné Natalii, kterou k sobě nevídaným způsobem připoutá školní looser Keith. Za jeho touhou získat Natalii pro sebe je ale víc než jen snaha něco si dokázat. Námět možná není nový, ale film si vás každopádně získá (popravdě si myslím, že je to hlavně Jessem McCartneyem).

CSFD - Keith

Koncert Pitch Bender Atmosféra, kterou tihle vysokoškoláci vytváří svou hudbou, je perfektní! Na jejich koncertě se odreagujete, poslechnete kvalitní jazz a hlas jako zvon, kterým byla obdařena jejich odvázaná zpěvačka. Jestliže holdujete jazzu, jsou Pitch Bender právě vaší možností, jak využít víkendový večer.

Pitchbender

Přemluv bábu

„Do stojatých vod předvolební kampaně spadl meteorit a udělal na hladině pořádné kruhy. Video Přemluv bábu lehce pankáčským způsobem vyzývající mladé lidi, aby se zajímali o blížící se volby, vybudilo politiky zprava i zleva k pobouřeným komentářům …“ Tato věta se objevila na stránkách týdeníku Respekt a uváděla článek, který se jako mnoho jiných v posledních čtrnácti dnech zabýval rozporuplným klipem. Video Přemluv bábu vyvolalo obrovské ohlasy – takové, jaké nikdo nečekal. Na jedné straně odpor, na druhé nadšení. V člověku, který jej vidí bez jakýchkoli dodatečných a vysvětlujících informací, se může bouřit plno názorů. Jak se v nich vyznat? A jak si na věc udělat svůj názor. Pojďme se podívat na argumenty obou protikladných stran, které kvůli klipu vznikly…

Lidé, kteří stáli na té negativně kritizující straně, měli logické a pravdivé argumenty i otázky (jako např. hlasatelka Českého rozhlasu, která si do svého pořadu pozvala herce Jiřího Mádla): Jak herci spolu s režisérem přišli na to, že lidé, kteří volí levicové strany, žijí především na venkově? A proč by to měli být především staří lidé? Jak došli k tomu, že staří lidé mají selektivní paměť? Proč v klipu vyzdvihují nevýhody levicových stran, když přece ani pravicové strany nemají v rukávu jen příjemná opatření? Truong Thu Thuy, studentka Gymnázia Jana Nerudy v Praze, se při rozhovoru s redaktorem Respektu vyjádřila o klipu následovně: „…první věc, která mě hodně zarazila, byla ta neúcta ke starším lidem. Mladším studentům z naší školy se to líbí. Prý konečně někdo řekl něco jasného proti levici a konečně se mladá krev trochu angažuje. Těm starším se to většinou nelíbí, je to urážlivé… Napadlo mě, že je to recese, ale i tak mi to přijde přemrštěné. (…) Ten vtip s Milanem Kunderou je vyloženě špatný.“ Je třeba přiznat, že herci v klipu si servítky rozhodně neberou: místo sprostého slova se ozve dlouhé pípnutí, místo Milady Horákové se objeví fotka Rity Heyworthové a to ještě zdaleka není to nejhorší, proti čemu se lidé ohrazují (viz narážka právě na Milana Kunderu).

Existují však výpovědi obou herců, kteří v klipu vystupují a kteří byli nuceni reagovat na humbuk, jenž byl klipem způsoben. Tyto výpovědi nám můžou poskytnout na klip jiný pohled: zajímavější, obohacený o podstatné informace a vysvětlující záměr a účel klipu. „Letargie mladých je obrovská… Proto jsme chtěli zadlužování státu podat jako jejich problém, který budou muset oni řešit. Podpora pravice, která se v tomto ohledu chová na rozdíl od levice zodpovědně, byl až odvozený bod. Ten první byl hlavně vytrhnout mladé z apatie a upozornit je, že jejich hlas změnu může přinést.“ (Jiří Mádl) Ano, jazyk není vytříbený. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že v klipu vystupují mladí oblíbení herci a jazyk, který používají, odpovídá generačnímu kódu dnešních teenagerů (nebo alespoň těch nejmladších letošních voličů).

Studentka Truong přiznala, že mladým lidem se líbí, že se někdo z jejich vrstevníků konečně angažuje. Denisa Kasl Kollmannová z FSV UK potvrzuje, že to je poprvé od revoluce, kdy se mladá generace nebojí nahlas projevit svůj názor. A herečka Marta Issová? Ta dodává, že nejdůležitější pro ni bylo vytržení sebe sama z apatie. Překonala strach veřejně vyslovit svůj názor a obavu z toho, že vyvolá odpor.

V médiích, která se dle mého názoru videoklipu věnovala poměrně dost, se objevovaly především tyto argumenty, které podávaly prezentaci Issové a Mádla v negativním i pozitivním světle. Pokud si chce člověk udělat nezávislý názor na věc, měl by se podle mě nejen na klip podívat, ale přinejmenším si k němu přečíst komentáře obou herců a režiséra. Proces vytváření si našeho vlastního názoru na Přemluv bábu se bude samozřejmě odvíjet od toho, jaký přístup my sami máme k levicovým stranám, ke starým lidem, v jakém prostředí jsme byli vychováni a do jaké generace my sami patříme (především kvůli zmiňovanému, jazykovému kódu, který používáme). Pokud však chce člověk zaujmout k celé věci nějaký postoj, neměl by zůstat u jednoho média, ale pokusit se vnímat více faktorů.

Noční přání

Protože krásné je to, co vnímáme, když se to děje. Je to pomíjející seskupení věcí ve chvíli, kdy vidíme krásu i smrt zároveň. M. Barberyová

Dneska v noci jsem se po opravdu dlouhé době vrátila k Muriel Barberyové, a tak teď přemýšlím nad tím, jak často si lidé okolo mě dělají starosti. Starosti tak velké, že nakonec zapomínají na to krásné okolo sebe. Stává se to mým blízkým, kamarádům i mně samotné. Najednou mám prostě pocit, že mi problémy přerůstají přes hlavu a začnu panikařit - znáte to? V takovou chvíli jsem schopná sebou mrsknout na postel a celý den přemýšlet nad tím, jak jsem neschopná a jak se mi nic nedaří. A zapomínám na to, že ještě pořád existují okamžiky, které mi svou jedinečností a krásou vženou slzy do očí.
Slyšela jsem, že jsem rozmazlené děcko, které neví co by. Když nad tím přemýšlím, asi se tak někdy chovám. Nedokážu ocenit tu příležitost, jež se mi každý den dostává. Za chvíli začne nový den, který bude novou příležitostí vnímat svět okolo sebe. Chtěla bych vidět věci, které lidem unikají a po kterých pak teskní. Chtěla bych vědět, že jsem viděla všechno, co jsem mohla. Chtěla bych vědět, že jsem prožila všechno krásné, co jsem prožít mohla... Chtěla bych prožít okamžiky, kdy vidíme krásu a smrt zároveň...

Epitaf Benjamina Franklina

Jeden z nejhezčích epitafů, které jsem kdy četla, patří Benjaminu Franklinovi. Obraz čtenáře jako knihy v něm dochází úplného završení...

Tělo
Benjamina Franklina, tiskaře,
jako desky staré knihy
s vytrženým obsahem
a zbaveny nápisu a pozlátka
zde leží jako potrava pro červy.
Avšak dílo nebude ztraceno;
neboť se, jak věřil,
ještě jednou objeví
v novém a elegantnějším vydání
opraveném a vylepšeném
Autorem.

The body
of Benajmin Franklin, printer,
lies here,
like the cover of an old book
it contents worn out
and stript of its lettering and gilding,
food for worms.
Yet the work itself shall not lost,
for it will, as he believed,
appear once more
in a new and more beautiful edition,
corrected and amended
by its Author.

Hugging

I když vím, že s tím nic neudělám, lituji každého dne, kdy jsem nebyla s člověkem, kterého bych chtěla obejmout...

Mé "písňové vzpomínky"

Společně s dalšími milióny lidí na světě sdílím jednu - dalo by se říct - úchylku. Když mě "chytne" nějaká písnička, musím si ji pouštět neustále dokola. A tak se často stane, že jsou moje vzpomínky na určité chvíle omotány tenkými provázky hudby a zpívaných slov. Tady je několik písní mého života...

• Eet (Regina Spektor) - Nedokážu si při ní nevybavit poslední srpnový týden minulého roku, sendviče s kuřetem a brusinkami ani hledání dalších nově vydaných Shakespearů.
• VeSmíru (Tomáš Klus) - Vždycky si vzpomenu na atmosféru Krásných ztrát, i když si nejsem tak úplně jistá, že se do ní Klus hodí. Asi to bude tím, že jsem tady to krásné vyznání slyšela poprvé.
• Příběh nekončí (Česlosl. superstar) - Ne, nefandím komerci, ale tahle se mi fakt vryla pod kůži. Slova i melodie. A asi už do konce života ji budu chtít poslouchat cestou na Ježonky.
• Přišlo mi to vhod (Richard Krajčo & Jana Lota) - Dva dokonalé hlasy plus Hapka s Horáčkem, na které nedám dopustit. Díky téhle písničce jsem začala milovat lyrikály, dostala se poprvé do Státní opery a začala fandit Horáčkovi v objevování zajímavých hlasů.
  
• Moje smutné srdce (Jaromír Nohavica) - Když ji posloucháte na cestě neznámou krajinou, při které nepotkáte jediné auto, všude kolem je mlha, a když zrovna nejedete lesem, jedete kolem polí s tmavými kříži hrobů, naskakuje vám fakt husí kůže a svírá se vám srdce. Přesto to byl jeden z nejhezčích strachů, které jsem zažila.
  
• Apologize (Timbaland) - na to moje slova nestačí...

Zajímalo by mě, jaké "písňové vzpomínky" máte vy...

Inspirace zmačkanými novinami

Ve zmačkaných novinách vidím svoje dětství. Babičku, která se za deštivých dnů snaží zatopit ve vyhaslých kamnech. Svou vrásčitou rukou mačká několik archů Lidových novin z minulých dní a pak je vhazuje čtvercovým otvorem. A z dříve šedého papíru se stává černý popel.

Co v nich vidíte vy?

Sladké dny mojí čtenářské svobody

Kdo za něco stojí, čte to, co má rád, podle nálady, s velkým nadšením. V. Woolfová

Jednou z nevýhod typu škol, mezi jejichž studenty patřím i já, je nutnost číst to, co vám vybere někdo jiný. Před chvílí jsem shlédla seznam knih, které jistá mladá slečna přečetla v minulém roce. A musím se přiznat: záviděla jsem jí. Nikdy bych neřekla, že číst knihy z doby národního obrození je ztráta času, protože u některých jsem se docela dobře bavila. Na druhou stranu jsem se snažila co nejrychleji se prokousat stránkami těch 60 knih, abych pak mohla začít číst dle vlastního výběru a chuti.

Naprosto souhlasím s povzdechnutím mé spřízněné duše: "Ach jo, je tolik knížek, které nikdy nestihnu přečíst." Naučila mě, že život je příliš krátký na to, abych četla něco, co mě nezajímá, pokud to vyloženě přečíst nemusím. A tak si teď naplno užívám těch několika měsíců, ve kterých se můžu plně oddávat spisovatelskému umění Milana Kundery (Nesmrtelnost), Haruki Murakamiho (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce), Williama Shakespeara (Sonety), Chaima Potoka (Vyvolení) i Květy Legátové (Želary) a doufám, že i mnoha dalších.

Už jsem málem zapomněla, jaké to je číst podle návodu Virginie Woolfové...

(Un)happy ends

Miluju dobré konce. Je fakt, že jedním z důvodů, proč se dívám na romantické komendie a jim podobné typy filmů, je ten, že už předem vím, že dopadnou dobře. Na druhou stranu je to něco, co mě pod tlakem reálného života vytáčí. Co je vlastně jejich smyslem? Pobavit? Nebo vytočit? Nebo říct si: "Jo, bylo by pěkné, kdyby to takhle fungovalo, ale žel..." Možná se filmy tohoto druhu obklopuji až příliš často, možná jimi jen potřebuju vyvážit počet mrtvých, kteří v posledním měsíci zemřeli v mnou přečených knihách. Faktem ale je, že mě začíná štvát ten rozpor mezi filmovou fikcí a skutečností.


Kolik párů se ve vašem okolí v poslední době dalo dohromady? A kolik se jich rozpadlo? O kom z vašich rodičů můžete opravdu říct, že jsou šťastní? Kolik lidí okolo vás má pěkné manželství? (A tím nemyslím jen na venek, ale doopravdy.) Přijde mi, že výjimkou jsou šťastné páry, které potvrzují pravidlo těch nešťastných. Nemyslím, že bych byla pesimista. Jen mi přijde, že čím jsem starší, tím víc si všímám toho, jak vztahy spíš neklapou než klapou. A tak mě mrzí, že zamilované páry vidím nejčastěji na plátně v kině, a vytáčí mě, že si na ně tolik lidí hraje.

Pod dojmy z Nesmrtelnosti

"Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy aby se nedaly vyprávět." (Nesmrtelnost)

Kundera je mezi lidmi, kteří se alespoň trochu pohybují ve světě knih a literatury, ještě pořád ožehavým tématem. Lidé, se kterými se o něm bavím, se většinou (jak už to tak bývá) rozdělují na dva tábory: na ty, kdo jej nenávidí, a na ty, kdo jej milují. Sem tam se objeví ještě jedna minoritní skupina, do které patří ti, kteří nechápou jeho osobní život, ale souzní s jeho dílem.

Mně samotné při četbě jeho knih neustále vyvstává v mysli otázka, kterou si kladou asi všichni, kteří nad tím aspoň trochu přemýšlí... Je pro mě skutečně natolik důležité, jak žil, abych nebyla schopná číst jeho knihy? A co víc: je to pro mě natolik důležité, abych jeho knihy neřadila ke svým nejoblíbenějším? Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k naší zemi, kultuře i jazyku, se považuji za patriota. Přesto si sama nejsem jistá tím, jak bych se zachovala, kdybych v 60. letech měla možnost emigrovat. A kdo z nás, kteří tuto dobu nezažili a nebyli tudíž nuceni se rozhodnout, může vůbec říct, že to ví? Právě proto se snažím nesoudit jej jako člověka, ale soudit jej "pouze" jako autora.

...

Přemýšlím nad tím, jestli člověk může utéct sám před sebou... A do jaké míry se může změnit. Vždycky záleží na tom, čí přítomností se obklopíte. Ten člověk pak může vytáhnout na povrch něco, co ve vás už hodně dlouho dřímalo: skrytý talent, potlačované vlastnosti, vášně, o kterých jste dříve netušili. Vždycky mě pak napadá, jestli neměl Sókrates pravdu. Celý život se honil za jediným cílem: poznat sám sebe. Všechno ostatní mu přišlo zbytečné.

Jenže... jak člověk může poznat sám sebe, když tolikrát udělá něco, co by do sebe nikdy neřekl? Tolikrát může přijít něco nebo někdo, kdo jej změní! Není pak hledání sebe sama ztráta času? A neexistují náhodou důležitější věci, než je hledání svého já? Když se člověk bude soustředit jen sám na sebe, neutečou mu podstatnější věci? Třeba souvislosti mezi ním a tím, kdo jej mění?

Jenže... když člověk ztratí svou identitu, bude to ještě pořád on? Když přestanu vnímat a rozumět tomu, jak myslím, jak cítím a jak jednám, co pro mě bude srozumitelné?

Nějak mě přepadá pocit, že obojímu bych se zvládla věnovat celý život, a stejně by to nestačilo. Teď zbývá jen otázka, jak mezi tím najít rovnováhu.

O čtyřech minulých dnech

To byl ten čas, kdy víš, co je to štěstí a co znamená.

Elle a bâti des ponts entre nous et le ciel

Můj kamarád má nové tričko se zajímavým obrázkem a pod ním je nápis: "Svět se v prdel obrací." Všichni jsme se tomu zasmáli, jenže já si na tu větu vzpomínám až příliš často. Vím, že nejsem a ani nikdy nebudu umělcem, ale mám pocit, že začínám chápat, proč třeba takový Rimbaud psal svoje básně pouze do devatanácti let (a že to byly Básně!). Pořád nejsem schopná pochopit, kdy přijde ten obrat a vy najednou víte, že svět není tak růžový, jak jste si ho představovali. Od jisté doby ale tuším, že tohle není to gró, které by měl každý člověk objevit...

Málokdo dneska o sobě řekne, že je silný a že zvládne všechno. Je důležité za svou svobodu a bezpečí bojovat - v jakémkoli smyslu toho slova. Ale ještě důležitější je mít někoho, kdo se v případě vaší slabosti stává neohroženým bojovníkem, i když se topí ve svých vlastních problémech. A pokud je to oboustranné, nemůžete chtít víc.


A jen tak by the way, pane Coelho: Nevěřím v bojovníky světla. Podle mě existují jen bojovníci lásky. V myším kožíšku.