Nerudova dnešní Praha

Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.

 

Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.

 

Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".

 

Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.

Mé dva Nové roky

Je to až k neuvěření, ale blíží se Vánoce. Zase. A s nimi začátek nového roku. Zase. Přeskočím takové ty výroky, které známe všichni, jako že čím jsem starší, tím to všechno běží nějak rychleji, a přejdu rovnou k věci.

 

Každý rok prožívám začátek nového roku vlastně 2x. Jedním je ten občanský Nový rok a druhý je pohyblivý, v závislosti na tom, kdy si objednám a vyzvednu nový diář. Před pěti lety jsem se zamilovala do značky Moleskine a od té doby ji neopustila. Když vcházím do obchodu na Bělehradské, je to jako svátek. Nejen z toho důvodu, že je to relativně drahá záležitost, ale hlavně proto, že to přináší očekávání spjatá s něčím novým.

 

 

 

Stránky jsou prázdné a čekají na to, až je zaplním. Nový diář vždycky voní a vždycky je tenčí než ten, který právě dopisuju. Nejsou v něm totiž pozvánky na různé akce, nevyřízené dopisy z pojišťovny nebo lístečky s poznámkami, co komu koupit k Vánocům. A většinou není politý kávou nebo čajem.

 

Ten den, kdy pro něj jdu, je skoro začátkem nového roku, protože se do něj v myšlenkách přenesu. Ráda přemýšlím nad tím, co mě čeká. Potřebuju se těšit, i když jen na drobné věci. Každý člověk by měl mít něco, na co se těší. V opačném případě budoucnost přináší strach a negativismus. A tak se už teď těším na to, až v příštím roce:

• pojedu na hory,
• vymyslím, co budu dělat o státních svátcích (které výjimečně skoro všechny vychází na pracovní dny!),
• se zimní čas změní na letní,
• půjdu Amálce na promoce,
• nebudu trávit 6 hodin týdně v autě.

Máme doma koťátko

 Už je to pár týdnů, ale já si na něj zvykla už po prvních dnech. Horší to bylo s tím, co je třeba pro něj dělat: zavírat všechna okna i balkónové dvěře, věšet punčochy tak, aby byla co nejmenší šance, že se k nim dostane, neřešit, že je neustále po bytě rozházených několik plyšových myšek a že když najdu nějaký barevný kousek látky, znamená to, že nepřežil další ocas jedné z jeho plyšových rybiček.

 

I když mě někdy neskutečně vytáčí, už jen těžko usínám bez jeho vrnění na dece vedle mě. Miluju, jak mi dělá společnost, balancuje na okraji vany a chytá pěnu pokaždé, když v ní ležím. Baví mě ho sledovat, jak skáče sám proti sobě v zrcadle v domění, že je tam ještě jiný koucour.

 

Nikdy jsem tak "velké" zvíře doma neměla - kočka ani pes v dětství nepřicházeli v úvahu, a tak jsem trochu váhala, jaké to bude. Jenže když ke mně vyskočí a usne mi na klíně, nevadí mi ani ty škrábance na rukách a říkám si, že bych ho chtěla vždycky znovu a stejně moc.