Labyrint srdce

Boj srdce a rozumu. Boj starý jako lidstvo samo. Stejně jako skutečnost, že co oči nevidí, srdce nebolí. Jak přesvědčit rozumem srdce o něčem, o čem ani rozum není přesvědčený?

Ve skutečnosti jsem hodně rozumový člověk. Často přemýšlím o věcech několikrát a ze všech stran, než je udělám. Na druhou stranu ráda propadám intenzivním a náhlým pocitům, když se rozsvítí můj šestý smysl a já cítím, že to vychází z hloubi mojí duše, mého chtění a mého srdce. Jenže pak se dostavuje rozum a klade otazníky do cesty všem těm upřímným citům a pohnutkám. A vedle otazníků klade i obavy a úzkost. Podlehnout srdci může mít následky smršti. Když se v tom podlehnutí nacházíte, těžko se na něj podíváte z odstupu.

Musím ale přiznat, že naslouchání srdci mě vždycky posunulo dál, ukázalo mi to hodně o mně samotné a nedokázalo mě přimět litovat toho, že jsem se rozhodla na základě citů, ne hlavy. Dělalo ze mě lepšího člověka, citlivějšího, chápavějšího. Učí mě, že život není o jistotách a že někdy je třeba být spontánní, abych mohla zažít něco krásného a plného.
 

Ellie Goulding: Love Me Like You Do

 

You're the light, you're the night
You're the colour of my blood
You're the cure, you're the pain
You're the only thing I wanna touch
Never knew that it could mean so much, so much

You're the fear, I don't care
Cause I've never been so high
Follow me to the dark
Let me take you past our satellites
You can see the world you brought to life, to life

Srdcebeat

Asi není žádná jiná kapela, která by mě provázela životem tak dlouho, jako to dělá Kryštof. Jejich Obchodníka s deštěm jsme vyhrávali ve školním rádiu už na základce a s každou jejich další deskou mám spojené určité životní období.

Tak výjimečné je pro mě dělají především jejich texty. Jak řekla jednou moje teta při poslechu jedné z jejich písniček: "Oni vždycky dají dohromady slova, která k sobě vůbec nepatří, ale tak nějak podivně to drží." Dokážou člověka roztančit a rozplakat hned při prvním poslechu. Nevím, o kom dalším (jestli vůbec) bych to mohla říct, ale písničky z jejich alb nepřeskakuju.

Umělec je pro mě člověk, který dokáže svou tvorbou vyvolat emoce v tom, s kým dílo sdílí. Je mi jedno, nakolik je to prvoplánové (jako třeba totální slaďák zpívaný s klavírním sólem) nebo přeslazené. Stačí mi, že je to pravdivé, protože takovou vděčnost za to, co bylo, bolest z toho, co není, a radost z toho, co možná bude, nedokáže vyvolat špatná píseň.

 

Znám milion blyštivých měst

v nich milion dveří

za nimi labyrinty cest

co mě lákají dál

a nad tím vším ještě víc hvězd

chceš ať mě střeží

abych se neztratil

abych se nenachytal

Protože ty a já

jsme jedno jen ze dvou částí

protože ty a já

jsme dvě křídla nad propastí

A tak doufám

že to co mě i tebe tak mrazí

nejsou  jen tři tečky na konci frází

a tak doufám

že to co mě i tebe tak mrazí

nejsou  jen tři tečky na konci frází

Znám sto tisíc scénářů

v nich sto tisíc rolí

a uprostřed všech ta jediná

co bych chtěl hrát

je to ta, co jsi vepsala do snářů

a co nás spojí

co s ní každý den vstávám a večer jdu spát

Protože ty a já

jsme jedno jen ze dvou částí

protože ty a já

jsme dvě křídla nad propastí

Kryštof: Ty a já (Srdcebeat 2015)

V krocích

První letošní bezsilonkový den. Nečekané setkání s Janem, který má pec a v ní peče to nejlepší jahodové müsli s mandlemi a bílou belgickou čokoládou. Prý se ho naučil "od bejvalky" a postavil na něm svůj business. Aspoň k něčemu ty bejvalky jsou.

A pak už oblíbená trasa: z Pohořelce přes Nový svět k Jelenímu příkopu, přes Mánesův most na Staroměstskou. V poslední době alespoň jedenkrát týdně. Nikde jinde mě to tak nebaví.

 

Cukr i sůl

Aneta Langerová: Salome

Něžná i proradná,
krutá i bezradná.
Plamen i červánek,
ďábel i beránek.
Cukr i sůl.
U vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků 
císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil 
království půl .

Salome, noc už je na sklonku.
Salome, podobnas úponku.
Podobna kytaře pro svého vladaře, 
Salome, tančíš.

Je to jako snaha chytit do dlaně první vločku přicházející zimy. Jako by to, že se roztopí v dlani, znamenalo, že zima nepřijde. Jako snaha pochopit sama sebe a najít se mezi protiklady. Něžná i proradná, krutá i bezradná. Jako by Kryl žil po mém boku a viděl do mojí hlavy. Dokázal zachytit nálady a rozmary těch femme fatal, které vstoupí do života, roztočí vše dosud důvěrně známé, změní to v chaos, návykový zdroj neutuchající touhy žít vášnivě a nekonečně, a pak musí odejít, protože jsou ničivé a protože se s nimi prostě žít nedá. Třeba potkal-znal-měl taky jednu takovou...

Jenže ony se nedokáží zbavit pocitu, že když se přiblíží obyčejnosti, jejich život upadne v zapomění (jako by se nesmířily s tím, že tomu stejně tak nakonec bude). A tak chodí pod pražskými podloubími, ztrácí se v parcích, jsou éterickými sny mnoha mužů, kteří si nakonec radši vybírají ženy z masa a kostí, s nákupními taškami a zástěrami ušmudlanými od rajské.

Jednička pro Anetu ...

... za její nové album. Čtyři Andělé jsou naprosto odpovídající.

Aneta Langerová: Na Radosti

Takový den

kdy láska němá bývá

zaslepí zrak,potopí vrak

k umírání vzývá

A já náhle vím

že zítra kvůli tobě

ztroskotám na skaliskách

tak blízko tvojí země

Tak nám nedej ukrást den

o němž zdává se mi sen

jak do zátoky vplouvám

Já se přiznávám

Mám ráda antropologii.

Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.

 

Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.

 

Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.

 

Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.

 

Hana Hegerová: Potměšilný host 

 

Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.

 

Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.

Den

Písňové texty stejně jako básně dokáží zintenviznit moje pocity. Podtrhnout a zvýraznit to, co v daný okamžik prožívám. Když se skrz brýle dívám do oslepujících slunečních paprsků a myslím na to, že právě teď jsem to nejvíc já. Když si od hlavy až ke konečkům prstů uvědomuju, že tohle je můj život a že zrovna teď žiju to, co další den už nebudu. Když zavřu oči a naslouchám rytmu svého srdce. Když si položím hlavu na jeho hruď a poslouchám tlukot toho jeho. Myslím na housle a na to, co se v té písni zpívá. Na to, že tohle jsme my ... jakkoli nešťastní či šťastní. Slzy a smích a chvíle absolutního a čistého štěstí.

 Aneta Langerová: Den

Jako by někdo umíral

ale není kdo by to byl

nad žaludkem ten pecivál

válí se jako by se smál

jako by vůbec netušil

Že zítra bude novej den

a co je teď je jen sen

co se dlouho nezdrží

ptáci zpívaj asi jsou

s netrvanlivou adresou

na nepotřebným nádraží

Zítra ty krásný vypustí

na ulice i náměstí

štěstí se někam nakloní

že někam spadne s tím počítej

tak se dobře podívej

a pak si naber do dlaní

Missing for last 7 months

Snow Patrol: Chasing Cars

Včerejší Rozbřesk

Iron & Wine: Flighless Bird, American Mouth

Just the way you are...

Tak, tahle melodie mě bude provázet asi tak další dva tři dny. Když budu dělat finální úpravy bakalářky, psát seminárku na Morovu Utopii i dočítat Uprostřed nocí zpěv. Aspoň něco je pěkného v tom stresu. A slova jsou perfektní! :)

Pár mých pocitů

PRÁVĚ TEĎ MÁM POCIT, ŽE...

Nikdy nedokážu napsat 40 stran.

Až budu disponovat penězmi a budu si chtít koupit nové baleríny a kabát, všechny hezké budou vyprodány.

Než dostuduju, vypadají mi všechny vlasy.

Je blbost tvrdit, že stačí spát 7 hodin denně.

Nikdy nepřijde vytoužené jaro a s ním možnost nosit sukně.


Tomáš Klus: Pocity

For who I am

I want someone to love me for who I am.
I want someone to need me. Is that so bad?

Mé "písňové vzpomínky"

Společně s dalšími milióny lidí na světě sdílím jednu - dalo by se říct - úchylku. Když mě "chytne" nějaká písnička, musím si ji pouštět neustále dokola. A tak se často stane, že jsou moje vzpomínky na určité chvíle omotány tenkými provázky hudby a zpívaných slov. Tady je několik písní mého života...

• Eet (Regina Spektor) - Nedokážu si při ní nevybavit poslední srpnový týden minulého roku, sendviče s kuřetem a brusinkami ani hledání dalších nově vydaných Shakespearů.
• VeSmíru (Tomáš Klus) - Vždycky si vzpomenu na atmosféru Krásných ztrát, i když si nejsem tak úplně jistá, že se do ní Klus hodí. Asi to bude tím, že jsem tady to krásné vyznání slyšela poprvé.
• Příběh nekončí (Česlosl. superstar) - Ne, nefandím komerci, ale tahle se mi fakt vryla pod kůži. Slova i melodie. A asi už do konce života ji budu chtít poslouchat cestou na Ježonky.
• Přišlo mi to vhod (Richard Krajčo & Jana Lota) - Dva dokonalé hlasy plus Hapka s Horáčkem, na které nedám dopustit. Díky téhle písničce jsem začala milovat lyrikály, dostala se poprvé do Státní opery a začala fandit Horáčkovi v objevování zajímavých hlasů.
  
• Moje smutné srdce (Jaromír Nohavica) - Když ji posloucháte na cestě neznámou krajinou, při které nepotkáte jediné auto, všude kolem je mlha, a když zrovna nejedete lesem, jedete kolem polí s tmavými kříži hrobů, naskakuje vám fakt husí kůže a svírá se vám srdce. Přesto to byl jeden z nejhezčích strachů, které jsem zažila.
  
• Apologize (Timbaland) - na to moje slova nestačí...

Zajímalo by mě, jaké "písňové vzpomínky" máte vy...

VeSmíru

Do řádků Tvých řas
Ti pozpátku napíšu ze snů vzkaz.
Do všech Tvých částí,
do peřin pak vesmír
vyjde ve smír.

A my vystoupáme výš,
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Pod kůži do tepen
se vpíjím a tuším,
že musím ven.
Skrz hloubky ran pak vyprchám.
Tvůj vesmír
vejde ve smír.

A my vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Jsi bezbřehá řeka v Tvých peřejích tonu bez dechu.
A tam, kde do moře vtékáš, nás necháš utonout
jak dva vojáčky z cínu v útrobách veleryb.
Hledíme na hladinu a ještě na vteřinu...

Vystoupáme výš
nad střechy paneláků.
A až budem k sobě blíže,
z vlčích máků Ti složím tóny v hlas.
A do odkrytých písmen
můžem pomalu se vkrást
nejistým krokem nad propast.

Slova (a melodie) mého srdce

Chtěla bych umět popsat svůj život a své city tak, jak to umí on...

Jsi cukr i sůl, jsi nic, jsi víc,
jsi radost, jsi bolest,
jsi všechno, co mám na dně mý lžičky.

Jsi anděl i opar na rtu,
jsi štěstí, jako když Baník porazí Spartu,
i hřebík za mými víčky.

Jsi do tmy hořící cigaretou,
napsaný román jen holou větou,
jsi árie o dvou prstokladech,
jsi poslední výdech a věčný nádech.

Jsi mrazení v zádech,
jsi fronta v Tesku,
jsi kniha mouder i třesku plesků.

Jsi ráno, co mám zakázáno.
Jsi mé ráno, co mám zakázáno.

Jsi definitivní tečka a dalších tisíc slov.
Jsi nemoc, jsi cure, jsi Friday under love,
má poslední romantička.

Jsi můj pád i můj odraz ze dna,
jsi světlo, jsi tma,
jsi bílá, jsi černá,
bez knotu hořící svíčka.

Co mi v posledních dnech učarovalo...

Modlitba

Nemohu ani zavřít oči,
prázdná postel odhání sen
a život taje
a mizí rychle jako tlesknutí dlaní.

Jako bych ztrácela rozum,
protože si nevšímám skutečnosti,
ještě stále tě miluji,
ještě stále ti slepě věřím.

Jako blázen nevím kam,
nové lásky se bojím,
ale dny, živé rány,
již nepočítám.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Ale Bohu nemohu
ve všem lhát, když se modlím,
přesto lžu, jestliže říkám,
že tě nemiluji.

Modlitba je jako oheň na mých rtech,
modlitba, místo slov jen tvoje jméno.
Nebe ví jako já,
kolikrát jsem ho opakovala,
nebe ví, tak jako já,
že tvoje jméno je moje jediná
modlitba.

Že tvoje jméno je moje modlitba.

Je neodolatelná...

O kom to dnes můžeme skutečně říct?!

Not ready to make nice

Na začátku byla věta: Stydíme se, že prezident USA je z Texasu. Ta věta padla v předvečer druhé irácké války na londýnském koncertu texaské skupiny Dixie Chicks v roce v 2003 a řekla ji frontmanka skupiny Natalie Maines. Pro to, co následovalo, má angličtina slovo backlash.

backlash = a strong negative reaction by a large number of people, for example to sth that has recently changed in society

Natalie Maines tehdy londýskému publiku řekla: „Just so you know, we’re on the good side with y’all. We do not want this war, this violence, and we’re ashamed that the President of the United States is from Texas.“ Tehdy to vypadalo že tím urazila nejen prezidenta Bushe, ale s ním i celý Texas a vlastně celou Ameriku. Shame on her!


Dixie Chicks, do té doby hýčkaná dámská kapela americké country music, měla najednou utrum. Rozhlasové stanice po celých Státech přestaly hrát jejich písničky, Natalie Maines dostávala výhružné dopisy typu „You better shut up and sing or your life will be over!“. Nic nového pod sluncem, prostě – kdo nejde s námi, jde proti nám.

Kapela ten tlak vydržela a dneska je zpátky na výsluní.Dixie Chicks se na scénu vrátily písničkou Not ready to make nice, která v roce 2007 získala tři Grammy. Napsaly ji společně všechny tři členky skupiny a je o tom, jak dnes vidí dobu, kdy se na ně snesl hněv národa.

Jan Jelínek

Já se s touto písničkou setkala poprvé v létě 2007, když ji moje kamarádka přivezla z USA jako čerstvý hit. V té době ji ještě nehrálo žádné naše rádio a nebyla ani v povědomí mých spolužáků. Vracím se k ní po roce a půl s nostalgií a znovu žasnu nad jejími slovy.

Marie

Nikdy jsem nebyla nijak extra pyšná na to, že se jmenuju Marie. Od jisté doby, jakoby se všichni dohodli, mi mí přátelé začali vymýšlet různé formy tohoto jména a také mě jimi oslovovat. A souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že jméno Marie má snad nejvíc možných oslovení ze všech jmen, která existují. O tom, jaká z nich mám nejradši, která nenávidím a kterými mě můžou oslovovat jen lidé mi nejbližší, bychom mohli mluvit dlouho. Důvod, proč tohle všechno píšu, je ten, že mi bylo doporučeno poslechnout si píseň, která nese mé jméno. Po 19 letech mu pomalu přicházím na chuť. Přeji hezký poslech.:-)

Je den. Tak pojď Marie ven.
Budeme žít. A házet šutry do oken.
Je dva. Necháme doma trucovat.
Když nechtějí - nemusí. Nebudem se vnucovat.
Jémine. Všechno zlý jednou pomine.
Tak Marie. Co ti je?

Všemocné. Jsou loutkařovi prsty.
Ať jsou tenký nebo tlustý. Občas přetrhají nit.
A to pak jít. A nemít nad sebou svý jistý.
Pořád s tváří optimisty. Listy v žití obracet.

Je to jed. Mazat si kolem huby med.
A neslyšet. Jak se ti bortí svět.
Marie. Kdo přežívá nežije. Tak ádijé.

Marie. Už zase máš (k)tulení sklony.
Jako loni. Slyším kostelní zvony znít.
A to mě zabije. A to mě zabije.
A to mě zabije. Jistojistě.

REF.
Já mám Marie rád. Když má moje bytí spád.
Býti věčně na cestách. A kránu spícím plícím.
Život vdechovat. Nechtěj mě milovat.
Nechtěj mě milovat. Nechtěj mě milovat.

Já mám Marie rád. Když má moje bytí spád.
Býti věčně na cestách. A kránu spícím plícím.
Život vdechovat.

Copak nemůže být. Mezi ženou a mužem.
Přátelství - kde není nikdo nic dlužen. Prostě.
Jen prosté. Spříznění duší.
Aniž by kdokoli. Cokoli tušil.