Už je to pár týdnů, ale já si na něj zvykla už po prvních dnech. Horší to bylo s tím, co je třeba pro něj dělat: zavírat všechna okna i balkónové dvěře, věšet punčochy tak, aby byla co nejmenší šance, že se k nim dostane, neřešit, že je neustále po bytě rozházených několik plyšových myšek a že když najdu nějaký barevný kousek látky, znamená to, že nepřežil další ocas jedné z jeho plyšových rybiček.
I když mě někdy neskutečně vytáčí, už jen těžko usínám bez jeho vrnění na dece vedle mě. Miluju, jak mi dělá společnost, balancuje na okraji vany a chytá pěnu pokaždé, když v ní ležím. Baví mě ho sledovat, jak skáče sám proti sobě v zrcadle v domění, že je tam ještě jiný koucour.
Nikdy jsem tak "velké" zvíře doma neměla - kočka ani pes v dětství nepřicházeli v úvahu, a tak jsem trochu váhala, jaké to bude. Jenže když ke mně vyskočí a usne mi na klíně, nevadí mi ani ty škrábance na rukách a říkám si, že bych ho chtěla vždycky znovu a stejně moc.
