sobota 7. ledna 2012

Objevuji Fulghuma



VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:
  • O všechno se rozděl.
  • Hraj fér.
  • Nikoho nebij.
  • Vracej věci tam, kde jsi je našel.
  • Uklízej po sobě.
  • Neber si nic, co ti nepatří.
  • Když někomu iblížíš, řekni promiň.
  • Před jídlem si umyj ruce.
  • Splachuj.
  • Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
  • Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
  • Každý den odpoledne si zdřímni.
  • Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
  • Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka soupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
  • Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
  • A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.
Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.
Vyberte si kterékoliv z těchto pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte na to svůj život doma nebo v práci, na svou vládnu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.
A stále platí - bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

čtvrtek 5. ledna 2012

Ze smutku do smutku


Český národ prožívá zvláštní období. Vždycky jsem si připadala jako patriotka, už jen proto, že miluju náš jazyk. Proto se mě dotýká (a nutí mě přemýšlet) fakt, že nás pomalu opouští lidé, kteří pro tuto zemi dýchali, byli plni lásky ke svému národu, moudrosti i laskavého humoru. Ladislav Smoljak, Hana Andronikova, Ivan Martin Jirous, Arnošt Lustig, Václav Havel, Josef Škvorecký. Říkám si: kdo je nahradí, kdo nastoupí na jejich místa? Čím to je, že dnešní doba nese tak málo osobností, pro které by smutnilo tolik lidí? Je to globalizací a zaměřeností spíše ven než dovnitř? Je to svobodou, která dává možnost projevu a jakéhokoli životního stylu bez toho, že by byl člověk nucen přemýšlet nad svými hodnotami za mřížemi nebo v zemi, která nedovedla přilákat jeho srdce? Těžko říct...