Na svatého Václava

Tomáš Klus: Nina

Den je krásný (když máte po státnicích)

Bylo mi řečeno, že můj blog už je teda "pěkně nuda" a že bych sem měla zase něco přidat. Takže po měsíci se opět hlásím, že žiju a že jsem nejspíš přežila svou smrt. A to nepřeháním ani trošku. Poslední měsíc byl i pro mou akční povahu až trochu moc akční: práce, státnice, Mírák, zápis a tvorba rozvrhu. Opravdu, málem jsem vypustila duši, takže teď si totálně užívám každého volnějšího dne (nebo spíš večera - dny trávím v práci, ale i to je oproti ostatnímu pohodička). 

Státnice jsem přežila díky Mářínce a Amálce, které mě podporovaly, kudy chodily, za což jim patří můj velký dík. Naštěstí už mám ten den hrůzy za sebou a nejradší bych jej už nikdy neopakovala, i když zkouška jako taková zas tak hrozná nebyla (ještě že mezi dalšími státnicemi jsou další dva roky). Po mém půlročním utrpení jsem získala svůj první vysokoškolský titul a s absolutní radostní psala SMS s díky všem těm, kteří na mě mysleli - a že jich tentokrát bylo! :) Mírák přišel hned ten víkend po státnicích a kvůli napětí, které jsem nedokázala moc dobře odbourat, jsem si jej ani pořádně neužila. Ty nervy ze státnic přebily téměř každý jiný citový prožitek. (Možná se divíte, ale opravdu takové zkoušky prožívám tímto šíleným a vyčerpávajícím způsobem.) Reakce ale byly většinou pozitivní, takže čím víc dnů od Míráku uplynulo, tím jsem spokojenější.

Rozvrh jsem si taky jakž takž zvládla udělat, ale v reálu se to uvidí až příští týden. Pomalu přichází těšení na všechny ty normální stresíčky, které se rozloží do celého semestru a ne do 4 týdnů. Taky se těším, až se do Prahy nastěhuje ségra a budeme všechny tři něco podnikat, až konečně pověsím poličky ve svém minibytečku, až se začtu do nových knížek, až si zas jednou zajdu do nějaké kavárny... No, prostě je toho hodně na těšení...