Co jsem se naučila za posledního půl roku

Změnila jsem práci. Jo, zase.

I když to vlastně není zase. Je to zcela legitimní, v mém věku, v mém oboru, s mými plány do budoucna. HR člověk by řekl, že to byl zcela přirozený kariérní posun. O tom ale dneska psát nechci.

 

Chci psát o tom, co jsem se naučila za posledního necelého půl roku (neuvěřitelné, jak ten čas letí) v téhle práci.

 

Jen pro vysvětlení - polovinu svého měsíce a pracovní doby trávím na cestách. Pro člověka, který se kdysi klepal z používání angličtiny je už tohle samo o sobě neskutečný. Moje angličtinářka by na mě byla hrdá, myslím. Ale o tom taky nechci psát.

 

Takže, co jsem se naučila...

 

Naučila jsem se, že všichni milují mořské plody a další potvory tohohle druhu. Je proto dobré předem zkontrolovat jídelníček restaurace, do které jdete, a alespoň se předem připravit na nejhorší - tedy na to, že se nenajíte.

 

Taky jsem se naučila, že se vyplatí kupovat si kvalitní boty, obzvlášť když to jsou lodičky. Na krásně se vám totiž může stát, že v nich poběžíte final run přes celé letiště, abyste nezmeškali let.

 

V návaznosti na to jsem se taky naučila, že někdy vám prostě to letadlo uletí. A že nevadí, když se vzteky rozbrečíte. Že je akorát fajn mít v tu chvíli nabitý telefon, abyste mohli zavolat někomu, kdo vás uklidní.

 

Naučila jsem se, že je lepší nepít před letem kávu. Nemyslím, že by byl můj žaludek nějak zvlášť citlivý, jestliže ale lítáte na krátké vzdálenosti a odlet a přistání nedělí více než hodina, není to prostě a jednoduše dobrý nápad.

 

Taky jsem zjistila, že pokud sedí u stolu víc než jeden Američan, není dobré nahlas vyslovovat větu: "This is so American." Nemusí se to úplně potkat s pochopením.

 

Taky jsem si ověřila, že poslíčci pořád čekají na spropitné. A ne, nemůžete jim dát stejně jako Kevin McCallister žvýkačku - obzvlášť ne tu vyžvýkanou.

 

Asi tak pro dnešek. Nepochybuju, že se ten seznam rozšíří.

Zatím dobrou.

O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...

Cestou

Cestou do práce, když jsem stála v zácpě a nervózně si tiskla ruce ve strachu, že to nestihnu, jsem si to velmi jasně uvědomila...

 

Jak je důležité mít někoho, kdo vedle tebe dýchá. Kdo dýchá s tebou ten stejný vzduch. Kdo cítí jeho chlad a pomůže ti snést alespoň na chvíli pocity samoty. Kdo dýchá možná tak trochu i kvůli tobě a pro tebe. A kdo umí dýchat i za tebe, když máš pocit, že se ti přes tu nesnesitelnou tíhu bytí už nadechnout nedaří.

 

Když jsem do práce dorazila na minutu přesně, zaplavil mě pocit úlevy a vědomí, že se nemusím stresovat, protože to za mě vyřeší a protože ta ochranná bublina, kterou okolo mě buduje, je dost pevná.

Až na vrcholky

Posledních pár dní jsem strávila s torzem svojí úžasné rodiny. Dny jsme naplnili krkonošským vzduchem, dobrým jídlem, borůvkami, kilometry v nohách, psaním bakalářky a společně stráveným časem. Vymysleli tisíce hlášek a já jsem zvědavá, které z nich zůstanou rodinnými bonmoty. Naladili jsme se na stejnou vlnu a prožívali zase alespoň těch pár dní v roce rodinné souznění.

 

V metru

 

Než on přistoupil, ona už tam nějakou chvíli seděla, unavená po dlouhém dni, s knížkou na klíně a hlavou opřenou o sedadlo. Něco ji donutilo se na něj podívat. Nejdřív se dívala srz něj, pak ale zachytila jeho přímý pohled a zjistila, že se dívají přímo na sebe, oběma se jim v očích zračilo překvapení, pobavení i zvědavost. Nejdřív to byl jen okamžik, pak se ale ta krátká chvíle vzájemného pohledu protáhla na věčnost. Přerušilo ji zabrždění vlaku v další zastávce. Jak dlouhá může být jedna minuta?

 

A pak po celou tu dobu další kradmé i neskrývané pohledy, bušící srdce, červeň ve tvářích. Společné pobavení dvou neznámých cestujících nad člověkem, který se neohrabane pokouší prodrat mezi jejich místa. Přemýšlel on nad tím samým jako ona? Jak těžké může být natáhnout ruku, představit se a říct: "Vykašli se na to, co máš teď před sebou, a pojď se mnou na kafe."

 

On se začal chystat k odchodu jako první. Po těch pohybech, kterými dáváme najevo lidem kolem nás, že pro nás cesta končí, se na sebe ještě jednou dlouze podívali a usmáli se. Pobaveně, polichoceně. Když vystoupil, čekala, jestli se otočí. Další dlouhý okamžik. Cítila, že ho zajímá, jestli se na něj dívá i pak. Věděla, že se otočí, aby si to ověřil. A pak se otočil. Poslední zářivé a jiskřivé úsměvy na obou frontách.

 

Po zbytek cesty přemýšlela nad tím, jaká je pravděpodobnost, že ho v miliónovém městě potká znovu. A jaká je pravděpodobnost, že by pak tu ruku natáhla.

Father-daughters time

Tisíc stupňů ve stínu. Jízda Elefantem, který měl být rychlíkem a za který jsme dali nekřesťanské peníze. Tátův puchýř na patě a rozapadající se boty. Amálčina kabelka úplně k ničemu. Pistáciová zmrzlina nesrovnatelná s tou včerejší z Újezdu. Růžová zahrada, altán bez laviček, rybník bez vody. Hranolky s tatarkou jako předkrm, po návratu nálet na tetinu kuchyni, roštěnou, okurky z Moravy a koláč z Globusu.

 

Spíkování

Jednou z věcí, ke kterým mám co se týče Prahy ambivalentní vztah, jsou turisté. Když spěchám, vadí mi jejich zmatenost v metru. Když se chci procházet, vadí mi, že jich je všude tolik a že vlastně nikde nemůžu být tak nějak víc sama. Ale pak jsou situace, kdy mi dokážou den zpříjemnit natolik, že si vzpomínku na ně odnáším i domů.

 

Dneska byli dohromady tři. Jeden mladý muž a dvě dívky okolo dvaceti.

Toho prvního jsem potkala hned ráno. Zastavil mě a ptal se na cestu - což je mimochodem podle mě nejčastější způsob, proč vůbec s cizinci komunikovat. Ptal se na ulici, která rozhodně nepatří mezi jedny z nejznámějších, ale já ji znala díky tomu, že v ní sídlí jedna z mých oblíbených poboček městské knihovny. Skutečnost, že jsem mu dokázala poradit, mě v tomto případě potěšila především proto, že mi najednou připadalo, že pokud umím poradit, kudy jít do vytouženého cíle, pak to znamená, že už jsem právoplatným obyvatelem města. Najednou zmizela taková ta rozpolcenost a já věděla, že už jsem víc Pražanka než Kopřivničanka (Moravankou ale zůstanu napořád).

Ty dvě dívky mě zastavily na Staroměstské ze stejného důvodu. A protože jsme měly stejnou cestu, docela dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že více než měsíc plánují cestovat po Evropě, že Praha je pro ně "awsome" a "completely different" a všechno je tu strašně levné. Tyhle indicie mě dovedly k otázce a následné odpovědi, která mě příliš nepřekvapila: jsou z New Yorku. Nechápaly, jak někde může být pivo levnější než voda a jak funguje systém tramvají. Za těch pár minut s nimi mi poskočilo srdíčko radostí, protože jsem si uvědomila, že po x letech postupného studia angličtiny, po x měsících stravených v blízké spolupráci s cizincem a x situacích, kdy jsem odmítala ze studu anglicky vůbec promluvit, se to zlomilo. Najednou mi nezáleželo na tom, kdo v tramvaji poslouchá. Důležité bylo to, že mi ty dvě přišly zajímavé a chtěla jsem se toho o nich dozvědět co nejvíc.

 

Přesně tohle jsou pro mě ty okamžiky motivující pro studium jazyka. Když zjistíte, že vám k něčemu je. Když v něm chcete být lepší. Když chcete dokázat vtipkovat stejně lehce jako můj učitel Jerry ze Seattlu. Když chcete umět popsat cestu bez jediného zádrhele.  

Co jsem se naučila v Římě

Mám za sebou pár namáhavých, a přesto neskutečně odpočinkových dní v historické evropské metropoli a jednom z nejkrásnějších míst, které jsem kdy viděla: v Římě. Protože jsem s sebou neměla žádnou jinou knihu než turistického průvodce, měla jsem čas si jím listovat a porovnávat psané s realitou. Za tu dobu jsem zjistila následující:

• Boty, ve kterých v Praze chodím celý den a ještě si libuju, jak jsou pohodlné, opravdu NEJSOU vhodnou obuví pro x kilometrové chození po horkém velkoměstě. (Jedny z mých dvou párů sandálků, které jsem si tam přivezla, skončily rovnou v hotelovém koši - ani nemělo cenu vozit je zpět.)
 
• Kdyby ovoce (i zelenina) chutnalo v Čechách stejně jako v Itálii, rozhodně by se zvýšila průměrná spotřeba těchto surovin na jednoho člověka za den. Rajčata tam chutnala jako rajčata a slovo broskve nabylo nového významu.

Proč nemám ráda malé děti, puberťáky a důchodce v tramvaji

Stalo se mi to včera. Měla jsem po několikadenní přestávce příležitost jet pražskou MHD a opět to byl nezapomenutelný zážitek. Ale abych nebyla jako ostatní, kteří si na ni nonstop stěžují: mám vlastně MHD ráda. Přijde mi, že nikde se mi tak dobře nepřemýšlí, jako když můžu zírat z okna a nechat myšlenky jen tak plynout. Jsou ale okamžiky, kdy mi to mí drazí spolucestující nedovolí. Mluvím konkrétně o malých dětech, hlučných puberťácích a důchodcích.

 

Tak tedy... Seděla jsem docela pohodlně už delší dobu, když v tom se na Andělu vyměnila minimálně polovina cestujících a společně s nimi nastoupila důchodkyně se svým manželem. Nejprve jsem si jí nevšimla. To, co mě donutilo zvednout hlavu, byl její hlas. Ječivý, hlasitý, protivný. Na celou tramvaj začala řvát, jak je jí hrozné vedro a že se "nedá dejchat", což byl fakt všem dobře známý. Následně na to začala křičet na kluka opodál, který stál přesně pod zavřeným střešním oknem. "Mladý muži, byl byste tak laskav a to vokno votevřel?" A následně zase na svého manžela pohoršeně: "To je strašný, když je zima, tak je to votevřený furt. Ale v léto to vozí zavřený!!!" Bylo mi trapně za ni. A následně mě to vedlo k úvahám, proč tyhle typy lidí nemám ráda. Nejen, že mě vždycky donutí cítit se hloupě za ně samotné, ale ještě k tomu naruší mou bublinu klidu, do které se tak těžko dostávám.

Rules

Jsou prý od toho, aby se porušovala. A to, co je zakázané, údajně chutná nejlépe.

Není to tak dávno, co jsem dostala pokutu za rychlost. Zjistila jsem, že není tak jednoduché jezdit se všemi body, když týdně trávíte 8 hodin v autě na trase vedoucí přes jižní spojku až do Jablonce. K této pokutě kromě mojí roztržitosti vedla také moje naivní víra v mé vlastní schopnosti za volantem - zvládnu to přece dobrzdit i ve chvíli, kdy na palubovce svítí číslo o 10 km/hod vyšší, než je to povolené.

To samé mi tvrdil jeden zaměstnanec v trapné chvilce, kdy se mě snažil přesvědčit, že on pravidla neporušil a měl situaci zcela pod kontrolou. Svou práci dělá už 20 let a ví o ní úplně všechno. Tak přece musí vědět, že i pravidla, kterými by se měl dle firmy řídit, jsou trochu přitažená za vlasy.

Moje přemýšlení změnil názor vyslovený původně v angličtině: Jedna věc je ta, jaká pravidla jsou platná. Pokud jsou platná, měla by se dodržovat. Druhá věc je, zda jsou tato pravidla zdůvodnitelná a rozumná a zda je ten, který je dal, autoritou. Člověk, který pravidla dává, měl by nést zodpovědnost za jejich kvalitu a především: měl by se podle nich sám chovat.

V našem okolí, našich zaměstnáních a v našem státě je toto možná ten hlavní problém. Lidé, kteří by měli být autoritou a měli by při tvorbě pravidel myslet hlavně na jejich funkčnost a přínos, myslí především na sebe. Smutné je to, když pak ani tato pravidla nejsou schopní dodržet. Nedivím se, že v nás, dle Havla "mocně bezmocných" lidech, to pak vzbuzuje nedůvěru jak k nim, tak k výsledkům jejich práce.

Po prvním letošním únorovém ránu už vím, že dodržovat předpisy silničního provozu se vyplatí, ačkoli mi přijdou bezvýznamné - moje sebevědomí mladého a nebojácného řidiče bylo v jedné sekundě nenávratně v tahu. Po tomto zážitku jsem v netrpělivém a možná i bojácném očekávání toho, čím budu vytrestaná, když nebudu dodržovat pravidla jiná. K naší lidské povaze nejspíš patří rychlé zapomínání - i na chvíle, kdy jsme se zastavili a přemýšleli nad tím, že některá pravidla by bylo možná opravdu dobré vřadit do našich všedních dnů. Snad mi tohle vědomí vydrží co nejdéle. Stejně jako bych tato nepříjemná zastavení a drsná uvědomění si podstatných věcí přála i vám v co nejnižší míře...

Mikulčice a náš malý sklípek

Abnormální vedro až peklo, tetelící se vzduch, krvavé západy slunce a nedočavost v očekávání bouřky. Jen na hřbitově chladno.

Zmrzlina každý den (nejlépe ta z Opočna) a ukradené meruňky k snídani.

Víno i pro abstinenty. Mikulovská vinárna a málem (ne)sebraný řidičák.

Sweet home

Je to několik dní, co jsem se vrátila z dlouhých cest zpátky domů. Když píšu domů, myslím tím do Prahy. Je zvlášní, jakým způsobem tohle slovo používáme. Pokud jedu do Kopřivnice, často to slovo řeknu taky, ačkoli domov už tam dlouhou dobu nemám. Mám tam rodinu, nějaké kamarády, minulost. Ale domov ne.

V tomto semestru jsem měla tučest navštěvovat přednášky prof. Anny Hogenové, ženy, která patří mezi naše největší znalce Heideggerovy fenomenologické filosofie.  Mimo jiné zajímavé věci (kterým jsem ne vždy rozměla) se zabývala také problémem sebepoznání, odvlastnění a znovunalezení sebeidentity postmoderního člověka. Kvůli karteziánskému myšlení a subjekt-objektovému rozvržení světa se člověk údajně sám sobě odcizil. Pravdu začal zaměňovat s jistotou, a to tím, že pravdivé je pro něj stalo jen to, co lze objektivně změřit. Jako lidé se tím pádem stáváme sami sobě předměty, např. u lékaře, pro sociology nebo učitele. To, že chceme být IN a necháváme si diktovat, jak máme žít, je toho důkazem. Tohle podsouvání něčeho nevlastního jako vlastního může skončit jedině tehdy, pokud prožijeme nějaký otřes - ztratíme veškeré jistoty, odprostíme se od vnějších vlivů a nemáme strach, protože jsme prožili něco hlubokého, možná i strašného. Abychom se sami sobě navrátili, je třeba pravdivé sebereflexe, která bývá často tím nejtěžším, tj. životem v pravdě. Pokud se chceme sami sobě navrátit, musíme bloudit a narazit na zeď cizoty, u které si teprve uvědomíme, co je nám vlastní. A ta nejhezčí myšlenka: "Cestuje se pro návrat k sobě samému." 

A tak bylo krásné po 15 hodinách cesty znovu odemknout ty nepříliš stabilní dveře na Plzeňské, otevřít okno a vydechnout s oním úlevy plným pocitem "konečně jsem doma". Když jsem pak šla další pracovní den do práce, uvědomila jsem si, že jsem se vrátila sama k sobě. K životu, který mám ráda.

Btw. Kdo by se nerad vracel do Prahy??