Jak vybírat knížky, do kterých se zamilujete...

Knihy jsou od mého dětství něčím nepostradatelným, obklopovala jsem se jimi už jako malá, pokračovala ve škole a nakonec i moje vysokoškolské studium se ubíralo stejným směrem.

Po čtyřech letech, kdy jsem opustila prostory své alma mater, jsem se však ještě stále nenabažila možnosti číst to, co chci, a ne to, co obsahují seznamy dopručených děl k jednotlivým zkouškám. Proto zatím nejsem schopná vrátit se ke klasickým dílům ruských, francouzských nebo anglických autorů. A co si budeme nalhávat, možná jsem od dob studijí i trochu zlenivěla; duševně vyčerpávající práce mi neumožňuje číst knihy složitým jazykem Vladislava Vančury nebo hledat krásy poezie prokletých básníků.

Říká se, že vrána k vráně sedá... není tudíž náhodou, že se pohybuju mezi lidmi, kteří milují knihy stejně jako já. Právě oni se na mě často obrací s dotazy, jak vybírám kousky, které pak doporučuji nebo rozdávám. Čím více zdrojů dobrých knih je, tím lépe. A tak jsem se rozhodla sepsat je v krátkosti s nadějí, že mě možná i vy obohatíte o ty své a já tak rozšířím portfolio, ze kterého můžu vybírat.

1. Youtube kanál Martinus.cz Tohle knihkupectví mě nadchlo moderním přístupem k propagaci knih, které nově vycházejí. Nejvíce jsem samozřejmě ovlivněná jejich produkťačkou, Lucií Zelinkovou, toho času jednou z našich největších influencerek (pokud to slovo neznáte, stejně jako jsem ho neznala já, googlete). Lucie ve svých videích Knihy měsíce poukazuje na to nejzajímavější, co v daném měsíci vyšlo a co by vám nemělo uniknout. Věnuje se jak próze (nejčastěji románům, povídkovým knihám, thrillerům a detektivkám), tak poezii, ale i například komiksům. Na své si přijde náročný i občasný čtenář. Lucie dokáže na čtení nalákat a vyzdvihnout to, co knihu nejlépe charakterizuje, pak tudíž víte mnohem lépe, co čeho jdete.
2. Výherci Magnesie litery Už většinou trochu náročnější četba, ale jsem ráda v obraze, takže výherce sleduji každoročně. Díky Martinusu se mi poslední roky většinou daří knihy přečst dřív, než vyhrají, a tak je fajn mít trochu přehled, když se koukám na nominace. Nejvíc mě samozřejmě bere kategorie Próza a Kniha pro děti. Letos - wait for it - vyhlásí výherce 4.4.
3. Velké knižní čtvrtky V tento den (párkrát do roka) vybraní nakladatelné uvádí na trh okolo 15 nových knih, které patří k tomu nejlepšímu, co se v daném období chystá.
4. Čtěnářská výzva Tahle aktivita vás dovede ke knihám, které byste jinak třeba neobjevili. Má vám pomoct zaměřit se na něco nového a přivést vás v průběhu roku k 20 knihám podle předem daných témat (kniha, jejíž děj se odehrává v Brně; kniha, která byla poprvé vydaná v roce vašeho narození; kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy atd.)
5. Moje kamarádky Mezi největší zásobitelky patří i moje spolučtenářky; Šárka (tu dosytosti zásobjí její kolegyně z pedagogických kruhů), Martina (jeden z lidí, který nejvíc podnítil mou touhu číst a dodnes je pro mě tak trochu čtenářským kompasem) a Petra (v současnosti na mateřské dovolené, která stíhá číst závratným tempem vedle všech dalších aktivit, kterým se věnuje).

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.

 

1. Radka Třeštíková: To prší moře

Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).

Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

Jak jsem hrála bowling s Taťánou a Ondrou

V sobotu jsem hrála bowling. Naprosto normální aktivita pro čas strávený s přáteli, tenhle byl ale dost jiný. Skupinu lidí, se kterými jsem jej hrála, spojovala společná aktivita: čas trávený 1x týdně s přiděleným seniorem, který o takový druh pozornosti stojí. Vyslechla jsem si spoustu různých příběhů různě starých lidí a měla radost z toho, že vidím pár známých tváří, se kterými jsem kurzem prošla zároveň.

 

Proč se o tom ale zmiňuju... Bowling pořádala sama původkyně celého projektu, Taťána Kuchařová. Ve spojení s Ondrou pro mě vždycky tvořili jeden z nejzajímavějších párů českého showbyznysu: ona krásná a konec konců i docela schopná, on skvělý hudebník (NAVÍC dlouhou dobu pracuje s Horáčkem, což z něj dělá v mých očích hudebníka s velkým H). Jenže... nějak jsem očekávala asi víc. Knedlík v krku a nervozita nastala samozřejmě hned, když jsem vešla do herny. S Táňou se tak nějak počítalo, s Ondřejem už ne, což způsobilo moje trapné vykání a jejich tykání hned při představování, následné rozpaky a můj červený obličej (Mary z Downtonu by v takové chvíli řekla s chladným výrazem jí vlastním: "Don't make me blush."). No a pak navázání ostatních na rozhovor, který vedli před mým příchodem. Skončila jsem u stolu vedle O. a čekala, co bude. A právě v tu chvíli to přišlo. Poslouchala jsem jeho rádoby strašně cool&trendy názory a prohlížela si ho ze vzdálenosti bližší, než jsem si myslela, že se mi kdy poštěstí, a hlavou mi problesklo jediné: není ani tak hezký, ani tak chytrý.

 

A tak vám nevím. Od soboty nad tím přemýšlím a říkám si, jestli je to takhle se všemi herci, zpěváky, spisovateli a já nevím kým vším. Tihle lidé jsou ikonami našeho národa, mají být naší inspirací, jsou neustále propíráni Blesky, Aha, Světem hvězd a Na kafičkem (díky, paní Procházková, že jste mě uvedla do tohoto světa a každý týden mě seznamujete se vším podstatným) a nevědomky si je pouštíme do svých myslí jako vzory chování, které je normální. Nakonec pak ale zjistíme, že jsme od nich očekávali mnohem víc. Oni za to, chudáci, možná ani nemůžou. Ve svých hlavách si je přetváříme a modelujeme jako plastelínu místo toho, abychom se soustředili na mnohem zajímavější lidi, kteří jsou kolem nás a té pozornosti si zaslouží ještě víc, navzdory tomu, že o nich nikdy nikde nepsali.

Májové kočky

Tak jsem se konečně dočkala a přišla na řadu. Zvědavost a očekávání se stupňovalo s každým přibývajícím dnem od loňského října. A včera to bylo poprvé.
 

Poprvé, co jsem zazvonila na dvěře paní P. a čekala, jestli mi přijde otevřít nebo jestli kvůli jejím nedoslýchajícím uším budu muset zvonit znovu a déle. Poprvé, co jsme spolu vyrazily do Billy na nákup a já mohla vidět svět z úplně jiné perspektivy a prožít situace, které jsem si dříve neuměla ani představit. Nechápavě jsem se dívala do tváří lidí, pro které jsme my dvě byly atrakcí: dvě ženy jdoucí rychlostí 300m za hodinu s věkovým rozdílem 65 let. V těch prvních dvou hodinách jsem se učila, jak jí být pomocí, aniž bych ji uváděla do rozpaků, rozpoznat, co jí dělá problém (třeba rozevřít igelitový sáček), a naučit se, co má ráda.
 

Když mi popisovala, jak vaří, dokázala tak rozehrát moji chuťovou fantazii, že jsem se olizovala jen při jejím popisu. Nikdy jsem si v obchodě nestihla prohlídnout tolik potravin jako včera, protože ho většinou proletím mnohonásobnou rychlostí. My jsme ale za tu dobu stihly probrat její pobyt v nemocnici, problém s vypadáváním vlasů (ten sdílíme) a absenci vlastenectví v dnešní době. Začala jsem se rozplývat, když mi řekla, že si bude muset znovu přečíst F.L.Věka a že si příště musím prohlédnout její knihovnu. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že na tom, jak na nás vypadají kalhoty a jestli nemáme velký zadek, nám záleží v jakémkoli věku. Vyprávěla mi, co všechno prožila a co už prožít nestihne. Já jí vyprávěla, co bych prožít chtěla a v co doufám. Vyprávěla mi o svých květnových narozeninách a pak jsme se společně smály tomu, že jsme májové kočky.
 

Učí mě vnímat tuhle věkovou skupinu lidí jinak, než jsem to uměla doteď. Už vím, že pokud mi někdo jako ona vjede vozíkem na nohu, nemusí to být proto, že má špatný den. Jen už ten vozík nedokáže ovládat tak jako ve třiceti. Obdivuju a závidím jí její klid a smířenost s tím, jaké věci jsou. Takže když došlo na děkování za společně strávený čas, já té vděčnosti cítila určitě víc.

 

Z úst paní P.:

• "Vařit pro jednoho je peklo."
• "Už přes 60 let se kamarádím s dvěma sestrami a ty se jmenujou Marta a Marie."
• "Dvě kolečka kvalitního uheráku jsou lepší než celá štangle salámu."

Na rozloučenou

Chybění dnes a smutek po zítřku

překonáme obtěžkáni vzpomínkami.

Radši jen nevědomky vědomě

pustit si do života

všechny ty

absurdně nezbytné marnosti.

 

Vzdálenost na měsíc a zpět

do Prahy vsunutá,

falešná a zároveň rostoucí.

 

Už neslyšíš

tlukot mého překypujícího srdce.

Už nevidím

pláč tvých vyprahlých očí.

 

Tak vzdáleně blízcí.

Tak blízce vzdálení.

Každý má ten svůj

Před Vánocemi se odehrávají různá setkání. Lidem tak nějak změknou srdce, otevřou se peněženky, myslí na potřebné. Všichni mají najednou potřebu se potkávat: lidé z práce na firemních večírcích, přátelé na Staromáku, bývalí spolužáci na třídních srazech. Já jsem ale dneska navštívila trochu jiné setkání...

 

Nemám ráda představovací kolečka. Určitě je znáte z táborů, adapťáků na středních nebo vysokých školách, nového zaměstnání. Když o sobě mluví ti před vámi, více než jejich slovům věnujete pozornost tomu, co o sobě řeknete vy. Pak se snažíte vměstnat svůj život do pěti vět a pak už jen přemýšlíte nad tím, jak ti všichni před vámi i po vás mají zajímavý život. Tentokrát to ale bylo jiné. Zjistila jsem, že každý z nás má zajímavý život.

 

Tak třeba Jakub. Pokaždé, když ho potkám, má v hlavě nějaký nový projekt. Tentokrát vymyslel akci, při které mladí lidé přinesou nějakou svou oblíbenou knihu a darují ji buďto konkrétnímu důchodci nebo domovu seniorů. Projekt rozjíždí, ale už teď má fotku s naším nejlepším a nejprofláknutějším odborníkem na etiketu, který se rozhodl jeho projekt podpořit. Samotný Jakub se obléká jako ze žurnálu a mluví tak, jako by mu bylo 30 a ne něco málo přes 20. Je přesvědčivý, kreativní a sebevědomý.

 

Nebo Karolína. Když jsem se jí po společném setkání zeptala, pod jakým jménem ji najdu na Facebooku, začala mi hláskovat. Skutečnost, že má babičku v Anglii, mě nedovedla k uvědomění si toho, že bude mít i britské jméno. Mimo svou najdete-nás-ve-všech-zemích-světa rodinu probrala i to, že studuje mezinárodní střední školu a každý čtvrtek pořádá pro své spolužáky a známé akci, při které navštíví něco zajímavého, co se právě v Praze odehrává. Upozorňuji, že té slečně je 18 let a už se stihla zapojit do takových aktivit, včetně té, kvůli které jsme se všichni dnes sešli.

 

Téměř cizí lidé spolu strávili několik hodin naprosto přirozeného hovoru. Čas nikdo z nás nesledoval. Nespojilo nás společné zaměstnání, Vánoční svařák či trdelník nebo společné vzpomínky na studium. Když jsem nad tím přemýšlela, řekla bych, že nás spojila touha poznávat zajímavé lidi. Nejenom ty v našem věku, ale právě ty, kteří žijí vedle nás. Každý den chodí venčit svého pejska nebo koukají z okna, když se vracíme z práce. Jsou nám tak blízko, a přece o nich vůbec nic nevíme. Spojila nás touha poznávat lidi, jejichž životní příběhy už jsou z velké části napsány, a přesto toho můžou prožít ještě spoustu pěkného.

 

Když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že každý z nás má nějaký svůj životní příběh, který touží předávat a doufá, že najde někoho, kdo je ochoten si jej poslechnout. Každý životní příběh stojí za to být vyslechnut. Zaslouží-li si to ty naše, o co víc si to zaslouží ty příběhy, které lidé na naší zemi žijí už 60, 70, 80 let? Každý životní příběh je zajímavý.

 

Jaký je ten váš? Jaký BUDE ten váš?

 

KRÁSA POMOCI

 

Isn't there any other path?

"Jsem jenom jeden, ale jsem. Nemohu udělat všechno, ale něco udělat mohu. A protože nemůžu udělat všechno, neodmítnu udělat to, co udělat můžu."

Edward Everett Hale

 

Možná to taky znáte... Něco vás zaujme. Máte chuť to udělat. Ale nezaujalo vás to natolik, abyste se do toho v tu danou chvíli pustili. V hlavě vám to však nadále zůstává, třeba jen někde skryté a zasunuté ke kraji a dozadu, ale máte to tam. Jen to čeká na svůj okamžik, aby vám to vzalo dech.

A pak to přijde. Impuls, který vám to znovu připomene, s mnohem větší silou než kdy dřív.

 

Jedním z těch vždy odsouvaných mých vlastních projektů byl Bangla Kids. Slyšela jsem o něm x krát, ale teprve teď ten čas dozrál a sešlo se tolik okolností, které už mě nemohly nechat chladnou: moje sestra na měsíc v Bangladéši a naše pravidelné sobotní skypování o tom, co viděla a zažila (mimo jiné i návštěva slumové školy). Evino povídání o projektu BK a její vlastní účast. Článek na idnes.cz, který byl prvním potvrzením toho, že je to možná dobrá cesta. Další přemýšlení a utvrzování se navzájem. První informační mail koordinátorce projektu. A naposledy dokument z Fresh Film Festivalu ve Světozoru s názvem Whore's Glory. Tento týden nám přijde k podpisu smlouva.

 

Holčička se jmenuje Pritha a je jí deset let. Má ještě jednu sestru a rodiče nevydělávají tolik, aby jim oběma mohli zajistit vzdělání. Náš příspěvek bude 550,-Kč měsíčně. Co si za to koupím u nás? 2 meny v mekáči, jeden svetr v Orsay nebo H&M, dva lístky do kiny. ADRA jí za stejnou částku koupí školní uniformu, zajistí jídlo 3x denně, bydlení na internáte, školní pomůcky a lékařskou péči.

 

Vybrali jsme si holčičku, protože ty mají bez vzdělání mnohem menší šanci na relativně slušný život. Ve filmu Whore's Glory to jedna z nich vyjádřila přesně: Isn't there any other path? Možná je a možná je jich víc. A já doufám, že jednou z nich je třeba i ta naše.

 

Pokud se chcete to něčeho takového zapojit, více informací najdete zde:

• ADRA
• Bangla Kids
• CSFD - Whore's Glory

Rules

Jsou prý od toho, aby se porušovala. A to, co je zakázané, údajně chutná nejlépe.

Není to tak dávno, co jsem dostala pokutu za rychlost. Zjistila jsem, že není tak jednoduché jezdit se všemi body, když týdně trávíte 8 hodin v autě na trase vedoucí přes jižní spojku až do Jablonce. K této pokutě kromě mojí roztržitosti vedla také moje naivní víra v mé vlastní schopnosti za volantem - zvládnu to přece dobrzdit i ve chvíli, kdy na palubovce svítí číslo o 10 km/hod vyšší, než je to povolené.

To samé mi tvrdil jeden zaměstnanec v trapné chvilce, kdy se mě snažil přesvědčit, že on pravidla neporušil a měl situaci zcela pod kontrolou. Svou práci dělá už 20 let a ví o ní úplně všechno. Tak přece musí vědět, že i pravidla, kterými by se měl dle firmy řídit, jsou trochu přitažená za vlasy.

Moje přemýšlení změnil názor vyslovený původně v angličtině: Jedna věc je ta, jaká pravidla jsou platná. Pokud jsou platná, měla by se dodržovat. Druhá věc je, zda jsou tato pravidla zdůvodnitelná a rozumná a zda je ten, který je dal, autoritou. Člověk, který pravidla dává, měl by nést zodpovědnost za jejich kvalitu a především: měl by se podle nich sám chovat.

V našem okolí, našich zaměstnáních a v našem státě je toto možná ten hlavní problém. Lidé, kteří by měli být autoritou a měli by při tvorbě pravidel myslet hlavně na jejich funkčnost a přínos, myslí především na sebe. Smutné je to, když pak ani tato pravidla nejsou schopní dodržet. Nedivím se, že v nás, dle Havla "mocně bezmocných" lidech, to pak vzbuzuje nedůvěru jak k nim, tak k výsledkům jejich práce.

Po prvním letošním únorovém ránu už vím, že dodržovat předpisy silničního provozu se vyplatí, ačkoli mi přijdou bezvýznamné - moje sebevědomí mladého a nebojácného řidiče bylo v jedné sekundě nenávratně v tahu. Po tomto zážitku jsem v netrpělivém a možná i bojácném očekávání toho, čím budu vytrestaná, když nebudu dodržovat pravidla jiná. K naší lidské povaze nejspíš patří rychlé zapomínání - i na chvíle, kdy jsme se zastavili a přemýšleli nad tím, že některá pravidla by bylo možná opravdu dobré vřadit do našich všedních dnů. Snad mi tohle vědomí vydrží co nejdéle. Stejně jako bych tato nepříjemná zastavení a drsná uvědomění si podstatných věcí přála i vám v co nejnižší míře...

Maru-ku

Nejsme pány našich životů.
Všem nám vládne čas.
Hodinky, hodiny, budík, orloj, stopky.
Čas nezná přítele.
Čas je nejlepší lékař, čas zahojí všechny rány.
Čas běží čím dál rychleji.
Času je čím dál méně.
Čas nezastavíš.
Vše lidské se odehrává v čase.
Čas lidský = čas konečný.
                    Pravá láska je trpělivá.
                    Nespěchá. Nechvátá. Čeká.
                    Neměří čas, vnímá intenzitu, blízkost, splynutí.
                    Jeden život z hlediska času je nic.
                    Jeden život milované bytosti může znamenat všechno.
                    Čas lásky = čas pokoje.


Když může být nejznámějším útvarem japonské poezie haiku přetvořeno Alicí stvořenou Fulghumem na Alice-ku, já můžu mít svoje Maru-ku. Tady je to dnešní.

IKEA forever

I když není velký, vede k němu milión schodů a čas od času mě zradí topení, mám svůj byteček na Plzeňské ráda a těžko by se mi z něj odcházelo. No a protože v něm plánuju ještě nějaký ten rok pobýt, rozhodla jsem se, že je čas na menší změnu. Nadchl mě nový katalog IKEA, který mi přišel do schránky už před nějakou dobou, ale dostala jsem se k němu až teď. Takže každý večer usínám a těším se, až navrtám nové poličky, koupím skleněné dózy, budík a květiny. Co z IKEA se líbí vám?