V sobotu jsem hrála bowling. Naprosto normální aktivita pro čas strávený s přáteli, tenhle byl ale dost jiný. Skupinu lidí, se kterými jsem jej hrála, spojovala společná aktivita: čas trávený 1x týdně s přiděleným seniorem, který o takový druh pozornosti stojí. Vyslechla jsem si spoustu různých příběhů různě starých lidí a měla radost z toho, že vidím pár známých tváří, se kterými jsem kurzem prošla zároveň.
Proč se o tom ale zmiňuju... Bowling pořádala sama původkyně celého projektu, Taťána Kuchařová. Ve spojení s Ondrou pro mě vždycky tvořili jeden z nejzajímavějších párů českého showbyznysu: ona krásná a konec konců i docela schopná, on skvělý hudebník (NAVÍC dlouhou dobu pracuje s Horáčkem, což z něj dělá v mých očích hudebníka s velkým H). Jenže... nějak jsem očekávala asi víc. Knedlík v krku a nervozita nastala samozřejmě hned, když jsem vešla do herny. S Táňou se tak nějak počítalo, s Ondřejem už ne, což způsobilo moje trapné vykání a jejich tykání hned při představování, následné rozpaky a můj červený obličej (Mary z Downtonu by v takové chvíli řekla s chladným výrazem jí vlastním: "Don't make me blush."). No a pak navázání ostatních na rozhovor, který vedli před mým příchodem. Skončila jsem u stolu vedle O. a čekala, co bude. A právě v tu chvíli to přišlo. Poslouchala jsem jeho rádoby strašně cool&trendy názory a prohlížela si ho ze vzdálenosti bližší, než jsem si myslela, že se mi kdy poštěstí, a hlavou mi problesklo jediné: není ani tak hezký, ani tak chytrý.
A tak vám nevím. Od soboty nad tím přemýšlím a říkám si, jestli je to takhle se všemi herci, zpěváky, spisovateli a já nevím kým vším. Tihle lidé jsou ikonami našeho národa, mají být naší inspirací, jsou neustále propíráni Blesky, Aha, Světem hvězd a Na kafičkem (díky, paní Procházková, že jste mě uvedla do tohoto světa a každý týden mě seznamujete se vším podstatným) a nevědomky si je pouštíme do svých myslí jako vzory chování, které je normální. Nakonec pak ale zjistíme, že jsme od nich očekávali mnohem víc. Oni za to, chudáci, možná ani nemůžou. Ve svých hlavách si je přetváříme a modelujeme jako plastelínu místo toho, abychom se soustředili na mnohem zajímavější lidi, kteří jsou kolem nás a té pozornosti si zaslouží ještě víc, navzdory tomu, že o nich nikdy nikde nepsali.
