Inspirace Erbenem

Není to ještě tak dávno, co jsem dokončila své studium, a tak mě čas od času napadne myšlenka, co mi vlastně těch necelých 6 let na fakultě dalo.

Napadlo mě to i před pár dny, kdy jsem už po několikáté dočítala svého oblíbeného Saturnina. Mezi odstavci, které mě mimořádně pobavily, byl i jeden, u kterého se ke smíchu předal i obdiv autora nad tím, jak dokáže vytáhnout z jiných děl české klasiky známé úryvky a propojit je s vlastními nápady tak, že z nich vytvoří komickou situaci...

 

Posvátnost chvíle byla přerušena příchodem tety Kateřiny. A bylo by možno říci zbrklým příchodem, protože tak, jak ona vešla, normální lidé do pokoje nevcházejí. Dveře se rozlétly, jako by za nimi vybuchl granát, a teta vpadla dovnitř. Zvolala něco naprosto nesrozumitelného a vrhla se do křesla. Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu bohužel tak. Saturnin mínil, že se jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero.

Měj jsem dojem, že se oba zbláznili. Ptal jsem se Saturnina, co tetu pobouřilo a co to vykřikla, když přiběhla do pokoje. Saturnin pravil, že nemá nejmenšího tušení, protože jí vůbec nerozuměl. Chytil jsem se za hlavu a tázal jsem se, o čem tedy s ní mluvil. Odpověděl, že je to osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob.

Zdeněk Jirotka: Saturnin (str. 65)

 

Stručně řečeno, studium vysoké školy mě naučilo číst. Naučilo mě číst jiným způsobem, než jakým jsem četla do té doby. Hodně mých spolužaček obor české literatury opustilo s tím, že jim škola čtení znechutila nebo znepříjemnila, protože pod vlivem uvědomování si všech faktorů přestaly četbu vnímat jako estetický zážitek. Já to cítím opačně. Znalost literární teorie, historie i kritiky mi pomáhá vidět další a další rozměry jednotlivých děl. Líbí se mi vnímat autorův záměr a rozpoznávat tak techniky, kterými vede své čtenáře přesně tam, kde je chce mít. Cítím se pak méně snadno manipulovatelná a v případě, že sebou nechám manipulovat autorem knížky, alespoň vím, že to bylo dobrovolné.

Reklama na ticho

Uvědomila jsem si to dneska. Zrovna jsem si to štrádovala po liberecké dálnici, poslouchala rádio Blaník (česká vezre oblíbeného moravského rádia Čas) a přemýšlela, že za poslední dva dny je to má osmá hodina na cestě. A v tu chvíli mi to došlo.

 

Znáte to, jak vám rodiče říkají, abyste si užívali svá studentská léta, protože pak už budete jen do konce života - nebo alespoň do důchodového věku - pracovat? Slyšeli jste to od nich někdy? Má to mít nejspíš povzbuzující účinek, můžu vám ale říct, že na mě to mělo vždycky vliv naprosto opačný. Říkali mi to nejčastěji před těžkými zkouškami, o kterých jsem se jim zmínila; většinou jsem měla totiž radši přijít a oznámit jim už rovnou výsledek. Naposledy jsem to od táty slyšela před 14 dny. To jsem byla v největší studijní horečce svého života a dnes už můžu naštěstí říct, že nejspíš i poslední.

 

Studentská léta mám za sebou a zrovna dneska jsem si uvědomila, že už se to nevrátí. Že chození do práce, které jsem si ty roky představovala jako úžasné a naplňující, není vlastně o nic lepší, než byla moje škola. A ta byla skvělá...

 

Pořád se za něčím ženeme a uniká nám krása toho, co zrovna držíme v rukou. Jakmile překonáme jednu překážku zdající se být nezdolnou, objeví se jiné Everesty - stejně důležité jako ty předchozí. Ve škole nás učí komunikovat a kooperovat a tyhle schopnosti po nás vyžadují v každém kolektivu, do kterého se dostaneme. Nikdo nás ale neučí, jak být potichu. Jak mlčet a v tichosti přemýšlet nad uplynulým dnem, nad tím, co bylo krásné, nad svými blízkými, sami nad sebou. Jsem přesvědčená o tom, že kdyby každý člověk 30 minut denně jen klidně seděl, procházel se, ležel (a nespal), nebylo by tolik opuštěných lidí, protože bychom více mysleli na druhé. Nebylo by tolik nešťastných a nespokojených, protože bychom se naučili vidět pozitiva, kterými byl náš život obdařen. Více bychom přemýšleli o tom, jak být lepšími lidmi a co udělat proto, abychom žili naplněný život. Více bychom si užívali svá studentská léta a vlastně každý den, který by následoval po tom, který zrovna končí. A slyšeli bychom znít všechny zvony světa...

 

Marta Kubišová: Modlitba pro Martu

SZZ z ČJL

Řeknu vám, že spousta znalostí a umění je propojovat je určitě dobrá věc. Člověk má přehled a nevypadá jako blbec. Ale čeho je moc ... 

Posledních několik týdnů (a posledních pár dnů opravdu intenzivně) nedělám nic jiného, než se jen učím. Z celodenního sezení mě bolí záda i jiné části těla. Ujíždím na džusech a žvýkačkách a vytrhala jsem si už tolik vlasů, že začínám přemýšlet, kde koupit dobrou paruku. Jediný z české literatury, koho teď můžu vystát, je Horáček. Tak moc se těším do práce, že je to jen těžko k uvěření.

A nepřeju si nic jiného, než jen to, ať už je pátek 24.1., někdy odpoledne.

Neveselo, truchlivo (před státnicemi)

Venku je vedro, v mém bytě snad 40°C.
Neustále mě vytáčí všichni ti, co na FB píšou do statusu Ing. nebo Mgr.
Čím víc se učím, tím méně si pamatuju.
Jediná moje naděje je, že to v pondělí skončí no matter what.

Tak se aspoň povzbuzuju citáty z pinterestu. :)

Konec dobrý, všechno dobré

Dneska jsem odučila poslední hodinu své letošní praxe. A je to moc dobrý pocit. Za ten měsíc a půl jsem si připravila a učila 22 hodin. Když se na to číslo dívám, není zrovna vysoké. Když nad ním ale přemýšlím, vzpomínám na ty hodiny příprav, dřiny, vymýšlení a nervů, které mě každá z nich stála. 

Zjistila jsem, že každé dítě, každý kolektiv a každá třída je mnohem více individuální, než jsem si vůbec dokázala představit. Každý z těch žáků sedí v lavici s něčím, co si přinesl už z domu a co mu dává jiné předpoklady pro práci a učení se. Každý z nich potřebuje povzbuzení, nasměrování, vzor. Jejich potřeby vzoru jsem si všimla poprvé tehdy, když jsem se zeptala jednoho kluka, kdo ovlivňuje nejvíc jeho názory na politiku. Řekl mi, že média a jeho učitel občanky (který mimochodem seděl v jiné lavici a zdál se být polichocen). Pak jsem se dozvěděla, že má žije jen s maminkou - to možná některé věci vysvětluje.

Uvědomila jsem si, jak je lehké vytknout učiteli, že někomu nadržuje. Ale pochybuju, že byste s tím neměli někdy problém: v některých dětech prostě vidíte sami sebe, o x let mladší. Mají jiskru, stejný temeprament, skvělé vědomosti, zajímavé osudy a zájmy. Jak byste mohli být nezaujati někým takovým? Nejde o to, že jim nadržujete lepšími známkami. Děti jsou citlivé na to, zda někomu věnujete jen o trošku více pozornosti nebo jej pochválíte častěji než ostatní. A když víte, že to dítě správně odpoví, nebo vás zajímá jeho názor, je těžké krotit se, věřte mi.

Myslela jsem si, že učit je mnohem jednodušší. A myslím, že to předpokládá většina společnosti - alespoň ta většina, která si nikdy nestoupla za katedru. Měla jsem skvělé vedoucí a bylo přínosné sledovat je v jejich práci, kterou vykonávají s nadšením. Škoda, že takových učitelů není víc... Protože vzory nepotřebujou jen žáci, ale i začínající učitelé.

I'm lovin' it?

Narazila jsem na zajímavou knížku. To, co je na ní zajímavé, není autorův styl nebo krása jeho jazyka. Je to fakt, že se týká každého z nás a týká se snad všech oblastí lidského života. Tak třeba já...

Každé ráno vstanu a přemýšlím, co všechno budu ten den muset stihnout. Samozřejmě v co nejkratším čase. Když jím sama, ráda si čtu nebo sleduju nějaký film. Když někam jdu, poslouchám hudbu. Často dám přednost fast foodům nebo něčemu jen tak do ruky, než abych si sedla a vychutnala si jídlo jako zážitek. Knížky v knihovně si předem nechám připravit, abych si je v knihovně už jen vyzvedla a nemusela čekat, než se číslo mojí objednávky objeví na elektronické tabuli. Jsem rychloturista, protože za jeden den většinou stihnu objet více pamětihodností. Mám ráda slevy, protože mám pocit, že pak dostanu více zboží za menší ceny.

A taky mám ráda pocit, že jsem jedinečná.

Ten ale dostává za posledních pár dní docela zabrat. Při četbě knihy Mcdonaldizace společnosti si totiž víc než kdy dřív uvědomuju, jak jdu s davem. A jak je celá naše společnost "mcdonaldizovaná". Mcdonaldizace je proces, při kterém principy rychloobslužných restaurací ovládají stále více sektorů společnosti - vzdělání, zaměstnání, cestování, volný čas, stravování, politiku i rodinu. Neodolatelnost celého modelu McDonalda způsobují čtyři základní vlastnosti: 

1. efektivnost, tzn. co možná nejrychlejší uspokojení našich potřeb;
2. kvantifikovatelnost a zkalkulovatelnost poskytovaných služeb, tzn. kvantita nahrazující kvalitu;
3. předvídatelnost, tzn. v Paříži, New Yorku i Praze dostanete v "mekáčí" k jídlu to samé;
4. náhrada humánní technologie za nehumánní, tzn. lidé pracující v těchto typech restaurací vykonávají pořád dokola jen jednu drobnou činnost.

Můžu vám říct, že čím více se blížím konci, tím menší radost ze sebe a z naší společnosti mám. Je to dost depres. A jsem zvědavá, jaké řešení (jestli vůbec nějaké) autor nabídne. Pokud vás to zajímá také, vřele doporučuji!

Čas na čtení

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. 

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití. 

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román

Den je krásný (když máte po státnicích)

Bylo mi řečeno, že můj blog už je teda "pěkně nuda" a že bych sem měla zase něco přidat. Takže po měsíci se opět hlásím, že žiju a že jsem nejspíš přežila svou smrt. A to nepřeháním ani trošku. Poslední měsíc byl i pro mou akční povahu až trochu moc akční: práce, státnice, Mírák, zápis a tvorba rozvrhu. Opravdu, málem jsem vypustila duši, takže teď si totálně užívám každého volnějšího dne (nebo spíš večera - dny trávím v práci, ale i to je oproti ostatnímu pohodička). 

Státnice jsem přežila díky Mářínce a Amálce, které mě podporovaly, kudy chodily, za což jim patří můj velký dík. Naštěstí už mám ten den hrůzy za sebou a nejradší bych jej už nikdy neopakovala, i když zkouška jako taková zas tak hrozná nebyla (ještě že mezi dalšími státnicemi jsou další dva roky). Po mém půlročním utrpení jsem získala svůj první vysokoškolský titul a s absolutní radostní psala SMS s díky všem těm, kteří na mě mysleli - a že jich tentokrát bylo! :) Mírák přišel hned ten víkend po státnicích a kvůli napětí, které jsem nedokázala moc dobře odbourat, jsem si jej ani pořádně neužila. Ty nervy ze státnic přebily téměř každý jiný citový prožitek. (Možná se divíte, ale opravdu takové zkoušky prožívám tímto šíleným a vyčerpávajícím způsobem.) Reakce ale byly většinou pozitivní, takže čím víc dnů od Míráku uplynulo, tím jsem spokojenější.

Rozvrh jsem si taky jakž takž zvládla udělat, ale v reálu se to uvidí až příští týden. Pomalu přichází těšení na všechny ty normální stresíčky, které se rozloží do celého semestru a ne do 4 týdnů. Taky se těším, až se do Prahy nastěhuje ségra a budeme všechny tři něco podnikat, až konečně pověsím poličky ve svém minibytečku, až se začtu do nových knížek, až si zas jednou zajdu do nějaké kavárny... No, prostě je toho hodně na těšení...

Jak to jen přežít?

Připravuju se na bakalářské státnice. A mám toho až po krk, fakt. Zítra jdu zkusit přijímačky na FF, uvidíme, jestli se jim budu líbit.:) Ve zkratce: tenhle týden je stresový a v tuhle chvíli si nepřeju nic jiného, než aby byl za mnou. Nejsem totiž už schopná napsat normální nákupní seznam, aniž bych při tom nerozebírala jednotlivá slova. Jak se tomu říká - profesionální deformace? 

Na stole mi leží už asi tři myšlenkové mapy obsahující vše, co se chystám podniknout po tom (slavném?) pátku. A je toho fakt dost. Dokonce tolik, že se bojím, že nestihnu ani půlku, a už se budu muset připravovat na státnice další (ano, na rozdíl od normálních škol má ta naše dokonce 3.státnicová kola). 

Taky vím, že už všem lezu na nervy tím, že se slovo "státnice" stalo tím nejfrekventovanějším v mém slovníku. Je mi to líto, ale nemůžu si pomoct. Všechno prostě napovídá tomu, že nejsem na tyhle situace stavěná a že už by to mělo být za mnou...

Kolik příležitostí má... každý z nás?

Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, Bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech,
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli,
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého.

Psát či nepsat?

Čtvrtkem mi úspěšně skončilo zkouškové, a protože už nemám jiné výmluvy, pustila jsem se dneškem slavnostně do své bakalářky. Po dvou hodinách a dvou stránkách jsem zjistila, že moje židle je dost nekvalitní, tudíž mi moje záda za chvíli asi vypoví službu. V hlavě nemám téměř nic jiného než F. X. Šaldu. A dost by mě zajímalo, kde zjistím všechny takové ty "podřadnější" informace, jako např. jakým písmem má být těch 40 stran napsáno. Děsím se toho, že ji pošlu svému milému vedoucímu a on mi ji pošle zpět se slovy: "Milá slečno, z těch pěti stránek můžete čtyři smazat."
Jak mi dneska odpoledne Amálka, nejhorší je začít. Takže z dneška si odnáším dva poznatky na téma "bakalářká práce":

1. první (nejtěžší) krok bych mohla mít za sebou
2. ještě že má Mářínka doma dobré křeslo
   

Poklady našich antikvariátů

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."

Epitaf Benjamina Franklina

Jeden z nejhezčích epitafů, které jsem kdy četla, patří Benjaminu Franklinovi. Obraz čtenáře jako knihy v něm dochází úplného završení...

Tělo
Benjamina Franklina, tiskaře,
jako desky staré knihy
s vytrženým obsahem
a zbaveny nápisu a pozlátka
zde leží jako potrava pro červy.
Avšak dílo nebude ztraceno;
neboť se, jak věřil,
ještě jednou objeví
v novém a elegantnějším vydání
opraveném a vylepšeném
Autorem.

The body
of Benajmin Franklin, printer,
lies here,
like the cover of an old book
it contents worn out
and stript of its lettering and gilding,
food for worms.
Yet the work itself shall not lost,
for it will, as he believed,
appear once more
in a new and more beautiful edition,
corrected and amended
by its Author.

Sladké dny mojí čtenářské svobody

Kdo za něco stojí, čte to, co má rád, podle nálady, s velkým nadšením. V. Woolfová

Jednou z nevýhod typu škol, mezi jejichž studenty patřím i já, je nutnost číst to, co vám vybere někdo jiný. Před chvílí jsem shlédla seznam knih, které jistá mladá slečna přečetla v minulém roce. A musím se přiznat: záviděla jsem jí. Nikdy bych neřekla, že číst knihy z doby národního obrození je ztráta času, protože u některých jsem se docela dobře bavila. Na druhou stranu jsem se snažila co nejrychleji se prokousat stránkami těch 60 knih, abych pak mohla začít číst dle vlastního výběru a chuti.

Naprosto souhlasím s povzdechnutím mé spřízněné duše: "Ach jo, je tolik knížek, které nikdy nestihnu přečíst." Naučila mě, že život je příliš krátký na to, abych četla něco, co mě nezajímá, pokud to vyloženě přečíst nemusím. A tak si teď naplno užívám těch několika měsíců, ve kterých se můžu plně oddávat spisovatelskému umění Milana Kundery (Nesmrtelnost), Haruki Murakamiho (Norské dřevo, Na jih od hranic, na západ od slunce), Williama Shakespeara (Sonety), Chaima Potoka (Vyvolení) i Květy Legátové (Želary) a doufám, že i mnoha dalších.

Už jsem málem zapomněla, jaké to je číst podle návodu Virginie Woolfové...

Pod dojmy z Nesmrtelnosti

"Nová doba se vrhá na všechno, co bylo kdy napsáno, aby to proměnila ve filmy, televizní vysílání anebo kreslené obrázky. Protože podstatné na románu je právě jen to, co se nedá říci jinak než románem, v každé adaptaci zůstane jen to nepodstatné. Chce-li blázen, který je ještě dnes píše, chránit své romány, musí je napsat tak, aby se nedaly adaptovat, jinými slovy aby se nedaly vyprávět." (Nesmrtelnost)

Kundera je mezi lidmi, kteří se alespoň trochu pohybují ve světě knih a literatury, ještě pořád ožehavým tématem. Lidé, se kterými se o něm bavím, se většinou (jak už to tak bývá) rozdělují na dva tábory: na ty, kdo jej nenávidí, a na ty, kdo jej milují. Sem tam se objeví ještě jedna minoritní skupina, do které patří ti, kteří nechápou jeho osobní život, ale souzní s jeho dílem.

Mně samotné při četbě jeho knih neustále vyvstává v mysli otázka, kterou si kladou asi všichni, kteří nad tím aspoň trochu přemýšlí... Je pro mě skutečně natolik důležité, jak žil, abych nebyla schopná číst jeho knihy? A co víc: je to pro mě natolik důležité, abych jeho knihy neřadila ke svým nejoblíbenějším? Vzhledem k tomu, jaký mám vztah k naší zemi, kultuře i jazyku, se považuji za patriota. Přesto si sama nejsem jistá tím, jak bych se zachovala, kdybych v 60. letech měla možnost emigrovat. A kdo z nás, kteří tuto dobu nezažili a nebyli tudíž nuceni se rozhodnout, může vůbec říct, že to ví? Právě proto se snažím nesoudit jej jako člověka, ale soudit jej "pouze" jako autora.

Medvídek Pú

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

I don't give it up

Největším triumfem spisovatelů je, když přimějí k myšlení ty, kteří jsou toho schopni. Eugene Delacroix

Slova knihy nás vzruší, ale důležité je to, aby nás změnila. Konfucius

Myslím si, že už od dětství v mém životě vše směřovalo k tomu, abych milovala knihy a psaní. Ať už to byl můj taťka, který mi už někdy od mých dvanácti pouštěl texty Michala Horáčka (které miluji dodnes) nebo mamka která mi předčítala od toho nejranějšího dětství. Pak následovaly recitační a dětské literární soutěže (pamatuji si dodnes básně Jiřího Suchého nebo Valerie Cooxové) a vlastní pokusy o pohádky, které má mamka ještě stále někde schované.

Proč nad tím přemýšlím? Před chvílí jsem si přečetla v jedné knize několik odstavců věnovaných popisu letní bouře. A těchto několik odstavců mi připomnělo můj vlastní deníkový zápis, který pochází z doby, kdy jsem si ještě psala deník ve stylu "Co se mi dnes přihodilo". Shodou okolností byl jako ten v knize o bouřce. Není u mě vyjímkou, že mě kniha rozpláče. Tentokrát jsem neplakala doslova, ale plakalo moje srdce a mé ambice. Nikdy jsem si nedělala iluze o svém psaní, ale dnes večer těch několik vět jakoby ubilo všechny mé sny. V hlavě se mi promítl ten rozdíl: rozdíl mezi mou bouřkou a bouřkou Muriel Barberyové.

Je mým zvykem dávat si příliš vysoké laťky, takže téměř neustále jsem se sebou nespokojená a očekávám od sebe lepší výsledky. Je to ubíjející, na druhou stranu ale také motivující (a jak někteří ví, motivace je to nejdůležitější). Nedávno mi jeden člověk řekl, že jeho snem, který se nikdy nesplní, je napsat knihu. Vím, že by napsal knihu, která by měla lidem co říci. A je to asi jedno z nejkrásnějších přání, které jsem kdy slyšela někoho vyřknout. Navíc...bylo to s tak neskutečnou pokorou!

Chtěla bych se s nikým nesrovávat a zůstat svá. Mít před sebou vzory, ale netoužit stát se jejich věrnou kopií. Nádhera psaní spočívá v jeho neopakovatelnosti a rozdílnosti. Stejně jako krása a originalita lidí. Každý psaný projev nám může něco přinést - nikdo přece netouží po tom, aby mu dvě knihy přinesly úplně to samé.

Takže...jdu číst dál, abych sbírala inspiraci a zkušenosti. Hodí se přece vždycky, i když se nechystám stát se Dostojevskim.

A co po smrti těch, kteří zbývají?

Samozřejmě: vím, že se můj blog začíná točit ne kolem mě (Marťo, divíš se?), ale kolem literatury. Jak jsem zjistila v posledním týdnu, všechny mé spolužáky ze stejného oboru chytla za srdce mnohem víc čeština než zsv, a tak si říkám, že k profesionální deformaci mám stále ještě daleko. No a dneska (někteří mi prominou) se to zase všechno bude točit kolem našeho krásného jazyka.

Pod dojmy z článku Ivana Diviše o slangovém slovníku (1995) jsem byla donucena přemýšlet nad tím, kam se náš jazyk nezadržitelnou a hrůzu nahánějící rychlostí řítí. Mám ráda jeho spisovnou formu, a přestože já sama používám slangové výrazy, troufám si říct, že převážnou většinu času spisovně mluvím. Děsím se toho, jak bude vypadat nová česká mluvnice vydaná Václavem Cvrčkem a kolektivem jeho spolupracovníků. Proč? Doktor Cvrček totiž říká: "Mluvme tak, jak nám jazyk narost." Touto větou se celá jeho práce řídí, a tak si asi dovedeme představit, jak bude vypadat a kolik konfliktů vzbudí (zvlášť mezi odborníky UK a MU, jejichž boje se stávají pomalu tradicí).

V tramvaji jsem byla donucena vyslechnout rozhovor dvou žen středního věku, z nichž jedna popisovala svého kolegu slovy: "To ti je tak úžasnej mužskej. Sofistikovanej, rozumnej,..." Převrátila jsem jen oči v sloup a radši se dívala na Malou Stranu. Pražáci mluví hrozně, vyčítají Ostravákům, že mají kratke zobaky, a přitom dnešní mladá generace bydlící v Ostravě mluví mnohem lépe než stejná věková kategorie v Praze. A co víc: Pražáci si nárokují titul toho, kdo tvoří moderní jazyk. Pokud bych měla mluvit jako oni, abych byla in, děkuji, ale radši zůstanu out. Nehodlám vyměnit slovo jako vzrušení za žůžo, ani říkat bysme namísto spisovného bychom jen proto, že to říká většina národa.

Naštěstí jsou tu ještě stále spisovatelé, kteří nám připomínají slova, která už tak často nepoužíváme, ale najdeme v nich obrovskou krásu: smuténka, nachový, vábit, neúprosnost (díky, pane Skácele). Ale velké množství z nich už nemá možnost ovlivňovat podobu současné češtiny, a tak se ptám: Co teď? Kdo se postará o náš nádherný jazyk, když my sami na něj doslova kašleme?

Pod dojmy z Balabána

"Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít."

Málokterý autor mě dokázal tak zaujmout. Možná i proto, že příliš nečtu knihy, ze kterých vyzařuje zoufalost a beznaděj. Dnes jsem dočetla jeho druhou knihu Možná, že odcházíme. Asi mě nepřestane překvapovat, s jakou citlivostí píše o lidech nacházejících se v určité životní situaci, ze které neví nejen jak ven, ale i jak dál. Někteří si uvědomují svou slabost, jiní sbírají síly a jdou, pokračují ve své (nebo na své?) cestě. Nadále nacházejí krásu ztracených a prožitých okamžiků, vracejí se ve vzpomínkách do mládí, rozhodují o směru svých dalších kroků.

Uvědomila jsem si, jak moc lidem chybí odvaha. Odvaha k rozhodnutí a převzetí zodpovědnosti za něj. I mně tento druh odvahy chybí, a tak se v tom plácám, stejně jako každý hrdina Balabána, kterým tak pohrdám. Všichni jsme moudří a všichni pošetilí. Každý z nás prožije chvíli, kdy přesně ví, co udělat. Usíná s pocitem, že objevil svou cestu...a probouzí se ve stejném neznámu, v jakém se nacházel předchozí den.

Kdyby jen nebylo tak těžké přestat utíkat a jít...

Texty versus melodie, Češi versus cizinci

Hodně ráda se s lidmi bavím o hudbě. Bez ní bych si svůj život nedokázala představit. Poslouchám ji vždy, když to jen trošku jde. Ale rozhovory na téma hudba pro mě nejsou nikdy jednoduché, protože se najde málo lidí, kteří by měli rádi stejné interprety jako já, a je pravda, že já se v těch jejich také ztrácím. Možná i proto, že pro mě tím nejdůležitějším není melodie, ale text.

Už jako malá jsem milovala písničky Svěráka a Uhlíře pro jejich texty. Mám je tak zaryté v paměti, že si troufám říct, že kdybych je poslouchala dnes po několika letech, pořád bych dokázala zpívat zároveň s nimi. Myslím si, že pro dnešní mladé lidi texty nejsou důležité. Pokud neumí anglicky natolik, aby písni rozuměli hned poprvé, neobtěžují se ji překládat. Jsou schopni říct, že tu písničku milují, aniž by rozuměli slovům, která se v ní zpívají. Přiznávám, že i já mám písničky, které poslouchám, aniž bych věděla, o čem se v nich zpívá. Přesto, pokud je poslouchám už delší dobu, vím to alespoň zhruba.
Podle mě je to s písněmi jako s lidmi. Říká se, že první setkání s člověkem je velmi důležité. Po něm se totiž rozhodnete, že jej buď chcete poznat lépe, nebo vám je úplně ukradený. Tuhle část u písniček zastupuje melodie. Pokud se do ní zamiluju, jsem schopná poslouchat ji milionkrát za sebou a okamžitě si překládám text. Možná je to špatný přístup, protože pak můžu přijít o hodně hezkých textů, ale přece jenom: nejsou to básně, ale písně, a půlku písně dělá melodie.

Zjišťuju, že dnešní mladá generace už jen zřídka poslouchá české zpěváky nebo skupiny. Navíc mnoho těchto českých interpretů se uchyluje k tomu, že zpívají také v cizím jazyce (viz. Iva Frülingová). Nevím, jestli je to snahou být více světovými nebo pocitem, že se čeští umělci nemůžou těm zahraničním vyrovnat. Nicméně já měla ty české vždycky ráda. Nedávno mě udivil můj brácha, když za mnou přišel do pokoje a zeptal se mě: "Ty už neposloucháš nic anglického?" Nechápala jsem, proč se na to ptá, pak jsem se podívala na WMP a zjistila, že v něm v tu chvíli nemám ani jednu cizí písničku.

Musím říct, že v tomto směru na mě mají poslední dobou velký vliv mí přátelé a i díky nim jsem se absolutně zamilovala do písniček Nohavici (do těch už po několikáté), Kryštofa a Tomáše Kluse. Za temi třemi trochu pokulhávají ještě No Name. V posledních dnech na plné čáře boduje Kryštof se svými písněmi Svědomí a Chmýří. Miluju texty, u kterých je třeba i deset možností jejich výkladu, a právě Kryštof mi to nabízí. Dostávají mě slovní spojení Richarda Krajča..."milující se páry před rozvodem", "svědomí v bezvědomí", "ticho vykřičníků" nebo "svléct se za zažloutlých negativů". Hledejte i vy některá, která vás překvapí nebo nadchnou. Má jich hodně.