Po 3 měsících

Už přes rok bydlím v Braníku. Tuhle část Prahy jsem si zamilovala. Mám tu svoji oblíbenou kavárnu, obchod, kde nakupuju, veterináře pro kocoura, fajn sousedy. Konečně jsem se dostala k tomu, jak tohle místo ještě více zvelebit a těším se na směr Ikea. Domov už je to ale dávno.

Už přes rok se taky sžívám s Tracym. Respektive jej nechávám určovat pravidla a až při hájení posledních limitů, přes která nejede vlak, se s ním pouštím do bitvy. O to radši jej mám večer, když se přijde mazlit a udobřovat.

Většinu času teď trávím na balkóně, kde jím, pracuju i čtu. Po dvou pádech už se i kocour naučil nechodit úplně ke kraji, takže tam zvládne být celý den, aniž bych se o něj bála. Konečně jsem se snad už i naučila pěstovat muškáty. Jsou krásné, přijďte se podívat...

Začala jsem hodně cvičit. Jóga, plavání, pilates, běh, posilování. Obrovskou výhodou Balance clubu jsou sauny a pára, kterou miluju. Není nad to jít si zaplavat s vědomím, že se nikdy nebudete o své místo ve vodě bít s dalšími 50 lidmi a že vám každou chvíli může skočit nějaké dítě na hlavu. Teprve cvičení mi pomohlo najít způsob odreagování se od práce, která mi dává zabrat ještě i teď.

I nadále objevuju nové kavárny (třeba IF café, KARE café nebo Kavárna, co hledá jméno), obklopuju se v nich lidmi, které mám ráda a kteří můj život vždy obohatí něčím novým. Díky za to, že jste a že jste tu pro mě mnohdy víc, než vůbec tušíte.

A nakonec: těším se na celé léto. Na dovolenou na Šumavě a na dámskou jízdu v Českém Švýcarsku. Na Náplavkování a užívání si dlouhých dní. Na Kogutinu červnovou svatbu a na další věci, které přijdou, aniž bych je plánovala. Těším se na dobrodružství...

Jedna z rozlučky se svobodou na Bohnickém hřbitově bláznů.

Co mi Tracy dal a vzal

Bydlíme pod jednou střechou bez mála tři měsíce: můj malý zrzaveček a já. Čekala jsem, že bude stejný jako moje první kočičí láska, ale dost jsem se zmýlila. Prvních pár týdnů jsme dost bojovali a vytyčovali si každý své hranice. Děláme to doteď, jen už z toho nejsem tak zoufalá. Neumím si představit, jak to dělají matky, které samy vychovávají dítě. Já byla hotová z malého kocourka. Zažila jsem chvíle čirého zoufalství, když mě co hodinu budil svým mňoukáním a kousáním do nosu. Nebo když se pravidelně každý den počůrával do postele. Nebo když neuměl jíst kočičí jídlo a já ho musela krmit sunarem, protože byl tak maličký. Dneska už vím, co mu udělá radost a čím ho nejúčinněji potrestám. A prožívám chvíle čirého štěstí, když spolu jdeme v noci spát a on mi s vrněním usíná ve vlasech.

 

Tenhle malý chlupatý miláček je plný rozporů. Dal mi pocit, že nejsem samotná, zároveň však strach z toho, co dělat, když už na jeho výchovu nemám nervy. Ukázal mi, jak hebounce mě umí pohladit a jak bolestivě umí kousnout. Vyžaduje maximální pozornost, když se mi to nejméně hodí (třeba ráno, když se chystám do práce), zároveň jsou dny, kdy o něm hodiny nevím. Zbavil mě nadějí, že ho odnaučím lézt na stůl, a umožnil mi věřit v to, že žít sám nemusí znamenat být osamělý.

Tak tady spolu bydlíme. Můj malý tygr Tracy a já. A je to čím dále lepší.

Tygr, jenž je láska

Už je to týden, co jsem si domů přivezla tohohle miláčka...

• Aby zaplnil jedno ze dvou prázdných míst v mém srdci.
• Aby mi dělal parťáka a společnost v bezesných nocích.
• Abych se více těšila domů.
• Abych si nepřipadala divně, když mluvím nahlas v prázdném bytě (teď to alespoň můžu svést na jeho přítomnost).
• Abych znovu zažívala ten pocit, že někdo potřebuje moji péči.
• Abych se mohla těšit z jeho úspěchů.
• Abych mohla cítit něčí blízkost.

Můj malý tygr Tracy.