Já a moje nové brýle

Včera jsem se vypravila do staré dobré Kopřivnice, abych potěšila (nebo zahltila?) svou přítomností svého tátu a mimo další věci si zašla k zubařce. Když jsem udýchaná za 15 minut přešla pěšky z jednoho konce města na druhý, kde má svoji ordinaci, na dveřích mě vítala cedulka s informací, že pro nemoc je dnes zavřeno. Na papíru jsem se dočetla, kdo všechno ji měl dnes navštívit a představila si, že dalších deset lidí bylo nebo teprve bude stejně rozčílených, až přijdou, protože milá paní zubařka nejspíš nezná vymoženost zvanou telefon nebo mail, a tak nikomu nedala vědět. Nutno podotknout, že já jsem v tom seznamu pravděpodobně byla jediná, kdo za ní jel čtyři hodiny a čtyři pojede zase zpátky (o ceně jízdenky nemluvě).

 

Ve své nepříliš pozitivní náladě jsem se vydala zase zpátky domů, tentokrát jsem to ale vzala kolem maličké optiky. Už velmi velmi dlouhou dobu jsem si přála koupit si brýle. Moderní, výrazné, velké. Pořád jsem ale nebyla schopná najít nějaké, které by mi seděly a ve kterých bych se cítila dobře. To, že nemám ráda příliš výstřední kousky, už víte (a kdo si nevzpomíná, může si připomenout zde). N
icméně to, že se takové brýle teď prostě nosí, byl nepopiratelný fakt.
 

V první minutě jsem měla sto chutí odejít. Prodavačka byla nepříjemná, odeskávala mi a zcela postrádala jakýkoli prozákaznický přístup. Když jsem si ale neochotně sedla s myšlenkou, jak se odtamtud dostanu, začala mi podávat jednotlivé obroučky a já musela uznat, že její výběr je docela zajímavý a vůbec ne špatný. Po dalších deseti minutách jsem si nechala odložit dvoje s tím, že s sebou musím přivést tátu, aby mi to zkonzultoval, a šla do kolen, když jsem uslyšela, že "karty mi tady nebereme".

 

No, nebudu to prodlužovat. Po ukrutném rozmýšlení, které z těch dvou zvolit, jsem si domů přivezla rovnou hotové brýle. A mám z nich strašnou radost! (I proto, že už mi někteří nebudou most říkat, že bych si mohla zkusit koupit výraznější brýle.) Co myslíte vy?

 

 

Spíkování

Jednou z věcí, ke kterým mám co se týče Prahy ambivalentní vztah, jsou turisté. Když spěchám, vadí mi jejich zmatenost v metru. Když se chci procházet, vadí mi, že jich je všude tolik a že vlastně nikde nemůžu být tak nějak víc sama. Ale pak jsou situace, kdy mi dokážou den zpříjemnit natolik, že si vzpomínku na ně odnáším i domů.

 

Dneska byli dohromady tři. Jeden mladý muž a dvě dívky okolo dvaceti.

Toho prvního jsem potkala hned ráno. Zastavil mě a ptal se na cestu - což je mimochodem podle mě nejčastější způsob, proč vůbec s cizinci komunikovat. Ptal se na ulici, která rozhodně nepatří mezi jedny z nejznámějších, ale já ji znala díky tomu, že v ní sídlí jedna z mých oblíbených poboček městské knihovny. Skutečnost, že jsem mu dokázala poradit, mě v tomto případě potěšila především proto, že mi najednou připadalo, že pokud umím poradit, kudy jít do vytouženého cíle, pak to znamená, že už jsem právoplatným obyvatelem města. Najednou zmizela taková ta rozpolcenost a já věděla, že už jsem víc Pražanka než Kopřivničanka (Moravankou ale zůstanu napořád).

Ty dvě dívky mě zastavily na Staroměstské ze stejného důvodu. A protože jsme měly stejnou cestu, docela dlouho jsme si povídaly. Dozvěděla jsem se, že více než měsíc plánují cestovat po Evropě, že Praha je pro ně "awsome" a "completely different" a všechno je tu strašně levné. Tyhle indicie mě dovedly k otázce a následné odpovědi, která mě příliš nepřekvapila: jsou z New Yorku. Nechápaly, jak někde může být pivo levnější než voda a jak funguje systém tramvají. Za těch pár minut s nimi mi poskočilo srdíčko radostí, protože jsem si uvědomila, že po x letech postupného studia angličtiny, po x měsících stravených v blízké spolupráci s cizincem a x situacích, kdy jsem odmítala ze studu anglicky vůbec promluvit, se to zlomilo. Najednou mi nezáleželo na tom, kdo v tramvaji poslouchá. Důležité bylo to, že mi ty dvě přišly zajímavé a chtěla jsem se toho o nich dozvědět co nejvíc.

 

Přesně tohle jsou pro mě ty okamžiky motivující pro studium jazyka. Když zjistíte, že vám k něčemu je. Když v něm chcete být lepší. Když chcete dokázat vtipkovat stejně lehce jako můj učitel Jerry ze Seattlu. Když chcete umět popsat cestu bez jediného zádrhele.  

Štramberská Roubenka

V hlavních rolích: moje skvělá rodina a nový foťák.

Představujeme severní Moravu Pražákům

Po pěti letech konečně spolu na Moravě. 

Kopřivnice, Štramberk, Hukvaldy, Příbor, Pustevny.

TATRA, Štramberské uši a Šipka, Leoš Janáček, Sigmund Freud, Radegast s Cyrilem a Metodějem.

Dost spánku, hordy jídla, mnoho najetých a ujitých kilometrů.
Stavění kamenných věží pro štěstí, zdraví a podle počtu přání.
Po setmění a Společnost mrtvých básníků.
Slunce, vítr, podzim, přátelství.

Šárka a Maru.

Zloději peněženek (a iluzí)

Ukradli mi peněženku. Stalo se mi to poprvé a myslím, že můj příběh o mé ukradené peněžence bude na 100% jiný, než jaký byl ten váš, pokud už se vám to taky někdy stalo. Tak tedy...

Jednoho pochmurného pátečního odpoledne těsně před Vánocemi jsem jela žlutým vlakem z Prahy do Ostravy. Chvíli před nástupem do vlaku jsem v I am na hlaváku vyzvedla Vánoční dárek pro mou milovanou sestru. Nikdy nemám odvahu kupovat jí něco dle mého vkusu, protože prostě vím, že bych se ani náhodou nestrefila do toho jejího. A protože to moc dobře ví i ona, domluvily jsme se, že si vybere, zboží si nechá odložit a já jej další den vyzvednu. Tak jsem to taky udělala. Když prodavačka vytáhla zpod pultu krémovou peněženku s velikou mašlí, musela jsem se začít smát, protože jsem hned věděla, že tu by si Amál vybrala. Měla jsem radost z toho, že jí dám něco tak pěkného, a ještě ve vlaku jsem peněženku vytáhla a prohlížela si ji. To byla nejspíše jedna z osudových chyb. Tou druhou bylo to, že jsem ji místo do kufru (nechtělo se mi ho sundávat) položila na nosič vedle něj. 

Celou cestu až do Olomouce vedle mě seděla holka v mém věku. Předpokládám, že ona je tím důvodem, proč Amál tenhle dárek 24. prosince nedostane. Že dárek nemám, jsem si uvědomila ale až ve chvíli, kdy jsem se chtěla pochlubit dobrou koupí. V ten moment mi hlavou probleskl kamerový záběr na nosič ve vlaku, na slečnu vedle mě, na to, jak peněženku kupuju... Opravdu jsem neměla daleko k slzám. 

Stále je tu nějaká malinká šance, že jsem ji ve vlaku zapomněla. Psala jsem hned ten večer na jejich mail Ztrát a nálezů a teď čekám, až se mi zítra dopoledne ozvou. 

Proč to ale všechno píšu? Můj vztek z toho, že nepředvídám naprosto předvídatelné věci, že je svět nespravedlivý a lidé nečestní, trval někdy od osmi večer do jedenácti dopoledne dalšího dne. Docela dlouho, že? A pak se cholerik ve mně uklidnil (ten silný cholerik, který vždy všechno zvládne sám a nepotřebuje ničí pomoc, natož soucit), já se nechala obejmout a přesvědčit, že přátelé jsou nejen na ty chvíle, kdy se smějete a řešíte zábavné věci, ale i na to, abyste jim vyklopili všechny své smutky a nechali je vás utišit v zármutku ze světa, ve kterém společně žijete. A pak vám dojde, že ten svět nemůže být vlastně tak špatný, pokud se na něm najdou nejen ti zloději, ale i tak dobří lidé.

... a na té mezi nabereš dech

Tento víkend jsem po dlouhé době ocenila výhody malého města. Probudila jsem se a nemusela 40 minut jet tramvají, abych se mohla projít. Tuhle potřebu nemívám často, ale vždycky, když se procházím, uvědomuju si, jak je to dobré. Člověk může "provenčit" myšlenky, hodně si toho promyslet, nadechnout se z plných plic. I psychologové tvrdí, že chůze je zdravá pro duši. A fakt, že nemusíte být nalíčení, protože stejně nikoho nepotkáte, má taky něco do sebe. :) Asi to budu praktikovat častěji.

Svěrák&Uhlíř: Ztráty a nálezy

Sweet home

Je to několik dní, co jsem se vrátila z dlouhých cest zpátky domů. Když píšu domů, myslím tím do Prahy. Je zvlášní, jakým způsobem tohle slovo používáme. Pokud jedu do Kopřivnice, často to slovo řeknu taky, ačkoli domov už tam dlouhou dobu nemám. Mám tam rodinu, nějaké kamarády, minulost. Ale domov ne.

V tomto semestru jsem měla tučest navštěvovat přednášky prof. Anny Hogenové, ženy, která patří mezi naše největší znalce Heideggerovy fenomenologické filosofie.  Mimo jiné zajímavé věci (kterým jsem ne vždy rozměla) se zabývala také problémem sebepoznání, odvlastnění a znovunalezení sebeidentity postmoderního člověka. Kvůli karteziánskému myšlení a subjekt-objektovému rozvržení světa se člověk údajně sám sobě odcizil. Pravdu začal zaměňovat s jistotou, a to tím, že pravdivé je pro něj stalo jen to, co lze objektivně změřit. Jako lidé se tím pádem stáváme sami sobě předměty, např. u lékaře, pro sociology nebo učitele. To, že chceme být IN a necháváme si diktovat, jak máme žít, je toho důkazem. Tohle podsouvání něčeho nevlastního jako vlastního může skončit jedině tehdy, pokud prožijeme nějaký otřes - ztratíme veškeré jistoty, odprostíme se od vnějších vlivů a nemáme strach, protože jsme prožili něco hlubokého, možná i strašného. Abychom se sami sobě navrátili, je třeba pravdivé sebereflexe, která bývá často tím nejtěžším, tj. životem v pravdě. Pokud se chceme sami sobě navrátit, musíme bloudit a narazit na zeď cizoty, u které si teprve uvědomíme, co je nám vlastní. A ta nejhezčí myšlenka: "Cestuje se pro návrat k sobě samému." 

A tak bylo krásné po 15 hodinách cesty znovu odemknout ty nepříliš stabilní dveře na Plzeňské, otevřít okno a vydechnout s oním úlevy plným pocitem "konečně jsem doma". Když jsem pak šla další pracovní den do práce, uvědomila jsem si, že jsem se vrátila sama k sobě. K životu, který mám ráda.

Btw. Kdo by se nerad vracel do Prahy??