Jak vybírat knížky, do kterých se zamilujete...

Knihy jsou od mého dětství něčím nepostradatelným, obklopovala jsem se jimi už jako malá, pokračovala ve škole a nakonec i moje vysokoškolské studium se ubíralo stejným směrem.

Po čtyřech letech, kdy jsem opustila prostory své alma mater, jsem se však ještě stále nenabažila možnosti číst to, co chci, a ne to, co obsahují seznamy dopručených děl k jednotlivým zkouškám. Proto zatím nejsem schopná vrátit se ke klasickým dílům ruských, francouzských nebo anglických autorů. A co si budeme nalhávat, možná jsem od dob studijí i trochu zlenivěla; duševně vyčerpávající práce mi neumožňuje číst knihy složitým jazykem Vladislava Vančury nebo hledat krásy poezie prokletých básníků.

Říká se, že vrána k vráně sedá... není tudíž náhodou, že se pohybuju mezi lidmi, kteří milují knihy stejně jako já. Právě oni se na mě často obrací s dotazy, jak vybírám kousky, které pak doporučuji nebo rozdávám. Čím více zdrojů dobrých knih je, tím lépe. A tak jsem se rozhodla sepsat je v krátkosti s nadějí, že mě možná i vy obohatíte o ty své a já tak rozšířím portfolio, ze kterého můžu vybírat.

1. Youtube kanál Martinus.cz Tohle knihkupectví mě nadchlo moderním přístupem k propagaci knih, které nově vycházejí. Nejvíce jsem samozřejmě ovlivněná jejich produkťačkou, Lucií Zelinkovou, toho času jednou z našich největších influencerek (pokud to slovo neznáte, stejně jako jsem ho neznala já, googlete). Lucie ve svých videích Knihy měsíce poukazuje na to nejzajímavější, co v daném měsíci vyšlo a co by vám nemělo uniknout. Věnuje se jak próze (nejčastěji románům, povídkovým knihám, thrillerům a detektivkám), tak poezii, ale i například komiksům. Na své si přijde náročný i občasný čtenář. Lucie dokáže na čtení nalákat a vyzdvihnout to, co knihu nejlépe charakterizuje, pak tudíž víte mnohem lépe, co čeho jdete.
2. Výherci Magnesie litery Už většinou trochu náročnější četba, ale jsem ráda v obraze, takže výherce sleduji každoročně. Díky Martinusu se mi poslední roky většinou daří knihy přečst dřív, než vyhrají, a tak je fajn mít trochu přehled, když se koukám na nominace. Nejvíc mě samozřejmě bere kategorie Próza a Kniha pro děti. Letos - wait for it - vyhlásí výherce 4.4.
3. Velké knižní čtvrtky V tento den (párkrát do roka) vybraní nakladatelné uvádí na trh okolo 15 nových knih, které patří k tomu nejlepšímu, co se v daném období chystá.
4. Čtěnářská výzva Tahle aktivita vás dovede ke knihám, které byste jinak třeba neobjevili. Má vám pomoct zaměřit se na něco nového a přivést vás v průběhu roku k 20 knihám podle předem daných témat (kniha, jejíž děj se odehrává v Brně; kniha, která byla poprvé vydaná v roce vašeho narození; kniha, ve které se jedna z postav jmenuje jako vy atd.)
5. Moje kamarádky Mezi největší zásobitelky patří i moje spolučtenářky; Šárka (tu dosytosti zásobjí její kolegyně z pedagogických kruhů), Martina (jeden z lidí, který nejvíc podnítil mou touhu číst a dodnes je pro mě tak trochu čtenářským kompasem) a Petra (v současnosti na mateřské dovolené, která stíhá číst závratným tempem vedle všech dalších aktivit, kterým se věnuje).

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.

 

1. Radka Třeštíková: To prší moře

Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).

Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

Den, kdy jsem se naučil žít

Aneb malé promo nové knize Laurenta Gounelle (musíte si přečíst hned po Bůh chodí po světě vždycky inkognito).

 

Margie se usmála.

"Lidská bytost je stvořená pro vztahy. Vztahy s druhými lidmi, se zvířaty, s rostlinami. Vztahy jsou podstatou našeho života. Díky pokusu, který ve 13.století provedl panovník Svaté říše římské Fridrich II., to můžeme tvrdti s naprostou jistotou."

"O tom pokusu jsem nikdy neslyšel."

"Tento muž plynně hovořil šesti či sedmi jazyky a kladl si otázku, jaký je onen 'jazyk boží', tedy jazyk, kterým bychom všichni přirozeně mluvilo, kdybychom se žádnému jazyku neučili. Proto provedl pokus, který by se v dnešní době naštěstí nikdo neodvážil zopakovat."

"Co udělal?"

"Dal izolovat novorozence, kteří byli svěřeni do péče speciálně pověřeným chůvám. Jejich úkolem bylo dávat jim jíst, pít, přebalovat je a udržovat v čistotě, tedy zajišťovat všechny jejich fyziologické potřeby. Nesměly se s nimi však mazlit, hrát si s nimi a zejména měly zakázáno na ně mluvit."

"A jaký jazyk se u nich rozvinul?"

"To se nikdy nezjistilo."

"Jak to?"

"Všichni zemřeli- Přestože všechny jejich fyziologické potřeby byly uspokojeny. To jediné, co jim nebylo dopřáno, byly mezilidské vztahy."

Jonathan znechuceně zakroutil hlavou.

"To je příšerné."

"Vztahy jsou esencí našeho života, Jonathane."

Inspirace Erbenem

Není to ještě tak dávno, co jsem dokončila své studium, a tak mě čas od času napadne myšlenka, co mi vlastně těch necelých 6 let na fakultě dalo.

Napadlo mě to i před pár dny, kdy jsem už po několikáté dočítala svého oblíbeného Saturnina. Mezi odstavci, které mě mimořádně pobavily, byl i jeden, u kterého se ke smíchu předal i obdiv autora nad tím, jak dokáže vytáhnout z jiných děl české klasiky známé úryvky a propojit je s vlastními nápady tak, že z nich vytvoří komickou situaci...

 

Posvátnost chvíle byla přerušena příchodem tety Kateřiny. A bylo by možno říci zbrklým příchodem, protože tak, jak ona vešla, normální lidé do pokoje nevcházejí. Dveře se rozlétly, jako by za nimi vybuchl granát, a teta vpadla dovnitř. Zvolala něco naprosto nesrozumitelného a vrhla se do křesla. Saturnin si dovolil poznamenat, že to snad není možné. Teta pravila, že je tomu bohužel tak. Saturnin mínil, že se jistě všechno vysvětlí. Teta řekla, že měla zlý té noci sen. Saturnin se tázal, zda šla dceruška k vodě ven. Teta se naň nechápavě podívala a ptala se, jaká dceruška. Místo odpovědi se Saturnin tázal, jestli tedy pana Milouše k jezeru cos nutí, nic doma, nic mu po chuti. Teta chtěla vědět, jestli Milouš něco takového říkal a kde je to jezero.

Měj jsem dojem, že se oba zbláznili. Ptal jsem se Saturnina, co tetu pobouřilo a co to vykřikla, když přiběhla do pokoje. Saturnin pravil, že nemá nejmenšího tušení, protože jí vůbec nerozuměl. Chytil jsem se za hlavu a tázal jsem se, o čem tedy s ní mluvil. Odpověděl, že je to osvědčený způsob uklidňování rozčilených osob.

Zdeněk Jirotka: Saturnin (str. 65)

 

Stručně řečeno, studium vysoké školy mě naučilo číst. Naučilo mě číst jiným způsobem, než jakým jsem četla do té doby. Hodně mých spolužaček obor české literatury opustilo s tím, že jim škola čtení znechutila nebo znepříjemnila, protože pod vlivem uvědomování si všech faktorů přestaly četbu vnímat jako estetický zážitek. Já to cítím opačně. Znalost literární teorie, historie i kritiky mi pomáhá vidět další a další rozměry jednotlivých děl. Líbí se mi vnímat autorův záměr a rozpoznávat tak techniky, kterými vede své čtenáře přesně tam, kde je chce mít. Cítím se pak méně snadno manipulovatelná a v případě, že sebou nechám manipulovat autorem knížky, alespoň vím, že to bylo dobrovolné.

Great Gatsby (až v květnu)

"Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí - zítra poběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána -

A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti." 

Francis Scott Fitzgerald

Anna

Alexej Alexandrovič nebyl žárlivý. Žárlivost podle jeho názoru ženu uráží, a k ženě je třeba mít důvěru. Proč je třeba mít důvěru, to jest naprostou jistotu, že jeho mladá žena ho bude vždy milovat, tu otázku si nekladl. Ale nepociťoval nedůvěru, proto choval důvěru a říkal si, že ji musí mít. Avšak nyní, třebaže jeho názor, že žárlivost je cit potupný a že je třeba mít důvěru, třebaže tento jeho názor zviklán nebyl, cítil Alexej Alexandrovič, že se octl tváří v tvář něčemu nelogickému a nesmyslnému, a nevěděl, co má dělat. Alexej Alexandrovič se octl tváří v tvář životu, možnosti, že jeho žena miluje jiného, a právě tomu připadalo nesmyslné a nepochopitelné, poněvadž to byl život sám. Alexej Alexandrovič strávil celý svůj život v práci ve sférách úředních, kde mohl vidět jen chabý odraz života. A pokaždé, když narážel na život skutečný, vyhýbal se mu. Nyní měl pocit, jaký by asi měl člověk, který klidně přešel most přes propast a najednou uviděl, že most je zbořen a že je tam propast. Tou propastí byl sám život, mostem onen život umělý, který Alexej Alexandrovič prožil. Poprvé před ním vyvstala otázka, že by si jeho žena mohla někoho zamilovat, a zhrozil se. (L. N. Tolstoj: Anna Karenina)

Jeden z mála filmů, který se skutečně drží své knižní přelohy. Zaujme vás zpracování kulis, kostýmů, chlad a racionalita Karenina, vášnivost a rozpolcenost Kareninové, lehkovážnost a citová labilita Vronského. Překvapivě skoro tak, jak to vše vnímáte i při čtení...

Po večerech...

Vyšší hodnoty vyžadují zvýšenou pozornost. Pozornost je vlastní činnost člověka a vše, co je spjato s vlastní činností, způsobuje hlubší a trvalejší radost. Například dívat se na televizi vyžaduje minimální vlastní činnost. A chytře vymyšlené statistické výzkumy proto ukázaly, že životní pocity notorických televizních diváků jsou méně radostné než životní pocity čtenářů knih.

Robert Spaemann: Základní mravní pojmy a postoje

Objevuji Fulghuma

VŠECHNO, CO OPRAVDU POTŘEBUJI ZNÁT o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil:

• O všechno se rozděl.
• Hraj fér.
• Nikoho nebij.
• Vracej věci tam, kde jsi je našel.
• Uklízej po sobě.
• Neber si nic, co ti nepatří.
• Když někomu iblížíš, řekni promiň.
• Před jídlem si umyj ruce.
• Splachuj.
• Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
• Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
• Každý den odpoledne si zdřímni.
• Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
• Nepřestávej žasnout. Vzpomeň si na semínko v plastikovém kelímku - kořínky míří dolů a rostlinka soupá vzhůru a nikdo vlastně neví jak a proč, ale my všichni jsme takoví.
• Zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko v kelímku - všichni umřou. My také.
• A nikdy nezapomeň na dětské obrázkové knížky a první slovo, které ses naučil - největší slovo ze všech - DÍVEJ SE.

Všechno, co potřebujete znát, tam někde je. Slušnost, láska a základy hygieny. Ekologie, politika, rovnost a rozumný život.

Vyberte si kterékoliv z těchto pravidel a řekněte to složitými dospělými výrazy a vztáhněte na to svůj život doma nebo v práci, na svou vládnu nebo svůj svět a uvidíte, že to platí, je to jasné a sedí to. A představte si, oč lepší by byl svět, kdybychom si všichni - na celém světě - každý den ve tři odpoledne dali koláček a mléko a pak si lehli a zdřímli si s polštářkem pod hlavou. Nebo kdyby základní politikou všech vlád světa bylo vždycky vracet věci nazpátek a uklízet po sobě.

A stále platí - bez ohledu na to, kolik vám je let -, že když vyrazíte do světa, nejlepší je chytit někoho za ruku a držet se pohromadě.

Čas na čtení

Ano, ale odkud mám tu hodinu čtení denně vzít z denního rozvrhu? Ubrat kamarádům? Televizi? Dopravě? Večerům v rodinném kruhu? Úkolům?

Kde najít čas na čtení?

Vážný problém.

Který žádným problémem není.

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá nikdy nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení.

"Číst? To bych rád, ale to víte, práce, děti, dům, nemám prostě čas..."

"Jak vám závidím, že máte čas číst!"

Ale jak to, že tamhleta, která chodí do práce, chodí na nákupy, vychovává děti, řídí auto, miluje tři muže, chodí k zubaři a příští týden se stěhuje, si najde na čtení čas, a tenhle cudný svobodný mládenec ne?

Čas na čtení je vždy čas kradený. (Ostatně stejně jako čas na psaní nebo na milování.)

Ukradený z čeho?

Řekněme, že z povinnosti žít.

To je nejspíš důvod, proč největší knihovnou na světě je metro - onen okoralý symbol výše zmíněné povinnosti. 

Čas na čtení stejně jako čas na lásku rozšiřuje čas na žití. 

Kdybychom měli na lásku pohlížet z hlediska svého časového rozvrhu, kdo by se jí odvážil? Kdo má čas na to být zamilovaný? Kdo však kdy viděl zamilovaného, který si neudělá čas na milování?

Nikdy jsem neměl čas na čtení, ale nic mi nikdy nemohlo zabránit, abych dočetl román, který se mi líbí.

Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí.

Otázkou není, zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.

Daniel Pennac: Jako román

Simon Mawer: Skleněný pokoj

"Láska, to je relativní kvalita, ne nějaká ucelená věc, která existuje nezávisle na objektu. Láska k někomu, láska někoho, nikdy ne jen láska. Jsou různé stupně lásky, různé odstíny, vůně a chuti lásky. To není jako se štěstím nebo s trápením, to jsou pocity jednotvárné, omezené. Láska je neomezená. Je možné milovat jednoho člověka určitým způsobem a druhého jinak, a lásky v člověku, všech těch různých lásek, přitom nijak neubývá."

Kolik příležitostí má... každý z nás?

Dnes hosty mám,
mám hosty.
Dnes na návštěvu přišla ke mně růže.
Dej, Bože, ať jsem nehledaný, prostý
jak drahý šperk,
jak v bitce nahý nůž,
a v srdci čisto je jak ve skleničce.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Za dveřmi uslyšel jsem její dech,
a vůně pramínkem,
co teče vzhůru,
stoupala tiše po schodech,
pak přišla sama,
nemusela klepat.
Noc byla bez měsíce,
slepá,
však pro mne bílá růže zářila.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

O čem jsme mluvili?
O čem mluvit může
růže a chlapík v černém svetru.
O tom, že Alláh z hrstě větru
koníčka stvořil,
a ona říkala
ty nad očima máš havrana
a ať ti neulétne,
ty smutný.

A já jsem odpovídal:
kam?
Haluze všechny uťali,
na zem by mohl slétnout,
a tam jsme zase spolu.

Dnes večer přišla ke mně na návštěvu růže.

Ve dvou jsme seděli,
a ona, orosená, čistou vodu pila,
má návštěvnice, skvělá růže bílá,
v skleničce srdce mého.

Poklady našich antikvariátů

"S přáním, aby už nebylo více Honzlových."

Mám ráda antikvariáty.
Miluju tu vůni starých knih, miluju vymýšlet si příběhy lidí, kteří prodali své knihy. Líbí se mi hledat v tom nepřeberném množství tu, kterou si domů odnesu já. Většinou je to dílo náhody, že mi na některé ulpí zrak. A přesně takhle to bylo s Honzlovou.

Už jsem si ji dokonce 2x půjčila z knihovny, ale vždy ji vracela nepřečtenou. Nějak se mi do ní nechtělo. Pak jsem ale objevila seznam četby ke zkoušce z literatury 20. století a její účast v něm mě k tomu donutila. (U knih nikdy nedávejte na první dojem. Mně už se to párkrát vymstilo.)

Četla jsem jedním dechem o tom, jak se s komunistickým světem vyrovnává mladá Jana Honzlová. Jak se těžko smiřuje s tím, že její otec emigroval a matka téměř zkolabovala, s tím, že její patnáctiletá sestra se "musí" vdávat, jak těžce nese, že nemůže cestovat, i když její francouzština je dokonalá. Bojuje s touhou žít ve světě, který jí nepodkopává nohy a který ji má rád, i když je někdy prostě šváclá. Snaží se obklopit se lidmi, kteří ji posilují, ale o oba přichází: o dávného přítele a zamilovaného Krůnu proto, že se stal knězem na Šumavě, a o brášku Huga z nedbalosti tehdejších úřadů. Už opravdu dlouho jsem nenarazila na knížku, která by mě takovým způsobem pobavila, zastavila, donutila přemýšlet a zároveň chytla za srdce.

A tak jsem tehdy odcházela z antikvariátu s knihou, na kterou se ve své knihovně obzvlášť ráda dívám. S knihou, kterou nestačí přečíst jednou, a proto bych ji doma měla mít. A s knihou, která měla svůj příběh ještě před tím dnem, kdy jsem si ji koupila za 30 Kč. Souhlasím s věnováním, které do ní někdo krasopisně vepsal: "S přáním, aby už nebylo více Honzlových..."

Epitaf Benjamina Franklina

Jeden z nejhezčích epitafů, které jsem kdy četla, patří Benjaminu Franklinovi. Obraz čtenáře jako knihy v něm dochází úplného završení...

Tělo
Benjamina Franklina, tiskaře,
jako desky staré knihy
s vytrženým obsahem
a zbaveny nápisu a pozlátka
zde leží jako potrava pro červy.
Avšak dílo nebude ztraceno;
neboť se, jak věřil,
ještě jednou objeví
v novém a elegantnějším vydání
opraveném a vylepšeném
Autorem.

The body
of Benajmin Franklin, printer,
lies here,
like the cover of an old book
it contents worn out
and stript of its lettering and gilding,
food for worms.
Yet the work itself shall not lost,
for it will, as he believed,
appear once more
in a new and more beautiful edition,
corrected and amended
by its Author.

Medvídek Pú

Pú uháněl domů. Před svým domem našel Prasátko, jak vyskakovalo a snažilo se dosáhnout na klepátko.
"Nazdar, Prasátko," řekl Pú.
"Nazdar, Pú," řeklo Prasátko.
"Co to děláš?"
"Chci dosáhnout na klepátko," řeklo Prasátko. "Přišlo jsem právě -"
"Počkej, udělám to sám," řekl Pú vlídně. Natáhl se a zaklepal na dveře. "Viděl jsem zrovna Ijáčka," začal, "a chudák Ijáček je v žalostné náladě, protože má narozeniny a nikdo si na to nevzpomněl, a je velmi zachmuřený - znáš přece Ijáčka -, a tak jsem tak stál a - Co tak dlouho neotvírá, ten, co tu bydlí." A znovu zaklepal.
"Ale Pú," řeklo Prasátko, "vždyť je to tvůj dům!"
"Aha!" řekl Pú. "Opravdu," řekl. "Tak pojďme dál."

Moudrost malého prince

"Dobrý den," pozdravil malý princ.
"Dobrý den," řekl obchodník.
Byl to obchodník se znamenitými pilulkami utišujícími žízeň. Když člověk polkne jednu týdně, nemusí už pít.
"Proč to prodáváš?" zeptal se malý princ.
"Je to velká úspora času," odpověděl obchodník. "Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden."
"A co se udělá s těmito padesáti třemi minutami?"
"Co kdo chce..."
Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt, řekl si malý princ, šel bych docela pomaloučku ke studánce...

Tichý boj mezi krysařem a Agnes

Hleděla na něho napjatě.
"Odejdete záhy z Hameln?"
"Nevím," řekl. "Není to v mé vůli. A --"
Odpověděl pohledem.
Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.
"Myslím, že tu máte co činiti; je tu mnoho krys."
A vážněji dodala:
"Zůstaňtě, krysaři."
Neodpovídal. Zraky jejich se utkaly. Hleděla neklidně a tázavě do planoucího krysařova zraku. Větvička jasmínu chvěla se v její ruce.
"Mám milence," řekla.
Krysař vzal ji za ruku.
"Nechci ho viděti. Nechci o něm slyšeti. Vím, že je na světě mnoho šeredných věcí. Co je mi po tom, nepřijdou-li mi do cesty. Nechci ho viděti. Ale kdybych ho viděl..."
Hlas krysařův zasmutněl a ztemněl. Znělo to vážně a varovně jako hrana.
"Ne," vydechla. Ale nyblo jisto, co znamenalo toto ne. Ocitli se na prudkém spádu, kde nečiní se kroky, kde zbývá pouze let. Podržel její ruku ve své a nechala mu ji. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Opakovala přesto stisknutí. Tato bolest ji omamovala.
"Agnes---," řekl.
Znělo to jako otázka a jako prosba.
Pohlédla na něho a usmála se.
"Ano," řekla. A bylo zřejmo, co znamenalo toto ano. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. A děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

Plagiátorství Goetheho

"Uvidím ji," zvolám zrána, když se probírám ze spánku a vesele hledím vstříc krásnému sluníčku.

"Uvidím ji!" A tu po všechen ostatek dne už nemám jiného přání. Všechno, všechno tone v tůni této naděje.

(a čtvrtek je zase o den blíž)

Letter to my Immortal Beloved

My thoughts go out to you, my Immortal Beloved
I can live only wholly with you or not at all-
Be calm my life, my all.
Only be calm consideration of our existence
can we achieve our purpose to live together.
Oh continue to love me,
never misjudge the most faithful heart
of your beloved.
Ever thine
Ever mine
Ever ours.

Jiří Kolář: Termiti

Jsou malí a trpěliví, pracují do úpadu, zručně a přesně. Zakopnutí je pro ně neštěstí, zmýlená pohromou. Nejčastěji nekouří a nepijí. Dokáží nemožné, vědí jen to, co mají provést, jejich srdce má pípy, mozek kontovačky; dnes jsme vytočili litr lásky, přijato deset kilo citu, vydáno sedmnáct. Nikdy nezapomínají na stará kolena a pro své děti dovedou učinit vše. Jejich obzor jsou ohnutá záda, jejich dálky telefonní přístroj, příroda dodávky, štěstí peníze, cíl moc, vědí, jak plakat, jaks e smát, žení se pro výhodu; množí se, mají spořádané rodinné štěstí, co doma uvaří, doma snědí, spí na rozkaz, myslí na povel. Trychtýři s kusadly. Ohlodají až na kost živého jako zdechlinu, pro cokoliv a kohokoliv, jsou nejspokojenější, když mají vše orazítkované, černé na bílém.

Nepřipomíná vám to někoho?

První

What happens tomorrow depends upon today.

The power to believe in yourself is the power to change fate.

To have what you have never had you must do what you have never done...

He climbs highest who helps another up.