Nejklišovatější klišé

Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.

Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.

Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.

Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.

Po 3 měsících

Už přes rok bydlím v Braníku. Tuhle část Prahy jsem si zamilovala. Mám tu svoji oblíbenou kavárnu, obchod, kde nakupuju, veterináře pro kocoura, fajn sousedy. Konečně jsem se dostala k tomu, jak tohle místo ještě více zvelebit a těším se na směr Ikea. Domov už je to ale dávno.

Už přes rok se taky sžívám s Tracym. Respektive jej nechávám určovat pravidla a až při hájení posledních limitů, přes která nejede vlak, se s ním pouštím do bitvy. O to radši jej mám večer, když se přijde mazlit a udobřovat.

Většinu času teď trávím na balkóně, kde jím, pracuju i čtu. Po dvou pádech už se i kocour naučil nechodit úplně ke kraji, takže tam zvládne být celý den, aniž bych se o něj bála. Konečně jsem se snad už i naučila pěstovat muškáty. Jsou krásné, přijďte se podívat...

Začala jsem hodně cvičit. Jóga, plavání, pilates, běh, posilování. Obrovskou výhodou Balance clubu jsou sauny a pára, kterou miluju. Není nad to jít si zaplavat s vědomím, že se nikdy nebudete o své místo ve vodě bít s dalšími 50 lidmi a že vám každou chvíli může skočit nějaké dítě na hlavu. Teprve cvičení mi pomohlo najít způsob odreagování se od práce, která mi dává zabrat ještě i teď.

I nadále objevuju nové kavárny (třeba IF café, KARE café nebo Kavárna, co hledá jméno), obklopuju se v nich lidmi, které mám ráda a kteří můj život vždy obohatí něčím novým. Díky za to, že jste a že jste tu pro mě mnohdy víc, než vůbec tušíte.

A nakonec: těším se na celé léto. Na dovolenou na Šumavě a na dámskou jízdu v Českém Švýcarsku. Na Náplavkování a užívání si dlouhých dní. Na Kogutinu červnovou svatbu a na další věci, které přijdou, aniž bych je plánovala. Těším se na dobrodružství...

Jedna z rozlučky se svobodou na Bohnickém hřbitově bláznů.

Most, po kterém přejdu

Poslední dobou nemám na psaní ani moc času, ani moc sil. Vždy, když přilítne nějaká myšlenka, chybí možnost v klidu si sednout a sepsat ji. Nad inspirací ale přemýšlím pořád, pořád slova převaluju na jazyku i v hlavě a pomalu se z nich rodí myšlenky. Těch posledních pár jsem sesbírala v Berlíně a na facebookovém profilu jedné už-dávno-ne-mojí-spolužačky. A protože přesně vystihují moje poslední nálady, věřím, že mi Nikola promine plagiátorství.

 

"Stává se mi často, že se někteří neptají, jak se mám, ale automaticky říkají - Ty se máš pořád skvěle, viď, se vším si víš rady. Přátelé, i prd! Zrovna nedávno jsem se rozbrečela, když se mi vylilo kafe. Jo, kafe. A ne, nebylo poslední na světě. Ale bylo zřejmě poslední kapkou. Bývám unavená (protože člověk), bývám zklamaná (protože člověk s očekáváním, který se teprve učí neočekávat), bývám nostalgická (protože holka, neasi), bývám naštvaná (bezdůvodně) a bývám smutná (fakt chcete vypisovat tuhle závorku?). Ale ve změti všech jizev, které se hojí, mám místa nezraněná, ze kterých čerpám - jsou toúspěchy, radosti, úsměvy, setkání, objetí, rozhovory, ... V mém světě je nespočet laviček, na kterých sedí ti praví Přátelé a drží mi místo, kdyby Něco. A jednu dobrou radu praktikují - Když Někdy Něco - Vyplač svou řeku. Postav vlastní most. A pak po něm přejdi."

Labyrint srdce

Boj srdce a rozumu. Boj starý jako lidstvo samo. Stejně jako skutečnost, že co oči nevidí, srdce nebolí. Jak přesvědčit rozumem srdce o něčem, o čem ani rozum není přesvědčený?

Ve skutečnosti jsem hodně rozumový člověk. Často přemýšlím o věcech několikrát a ze všech stran, než je udělám. Na druhou stranu ráda propadám intenzivním a náhlým pocitům, když se rozsvítí můj šestý smysl a já cítím, že to vychází z hloubi mojí duše, mého chtění a mého srdce. Jenže pak se dostavuje rozum a klade otazníky do cesty všem těm upřímným citům a pohnutkám. A vedle otazníků klade i obavy a úzkost. Podlehnout srdci může mít následky smršti. Když se v tom podlehnutí nacházíte, těžko se na něj podíváte z odstupu.

Musím ale přiznat, že naslouchání srdci mě vždycky posunulo dál, ukázalo mi to hodně o mně samotné a nedokázalo mě přimět litovat toho, že jsem se rozhodla na základě citů, ne hlavy. Dělalo ze mě lepšího člověka, citlivějšího, chápavějšího. Učí mě, že život není o jistotách a že někdy je třeba být spontánní, abych mohla zažít něco krásného a plného.
 

Ellie Goulding: Love Me Like You Do

 

You're the light, you're the night
You're the colour of my blood
You're the cure, you're the pain
You're the only thing I wanna touch
Never knew that it could mean so much, so much

You're the fear, I don't care
Cause I've never been so high
Follow me to the dark
Let me take you past our satellites
You can see the world you brought to life, to life

Cukr i sůl

Aneta Langerová: Salome

Něžná i proradná,
krutá i bezradná.
Plamen i červánek,
ďábel i beránek.
Cukr i sůl.
U vůně hřebíčku, u rytmu střevíčků 
císař dnes myslí byl, za tanec přislíbil 
království půl .

Salome, noc už je na sklonku.
Salome, podobnas úponku.
Podobna kytaře pro svého vladaře, 
Salome, tančíš.

Je to jako snaha chytit do dlaně první vločku přicházející zimy. Jako by to, že se roztopí v dlani, znamenalo, že zima nepřijde. Jako snaha pochopit sama sebe a najít se mezi protiklady. Něžná i proradná, krutá i bezradná. Jako by Kryl žil po mém boku a viděl do mojí hlavy. Dokázal zachytit nálady a rozmary těch femme fatal, které vstoupí do života, roztočí vše dosud důvěrně známé, změní to v chaos, návykový zdroj neutuchající touhy žít vášnivě a nekonečně, a pak musí odejít, protože jsou ničivé a protože se s nimi prostě žít nedá. Třeba potkal-znal-měl taky jednu takovou...

Jenže ony se nedokáží zbavit pocitu, že když se přiblíží obyčejnosti, jejich život upadne v zapomění (jako by se nesmířily s tím, že tomu stejně tak nakonec bude). A tak chodí pod pražskými podloubími, ztrácí se v parcích, jsou éterickými sny mnoha mužů, kteří si nakonec radši vybírají ženy z masa a kostí, s nákupními taškami a zástěrami ušmudlanými od rajské.

Na rozloučenou

Chybění dnes a smutek po zítřku

překonáme obtěžkáni vzpomínkami.

Radši jen nevědomky vědomě

pustit si do života

všechny ty

absurdně nezbytné marnosti.

 

Vzdálenost na měsíc a zpět

do Prahy vsunutá,

falešná a zároveň rostoucí.

 

Už neslyšíš

tlukot mého překypujícího srdce.

Už nevidím

pláč tvých vyprahlých očí.

 

Tak vzdáleně blízcí.

Tak blízce vzdálení.

Objevuju a hledám

... okolí svého nového domova.

... jak se vypořádat se ztrátou.

... jak začít znovu.

... jak nabrat sílu.

... jak se poučit z chyb a nedělat dále ty stejné.

... jak se zase nadechnout a těšit se na další jarní dny.

 

Ellie Goulding: Your song

(Bez)nadějné

Její milovaná sestra jí řekla, že v těžkých životních etapách je třeba radovat se z maličkostí. Člověk potřebuje postupně nabrat sílu, protože ho k smrti vyčerpá už jen vstát z postele nebo zabouchnout za sebou dveře. Každý večer i každé ráno jsou beznadějné. A vůbec jí nepomáhá, když slyší, že každý takový večer a každé takové ráno bude méně a méně beznadějné. Až se pak jednoho rána probudí s vědomím, že zmizelo to BEZ a tohle ráno už je jen NADĚJNÉ. A dokud to nepřebolí, je třeba myslet na ty největší drobnosti. A když nad tím pak přemýšlela, věděla, že i dneska ji nějaké potkaly. Tak třeba:

• někdy stačí fakt, že vyjdete z domu a svítí slunce (kdyby se k té depresi měl přidat ještě déšť, asi by ani nevstala);
• jí přes kruhy pod očima a opar na rtu někdo vysmekl poklonu;
• zjistila, že - světe div se - bezlepkové piškoty jsou lepší než ty s lepkem;
• ji překvapila a nesmírně potěšila zpráva od blízkého člověka, který se nabídl vzít si trochu té tíhy na sebe;
• i přes to všechno se dokáže smát a radovat s lidmi, se kterými ji spojuje láska ke knihám.

Když nad tím pak přemýšlela, uvědomila si, že je vlastně nesmírně obdarovaný člověk.

Václav Hrabě a já

Slunce
překrásný manekýn
se prkenně uklání
k západu
Zavírají se
květiny a obchody
Praha unavená
chválou básníků a svojí
krásou
šediví
soumrakem

Je to tak podivné
Co všechno se ti podobá
Je to tak podivné
Ta myšlenka že tě můžu ztratit
Protože všechno na světě se neustále mění

Reklama na ticho

Uvědomila jsem si to dneska. Zrovna jsem si to štrádovala po liberecké dálnici, poslouchala rádio Blaník (česká vezre oblíbeného moravského rádia Čas) a přemýšlela, že za poslední dva dny je to má osmá hodina na cestě. A v tu chvíli mi to došlo.

 

Znáte to, jak vám rodiče říkají, abyste si užívali svá studentská léta, protože pak už budete jen do konce života - nebo alespoň do důchodového věku - pracovat? Slyšeli jste to od nich někdy? Má to mít nejspíš povzbuzující účinek, můžu vám ale říct, že na mě to mělo vždycky vliv naprosto opačný. Říkali mi to nejčastěji před těžkými zkouškami, o kterých jsem se jim zmínila; většinou jsem měla totiž radši přijít a oznámit jim už rovnou výsledek. Naposledy jsem to od táty slyšela před 14 dny. To jsem byla v největší studijní horečce svého života a dnes už můžu naštěstí říct, že nejspíš i poslední.

 

Studentská léta mám za sebou a zrovna dneska jsem si uvědomila, že už se to nevrátí. Že chození do práce, které jsem si ty roky představovala jako úžasné a naplňující, není vlastně o nic lepší, než byla moje škola. A ta byla skvělá...

 

Pořád se za něčím ženeme a uniká nám krása toho, co zrovna držíme v rukou. Jakmile překonáme jednu překážku zdající se být nezdolnou, objeví se jiné Everesty - stejně důležité jako ty předchozí. Ve škole nás učí komunikovat a kooperovat a tyhle schopnosti po nás vyžadují v každém kolektivu, do kterého se dostaneme. Nikdo nás ale neučí, jak být potichu. Jak mlčet a v tichosti přemýšlet nad uplynulým dnem, nad tím, co bylo krásné, nad svými blízkými, sami nad sebou. Jsem přesvědčená o tom, že kdyby každý člověk 30 minut denně jen klidně seděl, procházel se, ležel (a nespal), nebylo by tolik opuštěných lidí, protože bychom více mysleli na druhé. Nebylo by tolik nešťastných a nespokojených, protože bychom se naučili vidět pozitiva, kterými byl náš život obdařen. Více bychom přemýšleli o tom, jak být lepšími lidmi a co udělat proto, abychom žili naplněný život. Více bychom si užívali svá studentská léta a vlastně každý den, který by následoval po tom, který zrovna končí. A slyšeli bychom znít všechny zvony světa...

 

Marta Kubišová: Modlitba pro Martu

Smutná krása

Někdy cítíme smutek, když se díváme na něco krásného, protože víme, že to nebude trvat dlouho.

Zjistila jsem, že ty krásné věci si nedokážu užívat hned v tu chvíli, kdy probíhají. Status krásy získávají teprve tehdy, když o nich začnu přemýšlet.Často mi chybí Arabelin prsten - chtěla bych jím jen otočit a prožít ty chvíle znovu. Je jich jen pár, ale všechny proběhly teprve v průběhu minulého roku. Chtěla bych vrátit jednu prosincovou noc a následující den, kdy téměř všechna slova označující city a prožívání nabyla nových rozměrů. Chtěla bych otočit prstenem a znovu prožít pět dní na konci srpna, kdy mi došlo, že jsem nikdy nebyla ráda samostatná a soběstačná. Taky by to byl minulý čtvrtek, kdy jsem zjistila, že ne před bouří, ale po bouři nastává ten největší klid.
Není lehké se s těmi okamžiky rozloučit, protože ještě předtím, než skončí, víte, že to už nikdy nebude stejné. Můžete je ještě prožívat, ale už být smutní z jejich konce, být smutní z krásy, která uniká. Nejde o to, jestli jste optimisté nebo pesimisté. Jde o to, jak moc jste závislí.

A mně už nepomůže ani léčení...

Nejsou jen nálezy, jsou i ztráty

Náhodou. S důvodem. Za účelem.

S nechutí. Radostně. S překvapením. Otráveně.
Na chvíli. Na večer. Na měsíc. Na desetiletí. Na věčnost.
Potkáváme známé i neznámé, kamarády, přátele, rodinu. Lidi, kteří hrají nebo hráli velkou či malou roli v našem životě.

Nechci psát o tom, jak je těžké najít mezi těmi miliardami lidí někoho, kdo je s vámi spřízněn nejen krví, ale především duší. Podle mě tohle ví každý.

Co mě ale mrazí je těžko definovatelný pocit. Nejde to vysvětlit rozumem. Cítím ho pokaždé, když vzpomínám na něco, co bylo pěkné. Pokaždé, když znovu promlouvám sama k sobě a když se znovu přesvědčuju, že to bylo dobré rozhodnutí. Jak je možné, že vám chybí někdo, kdo vlastně ani neměl pořádně čas poznat vás a vy dodnes neznáte jeho? Je to iluzemi o tom, jak byste si rozuměli? Anebo tím, že jste neměli šanci zjistit, jak vám ten člověk leze na nervy? Čím vás přitahoval on a čím vy jeho?


Mám tahle setkání ráda: setkání s lidmi, se kterými jsem měla možnost prožít krásné chvíle, a přesto nám nebylo přáno jít dál po společné cestě. I když mě totálně rozhodí, nutí mě přemýšlet, bilancovat, hodnotit. Ráda se zavřu do svého pokoje a fantazíruju takové to svoje coby, kdyby. Mám tato setkání ráda, i když se pak jako blbec notnou chvíli snažím otvřít dveře s obřím nápisem Dveře mimo provoz. Mám je ráda, protože mi pomáhají vážit si vztahů, které prožívám a které si rozhodně nenechám vzít.

Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal...

Když beton uchopil do náručí dotek mých tenisek a ve výloze s reklamou na "výhodně" nejdražší půjčky se objevila moje bílá bunda, výraz v mém obličeji potemněl. "Na co asi myslí?" ptám se někdy sama sebe, když míjím lidi obalené do jejich vlastní anonymity. "Na co asi myslí?" ptají se lidé sami sebe, když kolem nich projde můj stín. You talk to me but I don't understand. Neumím konverzovat v jiných jazycích ani svlékat žlutý závoj tak, jako hadi svlékají svou kůži. Chtěla bych to umět, ale... I'm sorry, I can't be perfect. Jak překonat své vlastní chyby a obavy? Vím, že to všechno nás zraňuje: blízkost, kterou nelze překonat, protože prostor neokupují jen dva páry očí. A dřevo praská... When I'm with them, I am thinking of you. Pohled do tvých očí je sérum na všechny jedy, které mi život přináší. Nikdy ho nebude dost. Potřebuju dýchat stejný vzduch a číst stejné řádky. Třeba o Alence a Micce. Pak teprve nastává obrat: na tváři lehký žal, hluboký v srdci smích...

...tiše...ať neuletí

To slovo zaznělo ve filmu. Smála jsem se, ale vlastně to k smíchu ani moc není. Fascinace. Okouzlení. Omámení. Je to něco, co vidíš, a chce se ti plakat... touhou. Něco, o čem se nemluví, ale každý to prožil. Tabu profláknutého světa. Neobjevené na dosah ruky. Víš, že to nikdy nebudeš skutečně mít. Ten okamžik vlastnictví tě ničí, ale dává smysl všemu, co děláš. Proto nepřestáváš hledat na dně vany. Balancuješ na okraji postele, ale tvůj tanec nebyl nikdy živější. Nedokážeš si představit, co se stane, když ji ztratíš, protože už si nepamatuješ, co bylo bez ní. Všechna místa získají její vůni a hudba její rytmus. Už ani nepočítáš, kolikrát za den si na ni vzpomeneš, protože bys nedělal nic jiného. Pohled na lentilky na pásu u pokladny rozzáří tmu v tvých očích a musíš se usmát. Fascinace... ze zvuku bosých nohou na kachličkách a ohně vrhajícího stíny. Z tekoucí vody a objetí ve škole. Ze všeho, co naplňuje tvou bytost až po okraj.

A najednou víš, jaké má fascinace jméno.

Znovu, a přece vždycky poprvé

Do tvých dlaní

vložím
radost
-to aby je zbavila vrásek

vryju
smích
-to aby přebarvil slzy na duhu

stáhnu
slunce
-to aby rozehřálo studený prach hvězd

vdechnu
touhu
- to aby každé příště uvízlo v skořápce přítomnosti

Do tvých dlaní
zašeptám sen
o probuzení
ruku v ruce

Bod zlomu

The best things in life are unseen. That's why we close our eyes when we kiss, cry and dream.

Máme bod zlomu, co se strachem tiše chvěje a křičí přes závěje, když po zádech jde mráz.

Některé věci neplánujete. Prostě se stanou. Když o nich druzí mluví, řeknete si, že se vás netýkají a že by se vám ani stát nemohly. Můžete je vidět v televizi nebo o nich číst v románech. Ale nečekáte, že se dějí v reálném světě. Kdybyste je totiž čekali, byli byste zklamaní, protože ony se opravdu normálně nedějí. Dějí se jen nenormálně. Nenormálně, normálním lidem. A právě proto, že je nečekáte, jste z nich pak jako v tranzu. Podlamují se vám kolena a běhá vám mráz po zádech. Zavíráte oči a vdechujete vůni atmosféry, které je nezapamatovatelná, a přesto, vždy, když znovu nastane, je tak známá. A čím víc nechcete, aby to skončilo, tím rychleji čas ubíhá. V tu chvíli vám dojde, že jste našli svůj bod zlomu. Bod, ve kterém se láme všechno, co jste dosud považovali za jisté a nezlomitelné. V tomto bodě se láme to, co jste považovali za nezměnitelné a neprožitelné. V tomto bodě je možné totiž úplně všechno. Můžete zastavit čas, tlukot srdce i tok myšlenek. Pak je možné soustředit se jen na to jediné: zázrak, který se právě odehrává a ve kterém zazní dvě slova v doteku.