Jak jsem hrála bowling s Taťánou a Ondrou

V sobotu jsem hrála bowling. Naprosto normální aktivita pro čas strávený s přáteli, tenhle byl ale dost jiný. Skupinu lidí, se kterými jsem jej hrála, spojovala společná aktivita: čas trávený 1x týdně s přiděleným seniorem, který o takový druh pozornosti stojí. Vyslechla jsem si spoustu různých příběhů různě starých lidí a měla radost z toho, že vidím pár známých tváří, se kterými jsem kurzem prošla zároveň.

 

Proč se o tom ale zmiňuju... Bowling pořádala sama původkyně celého projektu, Taťána Kuchařová. Ve spojení s Ondrou pro mě vždycky tvořili jeden z nejzajímavějších párů českého showbyznysu: ona krásná a konec konců i docela schopná, on skvělý hudebník (NAVÍC dlouhou dobu pracuje s Horáčkem, což z něj dělá v mých očích hudebníka s velkým H). Jenže... nějak jsem očekávala asi víc. Knedlík v krku a nervozita nastala samozřejmě hned, když jsem vešla do herny. S Táňou se tak nějak počítalo, s Ondřejem už ne, což způsobilo moje trapné vykání a jejich tykání hned při představování, následné rozpaky a můj červený obličej (Mary z Downtonu by v takové chvíli řekla s chladným výrazem jí vlastním: "Don't make me blush."). No a pak navázání ostatních na rozhovor, který vedli před mým příchodem. Skončila jsem u stolu vedle O. a čekala, co bude. A právě v tu chvíli to přišlo. Poslouchala jsem jeho rádoby strašně cool&trendy názory a prohlížela si ho ze vzdálenosti bližší, než jsem si myslela, že se mi kdy poštěstí, a hlavou mi problesklo jediné: není ani tak hezký, ani tak chytrý.

 

A tak vám nevím. Od soboty nad tím přemýšlím a říkám si, jestli je to takhle se všemi herci, zpěváky, spisovateli a já nevím kým vším. Tihle lidé jsou ikonami našeho národa, mají být naší inspirací, jsou neustále propíráni Blesky, Aha, Světem hvězd a Na kafičkem (díky, paní Procházková, že jste mě uvedla do tohoto světa a každý týden mě seznamujete se vším podstatným) a nevědomky si je pouštíme do svých myslí jako vzory chování, které je normální. Nakonec pak ale zjistíme, že jsme od nich očekávali mnohem víc. Oni za to, chudáci, možná ani nemůžou. Ve svých hlavách si je přetváříme a modelujeme jako plastelínu místo toho, abychom se soustředili na mnohem zajímavější lidi, kteří jsou kolem nás a té pozornosti si zaslouží ještě víc, navzdory tomu, že o nich nikdy nikde nepsali.

Father-daughters time

Tisíc stupňů ve stínu. Jízda Elefantem, který měl být rychlíkem a za který jsme dali nekřesťanské peníze. Tátův puchýř na patě a rozapadající se boty. Amálčina kabelka úplně k ničemu. Pistáciová zmrzlina nesrovnatelná s tou včerejší z Újezdu. Růžová zahrada, altán bez laviček, rybník bez vody. Hranolky s tatarkou jako předkrm, po návratu nálet na tetinu kuchyni, roštěnou, okurky z Moravy a koláč z Globusu.

 

Májové kočky

Tak jsem se konečně dočkala a přišla na řadu. Zvědavost a očekávání se stupňovalo s každým přibývajícím dnem od loňského října. A včera to bylo poprvé.
 

Poprvé, co jsem zazvonila na dvěře paní P. a čekala, jestli mi přijde otevřít nebo jestli kvůli jejím nedoslýchajícím uším budu muset zvonit znovu a déle. Poprvé, co jsme spolu vyrazily do Billy na nákup a já mohla vidět svět z úplně jiné perspektivy a prožít situace, které jsem si dříve neuměla ani představit. Nechápavě jsem se dívala do tváří lidí, pro které jsme my dvě byly atrakcí: dvě ženy jdoucí rychlostí 300m za hodinu s věkovým rozdílem 65 let. V těch prvních dvou hodinách jsem se učila, jak jí být pomocí, aniž bych ji uváděla do rozpaků, rozpoznat, co jí dělá problém (třeba rozevřít igelitový sáček), a naučit se, co má ráda.
 

Když mi popisovala, jak vaří, dokázala tak rozehrát moji chuťovou fantazii, že jsem se olizovala jen při jejím popisu. Nikdy jsem si v obchodě nestihla prohlídnout tolik potravin jako včera, protože ho většinou proletím mnohonásobnou rychlostí. My jsme ale za tu dobu stihly probrat její pobyt v nemocnici, problém s vypadáváním vlasů (ten sdílíme) a absenci vlastenectví v dnešní době. Začala jsem se rozplývat, když mi řekla, že si bude muset znovu přečíst F.L.Věka a že si příště musím prohlédnout její knihovnu. Musela jsem se usmát, když jsem si uvědomila, že na tom, jak na nás vypadají kalhoty a jestli nemáme velký zadek, nám záleží v jakémkoli věku. Vyprávěla mi, co všechno prožila a co už prožít nestihne. Já jí vyprávěla, co bych prožít chtěla a v co doufám. Vyprávěla mi o svých květnových narozeninách a pak jsme se společně smály tomu, že jsme májové kočky.
 

Učí mě vnímat tuhle věkovou skupinu lidí jinak, než jsem to uměla doteď. Už vím, že pokud mi někdo jako ona vjede vozíkem na nohu, nemusí to být proto, že má špatný den. Jen už ten vozík nedokáže ovládat tak jako ve třiceti. Obdivuju a závidím jí její klid a smířenost s tím, jaké věci jsou. Takže když došlo na děkování za společně strávený čas, já té vděčnosti cítila určitě víc.

 

Z úst paní P.:

• "Vařit pro jednoho je peklo."
• "Už přes 60 let se kamarádím s dvěma sestrami a ty se jmenujou Marta a Marie."
• "Dvě kolečka kvalitního uheráku jsou lepší než celá štangle salámu."

Jednička pro Anetu ...

... za její nové album. Čtyři Andělé jsou naprosto odpovídající.

Aneta Langerová: Na Radosti

Takový den

kdy láska němá bývá

zaslepí zrak,potopí vrak

k umírání vzývá

A já náhle vím

že zítra kvůli tobě

ztroskotám na skaliskách

tak blízko tvojí země

Tak nám nedej ukrást den

o němž zdává se mi sen

jak do zátoky vplouvám

Spolu

Když tři se rádi mají.

 

Diana Krall: Operator

 

 

 

Já se přiznávám

Mám ráda antropologii.

Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.

 

Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.

 

Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.

 

Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.

 

Hana Hegerová: Potměšilný host 

 

Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.

 

Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.

A.P. 24 Y/0

  

 Billy Joel: She's always a woman

 

Dneska je to 24 let. S nikým jiným jsem v životě nestrávila tolik času a asi málokdo to někdy překoná.
Doufám a věřím v to.

Jméno Amálka dostala v době, kdy ještě rozhodně nebylo tak oblíbeným a neslyšeli jste ho z úst volajících maminek tak často. Myslím, že se našim povedlo.

Její komplikovaná povaha mi mnohdy nedá spát a náš vztah je stejně složitý jako dlouhý. Obě čas od času zažíváme chvíle, kdy se ptáme, proč "zrovna ona musí být moje sestra"? Navzdory všem neúspěchům se nám za ta léta podařilo vytvořit jedinečné a ohromně vzácné pouto.

Vždycky jsem měla potřebu ji chránit a zároveň poučovat, co by měla dělat. Postupně mi dochází, že jsou už dávno za námi doby, kdy moje rady potřebovala. Dnes je to právě na opak. Je pro mě neskutečnou inspirací a nepřestávám se obdivovat jejímu stylu v oblékání, zájmech (šerm, šachy a vážná hudba mě u ní nepřestávají uchvacovat) a především tomu, co je pro ni opravdu důležité.

 

 

A tak v den jejích narozenin přemýšlím nad tím, co přinesla do mého života a přicházím k náledujícímu:

• Schopnost dělit se.
• Poznání toho, že na vztahu (i tom, ke kterému jsme byli nějakým způsobem předurčeni) je třeba pracovat a že se nevytvoří pouze tím, že máte společné geny nebo stejné rodiče.
• Vědomí, že nejsem sama, i když se naši hádají, a že mám s kým brečet pod peřinou a bát se budoucnosti, stejně jako ...
• ... se radovat z toho, co nás čeká.
• Možnost objevit moje střeštěnější a méně racionálnější já (jako třeba při laser games).
• Umění jezdit na vodních lyžích z pohodlí vlastní postele (Amál, na to se fakt nedá zapomenout).
• Názorný příklad toho, že když má člověk vůli, může dál a dál překonávat sám sebe a stávat se tak lepším a silnějším člověkem.
• Lidskou zkušenost, že pod nepřístupnou tváří a odtažitým jednáním se může ukrývat hluboký vnitřní svět plný lásky, pochopení a soucitu.

 

Všechno nejlepší, Mali!

Každý má ten svůj

Před Vánocemi se odehrávají různá setkání. Lidem tak nějak změknou srdce, otevřou se peněženky, myslí na potřebné. Všichni mají najednou potřebu se potkávat: lidé z práce na firemních večírcích, přátelé na Staromáku, bývalí spolužáci na třídních srazech. Já jsem ale dneska navštívila trochu jiné setkání...

 

Nemám ráda představovací kolečka. Určitě je znáte z táborů, adapťáků na středních nebo vysokých školách, nového zaměstnání. Když o sobě mluví ti před vámi, více než jejich slovům věnujete pozornost tomu, co o sobě řeknete vy. Pak se snažíte vměstnat svůj život do pěti vět a pak už jen přemýšlíte nad tím, jak ti všichni před vámi i po vás mají zajímavý život. Tentokrát to ale bylo jiné. Zjistila jsem, že každý z nás má zajímavý život.

 

Tak třeba Jakub. Pokaždé, když ho potkám, má v hlavě nějaký nový projekt. Tentokrát vymyslel akci, při které mladí lidé přinesou nějakou svou oblíbenou knihu a darují ji buďto konkrétnímu důchodci nebo domovu seniorů. Projekt rozjíždí, ale už teď má fotku s naším nejlepším a nejprofláknutějším odborníkem na etiketu, který se rozhodl jeho projekt podpořit. Samotný Jakub se obléká jako ze žurnálu a mluví tak, jako by mu bylo 30 a ne něco málo přes 20. Je přesvědčivý, kreativní a sebevědomý.

 

Nebo Karolína. Když jsem se jí po společném setkání zeptala, pod jakým jménem ji najdu na Facebooku, začala mi hláskovat. Skutečnost, že má babičku v Anglii, mě nedovedla k uvědomění si toho, že bude mít i britské jméno. Mimo svou najdete-nás-ve-všech-zemích-světa rodinu probrala i to, že studuje mezinárodní střední školu a každý čtvrtek pořádá pro své spolužáky a známé akci, při které navštíví něco zajímavého, co se právě v Praze odehrává. Upozorňuji, že té slečně je 18 let a už se stihla zapojit do takových aktivit, včetně té, kvůli které jsme se všichni dnes sešli.

 

Téměř cizí lidé spolu strávili několik hodin naprosto přirozeného hovoru. Čas nikdo z nás nesledoval. Nespojilo nás společné zaměstnání, Vánoční svařák či trdelník nebo společné vzpomínky na studium. Když jsem nad tím přemýšlela, řekla bych, že nás spojila touha poznávat zajímavé lidi. Nejenom ty v našem věku, ale právě ty, kteří žijí vedle nás. Každý den chodí venčit svého pejska nebo koukají z okna, když se vracíme z práce. Jsou nám tak blízko, a přece o nich vůbec nic nevíme. Spojila nás touha poznávat lidi, jejichž životní příběhy už jsou z velké části napsány, a přesto toho můžou prožít ještě spoustu pěkného.

 

Když jsem tam tak seděla, uvědomila jsem si, že každý z nás má nějaký svůj životní příběh, který touží předávat a doufá, že najde někoho, kdo je ochoten si jej poslechnout. Každý životní příběh stojí za to být vyslechnut. Zaslouží-li si to ty naše, o co víc si to zaslouží ty příběhy, které lidé na naší zemi žijí už 60, 70, 80 let? Každý životní příběh je zajímavý.

 

Jaký je ten váš? Jaký BUDE ten váš?

 

KRÁSA POMOCI

 

Nerudova dnešní Praha

Vždycky jsem žasla nad postavami Jana Nerudy v Malostranských povídkách. Myslím, že měl dokonalý dar na pár řádcích perfektně popsat charaktery, které tvořily ráz jedné pražské čtvrti. Vždycky mi bylo líto, že jsem neznala Prahu jeho doby se všemi těmi maličkostmi, které z velkého města dělaly sousedství lidí, kteří se velmi dobře znají a různými způsoby (ať už těmi pěknými či méně pěknými) se o sebe zajímají.

 

Změna bydliště v pořád ještě nedávné době mě donutila přemýšlet nad novou čtvrtí, kterou jsem si vybrala pro svůj život, a celkově nad Prahou jako takovou. Vždycky se snažím nepříznivce tohoto města přesvědčit, že Praha vlastně vůbec není velká, alespoň ne ve srovnání s Berlínem, Paříží nebo Římem. To, že má metro, z ní velké město nedělá. Každý z nás se totiž konec konců většinou pohybuje jen na pár místech, v několika čtvrtích, které zná lépe, než ostatní části. A kromě míst v nich zná lépe i lidi, kteří se v nich pohybují. Já jsem si vybrala tři z těch, které znám já. O dvou jsem už psala (vozíčkář na Ípáku, který se tam objeví okolo Vánoc a prodává svíčky z včelího vosku, a pán prodávající Nový prostor na Andělu). Dneska bych se ráda zmínila o další persóně, která by podle mě zaujala i samotného Nerudu.

 

Potkávám jej každý den, protože on na tom místě každý den stojí. Přesně u vchodu do metra. Vypadá vždycky stejněně: unavený obličej, spousta vrásek okolo očí a delší šedivé vlasy. Ve tváři se mu zrcadlí to, co prožil. Nevím, proč skončil právě u toho vstupu do metra, ani co jej motivovalo k tomu stát tam s nádobou plnou vody a v ní natrhaných květin. Nevím, proč se rozhodl vydělávat si právě takhle. Nevím, proč se rozhodl, že mu nestačí jen tam klečet s kelímkem v natažených dlaních. Ale vím, že ho vlastně obdivuju, že i přes nepřízeň osudu bojuje s nástrahami života. Vím, že pokaždé, když ho vidím, je můj den tak nějak plnější. Když by tam nestál, něco by tomu dnu chybělo. O to radši mám pak ty okamžiky, kdy se vracíme domů a já dostanu od svého doprovodu jednu z těch svázaných malých kytiček, kterou od pána koupí. Je to o to hezčí, že starý pán k tomu vždycky přidá přání "překrásného večera".

 

Tohle je moje "malostranská" neboli dejvická Nerudovská postava. Člověk, který patří k všedním dnům a bez kterého by byly tak nějak divnější. Jestli pojedete někdy přes Dejvickou, zastavte se u něj. Ta kytička a přání překrásného večera za těch 30,-Kč stojí.

Eat & love

Doma jsme k tomu nebyli vedeni, takže nemůžu říct, že je to něco, co by ve mně vypěstovali rodiče. Nicméně se u nás vždycky hodně vařilo i peklo a tuto roli nezastávala jen máma.

Záhy poté, co jsem se přestěhovala do Prahy a osamostatnila se, zjistila jsem, že se mi nejlépe s přáteli povídá právě u jídla. Jde o skloubení dvou oblíbených věcí: dobrých a významných lidí a chutného jídla. Sklon setkávat se s mými důležitými lidmi právě u jídla mi zůstal. K němu však přibyl zvyk trávit takto čas s mojí rodinou. Nejčastěji se mi to daří s Mali - jde o společné snídaně, obědy i večeře, pro které se nám vydaří najít čas 1-2x do měsíce, což je sice málo, ale o to víc si těch příležitostí vážíme.

Výběr restaurace nechávám většinou na ní a můžu říct, že její vkus zatím nikdy nezklamal. Co mám na takto stráveném čase nejradši? Jde trochu o to, že nemáte kam utéct. Povídáte si po celou dobu - od chvíle, kdy do restaurace vejdete a hledáte místo, až do okamžiku, kdy platíte a vycházíte z ní. Málokdy se mi podaří věnovat jí plnohodnotně strávené cca 2 hodiny, pokud spolu zrovna nejíme. Jde o to příjemné naladění, očekávání něčeho dobrého a zároveň sdílení radostí i starostí s někým, na kom vám moc záleží.
Na jídlo je třeba udělat si čas, protože živí a posiluje vaše tělo. Na lidi významné pro váš život je ho třeba ještě víc, protože sytí a naplňují vaši duši. Zkuste to...

 

 

Štramberská Roubenka

V hlavních rolích: moje skvělá rodina a nový foťák.

Vánoce u rodinného krbu

Poslední dobou se objevilo pár lidí, ze kterých k mému velkému překvapení vypadlo, že řádky tady uveřejněné opravdu čtou. Zjistila jsem to, když mi na facebook přistála zpráva komentující některé články. Taky tehdy, když jsme šli přes Anděl kolem člověka vyřvávajícího, abychom si koupili Vánoční vydání Nového prostoru, a z mého společníka vypadlo, že bych si ho měla koupit, abych dala průchod své Vánoční solidaritě, pokud jsem letos od toho kluka na "ípáku" ještě nekoupila svíčky. A pak na Vánočním večírku, kdy mi kolega řekl, že už jsem dlouho nic nenapsala...

Takže pro ty z vás, kdo tyhle řádky čtete, a ještě spíš pro ty, kdo čtete mezi řádky, mám něco, co bych vám o sobě chtěla říct, ačkoli si myslím, že pokud čtete pozorně, už to dávno víte. 

Miluju svoji rodinu.

Se všemi problémy, starostmi, rozčilováním se, smíchem, nervami, slzami, rodinnými hláškami. A doba, kdy si to uvědomuji nejčastěji, je samozřejmě ta Vánoční. Letos jsem sem přijela s kufrem, kde bylo více knížek než oblečení. Ano, knihy sice k životu potřebuju jako sůl, ale většinou ten poměr bývá vyvážený. Důvodem byl blížící se termín mých státnic z češtiny, které mi nahání hůrzu už od počátku mého studia. Věděla jsem, že co se týká množství, které chci stihnout, jsem docela optimista. Hlavně proto, že v tom rámusu tady se toho moc naučit nedokážu. Jsem tu první den a ukázalo se, že mám pravdu. Z jedné strany do mého pokoje přes zeď přichází zvuk televize a Vánočních pohádek a reklam, z druhé vážná hudba, kterou si Mali pouští při učení. Sem tam nastrčí do pokoje hlavu taťka a zeptá se, jestli jsem se ještě nezbláznila a jestli to zvládám. Co na to říct? :) 

Pravdou je, že by mi ten rámus chyběl. Moje rodina je hodně hlasitá, z toho dnešního křiku dostala prateta migrénu, a to si s námi jen telefonovala. Moc rádi se smějeme, zvláště ve chvíli, kdy přijde Amálka s tím, že dneska potakala bráchu v Tescu (jen pro vysvětlení: bylo to poprvé, co ho od svého příjezdu domů viděla). Nebo tehdy, když se Amál zeptá taťky, jestli letos zase přijede teta Jitka na Vánoce (opět pro vysvětlení: teta Jitka nikam nejezdí už od r. 1970) a taťka jí odpoví: "Jasně, jako každý rok."

Moje rodina je svá. Ale je moje. Jako každá má svoje problémy, ale pro mě to jsou lidé, za které bych dýchala. A v tyhle dny, kdy nikdo na světě nechce být sám, jsem za ně o to vděčnější.*

 

 

 

Sobotní snídaně na Štěpánské

Noc u Mali. První společná jinde než v Kopru nebo v mém bytě. Obdivuju její posun za posledních pár let. Ze stydlivky a holky, která se bojí jít k sousedům požádat o půjčení vajíčka, se stala mladá žena, schopná strávit rok v cizí zemi u cizích lidí, překonat překážky, před kterými já bych už dávno ustoupila, a bydlet s třemi dalšími lidmi, které našla přes internet. Teď už ji neskolí ani to, že majitel bytu vypověděl smlouvu a oni se museli v průběhu dvou týdnů přestěhovat na úplně jiné místo. 

Je to dost retro byt. Ten ze starých částí Prahy. Chodíte kolem bloků domů a přemýšlíte, co je v jejich dvorech. A pak jednoho říjnového rána stojíte v kuchyni a díváte se přímo do toho dvora. S hrůzou a zároveň radostí jsem si uvědomila, že zatímco Mali se stěhovala v průběhu 3 let asi 4x, já jsem za 5 let pořád v jednom a tom samém bytě a nejspíš tu ještě nějakou dobu zůstanu. Nikdy jsem neměla žádného spolubydlícího, nikdy nechodila na prohlídky bytů. Když jsem se dívala na těch pět kartáčků v koupelně, úplně jiné druhy jídel v ledničce a když jsem poslouchala vtipné a zajímavé příběhy o Terezce a Honzíkovi (spolubydlící), bylo mi to trochu líto. Pak jsem si ale uvědomila, že i můj byt má mnoho svých výhod a že jsem z potřeby bydlet takto s někým cizím asi už vyrostla.

Nicméně Amál, máš můj velký obdiv!

Dostala jsem obrovskou chuť dát si nanuk. Už jsem byla okoupaná, v pyžamu, vlasy sepnuté. Mezitím, co se Mali sprchovala, jsem skočila dolů k Vietnamcovi. Když jsem se vrátila a Amál vylezla, přejela mě pohledem od vrchu dolů.

Mali: To jsi tam šla takhle???

Já: Jo. Proč?

Mali: To ti to museli dát i zadarmo, ne?

Missing for last 7 months

Snow Patrol: Chasing Cars

2

Hana Hegerová: Čerešně

Moje milovaná babičko,

už to budou dva roky. Venku je stejně chladno jako tehdy, jen v srdci trochu tepleji - to tím, jak běží čas. Je toho tolik, co se od té doby změnilo a co bych ti chtěla říct... Říct to těm tvým naslouchajícím zeleným očím, které jsem zdědila.

Prvním lidmi zvoleným prezidentem se stal člověk, kterého sis nikdy nevážila a kterého jsi neměla ráda. V našem státě se krade čím dál víc a čím dál více lidem to prochází. A to, co potkalo tvoje vlastní děti v oblasti vztahů, by tě už vůbec nepotěšilo.

Na druhou stranu jsou tu věci, které tvoje vnoučata chtějí prožívat s tebou a které už se nikdy nedozvíš. Že se zdárně blížím ke konci studia a že mi nabídli práci, která mě baví, je pro mě důležitá a že ta cesta k ní nebyla zbytečná. Že se Amálka nakonec dostala na svoji vysněnou psychologii a že jedině ty jsi jí vždycky bezmezně věřila. Že Štěpán odmaturoval (vůbec ne s tak špatnými známkami, jak jsme všichni čekali) a našel si moc fajn slečnu. Že kolem sebe máme lidi, které milujeme a kteří milují nás. Stejně jako jsi nás milovala ty.

Díky tomu všemu, co se stalo, jsem si uvědomila, jak jsou vztahy důležité a jak je třeba jim věnovat energii a hlavně čas. Ukázat člověku, že je pro nás důležitý tím, že s ním budeme. Třeba jen sedět a dýchat.

Chybí mi tvoje láska k vážné hudbě, zručnost i bramborové placky s jablky.

Chybí mi cítit vůni tvého bytu.

Chybí mi Úvaly a ztracené dětství.

Chybíš mi prostě ty.

O Vánocích

Už asi blbnu z té Vánoční atmosféry a z toho, jak jsou Vánoce výjimečným časem, který roztápí jinak ledová lidská srdce. Dneska totiž roztálo i to moje. Nejsem ten typ, který se často zastavuje, aby si koupil Nový prostor nebo pomohl postavit dětskou tělocvičnu. Ráda si opravdu vybírám, do čeho své peníze investuju. A dnes jsem se opravdu rozhodla. 

Už několik týdnů chodím každý den kolem kluka na vozíčku. Může mu být tak mezi 20 a 25, sedí na I.P.Pavlova a na klíně drží velkou krabici se svíčkami. Každý den, když se vracím z práce, si nad ním povzdechnu. Nevím, jestli je to správné a jestli je to to, co si ten kluk zrovna přeje, ale ve mně vždycky vzbudí soucit a lítost. To jsou ta správná slova. 

A dneska, nejspíš právě proto, že se blíží Vánoce a já měla potřebu udělat něco dobrého - udělat někomu radost - jsem si pár těch svíček z včelího vosku koupila. No a co, že Vánoce jsou komerční? Že by nás ta laskavost a touha pomáhat měla držet po celý rok? Říkám si, že je dobře, že se nás drží aspoň těch pár týdnů v roce. A že naše srdce nejsou ještě tak zmrzlá, aby neroztála pod všemi těmi reklamami, koledami v obchoďácích a světelnou výzdobou.

Janek Ledecký: Sliby se maj plnit o Vánocích

Slabost pro šťastné konce

Ta holka mě prostě dostala! 

(Stejně jako celé Státy!)

Ze smutku do smutku

Český národ prožívá zvláštní období. Vždycky jsem si připadala jako patriotka, už jen proto, že miluju náš jazyk. Proto se mě dotýká (a nutí mě přemýšlet) fakt, že nás pomalu opouští lidé, kteří pro tuto zemi dýchali, byli plni lásky ke svému národu, moudrosti i laskavého humoru. Ladislav Smoljak, Hana Andronikova, Ivan Martin Jirous, Arnošt Lustig, Václav Havel, Josef Škvorecký. Říkám si: kdo je nahradí, kdo nastoupí na jejich místa? Čím to je, že dnešní doba nese tak málo osobností, pro které by smutnilo tolik lidí? Je to globalizací a zaměřeností spíše ven než dovnitř? Je to svobodou, která dává možnost projevu a jakéhokoli životního stylu bez toho, že by byl člověk nucen přemýšlet nad svými hodnotami za mřížemi nebo v zemi, která nedovedla přilákat jeho srdce? Těžko říct...

Štěstí v neštěstí

Mám ráda jezdit tramvají. Pokud teda nejsem k smrti unavená nebo ověšená taškami, je to pro mě jeden z mála okamžiků, které využívám k opravdovému přemýšlení o důležitých věcech. Mimo to tam vždy potkám hodně zajímavé lidi. Poměrně často nevěřím vlastním očím (i uším), že někdo takový vůbec existuje, a připadám si nudně a nezajímavě. Někdy jsem z těch lidí na nervy a jindy mě zas vytáčí. Ale pak jsou taky okamžiky, kdy mi ti lidé něco předají.

Obvykle nesnáším, když někdo mluví tak nahlas, že jej slyší celá tramvaj. Ale dneska to bylo něco jiného. Na Národní třídě nastoupil za pomoci svého kamaráda a kamarádky vozíčkář. Až k divadlu jsem jejich rozhovor neposlouchala, ale pak mě něčím zaujal. Ten ochrnutý kluk mluvil o nějaké obrovské bouřce, která se rozběsnila ve chvíli, kdy byla jeho máma ve vaně v jiné místnosti, a proto neslyšela, že se rozbilo sklo okna, které bylo otevřené. Vyprávěl o tom, jaká to byla rána a že všude lítaly střepy - bylo to fakt dráma. Střepy prý byly rozesety po celé podlaze. No a pak dodal: "Ještě štěstí, že jsem na ně nemohl šlápnout," a začal se smát a jeho kamarádi taky. Byl vyloženě v dobré náladě. A já si doteď říkám, jak je to úžasné. Že kluk, který nemůže chodit, dokáže v rozbitém okně a ve svých nemocných nohách vidět "štěstí".

Mí dnešní spolucestující

Mám ráda cesty vlakem. Nejen proto, že toho vždycky hodně přečtu, ale taky proto, že sem tam potkám zajímavé lidi. Dneska si ke mně přisedla zajímavá trojice: jeden manželský pár (tak kolem 40) a jejich známá - ta mohla mít tak kolem 28. Nejdříve jsem byla otrávená: pokud se lidi v jednom kupé znají, pro mne to vždy znamená, že klidu na čtení moc mít nebudu. Po čase se ale můj názor změnil.

Za čtyři hodiny společné jízdy se toho o druhých lidech poměrně hodně dozvíte. Z "28" vypadlo, že dělá sociální pracovnici v dětském domově. Vyprávěla o tom, jaké problémy řeší, jaké jsou děti, které má na starosti. Už jen z toho, jak o nich mluvila, šlo poznat, že je má skutečně ráda. Mluvila o nich jako o "jejích děckách". No a podle toho, co říkala, to s nimi není zrovna extra jednoduché, přestože (podle jejích slov) tam mají ve srovnání s jinými domovy ještě "hotová zlatíčka". Nemohla jsem tomu dost dobře uvěřit, zvlášť poté, když vyprávěla, jak za ní v průběhu minulého roku přišly čtyři těhotné holky, kterým nebylo ještě ani 18.

A ti manželé? Dlouho vyprávěli o jakémsi "koníkovi" - pochopila jsem z toho, že jde o nějaký ozdravný pobyt pro děti u moře. Oni dva jezdí každý rok místo své vlastní dovolené na tyto pobyty, aby hlídali jejich nezletilé účastníky. Ani jejich příhody nebyly extra růžové: asi tak, jak můžou být růžoví sedmnáctiletí kluci, kteří si rádi zakouří a napijou se.

To, co mě zarazilo, byl fakt, že dneska vůbec ještě existují takoví lidé. Lidé, kteří mají opravdový zájem o druhé (děti), mají je rádi, záleží jim na nich a jsou schopni nejen o tom mluvit, ale taky něco udělat. Říkala jsem si, že dneska jsou lidé ochotnější dát peníze, než věnovat svůj vlastní čas a energii pro dobrou věc. Schválně: kolik znáte lidí, kteří by místo dovolené, kde si odpočinou od celoroční práce, jeli hlídat bandu puberťáků, u kterých nikdy nevíte, co vyvedou? Kolik sociálních pracovnic si dneska radši hřeje zadek za přepážkou, než aby skutečně ovlivňovaly životy dětí? Neříkám to proto, abych odsuzovala. Spíš jen mě samotnou překvapilo, že tihle lidé mají něco, na co já se nejspíš nikdy nezmůžu. Mám spoustu kamarádek, které řeknou, že by chtěly pracovat s lidmi a i já sama bych to řekla, kdyby se mě někdo zeptal. Ale dneska mi došlo, že je práce s lidmi a práce s lidmi. Asi to není o tom, kdo z nás je lepší. Jen je to o tom, kdo z nás má k čemu a jaký dar a jestli je ochotný jej využívat. Nicméně před lidmi, se kterými jsem dneska jela vlakem, jsem pocítila velký respekt a uznání (i když jsem je viděla poprvé a naposledy, i když byla jedna z těch dvou žen strašlivě nalíčená a i když mě celou dobu rušili ve čtení).