Jiřák

Jiřák, jedno z pražských míst, které bývá poslední dobou nejčastěji zmiňováno v souvislosti s hipsterstvím, přestože staré domy na pomezí Žižkova a Vinohrad tomu úplně neodpovídají. Mně se tahle část Prahy strašně dlouho vyhýbala, prostě nebyl úplně důvod se tím směrem vydávat, ale v tomhle roce jsem jej začala objevovat a ona se mi dostala pod kůži.

Není to jen krásnou architekturou v čele s Kostelem Nejsvětějšího srdce Páně, ale je to všemi lidmi, které toto místo přitahuje, jejich náladou a atmosférou, kterou společně vytváří. K tomu samozřejmě patří skvělé jídlo a pití. Na Jiřáku se víc než kdekoli jinde v Praze potkáte se směsicí chutí, stylů i národností gastrosvěta. Jedinečnou tvář mu propůjčuje Pho Vietnam a Cafefin. Ve Pho si můžete dát "na stojáka" vietnamskou specialitu (nejčastěji hovězí nebo kuřecí maso zpracované zcela jinak, než jste zvyklí z české kuchyně: s koriandrem, chilli, a citrónovou trávou) a ve Finu si naopak můžete v klidu sednout se svou ranní kávou a snídaní - pověstné jsou jejich chleby s avokádem a vajíčkem nebo ovocné kaše. Kromě Vietnamu můžete na tomhle náměstí zažít ještě Francii (Le Caveau), Ameriku (Donut Shop) a pečení vaší české babičky v Antonínově pekařství. 

Co mě na tomhle náměstí ale fascinuje nejvíc, je to, jaké přitahuje lidi. Miluju tamní knihkupectví - když jsem si v něm poprvé vybírala knížku a zeptala se prodejkyně, jestli čte a jestli četla to, co držím v ruce, podívala se na mě, jako bych spadla z Marsu: "My si zakládáme na tom, že víme, co prodáváme..." řekla mi tehdy. Tohle si můžou dovolit jen menší rodinná knihkupectví, která ještě naštěstí zvyšují informovaný prodej literatury v naší zemi.

Dalším fenoménem je vinotéka Noelka. Celý rok jsem chodila kolem a nechápala, proč je před ní pořád tolik lidí se skleničkou v ruce, a to v zimě, v dešti. Říkala jsem si, že tam ho musí dávat snad zadarmo. A minulý týden jsem zjistila, že jsem nebyla daleko od pravdy. Před zmíněným knihkupectvím jsem si dovolila oslovit starší dámu se slenkou bílého a poprosila ji, aby mi celou tuhle věc s vinárnou vysvětlila. Paní mi během deseti minut povykládala o stěžejních záležitostech svého života a mimo jiné zmínila, že celá věc je naprosto jednoduchá: vinárnu vlastní pán s neskutečnou osobností, prodává skvělé víno a prodává ho levně. "A není to žádný aušus!" Chodí tam všichi z radnice, všichni její kamarádi z Moravy, kteří se fakt vyznají, chodí tam i její přítel. Tak jsem jí poděkovala a řekla, že já tam někdy taky zajdu.

Jiřák je zkrátka skvělým místem pro život, tak oblíbené chillování i nákupy (třeba na trzích o víkendu). Pokud se vám vyhýbal tak dlouho jako mně, stavte se tam. Znáte to s tou horou a Mohamedem...

O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...

5 nejlepších knih mého roku 2015

Hned z počátku letošního roku se mi na Instagramu podařilo najít profil produktové managerky jednoho z našich největších internetových obchodů s knihami Martinus.cz. Díky ní jsem v tomto roce objevila spoustu knih, které mi byli intelektuálními průvodci i zdrojem inspirace. A protože sama často dám na doporučení jiných velkých čtenářů, chtěla bych se s vámi o jejich tituly podělit.

 

1. Radka Třeštíková: To prší moře

Radku jsem začala sledovat na Facebooku poté, co si ji do přátel přidalo několik mých kamarádů. Často se na jejím profilu dozvíte něco z jejího života matky dvou malých dětí, právničky na mateřské a spisovatelky na úvazek takový, jaký jí její děti dovolí. Vše vždy píše tak úsměvnou a zábavnou formou, že jsem neodolala a její knihu si přinesla domů, aniž bych toho o ní moc věděla předem (a zajíce v pytli já většinou nekupuju, takže to byl odvážný krok).

Radka velmi otevřeným, čtivým způsobem píše o osudu dívky, které zemřou oba rodiče, a ona je nucena se s tím vyrovnat. Díky ní pochopíte, proč někteří lidé nedokážou vstát z postele nebo se prostě donutit jít na přijímací pohovor. Mně kniha otevřela jiný pohled na mnoho tématm mezi životem a smrtí, mimo jiné (a především) na vztahy.

V krocích

První letošní bezsilonkový den. Nečekané setkání s Janem, který má pec a v ní peče to nejlepší jahodové müsli s mandlemi a bílou belgickou čokoládou. Prý se ho naučil "od bejvalky" a postavil na něm svůj business. Aspoň k něčemu ty bejvalky jsou.

A pak už oblíbená trasa: z Pohořelce přes Nový svět k Jelenímu příkopu, přes Mánesův most na Staroměstskou. V poslední době alespoň jedenkrát týdně. Nikde jinde mě to tak nebaví.

 

(ne)snáším loučení

Když jsem byla malá, měla jsem růžové legíny s bílými puntíky. Na většině fotek z toho období mě spatříte právě v nich. Nejdříve jsem v nich chodila na poutě, na oslavy a do školy. Pak (vzhledem k jejich oblíbenosti a častému nošení) mi bylo dovoleno chodit v nich na zahradu, na tábor a pak na doma. Postupem času se z nich staly vybledlé kusy látky, guma se opotřebovala a prakticky se nedaly používat, ale já je milovala. Až jsem pak jednoho dne zjistila, že je moje máma rozstříhala a začala používat jako hadry.

Vím minimálně o dvou lidech, kteří dokáží pochopit moje pocity z té chvíle, kdy jsem to zjistila. Byla jsem nešťastná, naštvaná a zraněná. Jak si to mohla dovolit? Vždyť to byl můj nejoblíbenější kousek oblečení! Ničemu nepomáhalo to, že mi pořád dokola opakovala, že už se nedaly nikam nosit a že mi přece koupí nové. Nechtěla jsem nové, chtěla jsem přesně ty, které najednou používala na utírání prachu.

Dnes se loučím se svým termohrnkem. Už jen to, když si tu větu přečtu, ve mně vyvolává pocit, že se chovám jako dítě. Ale je to tak: loučím se se svým krásným Starbucks termohrnkem z limitované edice Lada. V zimních měsících jsem potisk Lady vyměnila za vločky a připadala si stylově. Dělal mi společnost při mém časném vstávání a jízdách do Jablonce, při výletech, v mrazivých dnech a mrazivých náladách. A zase: vzhledem k častému používání mu dneska chybí spodní část a vločky jsou polité kávou. Je popraskaný a je nemocný. To nejdůležitější na něm je ale to, kdo jej vybíral, kdo mi ho přinesl s laskavýma očima domů a kdo mi do něj ráno dělával kávu. A když jsem ho dneska házela do popelnice s tříděným odpadem, vybavila se mi písnička Svěráka&Uhlíře Semišky a připadala jsem si jako zrádce.

 

Neznám moc lidí, kteří mají rádi změny. Máme rádi to, co známe a co jsme si zamilovali, a je vždycky těžké se s tím loučit. Někdy to, co přijde a čím nahradíme to staré, není lepší. Někdy je to horší a někdy jen jiné. Jestliže však vybíráme pečlivě, opatrně a s velkým úsilím, může se to podařit. Změny dávají prostor novému: novému nadšení, novým začátkům, novému štěstí. Přináší možnost nedělat znovu ty samé chyby (jako třeba neházet s hrnečem tak, jako by byl ze železa). Přináší možnost přemýšlet nad tím, co opravdu chceme a co je pro nás nejlepší. Změny jsou bolestivé a nepříjemné, ale nakonec z nich můžeme vzejít silnější, moudřejší a s novým termohrnkem.

Letní narozeninový Alchymista

 Jason Mraz: Life is wonderful

Pražský Tungsram

Dneska jsme objevily malý holešovický zázrak. Kousek od Strossmayeráku je zastrčená kavárna/restaurace Bistro 8. Asi rok zpátky jsem tady básnila nad brněnskou kavárnou Tungsram a dnes jsem měla tu čest vstoupit do její pražské sestry. To, co mají rozhodně společné, je jednoduchost, osobitý přístup a výborné jídlo. Káva je světová a na jídlo byste si mohli dát klidně cokoliv z jejich nabídky, protože prostě nikdy nešlápnete vedle. 

Pokud někdy půjdete do BioOka na dobrý film, určitě si tam dejte sraz a dobře se nalaďte!

http://www.facebook.com/Bistro8

Hana Robinson: Brouk v hlavě

Lapeco-café

Ostravu mám ráda spíše kvůli lidem, kteří v ní žijí, a vzpomínkám, které se k ní vážou. Má pro mě díky tomu své zvláštní kouzlo. A k hezkým vzpomínkám se v posledním týdnu přidalo také jedno speciální místo, které mě okouzlilo hned, jak jsem prošla dveřmi.

Lapeco-café je kavárna, kterou by i v Praze pohledal. Myslím, že typ těchto kaváren v naší zemi ještě stále hodně chybí. A šlo to poznat i na počtu lidí, kteří obsazovali všechny stolky i bar. Lapeco je zkratka pro La petite conversation a kavárnu vlastní nefalšovaný Belgičan, který - přestože umí česky dost dobře - se s vámi bude snažit celou dobu mluvit francouzsky. 

Vysoce kladně hodnotím interiér a ještě spokojenější jsem byla s jídlem. A podotýkám, že já si hned tak někde nevyberu tak, abych byla opravdu spokojená. Pokud se vám někdy poštěstí tam zavítat, rozhodně si dejte jejich vlastní hranolky s nějakým dobrým dressingem.

Jsem zvědavá, jak se vám tam bude líbit. Dejte pak vědět! ;-)

http://www.lapeco.cz/