O nesoutěžení

Sedím v malém rakouském městečku Oetz uprostřed Alp, hory mám před sebou, vedle sebe i za sebou, jím koblížek, který se tomu našemu chutí ani neblíží a zbytek naší dívčí čtyřky jsem vyslala na sjezdovku. Sport mám opravdu ráda, rozhodně za poslední rok či dva se můj vztah k němu z nesnášení posunul do statusu "dělám ho dobrovolně, často a s chutí". Na druhou stranu mám svoje tempo, nemám ráda, když po mně někdo křičí ve snaze dostat ze mě nejvíc, co jde, a opravdu nesnáším s někým soutěžit. Proto mi vyhovuje jóga, pilates, běhání nebo plávání. Můžu ho dělat sama, jde spíše o můj způsob relaxace a kompenzace toho, že většinu času sedím v práci u počítače a nehýbu se vůbec.

Myslím, že moje neláska ke sportu pramenila dříve z toho, že mi přišlo, že musím podat skvělý výkon. Už od mala jsem měla pocit, že jsem chválená a milovaná, jen pokud se mi něco podaří. Věřím tomu, že to nebyl záměr mých rodičů, ale i proto, že jsem nejstarším dítětem a cholerikem (snad s většinou dobrých vlastností, které tenhle temperament přináší), jsem se vždy orientovala na výsledky. Jenže teď už toho mám někdy fakt dost. V korporátním prostředí se pohybuju přes sedm let a tohle prostředí je soutěžením víc než nasáklé. Pořád někoho přesvědčuju o tom, že jsem pracovitá, rychlá, zodpovědná. Pořád se snažím udržet na předních příčkách a už mě to nebaví.

Nejsem kdovíjaký lyžař, ale lyžuju s vášní a miluju pohled na vrcholky v místech, kde je můžete vidět, kamkoli se podíváte. Nicméně v obrovských střediscích se stovkami kilometrů sjezdovek mě děsí, že bych se ztratila ostatním, a tak se s nimi snažím držet krok, i když mě to nutí jet rychleji, než bych si přála. Rozhodla jsem se ale přestat řešit, že když budu jezdit pomaleji, budou si o mně ostatní myslet, že nic nevydržím, jsem spíše na obtíž a musí na mě někde pořád čekat. Nebylo tak těžké domluvit se, že budeme jezdit každý kousek od sebe a na stejném místě se potkáme v určitý čas. A byl to nejlepší čas mého ježdění. Stačilo to jen říct a všechny jsme tuhle část dne hodnotily vlastně jako tu nejlepší. Každá jezdila dle svého, po trasách, které se jí nejvíce zamlouvaly.

Nesoutěžení mi vyhovuje. Aspoň někdy. Jako protiklad k tomu, že sama sebe pořád s někým poměřuju a bývám poměřována ostatními. Nesoutěžení je můj způsob odpočinku...

Nejklišovatější klišé

Řeku přebrodíš,
hlínu oklepeš,
projdeš blaty.
Až ti stokrát uschnou šaty,
dáš se cestou nebo zkratkou přes úbočí.
Přejede tě vlak,
letní požár spálí,
slepým okem bez obočí
vzhlédneš do oblak
a v dáli uvidíš dům,
kde bydlí moje láska.

Verše se prý píšou jen těm nedostupným. Protože nedostupnost dělá druhého člověka tak žádaným. Nebo žádoucím? Nedostupnost násobí zamilovanost a touhu. Nedostupnost z nás dělá lovce, bloudící s čelovkou houštinami, hledající stopu, čekající na vhodný okamžik, který ale nepřichází... A tak sedíme, jsme potichu, předstíráme, že máme trpělivosti na zbyt, a přitom víme, že to je to jediné, čeho se nám krutě nedostává.

Představa věčnosti a náležitosti jeden k druhému budí strach, protože lidské bytí je omezené, krátké, časné. A tak si užíváme okamžiky, které zdánlivě za chvíli zmizí, ale v srdci, myšlenkách a vzpomínkách zůstávají. Obklopujeme se lidmi, které bychom mohli milovat a kteří by mohli milovat nás - kdybychom se ovšem potkali na jiné planěte v jiném životě. A pak se uklidňujeme, sami svůj obraz v koupelně v zrcadle, že takhle to přece má být, že věci jsou, jak mají být, a budou ještě lepší.

Protože nakonec zůstává víra, naděje a láska. Ale nejsilnější z těch tří je láska.

Jak je snadné dělat druhým radost

Už se vám někdy stalo, že vás najednou na ulici zastavil úplně cizí člověk a řekl vám něco hezkého? Něco, nad čím jste se pak usmívali po zbytek dne? A cítíte se v rozpacích a zároveň strašně polichocení?

Amálka přišla před nějakou dobou s tím, že ji při cestě z nákupáku zastavil kluk. Jen tak z ničeho nic jí řekl, že je hrozně krásná a jestli by s ním nešla na rande. "Tak tohle by se mně nikdy nestalo..." okomentovala jsem její příběh. Nicméně...

Se nevyhnutelně jako každý z vás i já dostávám do situací, kdy komunikuju s úplně cizími lidmi, a to z jejich vlastního popudu. Tihle lidé mě dost často vyvedou z míry. Je to určitými vzorci chování, které mám ve spojistosti s některými stvořeními zabudované někde v mé hlavě jako neměnné, a proto přece vím, jak se takoví lidé chovají a co z nich vypadne. O to víc pak bývám v šoku...

To jsem šla takhle jednou s kolegou z pracovní výstavy, když se naproti nám objevil bezdomovec, evidentně opilý. Tyhle okamžiky nesnáším, zvlášť v přítomnosti druhých lidí, a tak už jsem očekávala, co odpovím, až se mě zeptá, jestli nemám desetikorunu. Bezďák, od pohledu špinavý a v podnapilém stavu, se ke mně dokulhal a snažil se mě chytit za paži, přičemž jsem automaticky začala couvat. On se ale ke mně nahnul a s poněkud nepřítomným výrazem a škobrtáním ve výslovnosti mi řekl: "Slečno, já jsem vás viděl, jak si tu sukni stahujete dólu, dyž dete. Nedělejte to, dyť vy máte tak hezký nohy." Pokýval jakoby pro sebe hlavou a šel dál. Kolega vedle mě vyprskl smíchy a já jen stála, samozřejmě úplně rudá, a říkala si, jestli vyslovil opravdu to, co jsem slyšela.

No a před pár dny jsem čekala po cvičení (takže opět rudá jako rajče) na autobus. V tom ke mně přišel kluk a naznačil, jestli bych si mohla vytáhnout sluchátka z uší. "Neruším tě?" zeptal se a po mém zavrtění hlavou pokračoval. "Víš, strašně ti to sluší, tak jsem si říkal, že bych ti to měl říct." Opět mi spadla brada a následujících pár minut jsme strávili spolu. Když jsem se kroutila při jeho otázce, zda mu dám své číslo, a napadlo se mě ho zeptat, proč bych měla, řekl: "Protože je se mnou legrace a protože tě pozvu na kafe." No a z tohoto drobného rozhovoru s absolutním strangerem je moje zítřejší rande.

Tyhle dva krátké zážitky z poslední doby mě donutily přemýšlet nad tím, že:

• i já chci využít situace, kdy někomu takhle zalichotím.
• tohle je něco, čím můžete úplně zadarmo udělat velikou radost. Třeba zrovna někomu, kdo má den úplně na ...
• to chce notnou dávku odvahy, ale skvělý pocit se dostaví hned v zápětí.
• není vůbec nic špatného na tom, když ženě vedle mě stojící pochválím šaty a zeptám se, kde je koupila.
• přesně, jak mi řekl ten kluk: "Když ti to řeknu a něco z toho bude, bude to skvělý. A když mě pošleš někam, maximálně budu muset přežít dvě minuty totální trapnosti." Takže není co ztratit.

Hlavně zdravíčko

Děláme to všichni. Při narozeninách, svátcích, při vstupu do nového roku si přejeme mimo jiné hlavně hodně štěstí a zdraví. Nejvýraznější to je, když pozorujete, jak si to samé přejí lidé, kteří po téhle planetě už nějakou dobu chodí, tisknou si navzájem vrásčité ruce a říkají: "Hlavně to zdavíčko!"

Neměla jsem tohle přání ráda. Přišlo mi nicneříkající, jeho obsah vyprázdněný a ustálenost neoriginální. Vždycky jsem se snažila vymýšlet něco zajímavého, neotřelého anebo úsměvného. Jenže za posledních pár týdnů se můj pohled trochu změnil.

Na začátku února jsem ulehla s angínou a to v čase, kdy jsem zrovna nejvíc potřebovala být v práci. V den, kdy antibiotika měla už dávno účinkovat a můj stav zlepšit, jsem myslela, že umřu a že na mě leží všechna tíha světa. Byl to první den z toho týdne, kdy jsem odložila laptop, nepracovala a záhy potom zjistila, že vše běží dál i beze mě a že ani já (světě div se!) nejsem nenahraditelná. V klidu jsem se doléčila (alespoň jsem si to myslela) a od pondělka zase vesele pracovala dál.

Na takové pracovní tempo ale asi nebylo moje tělo ještě zcela připravené, takže se mě dále držela rýma a přidaly se k tomu migrény. Poslední tři dny jsem nemohla spát kvůli úpornému kašli, který jsem se bláhově snažila léčit jitrocelovým sirupem. Paní v lékárně na Budějovické už mi téměř mává na pozdrav, kdykoli tam vejdu a něco potřebuju - staly se z nás dobré známé. No a dnes jsem si po probdělé noci a bolesti břišních svalů způsobené neustávajícím kašlem byla pro další antibiotika: doktorčin rozsudek zněl zánět nosohltanu a průdušek.

Co tím téměř hypochondrickým výčtem mých zdravotních problémů chci říct? Že i relativně mladí lidé bývají nemocní (a smutnou pravdou je, že několik z nich v mém okolí a v mém věku v posledním roce své nemoci podlehlo úplně). Navzdory tomu já patřím do té skupiny lidí, kteří zdraví považují za něco normálního, přirozeného, samozřejmého. Neuvědomuju si, že jako všechno pozitivní v životě i zdraví je dar. Poslední měsíc mě ale přesvědčil o opaku. K fyzické slabosti se přidala i slabost duševní a já byla chvílemi naštvaná, že jsem nemocná, že nemůžu ven, když už začíná být hezky, že mám všude doma nepořádek, protože nestíhám uklízet.

A tak se o to víc těším, až budu zdravá a budu si moct plnými doušky užívat přicházející jaro. No a vám přeju do dalších dní hlavně zdraví, protože bez něj to není ono.

Nejsilnější láska je ta nešťastná

Znáte takové ty internetové psycho poradny a magazíny, kde vám každý den vyskočí několik chytrých článků o vztazích, traumatech z dětství nebo osobních nešvarech? Já jsem k jednomu přihlášená na facebooku, ale vzhledem k tomu, že nepatřím k předplatitelům, někdy se mi ukáže jen titulek článku a dále mě odkaz nepustí. Právě tak tomu bylo tento víkend, kdy se tam objevil článek s názvem "Nejsilnější láska je ta nešťastná". Mohla jsem jen hádat, co bylo obsahem článku, nicméně nadpis mi utkvěl v hlavě a já si ho tam nosím doteď.

 

Láska je divná věc. Nutí nás utrácet peníze, dělat hlouposti, které bychom se střízlivým srdcem nedělali, zanedbávat rodinu a přátele, veškeré myšlenky i čas věnovat jen jedné osobě. A nakonec se velmi často ukáže, že to "nebylo to pravé". Je zázrak, když se v těch davech potkají lidé, kteří si padnou do oka a je to vzájemné. Moc bych to přála všem těm (většinou mladým ženám), které kolem mě v poslední době chodí a vzdychají po někom, kdo jim zlomil srdce nebo s kým se dohodly vztah uknočit, protože ubližoval jim oběma. Sobě bych to přála stejnou měrou - a možná sobecky o trochu víc.

 

Nemá smysl někoho přemlouvat, aby nás miloval. Těch žen kolem mě je čím dál víc. Jsou samostatné, krasné, chytré, schopné a talentované. A každá z nich má samozřejmě spoustu "ale" (ale kdo je nemá). Problémem je, že kvůli slabosti pro některé, ty své muže zahazujeme svou důstojnost a úctu samy k sobě, abychom je přesvědčily, že to my je umíme dělat šťastnými, vařit ta nejlepší jídla a přijímat je takové, jací jsou. Uvědomujeme si, že s každou takovou prosbou se stáváme méně a méně chtěnými, ale nemůžeme si pomoct. A tak jde rozum do kytek a zůstává jen a zase jen ta tolik nechtěná a přitom tolik opečovávaná láska.

 

Nejtěžší je smířit se s tím, že žádné příště nebude. Nějtěžší je pohřbít sny a vzpomínky uložit do alba, které se otevírá jednou za deset let.

 

Přesto, že každý další vztah může přinášet úplně ty stejné pocity a bolet, vrháme se do toho znovu. Protože to je život... a takový nás baví.

Labyrint srdce

Boj srdce a rozumu. Boj starý jako lidstvo samo. Stejně jako skutečnost, že co oči nevidí, srdce nebolí. Jak přesvědčit rozumem srdce o něčem, o čem ani rozum není přesvědčený?

Ve skutečnosti jsem hodně rozumový člověk. Často přemýšlím o věcech několikrát a ze všech stran, než je udělám. Na druhou stranu ráda propadám intenzivním a náhlým pocitům, když se rozsvítí můj šestý smysl a já cítím, že to vychází z hloubi mojí duše, mého chtění a mého srdce. Jenže pak se dostavuje rozum a klade otazníky do cesty všem těm upřímným citům a pohnutkám. A vedle otazníků klade i obavy a úzkost. Podlehnout srdci může mít následky smršti. Když se v tom podlehnutí nacházíte, těžko se na něj podíváte z odstupu.

Musím ale přiznat, že naslouchání srdci mě vždycky posunulo dál, ukázalo mi to hodně o mně samotné a nedokázalo mě přimět litovat toho, že jsem se rozhodla na základě citů, ne hlavy. Dělalo ze mě lepšího člověka, citlivějšího, chápavějšího. Učí mě, že život není o jistotách a že někdy je třeba být spontánní, abych mohla zažít něco krásného a plného.
 

Ellie Goulding: Love Me Like You Do

 

You're the light, you're the night
You're the colour of my blood
You're the cure, you're the pain
You're the only thing I wanna touch
Never knew that it could mean so much, so much

You're the fear, I don't care
Cause I've never been so high
Follow me to the dark
Let me take you past our satellites
You can see the world you brought to life, to life

Letní

Miluju letní bouřky. To čekání na okamžik, kdy černá mračna v dálce konečně doputují nad moji hlavu a rozprší se. Silný vítr rozhýbe všechno kolem, setmí se dříve než běžně v tyhle dny a na rozpálené chodníky dopadnou první kapky. Dusný vzduch před ní se tetelí a ulpívá na každém kousíčku těla, jako by s každým nádechem přidával další vrstvu oblečení.

 

Láska k bouřkám jako všechno krásné s sebou přináší ale i strach. Ten pocit samoty a obav je až nábožný. Do toho rozžhnuté svíčky, já v hlubokém křesle přikrytá dekou, obličej ozářený monitorem a v hlavě vířící se vzpomínky z posledních dnů.

 

Tolik emocí, tolik vydané energie a fyzické námahy, nových tváří a starých známých. S každou extrémní situací se lidé mění nebo (to možná spíš) ukazují v tom nejpřímějším světle. Nejsem schopná nosit svou pracovní masku ve chvíli, kdy sedím v kánoi a údajně vypadám "jak přikovaná k jejímu dnu", protože trnu hrůzou, že je pode mnou strašná vodní hlubka. Fakt, že na břeh došlápnu suchou nohou, je pak jako zázrak.

 

A potom hned myšlenka na možnou budoucnost. Na velké změny, které zasáhnou a mají dalekosáhlé následky. Zvolit změnu nebo ze strachu zůstat stát? Dát všechno na jednu kartu, i když jsem za sebou ještě úplně nezavřela? Co když ta změna dveře přibouchne nadobro? Je možné ztratit všechno v jednom gestu, kterým ale nakonec víc získám? A ta nejdůležitější otázka: jsem na to dostatečně odvážná?

 

Bouřkou vrcholí období čekání. Bouřka vyjasní vzduch, myšlenky i pocity. Po bouřce je vzduch cítit bezem, Vltavou a čerstvě pokosenou trávou. Chlad a jasno prostoupí vaším domovem a srdcem tak daleko, jak je jen necháte. Třeba s krabicí zmrzliny a lžičkou v otevřeném okně, když bouřku pozorujete ze vnitř a necháváte se naplnit tím vším, co s sebou přinesla.

 

 

Srdcebeat

Asi není žádná jiná kapela, která by mě provázela životem tak dlouho, jako to dělá Kryštof. Jejich Obchodníka s deštěm jsme vyhrávali ve školním rádiu už na základce a s každou jejich další deskou mám spojené určité životní období.

Tak výjimečné je pro mě dělají především jejich texty. Jak řekla jednou moje teta při poslechu jedné z jejich písniček: "Oni vždycky dají dohromady slova, která k sobě vůbec nepatří, ale tak nějak podivně to drží." Dokážou člověka roztančit a rozplakat hned při prvním poslechu. Nevím, o kom dalším (jestli vůbec) bych to mohla říct, ale písničky z jejich alb nepřeskakuju.

Umělec je pro mě člověk, který dokáže svou tvorbou vyvolat emoce v tom, s kým dílo sdílí. Je mi jedno, nakolik je to prvoplánové (jako třeba totální slaďák zpívaný s klavírním sólem) nebo přeslazené. Stačí mi, že je to pravdivé, protože takovou vděčnost za to, co bylo, bolest z toho, co není, a radost z toho, co možná bude, nedokáže vyvolat špatná píseň.

 

Znám milion blyštivých měst

v nich milion dveří

za nimi labyrinty cest

co mě lákají dál

a nad tím vším ještě víc hvězd

chceš ať mě střeží

abych se neztratil

abych se nenachytal

Protože ty a já

jsme jedno jen ze dvou částí

protože ty a já

jsme dvě křídla nad propastí

A tak doufám

že to co mě i tebe tak mrazí

nejsou  jen tři tečky na konci frází

a tak doufám

že to co mě i tebe tak mrazí

nejsou  jen tři tečky na konci frází

Znám sto tisíc scénářů

v nich sto tisíc rolí

a uprostřed všech ta jediná

co bych chtěl hrát

je to ta, co jsi vepsala do snářů

a co nás spojí

co s ní každý den vstávám a večer jdu spát

Protože ty a já

jsme jedno jen ze dvou částí

protože ty a já

jsme dvě křídla nad propastí

Kryštof: Ty a já (Srdcebeat 2015)

(ne)snáším loučení

Když jsem byla malá, měla jsem růžové legíny s bílými puntíky. Na většině fotek z toho období mě spatříte právě v nich. Nejdříve jsem v nich chodila na poutě, na oslavy a do školy. Pak (vzhledem k jejich oblíbenosti a častému nošení) mi bylo dovoleno chodit v nich na zahradu, na tábor a pak na doma. Postupem času se z nich staly vybledlé kusy látky, guma se opotřebovala a prakticky se nedaly používat, ale já je milovala. Až jsem pak jednoho dne zjistila, že je moje máma rozstříhala a začala používat jako hadry.

Vím minimálně o dvou lidech, kteří dokáží pochopit moje pocity z té chvíle, kdy jsem to zjistila. Byla jsem nešťastná, naštvaná a zraněná. Jak si to mohla dovolit? Vždyť to byl můj nejoblíbenější kousek oblečení! Ničemu nepomáhalo to, že mi pořád dokola opakovala, že už se nedaly nikam nosit a že mi přece koupí nové. Nechtěla jsem nové, chtěla jsem přesně ty, které najednou používala na utírání prachu.

Dnes se loučím se svým termohrnkem. Už jen to, když si tu větu přečtu, ve mně vyvolává pocit, že se chovám jako dítě. Ale je to tak: loučím se se svým krásným Starbucks termohrnkem z limitované edice Lada. V zimních měsících jsem potisk Lady vyměnila za vločky a připadala si stylově. Dělal mi společnost při mém časném vstávání a jízdách do Jablonce, při výletech, v mrazivých dnech a mrazivých náladách. A zase: vzhledem k častému používání mu dneska chybí spodní část a vločky jsou polité kávou. Je popraskaný a je nemocný. To nejdůležitější na něm je ale to, kdo jej vybíral, kdo mi ho přinesl s laskavýma očima domů a kdo mi do něj ráno dělával kávu. A když jsem ho dneska házela do popelnice s tříděným odpadem, vybavila se mi písnička Svěráka&Uhlíře Semišky a připadala jsem si jako zrádce.

 

Neznám moc lidí, kteří mají rádi změny. Máme rádi to, co známe a co jsme si zamilovali, a je vždycky těžké se s tím loučit. Někdy to, co přijde a čím nahradíme to staré, není lepší. Někdy je to horší a někdy jen jiné. Jestliže však vybíráme pečlivě, opatrně a s velkým úsilím, může se to podařit. Změny dávají prostor novému: novému nadšení, novým začátkům, novému štěstí. Přináší možnost nedělat znovu ty samé chyby (jako třeba neházet s hrnečem tak, jako by byl ze železa). Přináší možnost přemýšlet nad tím, co opravdu chceme a co je pro nás nejlepší. Změny jsou bolestivé a nepříjemné, ale nakonec z nich můžeme vzejít silnější, moudřejší a s novým termohrnkem.

Mí bobříci odvahy

Moje oblíbená bloggerka Bára Šťastná využila možnost zeptat se svých čtenářů, čeho se v životě bojí. Šlo jí především o drobnosti, se kterými se stkáváme dnes a denně každý z nás, a z nějakého důvodu nám právě tyto maličkosti nahánějí hrůzu. Průzkum se setkal s poměrně velkým ohlasem, všechny zatím nashromážděné odpovědi najdete zde: http://stastnyblog.cz/odvaha/

 

A protože jsem zjistila, že spousta z těchto strachů je sdílená, vyjmenuji některé, které se tam objevily, a přidám svoje. K čemu tedy potřebujeme odvahu?

• Když čelím nějakému problému, tak si připustit, že to může dopadnout dobře, věřit tomu a celou dobu se nebát, že se to nevyplní a já pak budu jen čelit zklamání.
• Vykašlat se na to, co si o mě myslí ostatní (a teď nemyslím přátele a rodinu), ale ty cizí lidi, ke kterým třeba nemám zas tak blízko, ale přesto mě trápí, co by si asi pomysleli.
• Vybočit ze své komfortní zóny a dělat veči, které ze mě udělají lepšího člověka a vnitřně mě obohati. I když to trochu bolí.
• Zavolat mámě.
• Zastat se někoho, kdo se přizná, že chodí k psychoterapeutovi, i když se na něj ostatní dívají jako na blázna.
• Být dobrým přítelem člověku, který se mi líbí, a přát mu štěstí, i když to znamená, že nebude se mnou.
• Říct svým dotěrným a zvědavým kolegyním, že se o něčem opravdu nechci bavit, místo toho, abych se vykrucovala.
• Přiznat si, že potřebuju něčí pomoct.
• Podívat se do zrcadla a dívat se nejen NA člověka, ale i DO člověka, kterým jsem.
• Přiznat si, že jsem něco fakt nezvládla, a poučit se z toho.
• Zavřít oči a nechat se vést.

Proč nenosím iPod

Ve filmu Válka nevěst spolu chodí dvě nejlepší kamarádky Liv a Emma běhat a vedou mimo jiné následující dialog.

Liv: "Proč nemůžu mít iPod?"

Emma: "Protože iPod používají lidé, kteří nesnesou vlastní myšlenky. A ty taková nejsi."

 

Dnešní populace má k tichu ambivalentní vztah. Na jednu stranu se nám ho nedostává, všichni ho máme málo, na druhou stranu se mu vlastně vyhýbáme a neumíme v něm existovat příliš dlouho. Skoro jako by nám bylo na obtíž. Snažíme se ho zaplnit zvuky z televize nebo neustále puštěnou hudbou a sami před sebou (ale i před druhými) si to omlouváme tím, že chceme být informovaní nebo že bez hudby prostě nemůžeme být.

 

Pravda je však taková, že být bychom neměli bez ticha. Ticho je zdrojem klidu, působí hojivě na naše zacuchané nervy a na roztěkanou mysl. Posledních pár dní se mi dostává ticha víc než obvykle a je zvláštní sledovat, jaké pocity ve mě představa ticha vyvolává. Opravdové ticho může být totiž tak trochu nebezpečné pro nás samotné (a myslím, že to je ten důvod, proč se mu vyhýbáme): vytváří prostor pro tok našich myšlenek; ve skutečném tichu nemáme kam utéct sami před sebou. Právě proto si myslím, že se o něm říká, že léčí. V tichu můžeme sami sebe zkoumat a dívat se do těch nejhlubších zákoutí naší duše, zkoumat naše skutečné motivy, hledat cestu pro náš život. Tohle nejde dělat při televizi, rádiu nebo čemkoli jiném, co ticho ruší.

 

Nechci být člověkem, který nesnese vlastní myšlenky. Chci unést ten pocit být chvíli sama se sebou a co víc, mít z toho radost a těšit se na to. Chci to brát jako příležitost a chci projevit tu odvahu, i když to s sebou může přinést spoustu nepříjemných zjištění o mně samotné, ale i o věcech a lidech okolo mě. A možná skutečnost, že postrádám svůj iPod, mi v tom pomůže.

 

 

Já se přiznávám

Mám ráda antropologii.

Všechna ta zjištění ohledně podobnosti mezi jednotlivými kulturami, rasami a národnostmi mi přijdou přinejmenším zajímavá. Líbí se mi i proto, že moje přemýšlení o světě a všech současných věcech dělají jednoduššími: je hezké slyšet konečně taky jednou mezi všemi těmi rozhovory o problematice dnešního globalizovaného světa o tom, co mají lidé společné (a ne o tom, co je rozděluje a odlišuje). Do tohoto paradigmatu zapadají i moje vlastní myšlenkové pochody.

 

Jsem totiž přesvědčená, že každý člověk, úměrně své mozkové kapacitě a emoční inteligenci, má vnitřní, velmi hlubokou potřebu souznění s druhým člověkem. Ať už je ten naproti mě sebevíc nepřístupný, chladný nebo tvrdí, že tomu tak není, věřím, že potřebu být si s někým blízko má v srdci každý z nás. Lze ji na chvíli potlačit, lze velmi dobře přesvědčit sám sebe, že si vystačíme, ale dlouhodobé nenaplnění této potřeby může vést ke stejné frustraci, jako nenaplnění dalších potřeb: seberealizace, uznání, lásky.

 

Najít někoho, kdo s vámi toto souznění bude prožívat, je celoživotním dílem. Je to tvrdá dřina, protože opravdu výjimečně to zažijete s někým, koho sotva znáte. Já sama mám pár takových souznitelů. Za poslední týden jsem mimořádně vděčná za dva z nich: ten první vytvořil polovinu mé genetické informace, ten druhý je tím nejlepším, co mi přineslo studium na vysoké škole.

 

Táta mě naučil jezdit na kole. Vysvětloval mi rovnice a dějiny druhé světové války. Byl mi útěchou, když jsem bojovala s mámou, a tím, kdo mě rozbrečel po první jízdě autem po získání řidičáku.

 

Hana Hegerová: Potměšilný host 

 

Když spolu posloucháme Hanu Hegerovou a přemýšlíme nad jejími texty, vím, že cítí to samé jako já: pocit krásna ze spojení dokonalé hudby s bechderoucími texty. Jakmile zazní jedna ze skvělých Horáčkových metafor, vím, že se usměje stejně jako já, protože ho to pohladí na duši a protože tiše žasne nad jeho talentem. Ten pocit nelze vysvětlit, ten se sdílí. V takových chvílích si u něj připadám v bezpečí. Nezávisle na tom, co nás rozděluje, máme spoustu věcí, které nás spojují.

 

Přátelství se Šárkou se vyvíjelo pomaloučku a stmelily ho události, které bohužel život přináší. Obě jsme z nich vyšly silnější než dřív a obě jsme si v nich byly oporou. Dokáže se společně se mnou nadchnout pro milion věcí na světě, dokáže se mnou mlčet, bavit se o coby-kdyby, přežrat se dobrotami, výletovat anebo jen koukat na filmy.

Tyto dva vztahy (společně s jinými) naplňují moji potřebu sdílenou se zbytkem lidstva. Cítím za ně v tuto chvíli mimořádnou vděčnost, protože i díky nim poznávám každý den sama sebe v zrcadle, vím, kam (a ke komu) patřím a že s existencí a neexistencí těchto vztahů stojím a padám.

Co mi dělá radost (a trochu se za to stydím)

Nedávno dočtená Šťastná kniha Báry Šťastné mě inspirovala k vytvoření mého malého seznamu toho, co mi dělá radost a vždycky se za to přitom tak trochu stydím. Tady to je:

 

• Fascinovaně koukat na Indiány. A to především na tramvajové zastávce na Andělu, kde předvádí své hudebně-taneční představení.
• Žvýkat dětské žvýkačky. Ano, přesně ty, které mají umělou ovocnou chuť, za chvíli jsou vyžvýkané a zanechávají na jazyku divnou pachuť.
• Zpívat nahlas v autě. Většinou to dělám, když jedu sama v autě, ale nikdy se nevyhnu tomu, aby mě viděl někdo, kdo zastavil vedle mě na červené a neskrývá své pobavení.
• Líbat se na veřejnosti. Mám ráda jakékoli fyzické projevy toho, že ke mně ten druhý patří. Nicméně se nikdy nedokážu ubránit pocitu, že především členové starší generace jsou znechucené tím, že se někdo takto chová mezi lidmi a nenechá si to na doma.
• Požádat v RegioJetu o časopis, jako je Joy, Prima dívka, Rytmus života nebo Chvilka pro tebe. Tak nějak vnitřně jsem přesvědčená o tom, že tyhle časopisy nemají valnou hodnotu, ovšem ve chvíli, kdy za ně neutrácím vlastní peníze, se ráda vzdělám v oblastech jako např. "jak být stále trendy", "50 neodolatelných letních účesů" nebo "čemu se vyhnout na prvním rande".
• Najít na zemi korunu. Nejhloupěji si připadám, když jdu ještě s někým a uvidím na zemi ležet korunu. V první chvíli mám radost, hned následně ale stres z toho, co si o mně ten druhý pomyslí, pokud ji zvednu (např. něco ve smyslu: "Ta se chová jako socka!"). Nicméně většinou neodolám a zvednu ji.

 

A jak to máte vy? (:

Jozova Haňulka z Želar

Před nedávnem jsem tu knížku dočetla a zrovna teď koukám na film. Moje prožívání při četbě samozřejmě ovlivnily obrazy a konkrétní představitelé filmu, což mu však neubralo na kráse a poetičnosti.

Na tom příběhu mám ráda spoustu věcí. Silnou ženskou postavu v hlavní roli. Pohraničí, ve kterém se odehrává. A hlavně to, že to je příběh o lásce.

Mladá nedostudovaná doktorka a venkovský balík. Ona do té doby znala jen Prahu, její kulturu, vysokou životní úroveň, vymoženosti tehdejší doby. On pracoval na pile, bydlel téměř mimo civilizaci, žil sám. Zpočátku se v ní mísily pocity nenávisti, odporu a rezignovanosti. On ale svou laskavostí a neskutečnou trpělivostí, citlivostí, skromností a ostychem začal roztápět její strachem a zklamáním zledovatělné srdce.

Věřím, že takových příběhů se stala spousta. S různými detaily a okolnostmi. Princip je ale stejný: láska může vzniknout mezi lidmi, které by si spolu nikdy nikdo nespojil, asi ani oni sami by to nečekali. To je na tom asi to nejhezčí...

4 slunce, 25 let

Už za pár hodin se noc přehoupne do mého narozeninového dne. Mám k narozeninám zvláštní vztah. Nesnáším, když mi někdo třese rukou a přeje všechno nejlepší - neupřímně a chladně. Miluju číst si blahopřání a rozbalovat dárky, ale nejradši bych to dělala v soukromí, kdy se můžu sama ve svém srdci radovat. Miluju květiny, objetí a nesnáším, když jsem na svoje narozeniny sama. Co na nich mám nejméně ráda je depka, která mě každoročně od mých 20. narozenin stíhá. A tak jsem dneska přemýšlela, jestli mě i zítra jedna dlouhá a táhlá čeká...

Po cestě do práce a z práce jsem si zvykla poslouchat rádio Impuls. Mám ráda jejich tradiční pořady - i když někdy nejsou vysoce intelektuální, dost často mě rozesmějí a o to přece taky jde. Doma jsem většinou mezi 18. a 19.hodinou, takže jsem doposud nikdy neměla šanci slyšet jejich pořad "Písničky mého života", ve kterém vždy nějaký člověk vybírá písničky, které jej v jeho životě ovlivnily, a komentuje je. Dneska jsem ho stihla poprvé. Tím, kdo vybíral, byla jedna kolegyně všech těch hlasatelů, která má na starosti zprávy. Podle barvy a tónu hlasu žena kolem 30-35 let, milá a veselá. Po Mikrokosmu od Kryštofa přišla pauza, ve které mohla oznámit, co se bude hrát a proč. Začala asi takhle: "Tuhle písničku rádio Impuls moc často nehraje, je od Vypsané fixy a rozhodla jsem se ji sem zařadit, protože ji miloval můj muž, který před pěti lety zemřel při tragické autonehodě. A protože Toník patřil k mému životu, rozhodla jsem se ji věnovat právě jemu, protože doufám, že se na nás zvrchu dívá a mě i Bětku hlídá. A je taky pro všechny, kdo měli rádi jeho nakažlivý smích a humor." Tenhle kratičký vstup mě zamrazil a zastavil (v myšlenkách, v jízdě jsem pokračovala).

Moje narozeninové depky většinou pramení z pocitu, že jsem za ten předchozí rok nic nedokázala. Její příběh mi ale ukázal pravý opak a já jsem najednou byla schopná vidět svůj 24.rok ve všech barvách.

Co mi přineslo období mezi 6.květnem 2013 a 5.květnem 2014?

• Podařilo se mi zvláštním způsobem znovuobnovit můj vztah s bráchou. Dlouho jsem s ním nic nedělala a nakonec jsem zjistila, že stačilo tak málo.
• Prohloubila jsem vztah s jedinou spřízněnou duší, která mi zůstala, i když už nás nespojuje škola ani společné předměty nebo zkoušky. 
• Uzavřely se za mnou brány Pedagogické fakulty a já před nimi stála s diplomem v ruce. 
• Uvědomila jsem si, že největší klišé bývají zároveň nejhlubšími pravdami.
• Na vlastní kůži jsem zjistila, jakou hodnotu má lidský život a jak rychle je možné jej zničit.
• Zjistila jsem, že činy, slova a city by měly být v jednotě. 
• Potkala jsem úžasného člověka, který toho ve mně spoustu změnil, zlomil a narovnal. Naučil mě spoustu nového o práci, rodině, životě, vztazích a partnerství.

Po tom všem, nad čím jsem dnes při poslouchání Čtyř sluncí přemýšlela, si troufám říct, že by zítřejší den mohl být i docela klidný, možná snad optimistický...

Vypsaná fixa: Čtyři slunce

Kde (?) je svět ještě v pořádku

Na billboardu jednoho nejmenovaného supermarketu můžete vidět ruce připravující špekáčky a nad nimi slogan: "Tady je svět ještě v pořádku." Ta věta mě moc překvapila. Nejdříve jsem se ušklíbla nad spojením právě této věty s obchodem s potravinami. Jenže pak jsem se nad jejím smyslem zamyslela mnohem víc. Kde je vlastně ještě svět v pořádku? Existuje takové místo?

Mám pocit, že média masírující nás každý den tím nejhorším, co se ve světě děje, z naší společnosti pomalu vychovávají pesimisty a skeptiky. Ubírají nám z našich srdcí důvěru v to, že lidé mohou být dobří a že ne všechny události musí skončit špatně. Všímám si, jak moc to působí i na mě samotnou. Jsem ve skutečnosti strašně naivní a důvěřivý člověk. Ráda v lidech hledám to dobré, protože potřebuji věřit, že to dobré v lidech může zvítězit nad tím zlým. Mám ráda šťastné konce a ráda se přesvědčuju o tom, že i když všichni mluví o světě, který je zlý a zkažený, existují výjimky - ve vztazích, v lidské poctivosti, v přístupu k práci ...

Myslím, že to místo, kde je svět ještě v pořádku, se nachází všude kolem nás. Je to o snaze hledat a touze nacházet. Dívat se a hledat to hezké, nezkažené, dobré. Tak třeba dneska: v pouhých dvou hodinách jsem zažila tolik situací, kdy jsem byla na vážkách a musela se rozhodnout, jaký svět okolo sebe uvidím já. Strávila jsem krásný čas po boku svého bráchy a jeho přítelkyně. Byl až nečekaně pěkný, i když jsme si na procházku vybrali skryté uličky Prahy, které nebyly zrovna nejčistší. Bylo to o tom, čeho si budu více všímat. Na jednom rohu jsme pak viděli jazzovou skupinu a u ní asi 10 párů, které spontánně tančily na jejich hudbu. Když jsme se rozloučili, do tramvaje ke mně nastoupila banda pankáčů, kteří dělali neskutečný randál celou cestu. Když jsme pak společně vystoupili, neslyšela jsem vlastní myšlenky, protože u jednoho polorozpadlého domu byl nejspíš nějaký jejich koncert (ještě pořád pokračuje). Začala jsem se smát, protože celá ta situace mi přišla neuvěřitelná. Lidi se zastavovali, vrtěli hlavami a koukali přes plot, co se to tam děje. No a jako vrchol toho všeho jsem potkala jednu ze svých vysokoškolských spřízněných duší, která si uprostřed rozhovoru pohladila bříško a řekla mi, že čekají miminko. Nemohla v tu chvíli vypadat šťastněji.

V ten okamžik jsem přes všechen svůj vnitřní smutek věděla, že každý den je to boj o to, zda najdu něco, co je na tomto světě ještě v pořádku. Věděla jsem, že když přestanu mít chuť tyhle věci nacházet, přestanu mít chuť žít. Když přestanu chtít tyhle věci hledat, přestanu to být já. Možná k tomu bude zapotřebí lupa nebo mikroskop, ale já je najdu a budu hledat dál...

Fell in love

Mám moc ráda výraz, který angličtina používá pro naše slovo zamilovat se: "fall in love" čili pád do lásky. Pád je totiž rychlý, nepředvídaný a většinou si z něj odnášíte nějaké modřiny. V případě lásky to jsou pak modřiny na srdci. Jak rychle padáte do lásky vy?

Dnes jsem při svém brouzdání na internetu znovu po nějaké době narazila na typologii osobnosti a četla si charakteristiku typů, o kterých jsem přesvědčená, že převládají ve mně samotné. A pod vlivem posledních dní musím přemýšlet nad tím, jak rychle se nejen zamilovávám, ale obecně pouštím do nových věcí. Znepokojující není otázka, jak rychle se tím vším nechám nadchnout, ale spíše ta, jak dlouho u těch věcí vydržím.

Wikipedie hodnotí sangvinika jako emočně stabilního extroverta a cholerika jako extroverta naopak labilně emočního. Co si z toho má jeden odnést, když se v něm promítají oba tyto typy... Nejspíš to, že vždycky záleží na tom, do čeho (koho) se zamiluju.

Teprve čas prověří, jak silné moje nadšení je.

Teprve čas ukáže, jaký pád zažívám.

Dlouhý a zničující, překvapující a nečekaný, pád do Macochy nebo do peřin...

Pád, na jehož konci si sama ošetřuji zranění.

Nebo pád, kdy zvednu hlavu, a vidím tak dobře známou dlaň, která mi pomáhá vstát.

Tori Amos: A sorta fairytale

Rules

Jsou prý od toho, aby se porušovala. A to, co je zakázané, údajně chutná nejlépe.

Není to tak dávno, co jsem dostala pokutu za rychlost. Zjistila jsem, že není tak jednoduché jezdit se všemi body, když týdně trávíte 8 hodin v autě na trase vedoucí přes jižní spojku až do Jablonce. K této pokutě kromě mojí roztržitosti vedla také moje naivní víra v mé vlastní schopnosti za volantem - zvládnu to přece dobrzdit i ve chvíli, kdy na palubovce svítí číslo o 10 km/hod vyšší, než je to povolené.

To samé mi tvrdil jeden zaměstnanec v trapné chvilce, kdy se mě snažil přesvědčit, že on pravidla neporušil a měl situaci zcela pod kontrolou. Svou práci dělá už 20 let a ví o ní úplně všechno. Tak přece musí vědět, že i pravidla, kterými by se měl dle firmy řídit, jsou trochu přitažená za vlasy.

Moje přemýšlení změnil názor vyslovený původně v angličtině: Jedna věc je ta, jaká pravidla jsou platná. Pokud jsou platná, měla by se dodržovat. Druhá věc je, zda jsou tato pravidla zdůvodnitelná a rozumná a zda je ten, který je dal, autoritou. Člověk, který pravidla dává, měl by nést zodpovědnost za jejich kvalitu a především: měl by se podle nich sám chovat.

V našem okolí, našich zaměstnáních a v našem státě je toto možná ten hlavní problém. Lidé, kteří by měli být autoritou a měli by při tvorbě pravidel myslet hlavně na jejich funkčnost a přínos, myslí především na sebe. Smutné je to, když pak ani tato pravidla nejsou schopní dodržet. Nedivím se, že v nás, dle Havla "mocně bezmocných" lidech, to pak vzbuzuje nedůvěru jak k nim, tak k výsledkům jejich práce.

Po prvním letošním únorovém ránu už vím, že dodržovat předpisy silničního provozu se vyplatí, ačkoli mi přijdou bezvýznamné - moje sebevědomí mladého a nebojácného řidiče bylo v jedné sekundě nenávratně v tahu. Po tomto zážitku jsem v netrpělivém a možná i bojácném očekávání toho, čím budu vytrestaná, když nebudu dodržovat pravidla jiná. K naší lidské povaze nejspíš patří rychlé zapomínání - i na chvíle, kdy jsme se zastavili a přemýšleli nad tím, že některá pravidla by bylo možná opravdu dobré vřadit do našich všedních dnů. Snad mi tohle vědomí vydrží co nejdéle. Stejně jako bych tato nepříjemná zastavení a drsná uvědomění si podstatných věcí přála i vám v co nejnižší míře...

Dětské radosti

K tomuhle přemýšlení mě přivedly tři věci:

• kapitola Dětké radosti z kuchařky Dity P.
• objev nejlepšího baleného zelí na světě (divte se nebo ne, mají ho v Lidlu)
• nalezení Šťastného blogu, jehož autorka píše o tom, jak jedla v dětství a které pokrmy jí dětství vždycky připomenou

Ano, je to spojené s kyselým zelím. Dělala jsem si zrovna salát z kyselého zelí, tvrdého sýru a tatarky, když jsem se pokoušela sestavit si svůj vlastní seznam. Výčet jídel, která mi vždycky připomenou časy již dávno minulé. Ráda bych se s vámi o něj podělila a ráda bych slyšela, co jste mívali rádi vy:

• Brambory se smaženým květákem a okurkovým salátem se smetanou. Ten salát je jedno z jídel, které dělává každá rodina jinak. My jej děláme na slano a se smetanou. Zvláštní je, že na jiné recepty jsem si chuťově prostě nikdy nezvykla.
• Kakaová buchta s citrónovou polevou. Vždycky jsme čekali na moment, kdy poleva z citrónové šťávy a moučkového cukru ztuhne a my se budeme moct do té dobroty pustit.
• Bramborové placky s nastrouhanými jablky. Dělávala nám je babička a vždycky, když na ně dostanu chuť, je mi pak úzko z toho, že jsem jí vlastně nikdy nestihla říct, jak moc jsem její kuchařské (a hlavně pečící) umění obdivovala. Jak jsem obdivovala ji.
• Salát z kyselého zelí (kvůli masožravé Amálce tam mamka vždycky přidávala i šunku, dokud mi neuvěřila, že mi maso opravdu nechutná a neoddělila pak vždycky trochu pro mě).

To, proč si čas od času tahle jídla udělám, je nejspíš proto, že se ráda vracím ke chvílím, kdy jsem byla šťastná. Ráda si je přivolávám všemi smysly a chuť dětství dokáže být hodně silná. Myslím, že každý z nás má potřebu vracet se ke svým kořenům a připomínat si chvíle, kdy svět byl místem dobrým pro život a ne bludištěm, kterým se stával postupně s přibývajícím věkem, rostoucí skepsí a zvyšujícími se nároky na vztahy a život ve společnosti.

Možnost jíst znovu a znovu tato jídla ve mně vyvolává pocit, že někam patřím a že mám někoho, kdo ve mně potřebu patřit k někomu a někam budoval. Líbí se mi skutečnost, že s někým jiným vytvářím naše vlastní stravovací návyky a že i ony přispívají k mému zakotvení.

Protože - konec konců - i plný žaludek a dobrá nálada u stolu dělají domov domovem.

Na vrcholu

Jsem v podstatě nevděčný a neustále se stresující člověk. To spolu hodně souvisí. Samozřejmě že dokážu být vděčná, když jsem v pohodě. Ale když mě něco tlačí (okolí, čas, peníze), nedokážu myslet pozitivně. A když to trvá déle než obvykle, mám chuť se vším praštit a nic nedělat. Moje povaha mi to ale nedovolí. Tou největší prohrou pro mě samotnou je vzdát se bez boje. 

Za pět let na vysoké škole jsem nezažila horší zkouškové období než tohle. Včera jsem ale udělala svou poslední zkoušku a teď mám zase chvíli čas na to, co jsem poslední měsíc a půl zanedbávala. Na odpočinek, na spánek, na moji rodinu a kamarády, na čtení, na sebe sama.

A proto jsem vděčná za ...

• ty, kteří mě podporují ve všem, co dělám. Objímají mě, když prohrávám, povzbuzují, když nemám sílu, oslavují, když dosáhnu cíle. 
• ty, kteří mě milují nazávisle na tom, kolik získám dobrých známek a kolik vydělám peněz.
• práci, kvůli které můžu stát na vlastních nohou, která mi dává pocit naplnění a užitečnosti.
• zdraví, které ani v mém věku není samozřejmostí.
• příležitosti, které si mě najdou vždy skoro úplně samy a které mě posouvají rychle dopředu (až se někdy sama divím, jak rychle).
• chvíle odpočinku, kdy můžu nabrat sílu a přemýšlet o tom, kam směřuju a kým chci být.