Volební glosa

Pár vět o tom, jak můj táta žije mimo novinářskou a zpravodajskou relitu, ale vůbec mu to nevadí...

Ráno v den prvního kola přímé volby prezidenta mu volám z práce:
M: "Tati, víš, že se dneska volí prezident?"
L: "No jo, vím."
M: "Tak doufám, že půjdeš volit...!"
L: "No jo... A komu to mám hodit?"
M: "Komukoli, jen ne Zemanovi."
L: "Já jsem uvažoval nad Fischerem nebo Drahošem."
M: "Tak oba jdou. Já volím Fischera."
L: "Tak já tedy taky."
M: "Dobře, ale prosím tě, nezapomeň na to."
L: "No jo, pořád..."

Ve dvanáct mi přijde whatsapp zpráva:
L: "Teď jdu z voleb a vyrazili mě."
M: "???"
L:" Že prý je to až ve dvě."
L: "Bába úča na mě čuměla jako na blba. Já se jí ptám: prosím vás, kde bych našel... čekal jsem tady nějakou navigaci... a ona nejdřív plašba - cože, to už je tolik hodin??? A já říkám: a jóóó, to je podle hodin? A ona na mě hledí, jestli je mi čerstvě osmnáct a jsem u voleb prvně."

Chvíli jsem nebyla přes smích schopná reagovat a přišla další zpráva:
L: "Musím tam znovu?"

No a tak my si tady žijeme.

Až na vrcholky

Posledních pár dní jsem strávila s torzem svojí úžasné rodiny. Dny jsme naplnili krkonošským vzduchem, dobrým jídlem, borůvkami, kilometry v nohách, psaním bakalářky a společně stráveným časem. Vymysleli tisíce hlášek a já jsem zvědavá, které z nich zůstanou rodinnými bonmoty. Naladili jsme se na stejnou vlnu a prožívali zase alespoň těch pár dní v roce rodinné souznění.

 

Ze vzpomínek mého táty

Sedělo jich tam asi třicet. Kolem šla cítit zatuchlina a plíseň, chlad obestupoval každého z nich. Ve skutečnosti nebyla až taková zima, ale když se smísí obavy s tmou a dostanou příchuť snahy o sebezáchovu, naskočí husí kůže každému. S sebou neměli nic zvláštního, i když slep byl na takové chvíle už předem připraven. Jedna žena odběhla od vaření přímo v zástěře, některé děti byly v pyžámkách a rozespalé, jak je maminky vytáhly z postýlek uprostřed odpoledního snění. Najednou přestalo být důležité, jestli bábovka nesplaskne, jestli je vytřená chodba nebo napsány úkoly s dětmi. Najednou každý myslel na to, co je v životě nejdůležitější a co možná už nikdy nestihne: říct někomu, že je mu líto, co se stalo. Říct jinému slova lásky, vášnivě a nezakrytě, přesně tak, jak se doposud neodvážil. Říct muži, že je na cestě jejich první dítě. Vychovávat děti s větší péčí o jejich vývoj a chování, než se věčně jen starat o další a další peníze, které se musí přinést domů, aby se jim mohly koupit další hračky jako náhrada za čas, který s nimi ani jeden nemůžou strávit.

Po celou dobu takto zvířených myšlenek poslouchali s nastraženýma ušima, maximálně citliví na jakýkoli zvuk připomínající ten, kterého se báli nejvíc. Kolem nich pobíhaly jejich děti. Jak zvláštní, že do určitého věku si nebezpečí vůbec neuvědomovali. Pak přišel zlom a ty starší se i v útlém věku podobaly výrazem spíše dospělým než dětem. Strach z nich vyzařoval ještě ryzeji než z tváří jejich matek a otců. Správce byl z těch nejmenších na nervy: „Musíte tu pořád pobíhat? Nemůžete chvíli sedět na zadku?!“ Někteří rodiče nereagovali, jiní mu jen slabě opáčili, aby je nechal. U každého se strach projevoval jinak, u správce ještě zvýraznil jeho nelásku k dětem a všem drobným tvorům, kteří potřebují péči někoho jiného. Dětí tam bylo až překvapivě hodně, protože každá rodina v tom domě jich měla dost. V té oblasti bydleli především mladé rodiny dělníků a v tomto domě se jich sešla pěkná řádka.

Pak se najednou ozvala ohlušující rána. Bomba musela dopadnout o pár metrů dál, jen kousíček od jejich domu. Slyšeli zvuk vybitého skla i padající omítky. Každý z nich se přirozeným gestem skrčil víc do klubíčka, matky objaly svoje děti. Malá copatá holčička s očima jako ostravské uhlí vykřikla: „Bum, už spadl zajíc!“ Správce se rozklepal. V té situaci se z lidí, kteří se více či méně důvěrně znají po několik let, stali lidé s jinými tvářemi, v nichž se zračil prožitek hrůzy. Ani se nestihli znovu zhluboka nadechnout a zazněla druhá rána, znovu kousek od nich, jen jakoby z druhé strany. Holčička se znovu ozvala se stejným výkřikem.

Těžko říct, jak dlouho trvalo, než zazněly sirény ohlašující konec bombardování. Když vylezli ze sklepa, zůstali stát v němém úžasu, s dlaněmi v hrůze přes ústa. Některé ženy padly na kolena a hlasitě plakaly. Ze tří bloků stojících v těsné blízkosti zůstal stát jen ten jejich. Nemohli uvěřit, že bomby, které dopadly na Ostravu dne 29.srpna 1944 za sebou zanechaly takové krátery.

Po několika dnech, kdy se postupně odklidily sutiny z celé bombardované oblasti, správce (pořád ještě částečně v šoku) řekl potichu jedné z maminek: „Bůh nad námi držel ochrannou ruku kvůli vašim dětem.“ Ve dvou okolních blocích žádné děti neměli.

Díky této ochranné ruce mohla prožít dlouhý život moje babička i její sestra, tak fascinovaná „zajícem“. Díky ní je dnes na světě můj táta, jenž je otcem tří dětí, kterým se celý život snaží vštěpit životní hodnoty a pravdy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak o tom píše Ten s ochrannou rukou.