K tomuhle přemýšlení mě přivedly tři věci:
- kapitola Dětké radosti z kuchařky Dity P.
- objev nejlepšího baleného zelí na světě (divte se nebo ne, mají ho v Lidlu)
- nalezení Šťastného blogu, jehož autorka píše o tom, jak jedla v dětství a které pokrmy jí dětství vždycky připomenou
Ano, je to spojené s kyselým zelím. Dělala jsem si zrovna salát z kyselého zelí, tvrdého sýru a tatarky, když jsem se pokoušela sestavit si svůj vlastní seznam. Výčet jídel, která mi vždycky připomenou časy již dávno minulé. Ráda bych se s vámi o něj podělila a ráda bych slyšela, co jste mívali rádi vy:
- Brambory se smaženým květákem a okurkovým salátem se smetanou. Ten salát je jedno z jídel, které dělává každá rodina jinak. My jej děláme na slano a se smetanou. Zvláštní je, že na jiné recepty jsem si chuťově prostě nikdy nezvykla.
- Kakaová buchta s citrónovou polevou. Vždycky jsme čekali na moment, kdy poleva z citrónové šťávy a moučkového cukru ztuhne a my se budeme moct do té dobroty pustit.
- Bramborové placky s nastrouhanými jablky. Dělávala nám je babička a vždycky, když na ně dostanu chuť, je mi pak úzko z toho, že jsem jí vlastně nikdy nestihla říct, jak moc jsem její kuchařské (a hlavně pečící) umění obdivovala. Jak jsem obdivovala ji.
- Salát z kyselého zelí (kvůli masožravé Amálce tam mamka vždycky přidávala i šunku, dokud mi neuvěřila, že mi maso opravdu nechutná a neoddělila pak vždycky trochu pro mě).
To, proč si čas od času tahle jídla udělám, je nejspíš proto, že se ráda vracím ke chvílím, kdy jsem byla šťastná. Ráda si je přivolávám všemi smysly a chuť dětství dokáže být hodně silná. Myslím, že každý z nás má potřebu vracet se ke svým kořenům a připomínat si chvíle, kdy svět byl místem dobrým pro život a ne bludištěm, kterým se stával postupně s přibývajícím věkem, rostoucí skepsí a zvyšujícími se nároky na vztahy a život ve společnosti.
Možnost jíst znovu a znovu tato jídla ve mně vyvolává pocit, že někam patřím a že mám někoho, kdo ve mně potřebu patřit k někomu a někam budoval. Líbí se mi skutečnost, že s někým jiným vytvářím naše vlastní stravovací návyky a že i ony přispívají k mému zakotvení.
Protože - konec konců - i plný žaludek a dobrá nálada u stolu dělají domov domovem.
