Anna

Alexej Alexandrovič nebyl žárlivý. Žárlivost podle jeho názoru ženu uráží, a k ženě je třeba mít důvěru. Proč je třeba mít důvěru, to jest naprostou jistotu, že jeho mladá žena ho bude vždy milovat, tu otázku si nekladl. Ale nepociťoval nedůvěru, proto choval důvěru a říkal si, že ji musí mít. Avšak nyní, třebaže jeho názor, že žárlivost je cit potupný a že je třeba mít důvěru, třebaže tento jeho názor zviklán nebyl, cítil Alexej Alexandrovič, že se octl tváří v tvář něčemu nelogickému a nesmyslnému, a nevěděl, co má dělat. Alexej Alexandrovič se octl tváří v tvář životu, možnosti, že jeho žena miluje jiného, a právě tomu připadalo nesmyslné a nepochopitelné, poněvadž to byl život sám. Alexej Alexandrovič strávil celý svůj život v práci ve sférách úředních, kde mohl vidět jen chabý odraz života. A pokaždé, když narážel na život skutečný, vyhýbal se mu. Nyní měl pocit, jaký by asi měl člověk, který klidně přešel most přes propast a najednou uviděl, že most je zbořen a že je tam propast. Tou propastí byl sám život, mostem onen život umělý, který Alexej Alexandrovič prožil. Poprvé před ním vyvstala otázka, že by si jeho žena mohla někoho zamilovat, a zhrozil se. (L. N. Tolstoj: Anna Karenina)

Jeden z mála filmů, který se skutečně drží své knižní přelohy. Zaujme vás zpracování kulis, kostýmů, chlad a racionalita Karenina, vášnivost a rozpolcenost Kareninové, lehkovážnost a citová labilita Vronského. Překvapivě skoro tak, jak to vše vnímáte i při čtení...

O Vánocích

Už asi blbnu z té Vánoční atmosféry a z toho, jak jsou Vánoce výjimečným časem, který roztápí jinak ledová lidská srdce. Dneska totiž roztálo i to moje. Nejsem ten typ, který se často zastavuje, aby si koupil Nový prostor nebo pomohl postavit dětskou tělocvičnu. Ráda si opravdu vybírám, do čeho své peníze investuju. A dnes jsem se opravdu rozhodla. 

Už několik týdnů chodím každý den kolem kluka na vozíčku. Může mu být tak mezi 20 a 25, sedí na I.P.Pavlova a na klíně drží velkou krabici se svíčkami. Každý den, když se vracím z práce, si nad ním povzdechnu. Nevím, jestli je to správné a jestli je to to, co si ten kluk zrovna přeje, ale ve mně vždycky vzbudí soucit a lítost. To jsou ta správná slova. 

A dneska, nejspíš právě proto, že se blíží Vánoce a já měla potřebu udělat něco dobrého - udělat někomu radost - jsem si pár těch svíček z včelího vosku koupila. No a co, že Vánoce jsou komerční? Že by nás ta laskavost a touha pomáhat měla držet po celý rok? Říkám si, že je dobře, že se nás drží aspoň těch pár týdnů v roce. A že naše srdce nejsou ještě tak zmrzlá, aby neroztála pod všemi těmi reklamami, koledami v obchoďácích a světelnou výzdobou.

Janek Ledecký: Sliby se maj plnit o Vánocích

Zloději peněženek (a iluzí)

Ukradli mi peněženku. Stalo se mi to poprvé a myslím, že můj příběh o mé ukradené peněžence bude na 100% jiný, než jaký byl ten váš, pokud už se vám to taky někdy stalo. Tak tedy...

Jednoho pochmurného pátečního odpoledne těsně před Vánocemi jsem jela žlutým vlakem z Prahy do Ostravy. Chvíli před nástupem do vlaku jsem v I am na hlaváku vyzvedla Vánoční dárek pro mou milovanou sestru. Nikdy nemám odvahu kupovat jí něco dle mého vkusu, protože prostě vím, že bych se ani náhodou nestrefila do toho jejího. A protože to moc dobře ví i ona, domluvily jsme se, že si vybere, zboží si nechá odložit a já jej další den vyzvednu. Tak jsem to taky udělala. Když prodavačka vytáhla zpod pultu krémovou peněženku s velikou mašlí, musela jsem se začít smát, protože jsem hned věděla, že tu by si Amál vybrala. Měla jsem radost z toho, že jí dám něco tak pěkného, a ještě ve vlaku jsem peněženku vytáhla a prohlížela si ji. To byla nejspíše jedna z osudových chyb. Tou druhou bylo to, že jsem ji místo do kufru (nechtělo se mi ho sundávat) položila na nosič vedle něj. 

Celou cestu až do Olomouce vedle mě seděla holka v mém věku. Předpokládám, že ona je tím důvodem, proč Amál tenhle dárek 24. prosince nedostane. Že dárek nemám, jsem si uvědomila ale až ve chvíli, kdy jsem se chtěla pochlubit dobrou koupí. V ten moment mi hlavou probleskl kamerový záběr na nosič ve vlaku, na slečnu vedle mě, na to, jak peněženku kupuju... Opravdu jsem neměla daleko k slzám. 

Stále je tu nějaká malinká šance, že jsem ji ve vlaku zapomněla. Psala jsem hned ten večer na jejich mail Ztrát a nálezů a teď čekám, až se mi zítra dopoledne ozvou. 

Proč to ale všechno píšu? Můj vztek z toho, že nepředvídám naprosto předvídatelné věci, že je svět nespravedlivý a lidé nečestní, trval někdy od osmi večer do jedenácti dopoledne dalšího dne. Docela dlouho, že? A pak se cholerik ve mně uklidnil (ten silný cholerik, který vždy všechno zvládne sám a nepotřebuje ničí pomoc, natož soucit), já se nechala obejmout a přesvědčit, že přátelé jsou nejen na ty chvíle, kdy se smějete a řešíte zábavné věci, ale i na to, abyste jim vyklopili všechny své smutky a nechali je vás utišit v zármutku ze světa, ve kterém společně žijete. A pak vám dojde, že ten svět nemůže být vlastně tak špatný, pokud se na něm najdou nejen ti zloději, ale i tak dobří lidé.

... a na té mezi nabereš dech

Tento víkend jsem po dlouhé době ocenila výhody malého města. Probudila jsem se a nemusela 40 minut jet tramvají, abych se mohla projít. Tuhle potřebu nemívám často, ale vždycky, když se procházím, uvědomuju si, jak je to dobré. Člověk může "provenčit" myšlenky, hodně si toho promyslet, nadechnout se z plných plic. I psychologové tvrdí, že chůze je zdravá pro duši. A fakt, že nemusíte být nalíčení, protože stejně nikoho nepotkáte, má taky něco do sebe. :) Asi to budu praktikovat častěji.

Svěrák&Uhlíř: Ztráty a nálezy

Trojí dík

Tyhle šaty jsem dneska ulovila, a tak chci poděkovat třem lidem.

@ Své internetové kamarádce Miri za to, že mě upozornila i na jiné zdroje oblečení, než jsou nákupní centra.

@ Své kolegyni Magdě, že mi povykládala o svém oblíbeném obchůdku.

@ Své soulmate Mářínce, že je na mě tak hodná...

 
Donna Lewis - I Could Be The One

Jsem tu nová

Posledních pět let mám na konci každého června pocit, že ty čtyři měsíce prázdnin budou nekonečné. A každý rok na konci září si pak řeknu, že jsem byla jako vždy pěkně mimo. Tak i tohle léto neskutečně uteklo a já se vrátila tentokrát ne do školních lavic, ale za katedru. Příštích 14 dní budu mít tu čest vzdělávat (jestli se to tak vůbec dá říct) několik tříd zdravotnické školy na Pankráci. Škola je to obrovská a já se svými necelými 170 cm perfektně zapadám. Dokonce natolik, že dnes ke mně na zčátku hodiny přišla jedna studentka a s přátelským úsměvem se mě ujala: "Ahoj, ty jsi tady nová?" Na moji odpověď: "Ano, jsem tu nová na učení" zareagovala zhrozeným obličejem a omluvou, nicméně minutu na to už s puberťáckým smíchem líčila celou situaci spolužačce. 

Když jsem při cestě před třídu slyšela: "Dneska má jiný vlasy," uvědomila jsem si, že i v mé gymplácké třídě se učitelky musely cítit jako pod drobnohledem. Na druhou stranu je fakt, že jim nemůžu mít za zlé, že sledují každý kousek mého oblečení, když jim stojím na očích celých 45 minut.

Objevila jsem také výhodu toho, když člověk učí víc tříd v ročníku. U první třídy si to vyzkoušíte, zjistíte, jak je třeba upravit pravidla hry, co vypustit a co nechat, a u druhé už to zvládnete mnohem lépe. 

Zítra mě čeká Němcová, ohebné slovní druhy, Milétská filosofická škola a další zajímavé poznámky studentek, které jsou v průměru o pět let mladší než já. A pokud mi někdy přišlo, že nemá cenu přemýšlet, co si vezmu na sebe, protože si toho stejně nikdo nevšimne, teď bych dala nevím co za to, aby tomu tak opravdu bylo...

IKEA forever

I když není velký, vede k němu milión schodů a čas od času mě zradí topení, mám svůj byteček na Plzeňské ráda a těžko by se mi z něj odcházelo. No a protože v něm plánuju ještě nějaký ten rok pobýt, rozhodla jsem se, že je čas na menší změnu. Nadchl mě nový katalog IKEA, který mi přišel do schránky už před nějakou dobou, ale dostala jsem se k němu až teď. Takže každý večer usínám a těším se, až navrtám nové poličky, koupím skleněné dózy, budík a květiny. Co z IKEA se líbí vám?

Slabost pro šťastné konce

Ta holka mě prostě dostala! 

(Stejně jako celé Státy!)

Pražský Tungsram

Dneska jsme objevily malý holešovický zázrak. Kousek od Strossmayeráku je zastrčená kavárna/restaurace Bistro 8. Asi rok zpátky jsem tady básnila nad brněnskou kavárnou Tungsram a dnes jsem měla tu čest vstoupit do její pražské sestry. To, co mají rozhodně společné, je jednoduchost, osobitý přístup a výborné jídlo. Káva je světová a na jídlo byste si mohli dát klidně cokoliv z jejich nabídky, protože prostě nikdy nešlápnete vedle. 

Pokud někdy půjdete do BioOka na dobrý film, určitě si tam dejte sraz a dobře se nalaďte!

http://www.facebook.com/Bistro8

Hana Robinson: Brouk v hlavě

The Woman He Loves

Zítra se vdává moje kamarádka. A je to o to víc zvláštní, že je první z okruhu mých stejně starých (mladých) a dlouholetých přítelkyň. Takže teď sedím, stříhám program, přemýšlím, v kolik vstát, a vzpomínám na ty chvíle, kdy se dávala dohromady se svým (od zítřka) manželem.

Z rozlučky v Krakowě

Jason Mraz: The Woman I Love

Hraní si na Kunderu

Čas od času se svobodně rozhodnu přečíst něco ze současné české literatury. "Svobodně" proto, že moje studium mě nutí číst většinou českou literaturu do 70. let 20. století. Přes léto se proto vždy snažím rozšířit si své kulturní obzory o díla, která si vybírám já sama.

Tyto prázdniny padl můj zrak na knihu Slabost pro každou jinou pláž od Davida Zábranského. Mou volbu ovlivnil fakt, že za ni autor získal cenu Magnesia Litera 2007 v kategorii Objev roku a že má poněkud odvážnější obal. Ten se už třetí měsíc snažím ukrývat před zraky spolucestujících v MHD, kteří se stejně rádi jako já dívají, co ostatní čtou. Ano, někdy se mi opravdu stane, že knihu čtu tři měsíce...

Pro Pláž jsem se nadchla hned po třetí stránce, protože jsem měla silný pocit, že mi připomíná něco, co mám ráda. Bohužel mé nadšení bylo předčasné. Po deseti stranách už jsem měla jasno. Kvůli leitmotivům jako je smích, komunismus, nahota, bytí apod., se kniha až "nesnesitelně" podobá Kunderovi. Navíc pokud Zábranský do kapitol promítá životy Mahlera a Wittgensteina, musím se pousmát, protože se poněkud okatě a na svůj věk infantilně opičí po Kunderově Nesmrtelnosti (Goethe a Hemingway). A dialog v kavárně, v důsledku něhož nevíme, kdo vlastně příběhy vypráví, kdo je skutečný, s kým se ztotožňuje autor a kdo v příběhu působí jen jako příklad lidského bytí? Trochu mi unikají motivy rozhodnutí komise, která ceny Magnesia Litera uděluje... Další důvod mého nekonečného čtení necelých 400 stran vidím v tom, že Zábranský se snaží filosofovat víc, než je zdrávo. Obyčejný čtenář se v jeho myšlenkách snadno ztratí. Často jsem si při čtení kladla otázky, co mi danou kapitolou chtěl autor vlastně říct. Přišlo mi, že jeho pohled na dnešní svět a společnost je snad až přehnaně pesimistický a jeho postavy neskutečně zoufalé, i když vlastně nemají proč být (že by běžné pocity postmoderního člověka??).

Pokud byste se mě zeptali, zda se mi kniha líbila a zda stojí za přečtení, asi by následovalo rozpačité ticho a pak bych musela upřímně přiznat, že nevím... A pokud si chcete přečíst v mnoha směrech pravdivou recenzi, najdete ji zde.

Láska v žaludku

Rozhodla jsem se udělat něco s mou image "nechtějte-po-mně-nic-vařit-nebo-péct". Sama se tomu divím, ale začíná to přinášet výsledky. Dneska mi moje soulmate řekla do telefonu, že by si někdy ještě dala borůvkové knedlíky, které jsem jí na začátku léta naservírovala. Byla to jedna z věcí, které mě za poslední dobu nejvíc potěšily! Mou chuť vařit zvyšuje možnost vařit pro někoho, kdo to ocení a komu chutná, a také fakt, že je to finančně výhodnější, než chodit každý den na menu do restaurací v okolí mojí práce. Seznam jídel, která zvládnu, se pomalu rozšiřuje a moje radost z mého osobního a nyní už pokořeného Mount Everestu se stále zvyšuje! Nejtěžší je přece začít, ne? :)

A protože miluju nakupování, začala jsem obrážet obchody i s kuchyňským vybavením a přemýšlet, co že si to vlastně ještě potřebuju pořídit. Světe div se: je toho čím dál víc! Začala jsem tím, že jsem si vybrala čajový servis. Postupuju krůček po krůčku, respektivě hrníček po hrníčku, takže dnes jsem pyšně přinesla první z celé sady a právě teď z něj usrkávám černý čaj. Není krásný?

 Koupit si ho můžete v obchodech Oxalis.

No a pokud chcete načerpat insipraci, co vařit, a přitom se pokochat krásnými obrázky a ještě hezčím servírováním, doporučuji knihu, kterou jsem se rozhodla věnovat taťkovi k narozeninám (má slabost pro Ditu P.).

Nakupujte v knihkupectví Neoluxor.